Dirty - 18. kapitola

Překlad: Lucie

Touhle knihou jsem si na sebe opravdu upletla bič. Překládá se mi těžko, pomalu. Asi bych potřebovala lekci v anglických nadávkách. Protože nám zbývá ještě tolik kapitol…

TWITCH

Ti sráči mě spoutali.

Vzali mě do bílé, sterilní místnosti se čtyřmi chatrnými židlemi, s těmi, ze kterých časem bolí zadek, když na nich sedíte. Bere mi všechnu mou sílu, ale nestěžuju si. Ani slovem.

Pouze tehdy, když šéf pozve další dva upjatě vyhlížející kohouty, kteří mi jsou představeni jako detektiv a seržant, moje boky se začnou zvedat. Když se šéf otočí na Caspera Quaida, zamumlá, „To bude všechno, strážníku Quaide,“ přejedu pohledem k němu.

Jeho tvář zbledne a vypustí krátký smích. „Veliteli, přivedl jsem ho do-“

Šéf přikývl. „Ano, přivedl. Dobrá práce.“ Přišpendlí Quaida tvrdým pohledem. „Teď to převezmeme.“

Casper Quaid byl právě vyhozen. A já nevím, proč mě to zajímá.

Ten chlap je pro mě nikdo. Ale od chvíle, co jsem toho muže potkal, nebyl nic jiného, než uctivý muž, který si nezaslouží respekt. Nesmí sem přijít jako špatný člověk.

Casper ví, že tento boj prohrál a přesunul se k východu z malé místnosti. Mé oči ho následovaly, když odcházel se zatnutou čelistí a tvrdýma očima. Bez Quaida na mé straně, cítím stabilní hučení kolem mě v místnosti. Moje obrana stoupá. Zvíře uvnitř mě prosí o boj.

Je to už příliš dlouho.

Dveře se zavřou s měkkým kliknutím, šéf se posadí, přičemž ti další dva čůráci zůstanou stát. „Pane Falco,“ začne. „Můžu vám říkat Antonio?“

Zasraně to jméno nesnáším. Zatnu čelist. „Jsem Twitch.“

Šéf se zdvořile usměje. „Tak potom Twitchi.“ Na okamžik se odmlčí. „Nechcete mi říct, proč jste tady?“

Nemůžu si pomoct. Zašklebím se a zamumlám, „Chcete mi vykouřit péro, dědo?“ Jeho tvář se změní na vážnou a já se zasměju. „Pak byste možná měl přestat s těmi jemnostmi a zavolat zpátky Quaida.“ Podíval jsem se na ty dva sráče, stojící za staříkem. Zírali na mě, jednomu jsem poslal polibek, na druhého jsem mrkl. „Nikdy mi to nešlo s autoritami, šéfe.“

Šéf si sedl vzpřímeně. „To není nutné. Quaid je-“

Přerušil jsem ho. „Jo, posral to. Já vím. Chápu, proč ho tady nechcete. Je tu jen jediný problém, taťko.“ Opřu se a trochu se nahrbím. „Neřeknu ani jedno zasrané slovo bez mýho kluka Quaida.“ Začínám se nudit. Zvednu ruce, zavrtím zápěstími, čímž pouta zahrají. „A sundejte mi tyhle zatracený pouta. Kam bych sakra odsud utekl?“

Mám svůj plán. Teď budeme čekat.

Tvrdě zírám na šéfa.

Nebojím se tě.

Šéf mě zvědavě pozoruje. „Pane Falco,“ začne. „Twitchi.“ Na chvíli se odmlčí, než se mě klidně zeptá, „Proč jste tady?“

Doufám, že zvědavost nad ním vyzraje. „Jsem jen muž, který chce zpátky svůj život.“

Zamrká na mě. „Omlouvám se. Nechápu.“

Mojí odpovědí je jednoduché zvednutí rukou na prsa a jemně zavrtím řetězy.

Nemluvím, děvko.

Šéf si povzdechne. „Chcete toho po mně hodně. A musíte mi dát něco, díky čemuž si budu myslet, že naše spojení bude mít vzájemný prospěch.“

Pohlédl jsem ale na seržanta, díval jsem se na jeho tělo sugestivně. „Vsadím se, že se rád necháš ohnout, aby ti naplácali, že jo, velký kluku?“ Seržantova tvář se změní na fialovou a mé oči se usmějí. „Nechat svou ženu spoutat tě a pak si nechat pohrát si s tvým zadkem? Jak se dostaneš pryč? Ví, že toužíš po ptákovi? Věř mi, většině žen to nevadí. Rády se dívají.“

„Twitchi, co to děláte?“ Šéf začíná být nervózní. Měl by být.

Seržant mě ohromuje. I když se jeho čelist napíná a jeho tvář se změní na neobvyklý odstín červené, hluboce dýchá a je soustředěný. Vypadá, jako by se chtěl do mě položit, ale prostě se jen dívá.

To je fér.

Ten mi nepomůže dokázat mé tvrzení.

Otočím se na druhého muže – Detektiva penis –hluboko-v-krku – a podívám se mu na rozkrok. „A co ty, sluníčko? Vsadím se, že jsi byl na střední zápasníkem. Přesvědčil jsi sám sebe, že když ti ztvrdnul, jak ses třel o zadek jiného muže, že to byl výsledek boje. Ale nebyl, že ne?“

„Pane Falco,“ vyštěkne šéf varovně.

Detektiv je blízko k tomu, aby vypěnil. Potřebuju ho do své hry. Můj pohled setrvá na jeho ústech „Bojím se, že se ti to líbilo. Dva velcí muži bojující o nadvládu, čekající až ten druhý padne na kolena…“ Chlápek se zhoupne na svých nohách, a já pobaveně vydechnu. „ Stále tě to vzrušuje, buzno?“

Zaútočí na mě a čas se zpomalí. Oči se mi zavřou s tím jedinečným potěšením z boje, a já se usměju, když přeskočí vratký stůl, aby se ke mně dostal. Moje židle je hozena dozadu, a zabere to, co se zdá jako hodiny, než moje záda narazí na podlahu. Srdce mi buší očekáváním a, kurva, přeju si, abych se mohl podílet na tomhle tanci. Bolest mi exploduje na levé tváři, a ačkoliv to chvíli pulzuje, brzy mi obličej znecitliví.

Vše to trvá jen pár dobře načasovaných vteřin.

Seržant a šéf ho ze mě odtáhnou, a detektiv je vyveden z místnosti, zatímco se na mě mračí, a pronese, „Zabiju tě, hulibrku.“

S rukama za zády mě šéf chytí na horní část paže, vytáhne mě nahoru a posadí mě zpět do chatrné židle, když odpovím detektivovi, „Já už mrtvý jsem, fešáku. Dělej, co umíš.“

Hruď se mi zvedá a srdce mi závodí díky adrenalinu. Pracuju na zklidnění dechu, když se šéf naprosto bezradně zeptá, „Proč?“ Neví, co si o tom má myslet. Já mu to osvětlím.

„Jsem nebezpečný muž.“

Šéf si odfrkne, jasně nepobavený, než popojde a zasyčí, „Jste zatracený chytrák s problémovým postojem.“

Je nasranej. Nemám mu to za zlé. „Potřebuju, abyste to pochopil.“

Je frustrovaný, na konci s rozumem, zastaví své pochodování, otočí se a zlostně se na mě podívá. „Cože? Pochopil co?“

„Že já…“ Zvednu pravou ruku s detektivovou pistolí odpočívající mi v dlani, pouta mi visí na zápěstí. „…jsem nebezpečný muž.“

Jeho tvář zbělá jako stěna. Otevře pusu, aby promluvil, křičel, kdo ví co, ale já ho utiším. Pomalu zvednu svou prázdnou levou ruku, odložím pistoli z té druhé doprostřed stolu, sednu si zpět, než to staroušovi vysvětlím, „Myslíte si, že jste mě dostali. Potřebuju, abyste pochopili, že nemůžete uvěznit zvíře, jako jsem já. Vždycky je cesta ven a může to chvíli trvat, ale jestli tu je, najdu ji. Potřebujete vědět, že jsem tady, protože jsem vás nechal, abyste mě sem vzali, ale kdykoliv můžu odejít.“ Ukážu bradou na pistoli na stole. „Osm nábojů v tomhle zlatíčku a vás je jen pět.“ Můj pohled je znuděný. „Myslíte si, že si hraju? Něco od vás chci, a měl byste vědět, že dostaneme něco na oplátku. Až tohle všechno skončí, budete to vy, kdo se dostane větší kus z této dohody.“

Tohle šéf nezahodí. Zůstává vážný, pomalu se natahuje, vezme detektivovu pistoli ze stolu, než se přesune, aby si sedl naproti mně. „Co chceš, synku?“

Synku.

Prohlídnu si tuhle děvku. Nic mi neuvaří krev rychleji, než tenhle výraz.

Postavím se tak rychle, že maličká židle letí zpátky, zvednu svou ruku nahoru, pak trhnu prudce dolů a udeřím pěstí do toho zatraceného stolu, tak tvrdě, že se rána ozve po celé té malé místnosti. Zařvu, „Chci zpátky svůj zkurvenej život.“

Hrudník se mi zvedá nejistými nádechy. Tohle musí vyjít. Potřebuju, aby tohle vyšlo. Nemám plán B. Obě moje ruce odpočívají na stole, svěsím ramena, když do nich ponořím hlavu, a zamumlám, „Chci zpátky svůj život.“

Dveře se s třísknutím otevřou a dovnitř se vřítí tři muži. Jsem na ně připravený. Můj postoj je defenzivní, zlomím tyhle sráče, když ke mně přijdou. Detektiv vypadá, že je připravený mě znovu srazit, seržant se dívá na šéfa, ale je to Quaid, který si všimne, že želízka visí na mém zápěstí. Šéf odmávne muže pryč, než se otočí na Caspera a promluví, „Strážníku Quaide, zdá se, že potřebujeme vaši pomoc.“

Předtím, než detektiv odejde, šéf mu podá jeho zbraň a tiše pronese, „Radši si dávejte pozor na své věci, když je pan Falco poblíž. Ten chlapec má šmatlavé prsty.“

Detektiv zbledne a s omráčeným obličejem zavře dveře a já se zasměju.

Quaid si sedne vedle mě, nakloní se a zeptá se, „V pohodě?“

Šéf se posadí, a já odpovím dostatečně nahlas, aby mě slyšel, „Jo. Mám pocit, že jsme teď s velitelem na stejné straně.“

Stařík vypadá unaveně. „Ne tak docela, ale rozhodně mě to zaujalo.“ Přeběhne si rukou po tváři. „Dobře, chcete zpátky svůj život. Co mi za to dáte?“

Vytáhnu kus papíru z kapsy a předám mu ho. Otevře ho a čte ho tiše, když mu řeknu, „Tihle muži na stříbrném podnose.“

Pohlédne na seznam a zamračí se. „Jak? Znám tyto muže.“ Jeho opatrné oči se setkají s mými. „Jsou nedotknutelní.“

„S tím, co vím,“ – Shrbím se na židli, ruce si překřížím na hrudi a divoce se na velitele usměju – „můžeme i Bohy donutit krvácet.“