APITS - 7. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Gianluca

S Allie jsme se seznámili na vysoké toho jara, než jsem absolvoval. Už jsem nastoupil do práce v Londýně a věnoval se financím. Ona šla učit. Nikdy jsme se neměli setkat, ale stalo se. Vrazili jsme jeden druhému do života. Jezdil jsem po akademické půdě na kole a závodil se svými spolužáky k hospodě o několik bloků dál. Allie jela opačným směrem. Nevšímal jsem si semaforu a vrazil do ní. Letěla vzduchem a přistála na nehezkém kousku trávníku několik stop od svého kola. Bylo růžové a téměř rozdělené na dvě části.

Otevřel jsem pusu, připravený se bránit, ale ona se smála, přitisknutá k trávníku s obrovským úsměvem na tváři.

 „Ach bože, jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se a hnal se dopředu, abych jí pomohl vstát.

Nepohnula se hned, natož, aby si mě všímala.

„Proč se směješ?“

Ona se ze všech sil snažila potlačit smích, ale nebylo to k ničemu. Když jsem si po minutě začal myslet, že je šílená, přitiskla si ruku k ústům a podívala se na mě. „Já mám tak zasrané štěstí. Moji rodiče mi to kolo koupili, jako dárek k promoci. Právě dnes ráno.“

Zasténal jsem. „A teď je pryč a zničené.“

Dobrá práce, Luco.

Posadila se a zatřásla hlavou, aby si z obličeje odhrnula vlasy. Poprvé jsem se na ní pořádně podíval. Byla krásná. Blond a sladká.

„To je v pořádku, opravdu.“ Otočila se, aby posoudila škody a úsměv jí začal mizet z tváře. Nechtěl jsem, aby se přestala smát. „Řeknu jim, že ho nabouralo auto. Budou mít sice řeči, ale…“

„Ne,“ řekl jsem a zavrtěl neústupně hlavou. „Já ho opravím.“

Zvedla obočí. „Umíš opravovat kola?“

„Ano,“ lhal jsem.

Usmála se. „Brilantní. To je to nejmenší, co můžeš udělat s ohledem na to, že jsi do mě narazil.“

Dělala si legraci a mně se to líbilo.

Nechtěl jsem, aby naše setkání skončilo, bez ohledu na to, že jsem měl s kamarády sraz v hospodě. Žádný člověk na Zemi by nedal přednost kamarádům před setkáním s dívkou, jako byla Allie. Dopravil jsem naše kola zpět do jejího bytu a ona mě pozvala dovnitř s příslibem „vlažného piva, lupínků a dobře zásobené lékárničky“.

Vzali jsme se o rok později, ignorujíc řeči našich rodičů o tom, že jsme moc mladí. Allie a já jsme věděli, že je to tak správné. Čekat by nemělo smysl, jak říkala Allie.

Přestěhovala se se mnou do Londýna a poohlížela se po práci učitelky. Moje pozice ve firmě mě neustále zaneprazdňovala, ale kdykoliv jsme mohli, trávili jsme čas jen spolu. Milovali jsme venkov, kde jsme jezdili na koni a chodili na pěší výlety. O víkendech jsme naložili auto a jeli vstříc dobrodružstvím. Mluvili jsme o tom, že si pořídíme psa a ve městě vychováme děti. Procházeli jsme se, ruku v ruce, přes Hyde Park a krmili kachny v přední části Kensingtonského paláce.

Byli jsme manželé čtyři roky, když začala při túrách zaostávat, což jsme přičítali jejímu bolavému kolenu. Povzbuzoval jsem jí k tomu, aby zašla za fyzioterapeutem, ale ona to pořád odkládala kvůli námraze a tomu, že by mohla přijít o místo.

Nakonec jsem jí k doktorovi objednal sám a zrušil přitom domluvený výlet s přáteli. První lékař, se kterým mluvila, připsal její zranění turistice a navrhl jí ledování, odpočinek a předepsal jí lehké prášky na bolest. O šest měsíců později si při jednoduchém výšlapu Allie zlomila holenní kost. V nemocnici díky magnetické rezonanci odhalili nádor osteosarkom.

Prošla si obdobím popření. Oba jsme si tím prošli. Radili jsme se s mnoha doktory a navzájem se ujišťovali, že měl radiolog špatný den a udělal chybu. Jak se mohlo něco takového zničehonic objevit?

Stejně, jako když jsme se setkali ten první den, jsem jí vzal za ruku a slíbil jí, že to opravím.

„Ty víš, jak opravit rakovinu?“

„Ano,“ lhal jsem.

Allie bylo 24. Byla vysoká a štíhlá. Ráda nosila světlé šaty, které jí obepínaly a končily vysoko nad koleny. Vždycky věděla, co říct. Vždycky byla srdcem naší party. Milovala spojování lidí dohromady a měla pro to skutečný talent. Uklidňovala mě a dobrosrdečně povzbuzovala. Byla to moje žena a měla rakovinu. A já jsem nemohl udělat nic proto, abych to spravil.

Zdánlivě přes noc se náš život začal točit kolem nemocnic. Osteosarkom, metastáze, klinické studie léčebných plánů, míra přežití. Alliin život visel na vlásku chladných statistik a my se ocitli těšně nad propastí. Onkolog nám říkal, ať neztrácíme naději. Vysvětloval nám, že mladé ženy mají šanci na přežití a já se musel kousnout do jazyka.

A jaká je míra přežití něčí ženy?

Jaká je míra přežití matky bez dětí?

A co přežití osoby, bez které nemůžu žít já?

Jaké jsou šance?

Naplánovali Allie chirurgicky odstranit nádor z kolena, ale další testy ukázaly, že rakovina je už ve třetím stádu a metastázovala do plic. Nasadili Allie agresivní chemoterapii, zatímco se stále vzpamatovávala z operace. Ty týdny byla naprostá ztráta časů. Vypadaly jí vlasy a na jejím těle se projevily změny. Když nespala, zvracela. Když nezvracela, plakala a ptala se mě, proč se to děje právě jí.

Ke konci chemoterapie to začalo vypadat líp. Zdálo se, že léčba zabírá. Celý den neprospala a začala lehce zatěžovat koleno.

Natáhl jsem k ní přes stůl ruku a uchopil jí za tu její. „Miluju tě, víš to?“

Palcem mi přejela přes klouby. „Vím.“

O dva měsíce později, během následující kontroly na CT nám oznámili nejhorší možný scénář: nádory se Allie rozšířily do kyčlí a oznámili nám další termín: očekávanou délku života.

Jeden rok.

Allie mohla očekávat, že se vzbudí ještě 365 krát.

Nikdy jsme se neptali, jak Allie stráví své poslední dny. Když jsem vyrůstal, trávil jsem léta ve Vernazze u své babičky a bratrance Massima. Allie tam nikdy nebyla, ale já jí řekl, že jsem po její smrti zdědil její dům. To odpoledne, po posledním CT, Allie vytáhla z pokoje pro hosty kufr s prohlášením, že vzdává další léčbu a chce strávit poslední rok života ve Vernazze. Za každou cenu chtěla poslední chvíle strávit ve zlatém světle zapadajícího slunce.