Winter - 36. kapitola

Překlad: CimFam

Troubova rána

MĚKKÉ žuch sněhu padajícího ze střechy mne probudí. Jsem zamotaná v Lukeovém náručí. Jemné zvuky jeho dechu mnou posílá mimozemské škubnutí štěstí. Neměla bych být šťastná. Měla bych být vystresovaná a vyděšená. Jsem zpátky v Breakwateru, proboha. Uvidím dneska matku, protože Brandon je ve vězení. Dobře, možná trochu vyšiluju, ale na tuhle malinkou vteřinu, s tichem okolního světa a Lukem, který mě drží tak blízko-jsem vážně šťastná. Jak je to vůbec možné?

Zaťukání na dveře konečně probudí Lukea. Moje tichá chvilka je pryč v momentě, kdy vyskočí z kůže, ale už jsem si ji uložila, připravená ji znovu vyvolat, když budu potřebovat chvilku zdravého rozumu.

„Jste vy dva tam vzhůru?“ Marlena zavolá přes dveře. Luke vydá nezúčastněný zvuk sténání. Očividní tohle znamená ano v Reidovic domácnosti, protože Marlena vejde do místnosti. Málem bouchnu Lukea loktem do obličeje, když se ujišťuju, že jsem zakrytá.

Luke taky zatahá za přikrývku. „Bože, mami! Co to do pekla?“

Vykouknu zpod přikrývky a zašklebím se, když uvidím svou podprsenku a roztrhané – roztrhané! – kalhotky ležící na zemi. Bože ne nebi, ať mne teď pohltí zem. Marlena se na nás ušklíbne. Ohání se dvěma šálky kávy.

„No, kvůli vám dvěma jsem byla skoro celou noc vzhůru. Myslela jsem, že by se vám hodila dnes ráno dávka energie.“

Luke sebou žuchne do polštáře a zavře oči. „Prostě vypadni, mami.“ Marlena pokrčí rameny a pořád se ušklíbá. Začne odcházet, ale zastaví ji. „Hej. Ty kávy tu nech.“

Položí šálky, mrkne na mne a pak odejde. Slyšíme, jak se směje na druhé straně domu.

******

„Vypadáš, že ses moc nevyspala, Avery. To už nemáš hřeben?“ Jsem v přítomnosti mojí matky zatím třicet minut a už mi zkritizovala kabát, zuby a teď vlasy. Taky řekla, že moje červené tváře nejsou dámské. Je mínus dvacet, takže netuším, co chce, abych udělala s mými červenými tvářemi. Nebo proč nejsou dámské.

Taky nesouhlasí s tím, že Lukea držím za ruku, ačkoli její nesouhlas je rozmanitost ticha. Našpulené rty, zúžené oči, ostré jako břitva, kdykoli se on nedívá. Už jí chci dát facku. Marlena jí nabídla, že může spát v jejich pokoji pro hosty, ale moje matka nevelice-slušně odmítla se slovy, že potřebuje prostor, kam může rozložit svoji práci a u Reidů to není dostatečně velké. Nakonec utrácí dvě stě osmdesát dolarů za noc za nocleh se snídaní u Cliffsona a platí si všech pět pokojů, protože odmítá, aby tam byl někdo jiný, když je tam ona.

Nikdy neměla Breakwater ráda, chtěla utéct co nejdříve, když ona a táta dokončili vysokou, ale moji prarodiče z tátovi strany oba zároveň onemocněli a samozřejmě, že táta chtěl zůstat. Máma mu to vždy zazlívala. Táta byl chůva, kuchař a uklízeč pro moje prarodiče čtyři roky, zatímco se pomalu zhoršovali, dokud máma netrvala na asistentovi. Babi umřela dva týdny nato na infarkt a děda šest měsíců po ní na zápal plic. Můj táta se ani s jedním z nich nerozloučil. A všechno, co řekla moje matka, bylo, „Je to tak nejlepší, Max. Aspoň teď můžeš pracovat na plný úvazek a využít ten tvůj učitelský titul.“ Řekla učitelský titul jako by to byla nadávka. Jako by práce mého táty je nedržela roky nad vodou, zatímco studovala práva a nikdy nebyla doma. Můj táta se jen usmál a přijal to. Byl takový světec.

„Nezůstanu na té policejní stanici déle, než musím.Vypiju tu břečku, které se snaží bistro prodávat, a pročtu si poznámky.“

Luke po mojí mámě srší pohledem, když parkuje Brandonův vrak na parkovišti bistra. Nemusím mu to říkat; Amanda St. French si sama dveře neotevře. Vystoupí, otevře jí dveře a důležitě na ni udělá posunek, když vystoupí a balancuje na svých směšně nepraktických, vysokých podpatcích.

„Avery, dej mi tvůj mobil. Můj tady nemá signál. Řekni někomu, kdo bude na recepci, ať na něj zavolají, až na mne budou připravení,“ řekne přes okénko. Jelikož za něj v podstatě platí, je to tak trochu její mobil. Sundám okénko a podám jí ho. „My dvě si musíme ještě promluvit,“ zamumlá. Její bezvadné blond vlasy, dlouhé do půlky zad, se houpou ze strany na stranu, když sebere síly jít sněhem k Jerryho Bistru. Luke se otočí na mne, podívá se na mne a podá mi ruku. Co to kurva?

Vysednu ze zadního sedaldla, kam jsem byla odsunuta a sednu si dopředu. Luke taky nasedne a zavrtí hlavou. „S ní je teda práce. Takovou si ji nepamatuji, když jsem byl malý.“

„Jo, no, byla o hodně milejší na lidi, o kterých si myslela, že od nich dokáže něco získat. Možná pozice tvé mámy v rodičovském sdružení jí zaručila nějaké brownie nebo tak něco.“

„Jo. Nebo tak něco.“

Zapíšeme se na policejní stanici, ale nedovolí nám vidět Brandona. Očividně Chloe má ze života pekla za to, že nás tam včera pustila.

„Ta mrcha Cosgrove mi hučela do ucha dvacet minut,“ směje se. „Budu řídit dopravu v dohledné budoucnosti.“

„Promiň, Chlo.“ Luke vypadá víc než litujíc; řídit dopravu musí být vážně na hovno. Chloe jen pokrčí rameny. „To je v pořádku. Pro vás udělám cokoli.“ Natáhne se a něco mi sundá z kabátu. „Vlas,“ řekne a krčí rameny. „Jste vítáni, jestli zítra večer ke mně chcete přijít na večeři, pokud chcete? Není to tam zrovna jako v New Yorku, ale je vřelé a vážně vím jak smažit steak. Co myslíte?“

Večeře je to poslední, na co myslím. Luke přijme se slovy, že potvrdí, jestli přijdeme, jakmile budeme vědět co se děje s Brandonem. Na cestě z policejní stanice nás agentka Cosgrove potká na chodbě. Dívá se mi do očí a přísahám, že se jí u úst tvoří rampouchy. U Lukea doma, je už jeho sestra doma; zaječí jako banshee, když projdeme dveřmi. Skočí po něm a šklebí se od ucha k uchu. Mají tolik podobných rysů – stejně tmavé vlasy, tmavé oči a zvláštní úsměv. Je nemožné ignorovat, že jsou sourozenci. I když je Lukeova mladší sestra, Emma byla dva roky nade mnou na střední. Byla oblíbená, roztleskávačka, ale vždycky o hodně milejší, než ostatní holky. Zašklebí se, když mne uvidí a přitáhne si mne do velkého objetí. „Ráda tě vidím, Iris,“ řekne a opravdově se na mne usměje. „Věřím, že se můj bratr o tebe dobře postaral?“

Podívám se na něj, nakrčím nos a předstírám, že o tom přemýšlím. Luke předstírá, že je uražený, dokud neřeknu, „Víš ty co, on se o mne dobře stará. Nejlíp.“ Jeho zkřivený úsměv mi slibuje extra speciální péči, které se mi později dostane, díky čemuž mi začnou hořet tváře.

Matka mi zavolá v poledne, pouze tři hodiny poté, co jsme ji vysadili. Luke drží Reidovic staromódní bakelitové sluchátko se šňůrou, jako by měla moje máma tendenci ho kousnout přes telefon.

„Haló?“ zvednu to.

„Nemají důvod proč ho zadržovat.“ Skočí do toho po hlavě. Žádné ahoj. Nic. „Zítra touhle dobou bude volný. Mají povolení mu prohledat dům, ale nic nenajdou. Poradila jsem Brandonovi, že možná bude mít důvod, aby je soudil, ale ten tvrdohlavý býk mne poslouchat nebude-„

Zvednu ruku nahoru, jako by mne mohla doopravdy vidět. „Počkat, takže nepůjde do vězení? Nemůžou mu nic přišít?“

Mámin frustrovaný povzdechzarachotí sluchátkem. „To jsem právě řekla, ne?“

Úleva se do mne nahrne, silná a přesvědčivá. „Tak co to znamená? Pořád si myslí, že za to může táta?“

„Já nevím, Avery. Proto tady nejsem. Přijela jsem jako právnička tvého strýce Brandona a svou práci jsem odvedla. Jakékoli ostatní prvky související s tímto případem se mne netýkají.“

Byla jsem klidná ohledně přehnané záště pro mého otce tak dlouho, že jsem to její prohlášení málem přijala. Ale moje zaťatá čelist a bublající vztek to tentokrát tak nenechají. Je neuvěřitelná. „Jak to do pekla můžeš říct? Víš, že mají důkazy, které mohou dokázat tátovu nevinu, že? Neměla by ses snažit se podívat na důkazy? Jsi příšerná matka, ale vynikající právnička. Tuhle věc s Brandonem jsi vyžehlila během méně než tří hodin. Nemyslíš si, že bys byla schopná udělat stejné kouzlo?“

Moje matka si odfrkne. „Už nejsi dítě, Avery. Nejsou takové věci jako kouzla. Je černá a bílá. Vinný a nevinný. Tvůj strýc Brandon je nevinný, což je důvod, proč jsem dokázala „vyžehlit“ jeho problémy během méně než tří hodin. Žádné prohledávání federálních složek nedokáže, že je tvůj otec méně vinný.“

„Jsi neuvěřitelná!“ Stisknu sluchátko tak moc, že praskne, jako by se mělo každou chvíli rozpadnout.

„Ne, jsem realistka. Vím, jaký byl tvůj otec. A také vím, jaký je tvůj nový přítel. Říkala jsem ti, aby ses od něj držela dál, že? Už ti vysvětlit, proč ho tvůj otec mentoroval?“ Třesu se vztekem, jsem tak naštvaná, že nedokážu mluvit. Moje matka moje ticho ignoruje. „Jsem si jistá, že ne. Řeknu jenom tohle – kdyby byl jen o dva roky starší, když udělal to, co udělal, určitě by teď do pekla nebyl policajt. Byl by v rejstříku sexuálních delikventů a nedostal by práci, ve které by skládal do tašek potravin. Teď mne poslouchej, Avery, drž se od něj dál!“

„PROSTĚ KURVA ZMLKNI!“ Výbuch se ozývá domem Reidových. Všichni jsou zticha. Luke se postaví a přechází po kuchyni, znepokojení má vepsané ve tváři. Čistý teror mnou projede, když slova mé matky zazvoní hlasitě a jasně v mých uších. Rejstřík sexuálních delikventů. Co kurva provedl? Pro jednou je moje matka na druhé straně telefonu zticha. Zhluboka se nadechnu a řeknu to, co jsem měla říct už hodně dávno. „Nemůžeš řídit můj život, když s ním nemáš nic společného, Amandu. Když jediné, co chceš, je po mne házet peníze, jako bych byla problém, který můžeš podplatit, a díky tomu zmizí. Jsem ráda, že jsi tady, že jsi pomohla Brandonovi, ale ode dneška tě už nechci vidět. Nechci tvoje peníze a určitě nepotřebuju, aby ses vměšovala do mého milostného života, když nemůžeš být natolik upřímná, že nepřiznáš vlastní partnerce, že vůbec existuju!“

Položím sluchátko tak tvrdě, že telefon spadne ze zdi a odrazí se od pultu, rozpadne se a všude z něj trčí dráty. Tak přesně se teď cítím: surově, roztržená vedví, nechráněná. Moje vnitřnosti jsou venku.

Luke zírá na rozbitý telefon a jeho ruce sebou škubou u jeho boků. Vypadá nervózně. „Co říkala?“

Nedokážu myslet. Jsem moc zraněná, abych dokázala říct něco jiného než ta tři slova-ta slova, která hrozí, že mi ze života vezmou jedinou dobrou věc a navždy ji zničí. „Rejstřík sexuálních delikventů?“

Marlena si rychle stoupne a rukou si zakryje ústa. Luke odstoupí a barva mu mizí z obličeje. „Co?“, řekne udýchaně.

„Moje máma… říkala, že bys měl být v rejstříku sexuálních delikventů. Říkala, že právě proto tě můj táta mentoroval. Říkala pravdu?“

Bolest, hrozná, vnitřnosti trhající bolest se objeví v Lukeově tváři. Nemusí mi odpovídat, ale odpoví. „Ano.“

To jediné slovo je jako rána do břicha. Klopýtnu dozadu a rukama najdu ve stole oporu. „Co…“ Ani to nedokážu dokončit. Chci se ho zeptat, co se stalo, co udělal. Ale jestli to budu vědět, zničí mne to, tím jsem si jistá.

„Avery, počkej. Není to to, co si doopravdy myslíš. Přísahám, pokud jen budeš poslouchat-„

Seberu se aproběhnu kolem něj, přímo do jeho ložnice. Já nemůžu, já prostě nemůžu. Házím těch několik mých věcí do tašky, když vejde za mnou Marlena.

„Není to tak jednoduché,“ řekne tiše a tiskne si ruce. „Měl dvanáct. Jeho otec…“

Bože. Dvanáct. Kdo to je? Kdo je ten kluk, kolem kterého jsem celý svůj život vyrůstala? Ten kluk, který mne zdálky tak dlouho hlídal?. Kluk, se kterým jsem spala. Do kterého jsem si hloupě dovolila se zamilovat. Žaludek se mi náhle stáhne. Najednou běžím kolem Lukeovy mámy přímo do koupelny. Kolena mi vybuchnou bolestí, když spadnu na podlahu a vyzvracím vše, co jsem dnes snědla. Zvracím, dokud se mi z očí nehrnou slzy.

Nevrátím se do Lukeovy ložnice. Vejdu přímo do kuchyně, vezmu si své klíče a ignoruju Lukea. Pořád je přimražený na místě a slepě zírá na roztříštěný telefon na podlaze. Potlačím vzlyk, když si všimnu nekonečného smutku v jeho očích. Konečně se na mne podívá-bolest, lítost, vztek, strach-a to mi stačí. Vyběhnu z kuchyně, vchodovými dveřmi a bojuju s mými klíči, než se mi konečně podaří dostat se Brandonového vypůjčeného auta a ujet.