APITS - 6. kapitola

Překlad: Marťa

Kor.: Noemi

Georgie

V osm hodin večer jsem se sešla s Katerinou v Taverně delCapitano. V restauraci na druhém konci náměstí, v těsné blízkosti vody a vlnolamu. Stejně, jako u většiny restaurací ve Vernazze, byla otevřená zahrádka. Pod barevnými slunečníky byly skupinky stolečků, a když jsem dorazila na místo, většina židlí byla obsazená lidmi, popíjejícími víno, a těšícími se na neuspěchanou večeři.

Na kratičký okamžik jsem si myslela, že nenajdeme volné místo, ale servírka na nás mrkla a dovedla mě a Katerinu k nejlepšímu stolu. Zdálo se, že Katerina měla dobré známosti.

„Nemělo by smysl tady jíst a nevychutnat si ten výhled.“

Ukázala na vodu a já přikývla. Byla to pravda. Ta kulisa byla neuvěřitelně krásná.

„Tady, sedni si,“ řekla a odtáhla tu židli, která byla čelem k vodě.

„Jsi si jistá, že nebude vadit, když zabereme takhle dobrá místa?“ Zeptala jsem se váhavě, jak jsem postávala za židlí.

Sedla si vedle mě a mávla rukou. „Massimo tady žije celý svůj život. Tak pro něj nebyl problém ta místa sehnat.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Jistě, londýnské památky ve mně už vzbuzovaly hrůzu, ale tohle bylo něco jiného. Vernazza byl ráj na Zemi.

Katerina na sobě měla modré šaty a zlaté náramky, a když mi pochválila ty mé, věděla jsem, že jsem udělala dobře. Vybrala jsem si červené hedvábné šaty. Jelikož ukazovaly značnou část mé kůže a po západu slunce se trochu ochladilo, vzala jsem si i lehkou bundičku.

Slunce právě viselo nízko nad obzorem, přímo nad vzdálenou vesnicí Monterosso al Mare a horami, které ji obklopovaly. Měli jsme dokonalý přehled o všem, co se kolem dělo, tak jsme jen mlčeli a nasávali tu krásu kolem nás.

Byla zlatá hodinka, ideální čas dne, kdy se všechno zbarvilo do světle růžové barvy. Zdálo se, že dokonce i Katerinina kůže září sluncem. Řekla jsem jí to.

„Je to krásné, že?“ Otočila se ke mně. „Ty taky záříš.“

Měla pravdu. Podívala jsem se dolů na své holé paže a uviděla, jak se mi na pokožce odráží poslední sluneční paprsky.

„Není divu, že jsi tu zůstala tak dlouho. Světlo v Londýně není zdaleka takové, jako tady.

„To je místo, odkud jsi? Londýn?“

Servírka se vrátila s lahví bílého vína a nalila každé z nás skleničku. Katerina jí řekla, aby tam láhev nechala a usmála se na ní. Zjevně spolu dobře vycházely.

„Vyrostla jsem na starém rodinném panství, ale do Londýna jsem se přestěhovala, když mi bylo osmnáct.“

Obočí jí vystřelilo nahoru. „Panství?“

„Oh… je to jen malé…“

„Promiňte! Omlouvám se!“ Zaburácel za námi Massimův hlas. „Já vím, že jdeme pozdě, ale pozveme vás za to na další víno.“

Sehnul se, aby políbil Katerinu na tvář, a pak se nade mnou sklonil, aby stejně přivítal i mě. Gianluca byl za ním, a když jsem se připravila na uvítací polibek od něj, jen mi pokývl na pozdrav a posadil se do židle naproti mně.

Pro jednou neměl na hlavě čepici a já z jeho krásy málem znovu omdlela. Měl pěkné vlnité hnědé vlasy, husté a nepoddajné. Byl to zločin, že je něčím zakrýval, ale odolala jsem nutkání mu to říci.

Najednou jsem pocítila klaustrofobii, když mě zastínila Gianlucova vysoká postava. Když se pohodlně usadil, otřel si ruce do džínů a natáhl pod stolem nohy. Když jimi narazil do mých, složila jsem je pod svou židli a snažila se mu dát co nejvíc prostoru.

„Promiň,“ Odkašlala jsem si, náhle zmatená, jak se mám v přítomnosti muže, jako on, chovat.

„Luco, pamatuješ si Georgie?“ Řekla Katerina a dotkla se mého ramene.

Vzhlédl ke mně, jako by si teprve teď uvědomil, že tam sedím.

„Cítíš se lépe?“ Zeptal se.

Cítila jsem, jak se mi z jeho pozornosti rozpálila tvář. Ta tři slova zněla, jako by mě sváděla.

„Ano. Díky.“

„Vypadáš o hodně líp, než tehdy,“ ozval se Massimo se širokým úsměvem.

„Massimo,“ napomenula ho Katerina a kopla ho pod stolem do nohy.

„Nechtěl jsem tím naznačit, že…“ protestoval Massimo se smíchem.

„Neboj se, Katerino, ten den jsem byla bledší, než bledá,“ řekla jsem.

„Tak si pojďme připít na nový den,“ řekla Katerina se zářivým úsměvem upřeným na mě. „A na nová přátelství!“

„Ano,“ souhlasila jsem, jistá si, že všichni u stolu z téhle vyhlídky skáčou nadšením. Gianluca jediný vypadal napjatě a nejistě.

Za okamžik přišla servírka, a když požádal o pivo, rozhodla jsem se do toho jít.

„Nejsi na víno, Gianluco?“

Pokrčil rameny a podíval se mi za rameno. „Dnes večer mám chuť na pivo.“

Nemohla jsem se rozhodnout, jestli ta slova byla míněna, jako výčitka nebo ne, ale očividně nejevil zájem o další konverzaci.

Katerina se naklonila dopředu a ten trapný okamžik zachránila.

„Dobře, no Georgie mi právě vyprávěla o svém dětství. Zřejmě vyrostla na anglickém panství!“

Massimo zakmital obočím. „Jsi královská nebo tak něco?“

Hrdlo se mi sevřelo. „Nebo tak něco,“ zdůraznila jsem. „Nejde o nic velkého.“

„Počkej, ty máš titul?“

Technicky vzato jsem byla dáma z dobrého rodu, ale raději bych zemřela, než se jim k tomu přiznala. Rozhodla jsem se té otázce vyhnout. „Můj otec byl vévoda a ten titul zdědil můj bratr.“

„Jaké je tvoje příjmení?“ Zeptal se Massimo.

„Archibaldová.“

„Nekecej!“ Řekla Katerina, postavila skleničku s vínem na stůl a otočila se ke mně, věnujíc mi plnou pozornost. „Věděla jsem, že jsem tě viděla v televizi! Jsi sestra FreddiehoArchibalda?“

Polkla jsem a napila se vína, znuděná tímhle rozhovorem. Totožný jsem totiž vedla během svého života už několikrát.

„O nic moc nejde, opravdu. Chodila jsem na snobské soukromé školy a musela jsem se smířit s tím, že budu po zbytek života jen něčí loutka, kterou by mělo zajímat jen to, jak se dobře provdat. Mnohem raději bych vyrostla tady ve Vernazze,“ řekla jsem a usmála se na Massima.

Zavrtěl hlavou. „Asi to není legrace, když jsi teenager a nemůžeš si ani užít pořádného nočního života. Teď si vážím toho, že jsem odtud, ale když jsem byl mladý, toužil jsem po tom být dost starý na to, abych odtud mohl odejít.

„Ale zůstal jsi?“ Zeptala jsem se zvědavě.

Přikývl a obrátil se na Gianlucu. „Rozmyslel jsem si to, když se před několika lety vrátil Gianluca. Rozhodl jsem se, že tráva nikde jinde zelenější není.“

Jakoby vycítil, že se ho rozhovor týká, zvedl Gianluca ruku, aby požádal servírku o další pivo.

Takhle to pokračovalo celou dobu. Massimo, Katerina a já jsme si povídali a Gianluca tiše seděl, upíjel pivo a jedl jídlo, jako bychom tam ani nebyli. Nebyl zrovna společenský a mnohem lépe se cítil, když se na něj neupírala velká pozornost.

Bylo to prostě moje štěstí. Osoba, kterou jsem chtěla poznat nejvíc, se chtěla svěřovat nejméně. Přesto, jsem na něj tu a tam vrhala pohledy. Víc, než cokoliv jiného, se mi na něm líbilo jeho opálení. Svědčilo o tom, že tráví většinu dne prací venku. Jeho kůže byla dohněda opálená a nesla s sebou vůni, kterou jsem si pamatovala z dětství: letní dny a slaný mořský vzduch. Ruce měl velké, hrubé a mozolnaté. Ten kousek předloktí, který mu vykukoval z rukávu košile, svědčil o tom, že celé jeho tělo je pokryté pevnými svaly.

Zvedl pivo a donesl si ho ke rtům, jediné části jeho těla, která byla měkká. Jeho rty byly plné a ve středu prohnuté. Když položil láhev zpátky na stůl, jeho oči zalétly ke mně a já se rychle otočila, vědoma si toho, že jsem se na něj dívala příliš dlouho.

„Tak co tě přivádí do Itálie, Georgie?“ Zeptal se Massimo. „Dovolená?“

Možná, kdybych v sobě neměla třetí sklenku vína, přikývla bych a odpověděla něco, jako že si chci užít léto na italské riviéře, ale Gianluca se na mě díval, čekal na mou odpověď a já mu nechtěla lhát.

„Jsem tady, abych si našla manžela.“

Katerina se téměř zadusila douškem vína. „Ty jsi co?“

Zasmála jsem se, ale Gianluca ne. Letmý pohled na něj mi dokázal, že je z mé odpovědi i trochu otrávený.

„Totiž, je toho víc, ale tohle je ta podstatná část.“

„Budeš to muset vysvětlit,“ řekla Katerina, dolévajíc mi skleničku. Neprotestovala jsem. Sauvignon blanc byl vychlazený a chutný. Lepší jsem nikdy nepila.

„Dobře,“ opřela jsem se a zadívala se na stopku skleničky, kterou jsem otáčela mezi prsty. „No, v posledních několika letech se moje matka ze všech sil snažila dohodit mi každého strašného chlapa na severní polokouli. Myslí si, že je šílené, že jsem v šestadvaceti ještě svobodná a já už měla jejího dohazování dost…“

„Tak jsi utekla ze země? Proč jsi jí prostě neřekla, že už nechceš, aby ti někoho hledala?“ Zeptala se Katerina.

„Není to tak jednoduché. Moje máma je velmi vytrvalá…“ Rozhodla jsem se vynechat podrobnosti o tragických letech naší rodiny, a přeskočila všechny důvody, proč jí bylo tak těžké říct ne. „A věděla jsem, že jí to dělalo radost, tak jsem se s těmi muži scházela.“

„Tak proč jsi teď tady?“

Gianluca konečně promluvil přímo na mě a já se snažila nedat na sobě radost, kterou jsem pocítila z jeho zájmu. Otočila jsem se k němu s pokrčením ramen.

„No, nedala by si pokoj, dokud by mě neprovdala, takže jsem musela pryč a abych byla upřímná, nechci prožít zbytek života osamělá. Myslela jsem si, že když vypadnu z Londýna, mohla bych se postavit na vlastní nohy. Jít na rande s někým, s kým chci já. Pro začátek.“

„A líbí se ti Italové?“ Zeptala se Katerina a šťouchla mě rozverně do ramene.

„Už jsem skoro dostala šanci dostat se k němu – k nim.“

Začervenala jsem se a zadívala se do své sklenice s vínem.

Ten rozhovor byl tak osobní, jako bych v podstatě byla s Gianlucou sama nebo tak něco. Byla jsem připravená změnit téma, ale Katerina mě předběhla.

„Máš seznam požadavků? Jaký by měl být typově?“

Zmateně jsem se zamračila.

„Zdá se, že je máš. Jsi nádherná a svobodná, což mi říká, že jsi asi dost vybíravá.“

Nemohla jsem se přinutit přestat červenat. „Myslím… existuje několik věcí…“

Zatleskala. „Věděla jsem to! Řekni nám to pěkně od začátku.“

„Moc toho není, opravdu. Musí být inteligentní a hezký…“

„Nuuda,“ zahučela Katerina. „Řekni nám ty skutečné věci. Očividně má být chytrý a hezký. Co dál?“

Usmála jsem se a cítila se trochu omámeně z vypitého vína. „Dobře, fajn. Upřednostňovala bych, kdyby četl. Ještě lepší by bylo, kdyby vlastnil opotřebované vydání Nadějných vyhlídek a Příběhu dvou měst – však víte, správná literatura.“

Katerina s kýčovitým úsměvem přikývla, aby mě podpořila.

„Byl by vysoký, ale ne obří, víte? Um, podívejte… měl by mít hezký smích. Rád by flirtoval, ale nebyl by tím posedlý nebo tak něco. Ach! A co je nejdůležitější, byl by otevřený a připravený na lásku, aniž by s sebou vláčel tunu zátěže…“

Massimo hodil ubrousek na stůl a opřel se. „To vylučuje Luca.“

Katerina se zasmála, ale já ne.

Co tím myslel?

Gianluca seškrabával etiketu z pivní láhve, zdánlivě nevnímajíc rozhovor probíhající kolem něj, ale pak vzhlédl nahoru a jeho oči se setkaly s mými. Trvalo jen chvilku, abych si uvědomila, že nás neignoruje tím, že se myšlenkami uchýlí do jiného světa. Ošil se, vědom si pohledů upřených na něj, a pak pustil láhev a vstal.

„Bylo to zábavné, ale měl bych se vrátit, než se úplně setmí.“

Sáhl do zadní kapsy pro peněženku, hodil na stůl několik bankovek a stroze nám pokývl.

„Uvidíme se pak,“ řekl Massimo a Katerina se ke mně otočila. „Gigi, rád jsem tě viděl.“

Co to…

Otevřela jsem pusu, ale prošel rychle kolem našeho stolu a já na něj ani nestihla zakřičet, že to není mé jméno. Právě jsme proti sobě seděli dvě hodiny u stolu a on si ani nepamatoval mé jméno.

Katerina natáhla ruku, aby se dotkla mé paže. „Prosím, neber si to osobně. Nechtěl být nezdvořilý.“

Massimo přikývl. „Je takový od té záležitosti s Allie.“