Winter - 38. kapitola

Překlad: CimFam

Útěk, část druhá

SRDCE MI divoce buší do žeber. Chvíli to mé hlavě trvá, aby se pročistila, aby zjistila, proč panikařím. Zvuk, ten zvuk, který mne probudil, se ozve znova, hlasitý a jasný: tříštění skla. Vyškrábu se z křesla, skopnu přikrývku a napínám uši, abych slyšela, co se dole děje. Více tříštění. Zvuk těžké boty kopající do dřeva. Zprvu mne napadne, že je to Luke, že se snaží si se mnou promluvit, ale racionální část mého mozku pracuje rychleji než ta vědomá. Proč by rozbíjel okno, aby se dostal dovnitř?

Další těžké dunk zespodu mne donutí vyskočit z křesla a začnu tápat po mobilu v kapsách. Ale nemám ho. Sakra. Uběhnu tři kroky přes pokoj a chňapnu po pevné lince a srdce mi teď buší ještě rychleji. Vytočím Lukeův mobil a spěchám k oknu. Za vrakem je černé SUV se zabarvenými okny a blokuje ho. Ve spánku jsem neslyšela, že by přijelo.

Telefon zvoní.

Zvoní.

Zvoní.

Nezvedne to. „No tak, Lukeu. No tak!“

Divné vrčení zespodu mne znehybní, jako socha a můj palec zmáčkne tlačítko ukončit hovor. Svaté peklo, co je to? Vyjdu do chodby, nahnu se přes zábradlí a zadržím dech. Vrčení je hlasitější a najednou si ten zvuk zařadím. Je to drtička odpadků ve dřezu, drtí a drtí.

Každičký horor, který jsem kdy viděla, se mi odehrává před očima. Každá moje část ví, že bych neměla jít dolů. Místo toho si přitáhnu bezdrátový mobil k hrudi a tiše dojdu dolů do chodby a pak se vplížím do pokoje pro hosty. Samostatná šatna mne vábí, ale tu chybu neudělám. Nebudu mít kam jít, pokud se tam zavřu a je to pravděpodobně první místo, kam by se někdo díval. Ne, důvod, proč jsem si vybrala tuhle místnost, se leskne v temnotě za dveřmi, přímo tam, kde ji táta nechal. Baseballová pálka, přímo pro tenhle účel.

Čekám za dveřmi, rukojeť pálky mi podkluzuje kvůli potu z mých dlaní a snažím se nedýchat moc hlasitě. Nakonec uslyším ten zvuk, na kterým jsem čekala, přes vrčení a sténání drtičky odpadu: zavrzání schodů. Kdokoli je v domě, tak se blíží. Sakra, sakra, sakra. Vykouknu tenkou dírkou, kde se otevřené dveře do místnosti potkávají se zárubní, a mžourám v mdlém osvětlení, abych zjistila, jestli dokážu poznat toho, kdo to je.

Černá hlava se objeví jako přízrak, následovaná černými rameny a černým trupem-člověk oblečený od hlavy až k patě v černé a lyžařská kukla mu zakrývá obličej. Kousnu se do spodního rtu a zoufale se snažím nepropuknout v pláč. Postava dojde na horní podestu a zastaví, hlava se otáčí po celé chodbě, očividně se snaží si vybrat místnost, do které vstoupit. Zahlédnu záblesk stříbrné v dlouhé ruce člověka. Musím se vzepřít nutkání utéct, když si uvědomím, že je to nůž. Pět palců dlouhé, zakřivené hrozivé ostří vyrobené na lov, stahování a kuchání. Přitisknu si dlaň k ústům a počítám do pěti. Počítej do pěti a uklidni se, to je všechno, na co dokážu myslet.

Postava plouživě vstoupí do tátovy pracovny, kde světlo pořád dopadá do chodby. Zmizí vevnitř. Pak zpanikařím, měla bych seběhnout dolů po schodech? Pokusit se doběhnout ke dveřím? Nohy se mi třesou, napůl připravené splašit se samy od sebe, když bezdrátový telefon, který pořád držím, začne zvonit.

„Sakra!“

Pustím telefon, jako by mne bodnul. Ucouvnu do rohu místnosti, strach převezme kontrolu a zmrazí mi každičký kloub. Telefon pořád zvoní, ozývá se domem z ostatních sluchátek tady v prvním poschodí. A je to tady se mnou. Chytnu baseballovou pálku oběma rukama a držím ji před sebou.

Jen dýchej, Iris. Jen dýchej. Bude to v pořádku, dokud budeš klidná. Hlas mého táty uvnitř mé hlavy je silný asebejistý. Je to přesně to, co by řekl. Je to dost, aby mi to pomohlo se přesunout tak, že jsem zpátky za dveřmi. Zvonění ustane dlouhý pípnutím dole. Záznamník.

„Ave? Jsi tam?“ Morganin hlas vyplní smrtelně tichý dům. „Ave? Předpokládám, že tohle jsi ty podle toho Wyomingského čísla a všeho. Každopádně, doufám, že s tvým strýcem je všechno v pořádku. Vážně doufám, že se do čtvrtka vrátíš. Nemyslím si, že bez tebe ten pohřeb zvládnu. Promiň, vím, že je to vážně sobecká, ale stejně… Dej mi vědět, jak se ti daří. Mám tě ráda.“

Záznamník se vypne.

A černá ruka v rukavici sáhne po dveřích.

******

Oženu se dřív, než si to stihnu pořádně rozmyslet. Baseballová pálka se spojí se dřevem a pak s něčím měkčím. Hlasité „uffff“ vydá postava, když se potácí na stranu, drží se za ruku, nůž pořád pevně v ruce, což mi dá dostatek času, abych zvedla pálku z ramena a máchla jí celou svou silou.

Bílý popel se spojí se stranou vetřelcovy hlavy. Spadne na kolena a jednu ruku má na podlaze, aby se přidržel. Pak uteču. Utíkám kolem člověka, který si rozbil cestu do mého domu, a mířím ke schodům. Ale ruka se natáhne a chytne mne za kotník, pevné prsty se mi zarývají do kůže a zaječím.

Kopnu, moje bota ho pořádně bouchne do ramena. Otočí se, spadne na záda a pustí mne. S pálkou pořád v ruce, seběhnu schody a závodím do kuchyně. Rozbité sklo pokrývá podlahu. Zadní dveře drží na jednom pantu. Hukot korků za mnou mne donutí se znova rozběhnout a nepřemýšlím. Zareaguju a válím se vchodem do noci.

Nádech, výdech, nádech, výdech, krátké, ostré vlny vzduchu přes mé zuby, když běžím rychleji, než kdy předtím. Kolem vraku a kolem černého SUV. Kolem opuštěného domu slečny Harlow. Zuřivě kmitám rukama, pálku mám pořád v pravé ruce. Vím, že je hloupé, podívat se přes rameno, ale nemůžu si pomoci. Musím to vědět. Rychle se za sebe podívám. Můj útočník vybíhá z domu, sotva dvacet stop ode mne. A běží.

Sníh, který celý den ztěžka padal, zakrývá všechno – příjezdovou cestu, stromy, které obklopují dům, cestu za nimi, všechno. Svět je bílý a šedý a černý, když slepě běžím, otáčím se doleva a doprava a doufám, že se za stromy skryju. Musím se vrátit na cestu. Musím se dostat na hlavní silnici, která vede do středu Breakwateru. Budu v bezpečí, pokud to dokážu. Uhýbám více stromům a zvedám kolena, když je vrstva sněhu silnější. Zapadá kolem mne jako beton pokaždé, když se snažím se protlačit dopředu.

Pálka mi teď jen překáží. Odhodím ji a modlím se k Bohu, že to bez ní zvládnu. Že ji znova nebudu potřebovat. Že dokážu utéct tomuto šílenci a doběhnout do civilizace, než budu ubodána k smrti. Doběhnu na vozovku vedoucí od mého domu. Luke. Musím se dostat k Lukeovi. Běžím rychleji, mučivé pálení se mi rozlévá nohama pokaždé, když je nutím hnout se dopředu.

A pak najednou mé nohy nejsou pode mnou. Oheň mi zpívá nervovými zakončeními, vysoké štěbetání bolesti, které mne oslepí. Padám a zhroutím se do haldy sněhu. Nedokážu se přestat třást. Záda mám zkroucená, tělo se lekne cizince, prochází jím děsivá, bolestivá senzace. Tiché a rychlé tik, tik, tik, tik, tik mi zaplní uši. Poté, vše co slyším je skřípání a křupání bot, které se pomalu blíží sněhem. A pak temnota.