APITS - 9. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Gianluca

„Víš, že většina lidí se, než vejde do mé restaurace, osprchuje?“

Vzhlédl jsem od svého talíře těstovin s mořskými plody a uviděl jsem Massima, jak se na mě zpoza druhé strany baru šklebí.

„Přišel jsem z farmy. Pomáhal jsem Paolovi se sklizní.“

„Doufejme, že ty plody vypadají zraleji, než ty. Plašíš mi zákazníky.“

Otočil jsem se a uviděl, že jsou všechny stoly obsazené. Otočil jsem se k němu se zvednutým obočím a on se předtím, než odešel, zasmál.

Byl jsem zpocený, ale nebylo to o nic horší, než obvykle. Ten kretén mi alespoň mohl poděkovat za mou pomoc z prekérní situace, když se ozval jeden ze zaměstnanců s tím, že je nemocný. Ale Massimo nebyl z těch, co by byli někomu vděční.

„Ještě víno?“

Podíval jsem se na nedotčenou sklenici, a pak na servírku, kterou Massimo najal minulý měsíc. Nemohl jsem si vzpomenout na její jméno.

„Jsem v pohodě, díky.“

„Vážně zapácháš,“ promluvila italsky s koketním úsměvem. Když jsem neodpověděl, pokračovala. „Ale myslím, že to voní mužností. Pokud něco, určitě to přiláká víc zákazníků.“

Na tohle jsem nebyl dobrý.

Žertování.

Flirtování.

Od smrti Allie jsem neměl sex. Lidé se tomu vždycky divili. Massimo mi prakticky řekl, že když ho nebudu používat, odpadne mi. Já ale věděl, že když k žádné ženě nic necítím, sex mi pomůže jen krátkodobě.

Dřív jsem jezdil vlakem do města La Spezia s ním, s Paolem nebo s někým z farmy. Chodívali jsme na naše obvyklá místa a někdy večer skončil sexem. Někdy jsem jel vlakem domů s Massimem a on mi říkal, že jsem přišel o svoje kouzlo.

Nenáviděl jsem to.

Když jsem si vzal Allie, myslel jsem si, že doba randění pro mě skončila. Přesto jsem všechno, co jsem dělal a říkal, považoval za nucené a nepřirozené, jako bych se ocitl ve špatném snu.

„Máš nějaké plány na večer?“ Zeptala se a prohlížela si mě, když otírala pult hadrem.

Popravdě řečeno, potřeboval jsem dělat na zdi u mého domu a potřeboval jsem zredukovat olistění, které se trochu vymklo kontrole. Sotva jsem přes ty popínavé rostliny viděl na hlavní dveře. Mohl bych strávit zbytek dne domácími pracemi, ale to ona vědět nechtěla.

„Práce,“ odpověděl jsem. Nebyla možnost pro to, abych plány změnil a jí se vytratil úsměv z tváře.

„No, kdyby sis chtěl zajít na skleničku, dej mi vědět.“

S tím se odstrčila od baru a prošla dveřmi do kuchyně.

Dojedl jsem svoje těstoviny, hodil na bar několik euro a při odchodu z restaurace zamával Massimovi. Servírka byla hezká, ale raději se stýkám se ženami z La Spezie. Krátká jízda vlakem byla dostatečnou vzdáleností mezi mnou a jimi, takže jsem se druhý den ráno necítil tak provinile.

Bylo šero a já vdechoval čerstvý vzduch, když jsem šel zpátky domů. Massimova restaurace byla v části města, kam turisté skoro nikdy nejdou. Šlo se tam kolem vlakového nádraží a až na na vrchol kopce. Nebyl tam žádný výhled na moře, ale jídlo bylo zdaleka nejlepší, než jakékoliv, které podávali dole. Většina turistů si to neuvědomovala. Vzali by i mražené ryby a zatuchlý chleba, kdyby to znamenalo, že se můžou podívat na západ slunce. Prošel jsem kolem nádraží a kývnutím zdravil místní. Blue Marlin se tou dobou měnil na bar, protože doba večeří pomalu končila a venku sedělo na terase několik lidí, těšících se z teplého počasí a vychlazeného piva.

Ulice byly plné turistů a já, procházející mezi nimi, jsem zachytával zvuky smíchu a hovoru. Přes cestu mi přeběhl malý chlapec, který do mě málem vrazil, jak se chtěl rychle dostat k výkladní skříni. Už si všiml seznamu koláčů a pečiva a chtěl se v pekárně zastavit i přes protesty své matky. Běžela za ním a přes rameno se mi omluvila, ale mně to nevadilo. Pro někoho, kdo dává přednost tomu, být sám, byla Vernazza ideální místo.

Prchavý okamžik jsem se mohl podílet na životech cizinců a vychutnávat si ty okamžiky, aniž bych se příliš vměšoval.

Když jsem se chtěl dostat ke své vile, musel jsem projít rovně kolem hlavního náměstí, za kostelem zahnout a vystoupat do příkrého kopce. Vedla tam i rychlejší cesta, ale mě se líbil pohled na útesy.

Zahnul jsem kolem kostela a uviděl ženu, sedící na kamenném molu. Bylo to běžné místo, kde se dal pozorovat západ slunce, ale většinu času zůstávali turisté na betonové části, kde bylo sucho a bezpečné rovné chodníky s lavičkami.

Druhá polovina mola byla tvořena stovkami žulových balvanů, postavených na sobě tak, že tvořili skalnatý a nerovnoměrný povrch. Byly tam umístěné proto, aby zabránili vlnám narážet do skály přímo na okraji vesnice. Teď tam ale seděla žena přímo na okraji bariéry, vydaná na milost a nemilost moři. Zůstal jsem tam a pozoroval ji, jak čeká na další vlnu, která udeří a smete ji do moře, ale nikdy žádná nedosáhla tak vysoko. Nezdálo se, že by jí ta vlhkost dělala starosti. Olizovala zmrzlinu a otáčela kornoutem dokola, aby jí nestekla na ruku. Nohama pohupovala ve vzduchu a kopala do žulových kamenů a těch několik sekund se mi zdála téměř dětská – než jsem si uvědomil, kdo to byl.

Nevěděl jsem, jak se jmenuje. Řekla mi to, ale já to zapomněl. Teď mě to mrzelo. Byla to ta žena, která omdlela na náměstí, a kterou pozvala Katerina na večeři.

Nebyl jsem šokovaný, že ji vidím, jak sedí na nestabilních kamenech. Napadlo mě jen, jestli bych se k ní neměl připojit. Nelíbila se mi představa, že tam sedí sama.

Bylo to hloupé. Věděl jsem, že to neudělám. Sotva jsem ji znal a ačkoliv byla krásná, nechtěl jsem se s ní přátelit. Je jednou z těch, kdo oblastí Cinque Terre jen prochází a já bych se měl vrátit do své vily, zpět ke vzpomínkám na Allie.