APITS - 2. kapitola

Překlad: Marťa
Kor.: Noemi

Gianluca

Stáhl jsem si z hlavy baseballovou čepici a otřel si čelo o rukáv trička. Byl stejně špinavý, jako moje čelo, ale bylo to lepší, než nic. Celé dopoledne jsem byl na vodě a měl jsem loď plnou ryb, které odvezu Massimovi. Usměje se, až uvidí největšího mořského okouna, jakého jsem za poslední týdny chytil. Obalí ho v olivovém oleji, pohřbí pod hromadou mořské soli a upeče pro nějakého šťastného turistu, který navštíví jeho restauraci. Záviděl bych mu, kdybych si sám nenechal půl tucet ryb pro sebe.

Nahodil jsem motor na první pokus a mířil přes moře zpátky domů. Vlny byly ostré a stříkaly vodu až nad hrany mé malé rybářské lodi. Cítil jsem, jak se vítr mění. Celé dopoledne jsem cítil, jak si hraje s proudy a probouzí moře. Málem jsem dnešní výlet na vodu vynechal, ale místo toho jsem se pro všechny případy držel blízko u břehu.

Když jsem se na dohled přiblížil k malému přístavu Vernazze, vydechl jsem dech, který jsem zadržoval celé dopoledne, vděčný moři, že mě dovedlo domů v jednom kuse. Malovaná vesnice se přibližovala a já manévroval svou loďkou kolem žulových skalisek. Ze všech pěti vesnic Cinque Terre se Vernazza chlubila největším přístavem. I přesto se tam vešlo jen pár desítek rybářských lodí najednou. Nic víc.

Můj bratranec na mě čekal na břehu a usmíval se, když jsem přirazil s lodí k molu.

„Dobré ráno, bratranče?“

Hodil jsem mu provaz. „Moc dobré.“

Byla sobota a vesnička už byla plná ruchu a živého hovoru. Život ve Vernazze se soustředil kolem restaurací v centru obce. Pět si jich, po obvodu náměstí, zabíralo nemalý prostor svými slunečníky se širokými krempami. Pod nimi se shromažďovali turisté, těšící se na oběd zahrnující dostatek vína a chleba, které je nasytí až do večera. Massimo a já jsme společně vyložili ryby do malé kárky. S Massimem jsme s ní pak zamířili k jeho restauraci, bohužel ne k té pětici nejšťastnějších, které se nacházely na náměstí, a já se pak chtěl vrátit do svého domu, abych ze sebe smyl špínu z ryb a mořské pěny.

„Pozor!“ Vynadal jsem skupince dětí, pobíhající po přístavu a odvážně skákajících do vody. Bylo bezpečné tam plavat. Voda byla klidná jen díky velké hrázi, kterou vesničané postavili před deseti lety, aby se ochránili před všemocným oceánem.

Kluci nebyli turisté. Sledoval jsem je, jak posledních několik let vyrůstali.

„A držte se od mé lodi, nebo vás použiju, jako návnadu pro žraloka!“ Zakřičel jsem přes rameno, než odběhli příliš daleko. Věděl jsem, že jsem jim k smíchu a neberou mé hrozby vážně. Na tom nezáleželo. Měl jsem klíč od člunu, tak se nemohli dostat do větších problémů.

„Víš, že ti říkají vesnický bručoun?“ Řekl Massimo a šťouchl mě do ramene.

Usmál jsem se pro sebe. „Dobře.“

Ten titul mi seděl.

„Už máš na dnešní večer nějaké plány? Romantické rande?“

Pustil jsem vozík. Už jsem neměl náladu, abych mu ho pomáhal tlačit na náměstí. „Užij si své ryby, Massimo.“

Zasténal. „Ale no tak. To byl jen vtip! Jednou bude odpověď ano a já budu první, kdo se to dozví!“

Něco bych mu odsekl, kdyby kolem nebylo tolik dětí. Místo toho jsem šel pryč.

„Hej! Pomoz mi s tím vozíkem!“

Otočil jsem se, abych mu něco řekl, ale když jsem se ohlédl přes pravé rameno, zaujalo mou pozornost něco jiného. Z jedné z bočních ulic na náměstí právě vystoupila žena. Vypadala, jako většina turistů, kteří přijeli do Vernazzy – trochu rozklepaně a unaveně z tahání kufrů vlakem několik hodin – ale na ní bylo něco špatně. Zastavila se a pevně zavřela oči, když se opřela o budovu za sebou. Na chvíli jsem si myslel, že jen potřebovala popadnout dech, ale pak jsem sledoval, jako ve zpomaleném záběru, jak se jí podlamují nohy a ona se hroutí na zem.

„Kruci!“

Běžel jsem za ní a odstrkoval přitom židle, stoly i turisty.

„Uhněte!“

Nějaká žena se rozzlobila, když jsem do ní vrazil ramenem. Křikl jsem na ní přes rameno omluvu, ale stále jsem běžel. Nikdo jiný tu ženu omdlít neviděl. Na náměstí bylo příliš rušno.

Když jsem k ní doběhl, ležela na zemi a hnědé vlasy jí zakrývaly tvář. Její batoh zabránil tomu, aby si o kameny rozbila hlavu, ale stále ještě nenabyla vědomí. Massimo se hned objevil za mnou.

„Co se stalo? Co budeme dělat?“ Zeptal se a otřel si rukou tvář.

Přistoupil jsem dopředu a naklonil se obličejem nad její hlavou. Když jsem ucítil na své kůži její výdech, také jsem vydechl.

„No, dýchá.“

„A co její puls?“ Zeptal se.

Odhrnul jsem jí vlasy z krku a přitiskl na měkkou kůži pod její bradou dva prsty. Byl pravidelný.

„Co se s ní sakra stalo?“

Spolkl jsem paniku a zavrtěl hlavou. Neměl jsem tušení.

Kolem nás se shromáždil malý dav.

„Je mrtvá?!“

„Nemyslím si, že dýchá!“

Netrvalo dlouho a okukovalo ji tam celé náměstí.

„Nejspíš je jen dehydrovaná. Vezmeme ji dovnitř,“ řekl jsem a ukázal na budovu před námi. Byla to šťastná náhoda, že omdlela zrovna u domu, který patřil naší rodině tak dlouho, jak jen si pamatujeme. Moje babička ho přetvořila na penzion se snídaní. Teď byl sice opuštěný, ale jakmile bude to děvče pryč ze slunce a daleko od zvědavých pohledů turistů, budeme moci zavolat lékaře.

Massimo odemkl dveře pomocí jednoho z tlačítek na svých klíčích.

Odnesli jsme ji dovnitř a dávali pozor, aby měla hlavu v klidu, než jsme odstrkali krabice a odmetli pavučiny, které nám stály v cestě. V dolní ložnici bylo lůžko, které používal manažer penzionu, když byl ještě otevřený. Odhrnul jsem přehoz a sledoval, jak se ve vzduchu vznáší zrníčka prachu. Nebylo tu čisto, ale bylo to lepší, než ji nechat ležet na dřevěné podlaze.

Massimo a já jsme ji položili na postel a ustoupili, abychom jí dali prostor. Vypadala, jako by přišla z pekla. Vlasy měla rozcuchané kolem obličeje, zpocené a přilepené na tvářích. Její pokožka byla nezdravě bledá.

„Jdu pro její zavazadla, než je někdo vezme,“ řekl Massimo a vyběhl ven z místnosti zpět na ulici.

Věděl jsem, že se musím pohnout a najít lékaře, ale moje nohy byly zarostlé do podlahy. Už to bylo pět let, kdy jsem naposledy viděl ležet nemocnou ženu na posteli, ale najednou jsem byl zaplavený starými vzpomínkami.

„Luco, pojď mi pomoct s tou taškou!“

Ze vzpomínek mě vytrhl Massimův hlas. Otočil jsem se od postele a vyběhl ven, abych mu pomohl posbírat její věci. S takovým zavazadlem by mohla naplnit čtyři skříně. Massimo škubal kufrem dovnitř a já popadl batoh, který vážil víc, než ona.

„Není divu, že omdlela,“ zasmál se Massimo, sténajíc nad váhou kufru.

Byli jsme na chodbě, před jejím pokojem, když jsem uslyšel zavrzání postele a následný podrážděný komentář s anglickým přízvukem.

„Ach, můj Liame Neesone. Unesli mě!“