MNS - 2. kapitola

Překlad: Lusesita
Kor.: Arey

Ahoj holky. Včera jsem byla překvapená počtem vašich komentářů a liků, hrozně moc vám chci za ně poděkovat. Vypadá to, že Vás kniha zaujala už po první kapitole. Děkuju. Užijte si další kapitolku J

Sophie

Prásk!

Položím tvář na okno a ucítím chlad, když se dívám na blesky za oknem. Můj nový domov je dost vysoko, takže můžu vidět, kde blesk začíná a končí. Neprší.

Jsem holka, která brečí při čtení hloupého románu, ale když její matka zemře, tak nic. Jsou to týdny, co se konal pohřeb, a řekli mi, žezemřela. Nejhorší na tom je fakt, že jsem se ani nebála, když se mi neozývala.

Sleduju blesky tančící po obloze, zavřu oči a soustředím se na hřmění. Je to hloupé, ale doufám, že když uslyším hrom, možná to prolomí tu hráz uvnitř. Vím, jsem dětinská, ale kdybych brečela, alespoň bych něco cítila. Měla bych něco cítit. Cokoliv.

Nevím, proč se teď cítím ještě osaměleji, protože to není, jako bych ji znala. Mezi chůvami a internátními školami jsem ji sotva kdy viděla. Pak, když mi bylo čtrnáct, mě poslala do školy do Francie, kde jsem zůstala. Říkala, že mě přijede navštívit, ale nikdy to neudělala, byla příliš zaneprázdněná. Ani jednou za celé tři roky mě neviděla a ani se mě nezeptala, jestli přijedu domů.

Část mě doufala, že až skončím školu, mohla bych přijet domů a snažit se s ní vytvořit nějaký vztah. Dokonce jsem navštívila pár právnických vysokých škol, ale když je teď pryč, už mě to neláká. Dělala jsem to, abych ji potěšila, ale teď vidím, jak hloupé to bylo. Má máma se vždy soustředila jen na práci a neměla na nic a nikoho čas. To není život, který bych si pro sebe představovala. To, co chci, je cítit spojení s jinou osobou. Mít někoho, kdo mi řekne, že mě miluje. To bylo důvodem, proč jsem se přihlásila na právnickou fakultu. Abych si získala její pozornost a měli se o čem bavit. Abych ji mohla zavolat pozdě v noci, nadávat na kurzy a ona by mi řekla, že jen zveličuju.

Jak jsem mohla tak dlouho toužit po její pozornosti a teď, když je pryč, mi vůbec nechybí? Vlastně se mi hodně ulevilo, ženemusím jít na práva.

Odtáhnu se od okna se zakručením v břiše. Schovávám se v pokoji od minulé noci. Myšlenka, že vyjdu ven a uvidím Bruce, mého nevlastního tátu, mě nelákala. Měla jsem předpokládat, že muž, který si vybere moji matku, bude stejně chladný jako ona. Zatraceně, ani jsem nevěděla, že je vdaná, dokud jsem nezjistila, že se musím vrátit k němu domů.

‚Nevlastní otec‘Převaluju ta slova po jazyku. Není takový, jaký jsem předpokládala, že bude. Když jsem si představovala svého nevlastního tátu, viděla jsem muže se šedinami a vráskami kolem očí. Představovala jsem si někoho, kdo je minimálně v matčině věku a vypadá jako jeden z otců, kteří přijížděli navštívit své dcery do školy. Ale vypadá to, že máma upřednostňovala zajíčky. Hádám, že mu bude kolem třiceti. Vypadá, jako muž z obálky časopisu, s krásnou ženou visící kolemkrku, třeba jako včera v noci.

Je divné, že už osahával jinou ženu, když to je jen pár týdnů, co matka umřela, ale na tomto manželství nebylo asi nic normálního. Zajímalo by mě, jestli jedním z důvodů její zaneprázdněnosti, že za mnou nepřijela, byl on. Možná, že začala zakládat novou rodinu, která mě nezahrnovala.

Když se konečně odtáhl od té ženy, provedl mě po bytě. Nejprve mi ukázal mámin pokoj, pak jeho a nakonec můj. Oni neměli pokoj dohromady? Každou minutou to bylo divnější, ale jedna věc byla jasná - neměl mě rád.

Poznala jsem to v okamžiku, kdy se otevřely dveře výtahu a jeho zelené oči na mě přistály. V okamžiku, kdy se naše oči setkaly, zmizel jeho hravý úsměv, který věnoval té ženě. A co bylo ještě horší, cítila jsem, jak se začínámčervenat. Veřejné projevy náklonosti pro mě nejsou obvyklé, mimo svět knih a jsem si pekelně jistá, že se chystali mít sex, soudě podle boule v jeho kalhotách.

Okamžitě jsem tu ženu nenáviděla. Její perfektní lesklé vlasy, bronzovou kůži a tělo, pro které bych umřela. Naštvalo mě to a pořád si nejsem jistá z jakého důvodu. Bylo to proto, že sotva ztratil mámu a už zde šukal s jinou ženou? Možná, že ji vždycky šukal. Nebo skutečnost, že mnou proběhla žárlivost při pohledu na jinou ženu omotané kolem něj? Doufala jsem, že ten muž není můj nevlastní otec, možná že je to jeho syn nebo spolupracovník. Moje naděje se rozbila o chvíli později a zanechala ve mně nepříjemný pocit.

Žárlím, že můj otec má ženu, kterou šuká a pravděpodobně šukal už minulou noc. Sakra, kdyby se po večeři vrátili do bytu, mohla by tu dnes ráno ještě být. Nejhorší je, že si nemyslím, že jsem naštvaná kvůli mámě, ale kvůli sobě.

Cítím se osamělá a toužím po pozornosti. Jo, to je ono, snažím se přesvědčit sama sebe, že to není nehorázná lež. Nemůžu toužit po matčině manželovi. Ne, prostě jsem jen byla moc dlouho na holčičí škole. Toužím po náklonosti. Ano, to je ono, prostě závidím tu náklonost mezi nimi.

Zatnu zuby, když si uvědomím, co jsem si o ní myslela. Seru na to, je to děvka. A můžu si myslet, co chci. Popadnu gumičku z nočního stolku a udělám si drdol po cestě do kuchyně. Když budu mít štěstí, nenarazím na Bruce nebo jeho včerejší rande. Ta myšlenka mi stáhne žaludek. Budou si v kuchyni hrát na domov? Bude mu dělat snídani jako šťastný páreček?

Chystám se vstoupit do kuchyně, když uslyším hluboký Brucův hlas. Zastavím na místě.

„Ne, dnes večer nemůžeme jít na večeři.“ Odmlčel se na dlouhou chvíli a já si uvědomím, že mluví do telefonu. „Bude tu jen na pár týdnů, dostanu ji odtud tak rychle, jak jen to půjde. Věř mi, nepotřebuju malou holku, která bude pobíhat okolo. Oba víme, že na tohle nemám čas.“

Jeho slova mě zraní víc, než by měly. Proč bych se měla starat, že mě tady nechce? Příběh mého života. Seru na něj. Když se nechtěl vypořádávat se mnou, tak si neměl brát mou mámu.

Vejdu do kuchyně a ignoruju ho, odhodlaná hodit jeho urážky za hlavu. Slyším ho se prudce nadechnout a ucítím na sobě jeho oči, ale předstírám, že tam není, že nepije kávua netelefonuje. Spadne mi malá tíha z ramen, když si uvědomím, že jsme tu sami. Nezůstala tu. Otevřu lednici a ucítím, jak chlad udeří do mého těla. V tu chvíli si uvědomím, co mám na sobě, nebo přesněji řečeno, co na sobě nemám. Jsem zvyklá žít okolo ostatních dívek a nepřemýšlela jsem nad svým oblečením, když jsem vstala. Cítím, jak se mi při tom chladu vztyčí přes staré tílko bradavky. Na nohách mi naskočí husí kůže.

Kruci. Jak se mám otočit? Stojím před ledničkou jen v tenkém tílku, bílých kalhotkách a podkolenkách.

„Ne, Holly, oběd je v pořádku.“

Potlačím nevolnost při zmínce Hollyna jména.

„Dobře, uvidíme se.“

Slyším, jak třískne s mobilem o mramorový pult. Při tom zvuku se přikrčím. Nedivila bych se, kdyby ho rozbil.

„Kde máš sakra kalhoty?“ Ohlédnu se přes rameno a přistihnu ho, jak mi zírá na zadek. Líbí se mu, co vidí? Nevypadám jako Holly. Ve skutečnosti jsme rozdílné jako den a noc. Nemám na ni. Kde je ona pevná a tvrdá, já jsem měkká a mám křivky. Vypadá lákavě, zatímco já nudně. Nemůžu se opálit. Má na míle dlouhé nohy a jediné co mám dlouhé já, jsou vlasy. Je to nespravedlivé.

Vypadá naštvaně. Kdyby mohl chrlit oheň, právě by to udělal. Je vzrušující vědomí, že v něm můžu vyprovokovat takové emoce.

Pro oba je tohle nezmapované území. Podle jeho výrazu soudím, že popichovat ho, by mohlo být nebezpečné, ale poprvé, po několika týdnech, něco cítím. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy jsem z někoho dostala tolik emocí. Vždy jsem byla ta dívka v rohu. Teď stojím v kuchyni, s mužem, který je hodně naštvaný a já chci víc. Nejsou to sice slzy, po kterých jsem prahla před chvílí, ale je to mnohem silnější pocit.