Lucian - 14. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Taky vám všem přišlo, že je vztah mezi Lucianem a Jordyn až příliš idylický? Pořádná hádka následovaná neuváženým činem Jordyn… Sinnel

„Luciane, prostě mě vyslechni -“

„Jordyn, řekl jsem ne!“

Ta slova, stejně jako tón jeho hlasu, byla stejně ostrá. Klidně by jí mohl vlepit políček a bylo by jí stejně. To poslední, co od tohoto muže očekávala, bylo to, že by na ni řval nebo byl na ni rozčilený tak, jako je teď.

Přesto tu však Jordyn nehodlala jen tak stát a vzdát to. Zvlášť ne kvůli něčemu tak pitomému.

„Ty to nechápeš. Nemůžeš mi říkat, co můžu nebo nemůžu dělat, kam můžu nebo nemůžu jít. Luciane, nejsem dítě.“

„Tak se tak přestaň chovat,“ zavrčel Lucian.

Jordyn při tom prohlášení narovnala záda. „Takhle to vidíš? Jako dětinskost? To proto, že jsem o šest let mladší než ty, znamená, že musíš být mnohem inteligentnější než já? Luciane, mám pro tebe novinku. V těch ulicích jsem strávila tolik času jako ty. Jediným rozdílem mezi námi dvěma je to, že zatímco jsem to dělala, neměla jsem na sobě oblečení za dva tisíce dolarů!“

„Skutečně? Protože to oblečení, které máš právě na sobě, stálo minimálně tuhle sumu,“ řekl a jeho planoucí oči se dívaly přímo do jejích, ve kterých vřel zřetelný vztek. „A ani na okamžik nepomysli na to, že kdyby se tvůj krásný zadek objevil dole, na té straně Brooklynu, tak by si toho zatraceně nikdo nevšiml. Klidně bych vsadil i ten poslední desetník na to, že ten sráč má na těch ulicích oči všude a kdyby ses tam vrátila, nezvládla bys to tam ani pět minut. Co myslíš, že by s tebou udělal, co? Řekni mi to, srdíčko. Zabij mě tím. Jen do toho.“

Jordyn tvrdě polkla. Cítila něco tvrdého a bolestivého. Nebylo to kvůli hrozbě Willa Vetty a jeho lidí, kterou zmínil, ale jeho do očí bijící narážka na peníze. Jistě, možná s tím přišla jako první, ale mezi Lucianem a Jordyn byl obrovský rozdíl. On nebyl živ z jejích peněz. Bez ohledu na to, jak vehementně se snažila odmítat to, co nazýval nezbytnostmi, Lucian její protiargumenty neřešil a pokud něco namítla, tak to v klidu ignoroval.

Od jejich občas rozpačitého, ale většinou dobrého uspořádání, uběhl stěží měsíc a půl. Lucian se nezmiňoval o Synech pekla ani o čemkoli jiném, co s tím souviselo. Opakovaně jí říkal, aby si s tím nedělala starosti. Pravdou však bylo, že to nedokázala.

Být v jeho bytě na Manhattanu poskytlo Jordyn velký náhled na Lucianův každodenní život. Neustále měl spoustu práce. Mnohem víc, než dřív skutečně věděla. Nosil dva mobilní telefony, které nikdy nepřestávaly zvonit na víc, než jen pár minut. Nebylo divu, že jeho kancelář v bytě byla v takovém chaosu v jakém byla, protože sotva něco začal a o dvacet minut později toho už musel nechat a dělat něco jiného.

V průběhu minulého týdne se Jordyn dvakrát vzbudila s tím, že už pryč. Na nočním stolku po něm zůstal jen vzkaz, že se brzy vrátí. Žádné jiné vysvětlení. Bylo to znepokojující.

Lucian jí nic nedlužil a Jordyn to věděla. Dokonce i tak chtěla Jordyn něco dělat. Normální věci. Mít práci. Vydat se ven, na procházku. Být schopná si promluvit s tímto mužem o svém bytě v Brooklynu, aniž by přitom rozpoutala třetí světovou válku. Po jeho komentáři o jejím oblečení Jordynino podráždění dosáhlo úrovně, kterou už nebyla schopna ovládnout.

„Táhni k čertu,“ dostala se sebe Jordyn. „Nebudu to dělat tebou, Luciane. Nebudu spát v té posteli, a být za to placena jako děvka. Nebudu ze sebe dělat někoho takového. To radši budu mrtvá.“

Lucian cestou k výtahu ztuhl. Ten výtah mu umožňoval chodit do bytu a z něj ven, aniž by musel projít chodbou, která vedla i k ostatním bytům na tomto podlaží. Otočil se na patě tak rychle, že Jordyn ani nestihla mrknout.

„Co jsi to právě řekla?“ zeptal se a jeho slova se nesla ozvěnou.

Raději od něj o krok ustoupila. Možná to byl jen pozůstatek starého instinktu, ale pokud by projevila takovou neúctu vůči mužům, kteří ji při její práci denně obklopovali, vysloužila by si víc než jen hodně tvrdý políček.

„To je to, co si myslíš, že pro mě jsi? Má děvka?“

Jordyn spolkla knedlík, který se jí tvořil v krku, a ustoupila o další krok dozadu. „Já -“

„Přestaň přede mnou uhýbat jako bych tě chtěl napadnout! Ani jednou jsem se tě nedotkl tak, aby tě to zranilo!“

Přemoci její nutkání dostat se pryč od jeho hněvu bylo něco, co se snadněji řekne, než se udělá. Ale Jordyn se to nějak podařilo. „Vím, jsem tak -“

„Nech toho,“ přerušil ji Lucian. Znělo to krutě. „Jestli je to, co cítíš, že jsi jako moje placená děvka, kterou si tu držím, pak to můžu splnit, srdíčko. Zatraceně rychle tě ošukat.“

Jordyn hrdě zvedla bradu a dívala se mu přímo do očí. „Výhrůžky mě nevyděsí, Luciane.“

„Tohle není výhrůžka. Jestli jsi ještě doposud nepochopila, jak moc tě potřebuji mít u sebe, tak to nikdy nepochopíš. Nebo jsem možná za poslední měsíc a půl někde špatně odbočil a signály, které vysíláme, se nějak změnily. Což je zatracená škoda, protože nám to šlo tak dobře.“

„Ty jsi ten, kdo měl potřebu připomenout mi, kolik peněz jsi utratil za mé šaty,“ odpověděla Jordyn, a cítila, jak jí stoupá teplo do tváře i hlasu. Vytáhla to sice jako první, ale nepřipadalo jí to, jako by to bylo totéž. Možná, že bylo, jen to nevěděla. „Myslíš, že to potřebuji připomínat?“

Lucian zaťal zuby. „To je to, o čem právě teď mluvíme? Protože jestli ano, tak na to nemám čas.“

„Ne, samozřejmě, že nemáš,“ zamumlala Jordyn a hořce se zasmála. „Chraň Bůh, že je pro mě něco důležitého, o čem se s tebou snažím mluvit a ty to zas a znovu přehlížíš, protože se ti to nehodí do tvého časového rozvrhu.“

„My se hádáme kvůli oblečení?“

„Luciane, ne! Kde ses posledních deset minut toulal? Mluvíme o mém životě.“

„Jordyn -“

Luciana přerušily vibrace jeho mobilního telefonu, které vycházely z jeho levé kapsy. Další hovor. Jordyn to nepřekvapovalo. Když si drsně povzdechl a telefon zastrčil zpátky do kapsy, porážka v jeho očích mluvila za vše.

„Skutečně to nemůžu dělat právě teď,“ řekl Lucian, téměř prosebně.

„Běž. Potřebuji pět minut, abych to vydýchala a mohla přemýšlet o samotě.“

„Jordyn, potřebuji, abys mě teď poslouchala. Kdybych chtěl děvku, tak bych ji měl. Kdybych potřeboval jen dobré šukání, tak bych ho měl taky. Rozhodně by děvka nespala v mé posteli, nesetkala se s mou rodinou, nešla by se mnou do mého kostela, ani by se nedozvěděla nic o mých obchodech. Upřímně řečeno, pravděpodobně by nejspíš ani nevěděla, jak se jmenuji. Víš, co by to bylo. Nějaká rychlovka v zapadlé uličce. Rychle a tvrdě. Možná bych jí sebral v nějakém klubu, a zapomněl na ni dřív, než bych stihl odejít. Nebo možná, kdyby měla štěstí, by mi to mohla udělat na zadním sedadle mého auta. Požádala jsi mě, abych ti něco dal,“ pokračoval Lucian, ale tentokrát se na ni na okamžik nedíval frustrovaně. „Potřebovala jsi být v bezpečí a já to udělal. Pro mě to znamenalo potřebu ujistit se, že se po tom všem už nevrátíš do toho života. Abys nemusela znovu vstoupit do toho bytu a vidět svoji krev ve vaně nebo své zvratky na podlaze. Tyhle věci by ti neměly znovu ublížit. Takže jestli to znamenalo, že ti nahradím všechno, co jsem ti sebral, tak to je přesně to, co to znamenalo. Omlouvám se, jestli tě uráží moje bohatství, ale mně to vůbec nevadí. A budu utrácet za cokoli, co chci, ať už se ti to líbí nebo ne. Jestli chci všechno utratit za tebe, tak to prostě udělám.“

„Tohle není o penězích,“ snažila se Jordyn říct.

„Aha, myslel jsem si to. Nedělej si starosti.“

„Luciane, ty mě vůbec nechápeš.“

V jeho hezkých rysech se objevil bolestivý výraz. Jeho úžasná ústa, která ji líbala a která její tělo zbožňovalo, se stáhla do zamračení. Jordyn bolelo vědět, že je toho příčinou, ale on ji stále neposlouchal.

„Srdíčko, dej si čas. Zjisti, co potřebuješ. Není to přesně to, co jsem ti říkal už od začátku?“

Bylo to tak. Tohle bylo to, co bylo to nejtěžší.

„Luciane, nemůžu se kvůli tobě stát někým jiným. Nemůžu prostě nechat sama sebe za svými zády. To, že mě převlékneš do jiného oblečení, ze mě neudělá jinou ženu. Potřebuji, abys mě právě teď poslouchal.“

Telefon v jeho kapse znovu zavibroval.

„Musím jít,“ řekl Lucian tiše. „A až se vrátím, jestli budeš potřebovat něco jiného, tak na tom taky zapracujeme.“

Skutečně by mohli?

Když nastoupil do čekajícího výtahu a zavřely se za ním dveře, Jordyn tam mlčky stála.

Moc dobře o tom nepřemýšlela, když o deset minut později popadla z jeho stolu dost peněz, aby měla na taxi a také odešla.

*****

Lucianova nesoustředěnost nezůstala bez povšimnutí.

Jednou za měsíc se Lucian na několik hodin nemusel přetvařovat a být ničím jiným, než capem, který s ostatními sere na okolní svět. Dneska toho nebyl schopný. Zasedání bylo obvykle každý měsíc jeho nejoblíbenější činnost. To se vždy v klubu, který používali pro tento účel, sešlo všech devatenáct capo, kteří patřili do rodiny Marcellů, aby jeho otci předali platby.

Obvykle se zde mluvilo o obchodě, procházeli různé otázky, drinky tekly proudem a tak dál. V podstatě setkání členů mafie ve své nejstarší podobě. Za celá desetiletí se tahle událost, která byla v Cosa Nostře tradicí, nezměnila. Rozdělit se o své bohatství s bossem.

Lucian byl teď duchem úplně jinde.

„Kde je sakra Gio?“ zeptal se Antony z druhého konce stolu.

Lucian pokrčil rameny. Bylo mu to jedno. „Možná má obchod.“

„Luciane, dneska nemá mít co obchody.“

Dante po svém bratrovi střelil ostrým pohledem, který byl naplněn obavami. Možná s tím mělo co do činění jeho do očí bijící přehlížení mužů, kteří tu byli kolem shromážděni, možná to, že se s ním někteří snažili konverzovat, ale Lucian na to kašlal.

„Už jsi dospěl k rozhodnutí ohledně Synů Pekla?“ někdo se zeptal.

Při té zmínce Lucian na okamžik ožil.

Antony hned nepromluvil. Tu otázku nechal na chvíli viset ve vzduchu, zatímco ostatní čekali. „Jejich kapitáni s mými capo nespolupracují. Přinejmenším ani neplatí za svá místa. Několik lidí mi řeklo, že když se to s nimi snažili řešit, chovali se nepřátelsky. Po tom zmatku u mého kasína se konečně začíná policejní a mediální pozornost upírat jinam.“

„To je to, co jsi čekal,“ řekl Lucian a připadal si směšně, že si to neuvědomil dřív.

Lucianův otec opakovaně odbýval jeho pokusy promluvit si o tom, co je třeba udělat s Willem Vettou a jeho muži. Hlavně chtěl svou odplatu za to, co udělali Jordyn. Navíc, když bude Will pryč, nebo aspoň bude jeho vliv zničen, nebude muset znovu ztrácet tolik energie tím, aby bránil Jordyn podívat se domů. Měla by být v bezpečí.“

„Ano,“ potvrdil Antony. „Nemohl jsem jen tak dobře poslat někoho ze svých mužů, aby se o to postaral, když na ně byla ostře upírána pozornost autorit.“

„Ne kohokoli,“ řekl Lucian a podíval se na svého otce. „Musím to být já.“

„Nevypadalo by to dobře. Přitáhlo by to pozornost k nám. To je věc, kterou nepotřebujeme.“

„A teď?“ zeptal se Lucian.

„Kde je Gio?“ zeptal se znovu Antony a vyhnul se otázce. „Lucane, můj bože. Přísahám, že jestli se mě dneska bude stranit, tak ho nakopu tolik, až bude cítit moje boty ve svém zadku po celý příští měsíc. Nemám náladu na to, abych se s ním musel vypořádat, když se rozhodl hrát si na nějakého zatraceného cafone.“

„Nevím, kde je,“ vyštěkl Lucian. „Nejsem jeho chůva.“

„Ale je to tvůj mladší bratr.“

Lucian zíral přímo na svého otce. „Stejně tak i Danteho, ale nikdo o něm nemusí mít přehled.“

Upřímně řečeno byl Lucian až příliš zaneprázdněn svým životem, svou prací a Jordyn, než aby ještě sledoval Gia. V určitém bodě musel začít plavat nebo se utopit. Gio by klidně mohl své jednání ospravedlnit sám, ať už musel udělat cokoli a pokud ne, tak potom ať se klidně utopí.

„Tohle je moje práce,“ odpověděl Antony. „Dante je můj underboss. Očekávám, že budeš na Gia dohlížet stejně, jako to děláš vždy. Vaffanculo. Běž a zjisti, kde je tvůj bratr.“

Lucian si byl vědom toho, že se k němu otočily všechny oči v místnosti. Pokud šlo o Antonyho jako bosse a jeho otce, byla tu určitá hranice mezi respektem a neúctou. Teď ji naprosto ignoroval a dokonce ji přímo překročil jako zatracený idiot.

„Bossi, omlouvám se,“ řekl Lucian tiše. „Jdu to zjistit.“

„To udělej. A rychle. Dřív, než mi dojde ten zbytek trpělivosti, co mi s tebou ještě zbývá.“

Lucian vylezl z boxu a prošel kolem mužů až dozadu do klubu, kde měl soukromí. Když vytáhl z kapsy telefonu, rychle si uvědomil, že když ho předtím vypnul, zapomněl znovu zapnout zvonění nebo vibrace. Už samotný pohled na jeho displej mu prozradil, že od Gia zmeškal několik hovorů a zpráv. Některé z nich byly z časného rána, když se Lucian hádal s Jordyn.

S tichým zaklením vytočil Giovo číslo. Gio to zvedl na druhé zazvonění.

„Jo, vím, už jsem na cestě. Řekni mu, že kvůli tomu nemusí běsnit,“ křikl Gio v okamžiku, kdy zvedl hovor. „Chlape, dneska nemám svůj den.“

Lucian si povzdechl. „Co se sakra stalo?“

„Nechal jsem ti spoustu zpráv!“

„Ještě jsem je nestihl projít. Jsem idiot. Gio, dneska nejsi jediný, komu ráno nevyšlo.“

Mladší muž na okamžik ztichl. Pak se zeptal. „Cože? Hele, stalo se něco, o čem nevím?“

„Nic. Nic takového. Mimochodem, co je s tebou?“

Gio vyštěkl smíchem. „Včera v noci jsem si dal na ulici nějaká kuřecí křidélka. Dneska ráno jsem dal Cainovi zbytky, a co myslíš, že udělal? Začal se dusit kostí, protože to hltal, jako by nikdy nejedl! Bez jakéhokoli žvýkání to polykal, málem u toho ani nedýchal. Takže mu v krku uvízla kost. Příšerně mě to vyděsilo. Toho psa miluji nade vše. Skoro jsem cestou k veterináři někoho zabil. Strávil jsem tam celé dopoledne. Právě odtamtud odcházím.“

Lucianovým tělem projela úleva, i když se kvůli Giovu milovaném Rotvajlerovi cítil špatně. „Teď už je v pořádku?“

„Ještě den nebo dva si ho tam chtějí nechat, jen pro jistotu, aby hlídali, jestli díky tomu nemá poškozený jícen. Ale vypadá to, že je v pořádku. Ten pes tak zatraceně kňučel, že mě nechtěl nechat odejít. Víš, jaké to je mít něco, co zbožňuješ a ono se to na tebe dívá, jako by to tvůj odchod zabíjel? Nemůžu najít ženu, která by mě zaujala, ale ten pes si mě omotal kolem prstu. Je to směšné.“

Lucian se zasmál bratrově nechutně bezpodmínečné lásce, kterou cítil ke svému psovi. I tak byl, ale stále naštvaný. Toho rána se nemuselo Giovi podařit kontaktovat Danteho nebo Antonyho, protože během té doby měli své mobilní telefony vždy vypnuté, ale i tak byly jiné způsoby, jak mohl dát vědět Lucianovi.

„Proč jsi mi nezavolal do mého bytu?“

„To jsem udělal,“ řekl Gio a zněl zmateně. „Snad desetkrát poté, co jsem se tě snažil sehnat na mobilu. Myslel jsem si, že jsi kretén a rozhodl ses mě ignorovat.“

Poté?

„Měla to zvednout Jordyn,“ zamumlal si Lucian, spíš jen pro sebe.

„Nikdo to nezvedal. Pokaždé to spadlo do hlasové schránky. Nevzal jsi ji dneska s sebou, že ne?“

Bože, ne.

Lucian svému bratrovi neodpověděl, protože ho najednou zachvátila skutečná panika.

„Jsi si jistý, že jsi volal do mého bytu?“ zeptal se Lucian, celý napjatý.

„Sì, Luciane. Vyzvánělo to, ale nikdo to nezvedal. Co se děje?“

„Cainův veterinář je v Brooklynu, že jo?“

„Jo.“

„Jsi tam blíž, než já. Potřebuji, abys zašel do starého bytu Jordyn a zjistil, jestli tam je.“

Gio si tiše rozzlobeně odfrkl. „Táta mi nakope prdel.“

„Ne, nakope tu moji,“ odpověděl Lucian. „Já to zvládnu.“

„Čekáš, že tam zamířila?“ zeptal se Gio. „To byl od tebe naprosto stupidní nápad, nechat ji tam potulovat se samotnou.“

„Ne, ale dneska ráno jsme se pohádali. Nechtěl jsem jí dovolit jít nikam poblíž. Neposlouchala. Nebo jsem možná neslyšel, co se mi snažila říct.“

„To zní přesně jako ty.“

****

„Co myslíte tím, že mi nemůžete dát náhradní klíče od mého bytu?“ zeptala se rozzlobeně Jordyn. „Je to můj byt. Uvnitř mám svoje věci. Nájemné je splatné až příští týden. Dejte mi ty náhradní klíče.“

Pronajímatel budovy zavrtěl svou plešatějící hlavou. „No tak, kočičko, poslouchej. Pan Oblek možná zaplatil za škody, které byly způsobeny na dveřích poprvé, ale za to druhé kolo jsem zaplaceno nedostal, jo? Tohle šlo z mé kapsy, protože tohle nepokryje ani tvoje kauce za byt. Ani zdaleka ne. Tohle je zralé na vystěhování, jasný? Budeš mít zatracené štěstí, že za to nechci zaplatit.“

„Pan Oblek?“

„Vysoký Ital, oříškově hnědé oči, dobře oblečený. Vypadal, jako by klidně mohl z kapsy vytáhnout tolik hotovosti, že kdyby chtěl, koupil by se celý tenhle zatracený svinčík. Pan Oblek.“

Lucian zaplatil za škody, které vznikly na jejích dveřích, a ani jí to neřekl? Proč?

Jordyn se zeptala: „Co tím myslíte, druhé kolo?“

Pronajímatel se na ní s povzdechem zvědavě podíval. „Kde jsi byla, co? Sousedé říkají, že tě dobrý měsíc neviděli.“

„Pryč,“ odpověděla neurčitě Jordyn.

„Zmizela hned po tom prvním poločase, co?“

První poločas. Správně, to byl pro ten útok dobrý název. Ne.

„Zhruba tak, jo. Prostě jsem potřebovala určitý čas, abych chytla druhý dech. Poslouchejte, dáte mi ty zatracený klíče, nebo co?“

„Už je připraveno vystěhování. Po všech těch škodách je to neměnné rozhodnutí. Stačilo to, že jsem v tomhle bytě za měsíc musel dávat dvakrát nové dveře.“

Jordyn se snažila zachovat chladnou hlavu. Skutečně. „Takže mě nechte hádat. Poté, co vám Lucian zaplatil za opravu prvních rozbitých dveří, jste se tu potuloval okolo a zjišťoval, co se stalo. Pak se sem někdo vloupal znovu, zatímco sem byly dány ty podělané dveře a znovu zničil můj byt. Takhle se to stalo?“

„Ty dveře byly opraveny dva dny po prvním rozbití,“ odpověděl unaveně. „Minulý týden se do budovy dostala banda chlapů v kůži a denimu a znovu ty dveře vykopla. Možná, že kočičko něco hledali. Nemáš představu, co by to mohlo být?“

Jordyn se zastavilo srdce a žluč jí vystoupala až do krku. „Oni se vrátili?“

„Nevím, kdo jsou oni, ale někdo jistě ano.“

„A nikoho nenapadlo zavolat policii?“

„Proč? Takhle bych přišel o půl tuctu nájemníků, když bych volal policajty kvůli něčemu, co stejně nedokážou vyřešit.“

„Omlouvám se,“ pospíšila si Jordyn. „Zaplatím všechno, co udělali. Prostě se skutečně potřebuji dostat dovnitř do bytu. Je tam celý můj život… Poslouchejte, když jsem byla mladší, moje máma zemřela. Všechno, co mi po ní zbylo, mám v tom bytě. Potřebuji to dostat.“

Muž se na ni s pokrčením rameny soucitně podíval. „Myslím, že to nechápeš. Všechno zničili. Pustím tě dovnitř a máš deset minut. Pak chci, abys pro své vlastní dobro budovu opustila. Ale stejně si nemyslím, že najdeš to, co jsi přišla hledat.“

Jordyn muži předtím, než zavřel dveře, poděkovala. Počkala, než donesl nové klíče a pak za ním šla do druhého patra, kde se nacházel její byt. Skutečně tam byly instalovány zbrusu nové zárubně a dveře, spolu s příkazem o vyklizení. Jakmile příkaz uviděla, okamžitě ho ze dveří strhla.

V okamžiku, kdy pronajímatel odemkl její byt, Jordyn pochopila naprosto přesně, co měl na mysli. Stěží zvládla udržet obsah svého žaludku na místě. Nebyl to jen obyčejný nepořádek. Byla to zatracená katastrofa.

Gauč byl převrácený, stejně tak jako poškozený konferenční stolek. Obě židle, které stály v malém kuchyňském koutě, byly hozeny proti zdi, ve které vytvořily masivní díry. Všude kolem byla spousta skleněných střepů. Těch pár knih, které se jí v průběhu let podařilo shromáždit, mělo vytržené stránky a byly poházené všude okolo. Všechen obsah ledničky byl vyházen ven. Potraviny již začínaly hnít, takže se v nehybném, zatuchlém vzduchu, vznášel příšerný hnilobný zápach. Všechny její obrazy, které měla pověšené na stěnách, byly roztrhány a zničeny.

Jordynin byt nikdy nebyl nic moc extra. Budova byla ponurá, nájemníci dokázali být děsiví a okolí také nepatřilo k těm lepším adresám, ale i tak to bylo její. Zbožňovala tu žít. Žila tu už od osmnácti, a tohle byla věc, o které si myslela, že jí ji Synové Pekla vzít nemohou.

Ale ano, dokázali to.

V očích pocítila vláhu, která hrozila, že se vylije.

„Je mi to tak líto,“ zašeptala směrem k pronajímateli. „Skutečně.“

„Ty jsi tady od té doby poprvé, že?“ zeptal se.

Jordyn to nechtěla udělat, ale přesto přikývla. „Jo.“

„Napadlo mě to, když jsem viděl tu krev a zvratky. Hodně se vyřádili. Kočičko, netuším, proč ses sem vrátila. Když jsem uviděl, co udělali poprvé, to byl důvod, proč jsem se po tobě nesnažil jít kvůli úhradě škod. Jestli je tohle to, co udělali, když jsi tu nebyla a hledají tě, neměla bys tu být. Nemyslíš?“

Jordyn znovu zachmuřeně přikývla. „Prostě mi dejte pár vteřin, abych popadla svou krabici, a půjdu. Mám tu také nějaké peníze, pokud tu stále zůstaly...“

Bylo to jen pár stovek, které Jordyn schovala pro případ, že by je nutně rychle potřebovala. Ale je zřejmé, že za to, co se tu stalo, dluží mnohem víc. Pravděpodobně to nezvládne pokrýt všechny škody, ale i tak by to mohlo pomoci.

Pronajímatel se vrátil zpátky do chodby, zatímco Jordyn se posunula do toho nepořádku. Kličkovala mezi vším tím bordelem, a zamířila přímo do své ložnice. To, co tam našla, jí ublížilo nejvíc. Povlečení na posteli bylo roztrhané, matrace přímo uprostřed rozpáraná, takže se z ní vysypala veškerá její náplň. Z postele byl cítit drtivý zápach moči. V samém středu matrace ležel opasek, kterým ji téměř umlátil k smrti. Bylo to tu jako připomínka pro ni. Na cvocích byla zaschlá barva. Její krev.

Jordyn se ze všech sil snažila ignorovat zápach i to co viděla. Doklopýtala k malé skříni. Při pohledu na krabici na horní polici se jí trošičku ulevilo. Uvnitř toho moc nebylo. Jen trochu hotovosti, pár starých fotek její matky, útržky vstupenek z kina, vstupenky z trhů a náhrdelník. Pro Jordyn to však znamenalo všechno.

Absolutně všechno.

Jordyn krabici pevně svírala na hrudníku a otočila se k odchodu, když jí padl zrak na zeď. Na stěně byl nožem připevněn kus papíru. A na něm bylo silným, černým písmem, napsáno varování.

Vzal jsi něco, co patří nám. Chceme to zpátky.

Jordyn se zajíkla zděšením.

Potřebovala se dostat pryč. Co nejrychleji. Udělala obrovskou chybu a věděla to.

„Kdo sakra jste?“ slyšela, jak se její pronajímatel někoho zeptal.

„Přítel. Uhněte.“

Známý hlas přiměl Jordyn vyklopýtat z ložnice. Ve dveřích spatřila Gia.

„Jsem v prdeli,“ zašeptala Jordyn. „Gio, opravdu, skutečně jsem to příšerně zpackala.“

„Jo, dobře. Je dobré, že je v rodině i někdo další kromě mě, kdo to každou chvíli zpacká.“ Nejmladší z Marcellů potřásl hlavou a přešel tu malou vzdálenost, která je dělila, aby se setkal s třesoucí se Jordyn. „Ne, je to zlé. Je to na stěně. Skutečně jsem to podělala, že?“

„Možná. Prostě to nepřiznávej Lucianovi. Nikdy by ti to nezapomenul.“ Gio se zasmál. Snažil se jí tím povzbudit, ale nefungovalo to. „Nic se nestane. Jsi v bezpečí. Dobře?“

Ale na jak dlouho?

Pravděpodobně nebude trvat moc dlouho, než se donese k jistým uším, že se sem vrátila.

Jordyn se o sebe nedokázala postarat. Byla tu pouze jediná věc, kterou teď z mnoha důvodů tak potřebovala.

„Chci Luciana.“

Gio přikývl. „To proto jsem teď tady.“