Winter - 40. kapitola

Překlad: CimFam

Obchod

Broukání.

Zvuk šplíchání vody.

Povědomé vrčení. Snažím se otevřít oči, instinkt mi říká, že teď potřebuju víc než sluch. Pálivá bolest mi vypaluje hlavu, když se mi podaří otevřít víčka, světlo září oslepující jasností a pak se trochu ztlumí. Ne dost, aby se bolest bušící za mýma očimaztratila, ale dost, abych viděla.

Jsem přivázaná k židli. A jsem ve sklepě. Bazénová plachta je sundaná a voda hází odlesky světla na strop a zdi. Projektor mého otce je položený na dřevěné židli – jedné od snídaňového baru z kuchyně. Projektor je zapnutý, ale není tam žádný film. Pevný jasný bílý čtverec je jediná věc, která je zobrazená na protější zdi.

Otočím se, ale jsem sama.

Projede mnou strach. Kdokoli mne přivázal k židli, mne nechal tady s kdovíčím na mysli, a nemám jak se dostat pryč.Vázání, které mne poutá k židli, je silné a pevné. Zatahám za ně, ale snaha je zbytečná.

„Šetřila bych si energii, být tebou,“ odrazí se hluboký hlas ode zdí. Zprvu je zkroucený, divný v mých uších, než mi dojde, že je nějak zdeformovaný. Kožené boty si stěžují, když někdo, můj útočník, jde dolů po schodech do sklepa. Tělo se mne zmocní, když pomalu jde ke mně, obličej a tělo pořád celé zakryté.

„Co to děláš?“ zasyčím a jsem paralyzovaná panikou.

Postava drží u jejích úst malou černou krabičku a zmáčkne tlačítko. „Teď už začneme s hloupými otázkami?“

Neodpovím. Postava neřekne nic dalšího. Přejede k projektoru, kde otevře starou plechovku s filmem, ne jednu mého táty, a navlékne film do podavače. Pracuje tiše, všechno dává do pořádku, dokud to nedokončí.

„Mám video tvého otce, které jsi asi zatím neviděla,“ řekne mi a mluví do zkreslovače hlasu. „Myslel jsem, že bychom se mohli podívat společně.“

Škubnu za zábrany, které mi drží ruce za zády, přivazují mne k židli. Je to jako zdrhpáska, plast se mi zarývá do kůže. Postava se ke mne přikrade a udeří mne do obličeje rukou v rukavici.

Tvář mne bolí silou facky. Slzy mi vytrysknou z očí. Vždycky jsem si myslela, že budu víc vzdorovat v takovéto situaci, ale ve skutečnosti je být rukojmí, bát se o život, děsivé.Nedokážu udělat nic krom naříkání. Muž v černé se vrátí k projektoru a znovu zvedne zkreslovač hlasu. „Říkal jsem ti, ať se nenamáháš, ne?“ Neřekne nic jiného. Spustí film a najednou je obličej mého otce na zadní stěně sklepa. V očích má slzy a jeho spodní ret krvácí. Skličující kámen strachu se mi zamotá ve vnitřnostech.

„Co… co je to?“

Muž v černé se ke mně rychle přiblíží, do ruky vezme moje vlasy a donutí mne vzhlédnout na mého otce. „Dívej se,“ zavrčí do zkreslovače hlasu. A musím. Tátovy oči jsou jasné, jako by do nich někdo svítil. Mužský hlas mimo záběr začne mluvit.

„Jsi velice šťastný muž, Maxi. Považuješ se za šťastného?“

Můj otec polkne. „Většinou.“ Hlas se mu třese.

„Pouze většinou? Máš nádhernou ženu, nádhernou dceru. Dobrou práci. Komunita tě respektuje. Vlastně jsi zatracený světec. Není to tak?“

„Asi jo,“ řekne jemně. Zní nejistě, jako by nevěděl,jestli neříká něco špatně.

„Takže díky čemu soudíš, že jsi šťastný jen většinou?“

„No, nebyl bych tady, pokud bych byl šťastný pořád,“ vydechne a hlas se mu třese.

Člověk mimo záběr vybuchne smíchy. „Tvá přítomnost zde dnes je velice šťastná, Maxi. Jen tomu zatím nerozumíš.“ Zvuk botou skřípajících na betonu zaplaví sklep. Tátovy oči pohlédnou doleva. Někdo se kolem něj pohybuje. „Chceš, abych ti vysvětlil, proč jsem to řekl, Maxi?“

„A-ano.“

„Tak tedy dobře. Řeknu ti to. Takhle to je.“ V záběru se objeví ruka před obličejem mého otce. V ruce je obdélníkový kus papíru. Nevidím, co je na něm, ale můj otec ano. Vypustí bolestivý křik a jeho obličej se mu zvrásní slzami.

„Ne! Ne, nedělej to. Prosím! Prosím!“ prosí. Ruka otočí kus papíru a teď vidím, že to není kus papíru, ale fotografie. Moje. Mého čtrnáctiletého já, usmívám se na lesklém obrázku. Žaludek se mi obrátí.

„Vidíš, Maxi. Jeden z nás chtěl, aby tvoje malá holčička seděla tam, kde teď sedíš ty. Ale ty jsi výjimečný případ. Tvoje svatouškovská, ctnostná povaha svedla někoho na špatnou cestu. Hlasovali jsme o tom a dohodli jsme se na tom, že bys měl mít možnost.“

„Adame, prosím,“ můj otec zašeptá. „Prosím nedělej to.“

Adame? Adame?Jako pohyb starých kapesních hodinek, kolečka a čepy mé mysli se začínají otáčet. Mluví s Adamem Brightem. Bratr starosty Brighta, basketbalový trenér na Breakwaterské střední, otec Maggie… on je ten člověk, který vyhrožuje mému tátovi? Muž v černé mne chytí za zátylek, zaryje prsty hluboko do mé kůže. Trhnu sebou a dívám se na video, které se přede mnou odehrává. Adam úplně vstoupí do záběru, když se nahne a tvrdě uhodí mého tátu do čelisti. Táta se zakymácí takovou silou, že zakřičím. Adam teď zůstane v záběru, povědomý obličej, muž, kterého jsem znala, co jsem se narodila.

„Takže, tohle je tvoje možnost, Maxwelli Bresline. Byla ti dána volba. Můžeš zaujat místo tvé dcery. Můžeš zůstat svatouškovským kreténem a zabít se tímto,“ vytáhne pistol zezadu jeho opasku a strčí ho tátovy před obličej, takže vidí její každý zářící černý palec, „nebo můžeš nechat nás, aby se tvoje dcera obětovala. Co říkáš, Maxi? Chceš uzavřít obchod?“

Bože.

Prosím bože ne.

Obchod

„NE!“ Zakřičím tak hlasitě, jako by se mi hlasivky roztrhl na dvě poloviny. Ne. Ne, ne, ne! Tohle myslel můj otec - tohle je ten obchod, který uzavřel. Můj život za jeho. Umřel, aby mne zachránil. Žluč mne v hrdle pálí, oči se mi zalévají slzami. Ramena mého otce poklesnou. Těžce vydechne, pak se nahne dopředu a vyplivne krev na podlahu.

„Udělám to. Zabiju se.“

Adam se otočí ke kameře, stowattový úsměv se na mne ušklíbá, přízrak z minulosti. „Slyšel jsi ho, Jeffe. Uzavírá obchod.“ Adam vypadá spokojený, že můj otec souhlasil s jeho zvráceným ultimátem. Jefferson Kyle, jeden z dalších mužů, za jejichž smrt byl můj táta obviněn, promluví, jeho tělo je mimo záběr.

„Moc bych se z toho neradoval, Adame,“ vybuchne. „Víš, že Chloe bude naštvaná. Má na tu Breslinovic holku spadeno.“

Trvá to celé tři vteřiny, až se slova vytvoří. Jméno, které Jeff řekl tak nedbale. Chloe.

Ledově studené prsty mne chytí. Ne. Ne, jak by to mohlo být? Ale je to natolik jasné, když otočím hlavu dozadu, abych se podívala na člověka, který mi zarývá prsty do zátylku, lyžařská kukla byla sundána a Chloe Mathers na mne zírá.