Winter - 42. kapitola

Překlad: CimFam

Holky, máme tu předposlední kapitolu, epilog má na starost Jalle. Doufám, že se vám knížka líbila (a snad i náš překlad). 

Pravda, celá pravda

MOJE EXISTENCE je sen. Čas nemá opravdový smysl. Unáším sama sebe a mizím do světa, kde je všechno příliš jasné, příliš hlasitě, do něčeho méně hmatatelného, méně bolestného, dokud nedokážu rozeznat rozdíl mezi tím, co je skutečné a co není. Zvuk pípání v mé hlavě je jedinou známkou plynoucího času. Nakonec si ani toho pípání nevšímám. Někdy mne do měkké postele, ve které ležím, přivede ruka v té mé. Někdy jsou to něžná slova od povědomých hlasů, které mne lákají zpět do mého těla. Dlouho je bolest, která se vrací, už moc, abych ji snesla a tak od ní unikám, preferuji ten hlubinný mír temný míst v mé mysli. Je to tam uklidňující.

Ale nemůžu se tak dlouho schovávat. Mé tělo mne chce zpátky, chce, abych se pohnula, abych konfrontovala tu bolest, abych se zahojila. Nezáleží na tom, jak moc se to snažím ignorovat, každým dnem je vytrvalejší. A pak jednoho dne už nemám na vybranou.

Probudím se.

„Avery? Podívej, probouzí se. Někdo zajděte pro sestřičku.“

Pulzující bolest mi buší do hlavy, když otevřu oči. Všechno je na chvíli bílé, když se moje oči snaží zaostřit, zkouší si vzpomenout jak zpracovat barvy a tvary. A pak Morgan sedí na kraji mé postele, pomalu mi přejíždí rukou po paži. Její ret se jí třepe jako šílený, když jí slzy stékají po tváři.

„Morgan?“ Hrdlo jako by mi někdo vzal smirkovým papírem. Bolestivě funím a Morgan se nahne, aby mi pomohla napít se vody z bílého plastového kelímku. Většinou se zadusím, ale voda je příjemná, když mi stéká po kůži, a vytvoří mi jezírko v prohlubni hrdla.

„Panebože, Ave. Nikdy jsem si nemyslela, že se vrátíš. Nikdy jsem si nemyslela-„ Hlas se jí zadrhne a dál už nedokáže mluvit. Její obličej se zkroutí do polovičního úsměvu a poloviční grimasy. Nahne se dopředu, zaboří si obličej do mých vlasů a pevně mne obejme. Tlak její kůže proti mé šíleně bolí.

„Morgan? Morgan, nemůžu… dýchat.“

Okamžitě mne pustí. „Promiň. Já prostě… já ne…“ Začne plakat, třese hlavou a zvedne ruce, aby si zakryla obličej. Natáhnu se a přejedu jí prsty po zátylku a ta námaha mne málem zabije. Zhluboka se nadechne. „Promiň.“ Potáhne a otře si obličej rukávem černého trika. „Tvůj strýc je tady.“ Hlas se jí pořád třese. „Běžel pro sestru. Bude hned zpátky, Ave. Všichni jsme se tak báli.“

Konečně se poohlédnu kolem a všimnu si svého okolí. Světlo se dovnitř dostává obrovským oknem, které odkrývá hory za ním. Po mé levici, kapačka kape v pravidelných intervalech, zatímco monitor srdce sleduje křehkou vytrvalost mého srdce. Všechno smrdí bělidlem. Přikrývky v posteli, na které ležím, jsou škrobené na poslední palec jejich života. Jsem v nemocnici, ve Wyomingu podle toho, jak vypadá okolí.

„Co… co se stalo?“

Rozervaný pohled se objeví na Morganiném obličeji. „Neměla bych ti nic říkat, než si vzpomeneš, ale seru na to. Jsi si jistá, že to chceš vědět?“ Poslední věc, na kterou si vzpomínám, je topení, pocit padání a pak nesnesitelná bolest, která mne vtáhla do nekonečné temnoty. Přikývnu.

„Potřebuju to slyšet.“

„Zdrogovala tě ta šílená policajtka. Luke tě našel. Napadnul ji. Oba, on i ty jste byli v průběhu postřeleni. Ty jsi spadla do bazénu, ale Luke dokázal tu mrchu vyřídit. Skočil, aby tě zachránil. Dával ti první pomoc celých čtyřicet tři minut, než se k tobě mohla záchranka dostat kvůli sněhu. Málem vykrvácel a zemřel, Ave.“

Slzy mne oslepí v půlce Morganiného stručného popisu toho, co jsem věřila, že byly poslední minuty mého života. Takže jsem spadla do bazénu. To znamená, proč jsem cítila, že se mi ústa naplňují vodou - protože se doopravdy naplňovala.

Lukea postřelili, když se mne snažil zachránit. Málem zemřel, když mne ochraňoval, dával mi první pomoc, zatímco z něj unikala jeho vlastní krev. Najednou je mi špatně.

„Kde byl postřelen?“ zašeptám.

Morganin úsměv trochu zmizí. „Do hrudníku. Kulka mu propíchla plíci a roztříštila se. Tři kousky šrapnelu mu uvízly v hrudní dutině. Měl dvě operace, jednu na odstranění toho šrapnelu a pak další, když se stabilizoval. Nevěděli, co se děje, dokud se nepodívali znova a zjistili, že vynechali jeden kousek a ten se tlačil na aortu. Skoro znovu zemřel, ale přežil to. Ty jsi taky taková, Ave. Oba dva jste bojovníci.“

Moje první reakce je zkusit se posadit. Ale zatraceně to bolí. Místnost se zatočí.

„Wow, holka, kam myslíš, že jdeš?“

„Musím ho vidět, Morgan. Musím vidět na vlastní oči, že je v pořádku. Na jakém je pokoji?“

Zavrtí hlavou, tlačí mi dlaní do ramena a nutí mne si znova lehnout. „Není v žádné místnosti, Ave. Byl propuštěn z nemocnice před třemi týdny. Pořád se zotavuje, ale je v pořádku a už i chodí.“

„Třemi týdny?“ Ta informace mi nedává smysl. Nedává žádný smysl v mé hlavě. „Jak dlouho jsem byla mimo?“

Morgan zvedne jedno rameno a vypadá trochu rozpačitě. „Ne dlouho, zlato. Jenom sedm týdnů.“

Pusu mám dokořán. Byla jsem v bezvědomí sedm týdnů? Nejsem doktor, ale i tak vím, že je to zázrak. Neměla jsem se nikdy probudit po tak dlouhé době. Měla bych být mrtvá. Zírám na přikrývky a cítím se hrozně. „Zmeškala jsem Tateův pohřeb.“

„Jo,“ Morgan se na mne smutně usměje. „Ale to je v pořádku. Jsem si jistá, že ví, že bys tam byla, pokud bys mohla.“ Zmáčknu jí ruku a nesnáším, že se mne snaží utěšit, když já jsem měla být s ní, abych ji podpořila.

„Je mi to tak líto, Morgan. Musela sis tím projít sama-„

Utiší mne a taky mi zmáčkne ruku. „To je v pořádku. Moje máma vlastně šla se mnou. Je… je překvapivě v pohodě.“ To jsou neočekávané novinky. Možná se začaly stavět mosty. „Vlastně policajti zatkli toho člověka zodpovědného za drogy.“ Morgan opatrně pokračuje. „Leslie byla vzata do vazby, dokud se neodehraje soud ještě tento měsíc. Snaží se ji obvinit za zabití.“

„Leslie? Moje spolubydlící Leslie?“

„Já vím. Nechtěla jsem ti to říct. Tenkrát jsem se s tím nechtěla zabývat. Promiň.“

Takže jsem se teda v Noahovi zmýlila. „Takže ona je drogová dealerka?“

Morgan přikývne na souhlas. „Chtěla ukázat svým rodičům, že je schopná si vydělat sama. Chtěla odejít z vysoké s více penězi, než se kterými začala. Přišla na to, že prodávat prášky je jednoduchý a výnosný způsob. Vědomě koupila pilulky, které byly říznuty bůhvíčím.“

„Bože. Vůbec jsem neměla ponětí.“

Morgan jen pokrčí rameny. „Byla jsi postřelena do nohy, pro případ, že bys to chtěla vědět. Doktoři si mysleli, že jsi utrpěla vážné poranění mozku kvůli nedostatku kyslíku v mozku. Řekli tvému strýci, že nejlepší by bylo tě odpojit od přístrojů, že se nevrátíš, a že pokud ano, tak budeš zelenina.  Ale Luke jim nedovolil ani o tom mluvit. Udeřil doktora a měl týdenní zákaz vstupu do nemocnice. Dolézal, dokud ho nakonec nepustili dovnitř.“

Přejedu konečky prstů přes bouli v přikrývkách, která je moje pravé stehno, a cítím nepohodlnou bolest, když se snažím protáhnout si prsty. Postřelená do nohy. To byla moje druhotná bolest. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. Cítím se, jako bych byla na pokraji bláznovství. „Musím ho vidět, Morgan. Hned teď. Kde je?“

„Jsem přímo tady,“ odpoví mi jemný hlas. Otevřu oči a Luke stojí ve dveřích, levou ruku má v šátkovém obvazu. Jako vždy má na sobě černé triko a vybledlé rifle, ale pod očima má tmavé stíny. Vypráví příběhy o nespočetných nocích beze spánku, o úzkosti a starostech. Vypadá jako ten malý zlomený kluk, kterého můj otec učil hrát „Blackbird.“ Srdce se mi trochu láme kvůli tomu jeho ztracenému, utrápenému pohledu. „Vzbudila ses,“ řekne. Jeho hlas je plochý a bez emocí. Přikývnu.

„Už chvíli, slyšela jsem.“

Luke nic neřekne. Jen na mne zírá. Morgan si odkašle. „Myslím, že se půjdu podívat, kam šel Brandon. Holka se vzbudí z kómatu, očekáváš, že se sestřičky jen pohrnou, ne? Pche.“ Stoupne si a projde kolem Lukea, který se nepohne ani o palec, když se ona šine dveřmi kolem něj.

„Jsi v pořádku?“ zašeptám. Je to hloupá otázka; můžu říct jen z pohledu na něj, že vůbec není v pořádku. Mrkne a děj se zdá, že ho probudí z tranzu. Vejde do místnosti a zastaví a dívá se za sebe, než jemně zavře dveře. Přejde k posteli a dívá se na mé ruce položené v klíně.

„Zabil bych ji. Chtěl jsem, ale nemohl jsem tě opustit. Pokud bych ti přestal masírovat srdce, byla bys navždy ztracená. Pokračoval jsem, Ave. Pokračoval jsem.“ V očích má slzy. Natáhnu se, vezmu ho za pravou ruku, kterou má podivně v bok a položím si ji na tvář. Je tak studený. Cítím z něj cigarety a vím, že kouřil.

„Tolik mne to mrzí. Tolik mne mrzí, že jsem tě opustila.“ Slíbila jsem mu, že ho neopustím. Dvakrát mi řekl, že bych utekla se staženým ocasem, kdyby mi řekl o jeho minulosti a poté, co všechno řekl na oplátku, měl pravdu. Přesně to jsem udělala. Jsem sama sebou znechucená, když tisknu hřbet jeho ruky na mé čelo. Prsty mu škubnou, chtějí se obtočit kolem mých, ale ne. Myslím si, že je příliš otupělý, aby udělal něco jiného, než aby tady stál a nechal mne se ho dotýkat. „Odpustíš mi, Lukeu? Prosím řekni, že mi odpustíš?“

Zaškrcený zvuk vyjde z jeho hrdla, když si sedne na kraj mojí postele. „Nemáš se za co omlouvat, Ave. Pořád nevíš, co se stalo, když jsem byl malý. Měl jsem k tobě být upřímný, když jsme s tímto vším začali. To byl správný způsob, jak to udělat.“ Smutně se usměje. „Proč je správný způsob vždy ten nejstrašidelnější, hm?“

Jsem příliš ohromená, abych odpověděla. Čekám se zatajeným dechem, abych si uvědomila, co řekne.  Že je šťastný, že jsem v pořádku, ale on by se měl vrátit do New Yorku. Že jsem všechno pokazila a na nás je příliš pozdě. Odkašle si a připravím se na nejhorší. Ale neřekne to, co čekám.

„Ať už se děje cokoli, já jsem ten, který by se měl omlouvat.“

„Cože?“ Nedokážu udržet ten překvapený výraz mimo obličej. Luke zvedne ruku, aby mne zastavil, než můžu začít mluvit.

„Měl jsem na to přijít. Chloe by nebyla schopná se dostat k tobě tak blízko, pokud bych si uvědomil, že do toho byla zapletená.“

„Nemohl jsi to vědět, Lukeu. Jak bys mohl? Je policajtka, proboha. Věděla přesně, co udělat, a co ne, aby zůstala mimo podezření.“

„Chlubila se tím,“ přizná Luke. Výraz čistého rozčarování se mu objeví ve tváři. „Řekla nám všechno. Pracovali společně, ti čtyři, každý z nich se střídal, když chtěli někoho zabít. Chloe věděla, že nás ty čtyři symboly svedou z cestu. Krmila ostatní informacemi o našem vyšetřování. Ujistila se, že se nikdy nedostaneme příliš blízko.“

Jediná otázka, která mne otravuje, od té doby, co si Chloe sundala lyžařskou kuklu a odhalila se ve sklepě, si vydobyje cestu z mých úst. „Já to prostě nechápu. Proč? Proč by chtěla vůbec někoho zabíjet?“

„Její sestra dvojče zemřela, když měla osm. Jejich rodiče měli pastičky se strychninem v dutině pod podlahou pod jejich domem, aby se vypořádali s hlodavci. Jednoho dne během léta tam obě vlezly a Chloe vyzvala Michelle, aby to snědla. Neuvědomila si, že by ji to mohlo zabít. Každopádně, to Chloe změnilo. Začala být posedlá svou sestrou a způsobem, kterým zemřela. Jak to byla její vina. Chtěla to prožít znovu a znovu.“

Třesu se, hrůza toho příběhu se mi zabydluje hluboko v kostech. Luke vidí moji reakci. „Je to v pořádku,“ zašeptá. „Už je po všem. Půjde do vězení na zbytek jejího života. Nemluvme o tom.“ Posunu se víc na postel a vytváří se mu odhodlaný výraz. Zavřu oči a nahnu se k němu. Oči mne znova bolí. Smutek se ve mně hluboko usazuje, strach se mnou žene, když sbírám odvahu se zeptat na další otázku.

„Lukeu, co bude teď?“

Jeho ruka přestane. „Co myslíš?“

„No.“ Hlas se mi třese. „To, co moje máma řekla o tobě-„

„Malá holčička dřív bydlela vedle nás, když jsem byl malý,“ řekne Luke a přeruší mne. „Rosie. Byla o tři roky mladší než já. Měla ty divoké, kudrnaté tmavé vlasy.“ Zmlkne a pohled přilepí na ošoupanou podlahovou lištu na spodu dveří do mého pokoje. „Vlastně to byla Emmina kamarádka. Většinou chodívala k nám a hrávala si s námi po škole. Škádlil jsem je. Dával jsem hlínu do Emmina domku pro panenky. Honil bych je po lesích za základkou.“

Jsem vzhůru pět minut. Nevím, jestli zvládnu tohle slyšet, cokoli, co se mi chystá říct, ale pokud ho teď přeruším, možná nikdy už nebude příležitost. Zadržím dech a připravím se.

„Měl jsem jedenáct, když to začala. Táta nás měl hlídat, zatímco byla máma v práci. Odešel ven brzy ráno a řekl mi, ať dohlédnu na svou sestru. Dělával to často. Rosie přišla k nám hrát si s Em. Kolem tří odpoledne přišel táta domů a táhnul z něj alkohol. Nikdy nepil, ale najednou prostě… pil. Měl násilné sklony, když byl opilý. Emma a Rosie usnuly v obýváku. Byl jsem v kuchyni, dělal jsem nám sendviče, protože nepřišel domů, aby nám udělal oběd. Chtěl jsem vzbudit holky, až bude oběd hotový. Místo toho přišel táta a našel mne a držel Rosie v náručí. Pořád ještě spala. Řekl mi, ať se svléknu.“

„Cože?“ Chci si přitáhnout kolena k hrudi, udělat něco, abych si připadala malá, ale stehna mne moc bolí. Luke se na mne nedívá. Nemyslím si, že to dokáže. Zavře oči. Polkne. „Byl jsem vtipné dítě. Myslel jsem, že už jsem dospělý. Nechtěl jsem, aby mne viděl nahého. Nechtěl jsem, aby mne kdokoli viděl nahého. Řekl jsem, mu že se nechci svléknout. Táta zavrávoral ke sporáku a zapnul ho. Plynový sporák. Největší hořák. Zapnul ho na nejvyšší stupeň, Rosie pořád spala v jeho náručí, hlavu měla na jeho rameně a vzal tu kovovou špachtli, se kterou nám máma dělávala omelety. Držel tu plochou část v plamenech, dokud kov červeně nehořel a pak mi řekl, teď si kurva sundáš oblečení nebo jí tohle přiložím na kůži.“ Luke znova přestane a očividně s tím bojuje. Pořádně vydechne. V očích má slzy.

„Věděl jsem, že by to udělal. Byl tak zkurveně šílený, když byl opilý. Nechtěl jsem, aby Rosie ublížil, takže jsem se… takže jsem se svléknul. Táta pak Rosie probudil. Nechápala co se děje. Řekl jí, že budeme hrát zkurvenou hru,“ vyplivne.

Jako bych se dusila vlastním dechem. Zakryju si ústa, dlaně mám přes obličej a bojím se toho, co přijde. Podezřívám to. Nechci, aby to byla pravda.

„A tak Rosie řekla, co za… za hru hrajeme? Měla kurva osm.“ Hlas se mu tak třese, že sotva může mluvit. „A můj táta, řekl, ty a Luke si budete hrát a já, já se budu dívat. Svlékne Rosie, protože kurva nerozumí, co se kurva děje a pak-„ Luke se začne při posledním slově dusit a slzy mu už volně stékají po tvářích. Svíjí se, ramena se mu třesou, tělo se mu nekontrolovatelně třese.

„To je v pořádku. To je v pořádku. Už nic nemusíš říkat.“ Hodím sebou na postel, obtočím kolem něj paže, ale zůstane nehybný.

„Neošukal jsem ji. Věděl jsem, že je to kurva špatné. Nemohl bych, i kdybych chtěl. Byl jsem moc malý.“ Lukeův výraz se ustálí. „Ale naštval jsem ho, že jsem se kurva nepokusil. Nazval mne srabem. Řekl mi, že jsem gay. Zvednul tu obracečku a řekl mi, že pokud se jí nedotknu tak, jak chce on, že ublíží Rosie a pak vzbudí Em a jí ublíží taky.“ Zármutek s ním třese, klepe se tak, že si myslím, že se rozpadne. „Vysvléknul se a honil si ho, zatímco nás sledoval a poté nás tam nechal, nahé v kuchyni. Šel nahoru a omdlel, chrápal tak hlasitě, že jsme ho dole slyšeli. To bylo poprvé, co se to stala. Podruhé to bylo na moje dvanáctiny. Opět se nejdražší táta opil. Rosie nebyla u nás doma od té doby, co se to stalo prvně, bála se, myslím, ale máma zašla a dovedla ji, řekla, že Em si taky může pozvat kamarády.“

„Já a moji kamarádi jsme v domě sledovali filmy. Později, kdy se už stmívalo, jsme šli do lesa hrát laser game, kterou mi máma koupila. Em a Rosie chtěly jít taky. Nějak se to stalo znova. Našel nás, oddělil nás od skupiny. Slyšel jsem moje kamarády kolem nás ve tmě, jak se smějí a navzájem na sebe křičí. Mysleli si, že se skrýváme, já a Rosie. Když jsme se po chvíli neobjevili, ostatní děti zaběhli do domu. Jejich rodiče pro ně přijeli, aby si je vyzvedli. Vrátili se s jejich dětmi, aby nás hledali.“ Vypustí vzlyk. „A našli nás.“

„Bože. Bože, ne, Lukeu. Lukeu, nebyla to tvoje vina. Nebyla to tvoje vina.“ Konečně se o mne opře a tvrdě spadne pod váhou toho přiznání. Dám mu obličej do vlasů a brečím s ním. Jak? Jak by mohl vlastní otec kluka mu něco takového provést? Vůbec to nedává smysl. „Kde byl?“ zeptám se, bojuji, abych promluvila, kolem toho vzteku, který se mi v hrudi tvoří. „Kde byl tvůj táta?“

„Slyšel je přicházet. Nechal nás tam.“

Chci něco zničit. Chci něco rozbít. Chci křičet, dokud mi nebudou krvácet plíce.

„Rodiče zavolali policajty. Řekli, že jsem sexuálně obtěžoval Rosie. Samozřejmě, že jsem to popřel, řekl jsem jim o mém tátovi, ale on řekl, že lžu. Že vždycky lžu. Policie nemohla určit, co byla pravda, tak nic neudělali. Nechali mého tátu jít a musel jsem se začít vídat s tvým tátou. Říkali tomu komunitní poradna.“

„A řekl jsi mu všechno, co se stalo?“

Luke přikývne. Zhluboka dýchá, sedí rovně a pak si hřbetem ruky setře slzy. „Byl jsem dítě. A Rosie taky. Hned poté se její rodina odstěhovala. Ona… umřela na leukémii, když jí bylo třináct.“ Luke se na mne podívám a vidím ten odpor k sobě samému v jeho očích. Je to srdcervoucí.

„Ty za to nejsi zodpovědný,“ zašeptám. „Můj táta ti to musel říct?“

Odhlédne a zavře oči. „Jo. Jo, řekl. Staral se o mne, Ave.“

Jako by bylo moje srdce na pokraji zastavení. Pokaždé, když jsem se cítila podvedená vztahem, který Luke sdílel s mým tátou, mi teď připadá neskutečně nepodstatné. Ubohé. Chovala jsem se hrozně, že jsem cítila odpor k té vlídnosti, kterou mu můj táta vykazoval. Luke ho tolik potřeboval.

„Jsem ráda,“ řeknu. „Jsem ráda, že tu pro tebe byl.“ Společně tiše sedíme, ani jeden z nás se dlouho nehýbe. Nakonec si zase lehnu do postele a vyčerpání mne přemáhá. „Jsme oba pěkně v prdeli, že?“ zeptám se. „Ale aspoň mezi námi už nejsou tajemství. Co se stalo, Lukeu… byl jsi obětí stejně jako Rosie. A nic to nemění na tom, co k tobě cítím. Pořád… pořád tě miluju. Pořád chci, abychom byli spolu.“

Luke zaboří obličej do dlaní. Je zticha šíleně dlouho. Když zvedne hlavu, pořád ji má v dlaních, aby se na mne podíval, snaží se usmát. Je to zkroucený smutný úsměv. „Taky tě miluju, Avery.“ Povzdechne si. „Ale je tu ještě jedna věc. Ještě jedna věc, abychom to měli všechno za sebou.“

„Co? Co je to?“ Ať je to cokoli, zvládnu to. Vím, že to zvládnu. Po tomhle všem, zvládnu cokoli.

„Tvůj táta,“ řekne a pořád má ten smutný úsměv. „Max byl očištěn od všech těch vražd dívek. Mužů ve skladišti. Ale jednoho člověka zabil, Avery.“ Vím, co řekne, než to stihne vyslovit. „Tvůj táta zabil mého tátu. A já ho za to miloval.“