Lucian - 12. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Zlatá tetička Kate znovu na scéně. Kdyby to v jejich světě nebylo rouhání, řekla bych zlatá tetička na zabití. Nicméně Jordyn se rozhodně jen tak nedá. A pomalu ji začíná docházet, že být s Lucianem znamená víc, než si myslela. Že to všichni vědí. Všichni, jen ne ona sama. Nevyděsí ji to? Sinnel

Když se na terase objevila Cecelia a podívala se na Antonyho prázdnou skleničku od whisky, Lucian rychle odešel. Nechtěl si vyslechnout další přednášku ohledně pití tvrdého alkoholu v neděli. A chvíli poté už našel Jordyn v kuchyni u sporáku. Míchala omáčku a všechnu svou pozornost věnovala vaření. Nevypadalo to, že by byla Jordyn ohromena péčí o tři různé pokrmy, které se tu vařily. Bez jakýchkoli problémů se zvládala věnovat všem hrncům. Lucian nevěděl, že umí vařit a to ho trápilo. Ale vzhledem k tomu, že většinu jejich jídla v průběhu minulého týdne objednával, to nebyla její vina.

Když ji teď viděl v kuchyni, která byla vhodná pro královnu, jako byla jeho matka, zasáhlo ho to až do žaludku. Domov jako tenhle by velice dobře mohl být i její a nikdo by v tom neviděl žádný rozdíl. Nezáleží na tom, odkud pocházela, stejně tak jako na tom, jak začínal on.

Adaptování, to byl velice vhodný eufemismus, pomyslel si Lucian.

Jordyn vůbec nevypadala, že by se sem nehodila. Lucian si připadal hloupě, že si pomyslel, že by jí jeho bohatství mohlo být nepříjemné, protože na to nebyla zvyklá. Možná, že Jordyn prostě nezáleželo na nějakých zatracených penězích. Koneckonců, když sem dorazili, skopla z nohou lodičky za šest set dolarů. Možná ani jejich cenu neznala. Starala se tu o bublající červenou omáčku, aniž by měla zástěru. Ani trochu neřešila to, že by jí mohla ušpinit velice drahé šaty, které měla na sobě. Možná neznala ani jejich cenu.

Jordyn teď měla své kadeře sepnuté na zátylku krku do ohonu. Musela to udělat až po příchodu z kostela. Díky staženým vlasům teď byla viditelná část podlitin, které měla na krku, ale nebylo to až tak špatné. Bylo tam vidět i několik mírně načervenalých míst, které tam ještě včera večer nebyly, protože je způsobil Lucian až ráno svými zuby.

Velice jasně si ji označil. Každý, kdo stál dostatečně blízko, aby viděl ty stopy, musel vědět naprosto přesně, jak byly způsobeny. Lucianovi se to pekelně líbilo. Stačilo, jen aby ji zdálky zahlédl a až mu v žilách kolovala touha.

Připadalo mu, že Jordyn byla jeho.

To bylo velice nebezpečné území.

Lucian se potřeboval od těch myšlenek odprostit. Tiše přešel vzdálenost, která ho dělila od Jordyn, a přistoupil za ní ke sporáku. Oběma rukama ji popadl kolem pasu, pevně ji k sobě přivinul, sklonil se a políbil ji krk. Jordyn jeho náhlá přítomnost nepřekvapila. Vlastně se v jeho náručí celá uvolnila a nastavila mu tvář, díky čemuž ji Lucian mohl políbit do koutku jejího ostýchavého úsměvu.

„Ahoj,“ řekla. „Jak to šlo?“

Lucian neměl potřebu skrýt to, že pro svůj rozhovor s otcem potřeboval soukromí, a že předmětem hovoru byla Jordyn, její ochrana a její přítomnost v jeho životě. Usoudil, že si zaslouží znát věci, které s ní mají souvislost.

„Dobře,“ odpověděl Lucian. „Myslím, že jsme si všechno tak nějak vyříkali.“

„Přivést si domů dívku je pro Marcellovi chlapce velký čin, že?“

„Jo, docela jo, srdíčko. Zvlášť, když tu dívku hledá celý gang a nám by to mohlo způsobit problémy.“

Jordyn při té připomínce ztuhla.

„Omlouvám se,“ rychle řekl.

„Ne, jen… nic.“

„Řekni mi to.“

Jordyn s povzdechem pokračovala v míchání obsahů hrnců, které stály na sporáku. „Tuším, že je snadné zapomenout.“

Lucian svraštil obočí. „Zapomenout? Pro Boha, jak?“

„Nejsem si jistá,“ řekla Jordyn se slabým pousmáním. „Vím, že to zní bláznivě. Ale když jsem s tebou, nemám potřebu se neustále otáčet přes rameno. Necítím se v nebezpečí. Myslím tím, Luciane, podívej se na tenhle dům.“ Mávla rukou kolem sebe. „Právě tady, právě teď. Jak bych se měla cítit jako nějaká holka, která má problémy a utíká před člověkem, který ji chce zabít, když jsem na místě, jako je tohle? Prostě mě to nutí se tak necítit. Takže jo, je snadné zapomenout.“

Kdyby to zkusil, možná by to mohl pochopit. A sakra, jestli chce na chvíli uniknout realitě, kým byl, aby ji v tom bránil a znovu přitahoval její pozornost zpět ke starostem?

„Pomáháš mé mámě?“ zeptal se Lucian. „Nevěděl jsem, že ráda vaříš. Jestli chceš, mohli bychom dojít vyzvednout nějaké věci. Protože jsme Italové, tak se Cecelia zatraceně dobře ujistila, abychom všichni věděli, jak se sami nakrmit.“

„Ve skutečnosti mi dovolila zkusit něco jiného.“

Lucian ztuhl. „Myslíš tím, přidat něco do jejího receptu. Ona to… dovolila?“

To nebylo možné. Ne od jeho matky, která byla ve své kuchyni vyloženě maniačkou s OCD poruchou. Cecelia by dostala záchvat byť jen z toho, kdyby někdo jen o milimetr posunul něco z místa, kde to chtěla mít ona. Učit se vařit pod jejím orlím dozorem bylo skličující.

„Ano. Proč? Prostě jen trochu koření. Nebylo to tak, že bych jí nutila, aby se to zkazilo, Luciane.“

Lucian zavrtěl hlavou a snažil se ze sebe setřást ten podivný pocit. „Ne, myslím, že mě nechápeš. Moje máma nikomu nedovolí, aby jí při vaření pomáhal. Antony se jí jednou pokusil přidat trochu soli do jejího dušeného masa a ona mu kvůli tomu vařečkou málem zlomila koleno. Když bylo Dantemu šestnáct, myslel si, že by bylo vtipné zaměnit jí názvy na kořenkách. Donutila ho za to umýt v tomhle domě všechny podlahy a to jen pomocí hadru a teplé mýdlové domy. Jordyn, chceš vědět, kolik má tenhle dům čtverečních metrů?“

Vypadalo to, že Jordyn to vůbec nevzrušovalo. „Jak dlouho mu to trvalo?“

„Týden a to díky pomoci. Ona je ohledně tohohle prostoru vyloženě blázen. Všichni máme tendenci držet se od kuchyně co nejdál a to v zájmu vlastní bezpečnosti i vlastního duševního zdraví.“

„Líbilo se jí to. Uvidíš. Chutná to dobře. Chceš ochutnat?“

Lucianovi se v hlavě rojila myšlenek, ale nedokázal nic říct. Jak se proboha téhle ženě podařilo jeho matku tak okouzlit, že jí dovolila, aby se jí pletla do jejího vaření? To mu hlava nebrala.

Pokud…

„Líbíš se jí,“ řekl Lucian a vyjádřil tím své vnitřní pocity. „Věří ti.“

Jordyn se v jeho objetí pomalu otočila a ostražitě se na něj dívala. „To je špatné?“

„Ne. Mio Dio, ne,“ vydechl se smíchem. „Je to… vlastně skvělé. Byl jsem tak zaměřený na svého tátu, protože jsem si tak nějak myslel, že Cecelia bude tím jednodušším. Ona umí být tak normální, tak velice zdvořilá. A to taky byla, ale svým způsobem mi skutečně něco říkala. Ne, tohle je dobré.“

Jordyn nevypadala, že by ji to nějak trápilo. To bylo přesně to, co Luciano přišlo na téhle ženě tak zvláštní, tak nevysvětlitelné. Měla své nejistoty, ale zároveň byla svým způsobem tak sebejistá, že to nikdo neviděl, dokud to neměl přímo před obličejem.

Perfektní. Přesně taková byla.

„Dobře. Chceš teď omáčku ochutnat?“

„ Sì, bella. Ochutnám tvou omáčku.“

Jordyn se otočila, vzala ze stolu čistou lžíci, ponořila ji do hrnce a pak se znovu otočila k Lucianovi. Svými pěknými, růžovými rty ji na pár vteřin foukala a Lucian od těch sevřených rtů nedokázal odtrhnout oči. Pak mu lžíci nabídla.

Bez otázek ochutnal.

Cazzo.

Do prdele.

Na jeho chuťové buňky zaútočilo něco tak nádherně bohatého, co ho donutilo vydat hluboké hrdelní zasténání. Ta omáčka byla bez jakýchkoli pochyb vždycky dobrá, ale ať už do ní Jordyn přidala cokoli, tak teď byla desetkrát lepší. Nebyla to jen obyčejná chuť. Byl to doslova zážitek.

„Sakra,“ zamumlal, když odložila lžíci. „To je...“

„Dobré,“ dokončila Jordyn s úsměvem.

Odpověděl ji tím, že přiložil svá ústa na její.

Jordyn ten polibek nečekala. Její roztomilé drobné překvapivé vypísknutí přehlušil Lucianův jazyk, který se jí dobýval do úst. Stále se nemohl dostat přes to, jak moc si užíval líbání téhle ženy, a jak moc to chtěl.

Lucian byl v Jordyn tak zatracený, když ji líbal a prsty měl zamotané do jejích vlasů, že si nevšiml blížících se hlasů dřív, než příchozí stáli přímo ve dveřích kuchyně.

„No, není to roztomilý pohled?“

Než stačila Jordyn odvrátit svůj obličej, objevila se jí na něm ta nejsladší růžová barva. Lucian však v rozpacích nebyl, protože promluvila osoba, v jejíž pouhé přítomnosti se mu vždy vařila krev.

Kate Catrolli Grovatti představovala spoustu věcí. A jednou z nich bylo to, že pro Luciana byla víc než nepříjemností.

„Dobrý večer, Kate,“ pozdravil Lucian a tím, že se pohnul, donutil Jordyn vrátit se zpátky ke sporáku.

Na nedělních rodinných večeřích bylo jen málo lidí, jejichž přítomnost se očekávala. Ne všichni byli skutečně příbuzní, ale nějakým způsobem měli vztah k Cosa Nostra. Obvykle blízcí capo, důležití pobočníci, a hosté některého z bratrů. Jedinou skutečnou rodinu tu představovala Kate, Antonyho mladší bratr, který byl jedním z jejich právníků a jeden nebo dva bratranci.

Teď stála v kuchyni skupinka tří lidí, kteří s mimořádným zájmem sledovali Luciana a Jordyn. Kate, Gio a muž, kterého Lucian neznal.

Lucian v rychlosti zauvažoval, zda byl ten muž pozván od Kate nebo zda ho pozval jeden z jeho bratrů. Rozhodl se to okamžitě zjistit. „Ehm, Gio, kdo to je?“

„Luciane, Salvator. Jeden z mých přátel. Salvatore, můj bratr Lucian.“

Lucian přikývl. Okamžitě tomu porozuměl. Byl to přítel jeho bratra. Tím, že představil Salvatora jako svého přítele, dal Gio nenápadně, i když zcela jasně najevo, že ten muž je jen člověkem, který souvisí s jejich obchody. Kdyby toho muže představil jako našeho přítele, znamenalo by to, že se jedná o mafiána z rodiny Cosa Nostry.

„Jsou tu všichni?“ zeptala se Jordyn. Při těch slovech mávla směrem ke sporáku jako by tím chtěla naznačit, že pokud to tak je, tak tu je až příliš jídla.

„Ne,“ řekl se smíchem Lucian. „Je tu ještě pár dalších, kteří se ukáží.“

„Dante pozval Jess. Nebo ji možná za něho pozvala máma,“ dodal Gio. „Navíc táta mluví s Camden a Rossem.“

„Náš bratranec se strýcem,“ vysvětlil Lucian dřív, než se stihla Jordyn zeptat.

„A tohle je kdo?“ zeptala se Kate. Zírala na Jordyn jako by byla pro své dobro až příliš zvědavá. Lucian tu ženu nenáviděl. Dokonce jí opovrhoval.

„To je Jordyn.“

„Jordyn kdo?“

Lucian zaťal zuby. Jordynina ruka, kterou mu přejela dolů po boku, ho ihned uklidnila.

„Ehm, máma ví, že je Jordyn u jejího sporáku, že jo?“ zeptal se Gio a obešel svou tetu s téměř odmítavým výrazem.

„Jo, ví to,“ odpověděl Lucian. „Dokonce jí dovolila trochu se zapojit.“

„Cože? A tenhle dům stále ještě stojí?“

„Vím. Neptej se na to. Pravděpodobně uděláš nejlépe, když se na to mámy nebudeš ani ptát.“

„Jordyn kdo?“ znovu se zeptala Kate. Tentokrát to znělo ostřeji. „To je pro tenhle měsíc tvoje nová kočička, Luciane?“

„Kočička?“ zašeptala Jordyn. „Mám pocit jako by mě to mělo nějakým způsobem urazit.“

To mělo, ale Lucian zavrtěl hlavou, aby odvrátil Jordynino znepokojení. Současně se zoufale snažil ignorovat Kate. Ta žena neměla nejmenší tušení, o čem mluvila. Do tohoto domova nikdy nevstoupila žádná žena bratrů Marcellů, dokud by se nestala přítelkyní. Jedinou výjimkou představovala pro Danteho Jess. A tu většinou pozvala jejich matka. Nebyla tam proto, že by ji tam chtěl Dante.

„Je to moje dobrá přítelkyně.“ Lucian se snažil, aby to znělo odměřeně. To poslední, co chtěl, bylo poskytnout Kate ještě víc munice, než už měla. Pak, jen aby to vyjasnil sám pro sebe, dodal: „Velmi dobrá.“

„Jo,“ tiše souhlasil Gio a střelil po Jordyn lstivým úsměvem. „Stejně dobře by mohla být součástí rodiny.“ Lucian přímo zíral na svého bratra a vypadalo to, že Gio, hned poznal svou chybu. „Hele, Sale, pojďme probrat se šéfem ty chlapy v Las Vegas.“

To asi znamenalo, že pravidlo, že v neděli se žádné obchody neřeší, se na Giovi přátele nevztahovalo.

Od jejich odchodu neuplynulo ani pět vteřin a už to začalo.

„Ach,“ Kate přistoupila o krok blíž a Jordyn připadalo, že ten lesk v jejích očích je až příliš přehnaný. Lucian si stoupl před Jordyn, aby ji před tou ženou instinktivně chránil. „Neříkej mi, že se dívám na první principessa Marcellovi rodiny. Že?“

„Ne, Kate,“ varoval ji Lucian.

„Ano, že? Ježíši, myslela bych si, že by mi to moje sestra řekla.“ Kate se usmála a v očích se jí objevil zlověstný blesk. „Jak dlouho?“

Jordyn se podívala na Luciana a pevně si s ním propletla prsty.

„Ne dlouho,“ odpověděl Lucian. „A to je všechno, co k tomu řekneme. Antony se vypořádává s dalšími věcmi, takže nepotřebujeme, aby mu to teď kdokoli vystavoval na obdiv a dělal řeči.“

„Ale Luciane, já nejsem prostě někdo. Já jsem tvá teta,“ řekla Kate a v úšklebku vycenila své bílé zuby.

Jordyn teď Kate nevěnovala pozornost, protože jí to konečně došlo.

Nemohla uvěřit tomu, že jí trvalo tak dlouho, dát si všechno dohromady. Upřímně se cítila jako zatracený idiot, že si to neuvědomila dřív.

Lucianova matka ho nazývala mafiánským princem stejně tak, jako všechny své syny. Považují svoji rodinu za zločineckou dynastii, jsou vládci podle jména i krve. Jordyn teď bylo zřejmé, že všichni Marcellovi chlapci byli mladými muži, kteří se zaměřovali na své obchody, ale ve skutečnosti stále byli považování za mladé.

Možná až příliš mladé, než aby byli tam, kde byli.

Ale ne, pokud byl jejich otec bossem.

Lucian ji jasně vysvětlil, co znamená být tím, kým ve své rodině byl. Jordyn prostě potřebovala, aby jí to došlo a spojila to se slovy, které on sám nepoužil.

„Pro nás je La Cosa Nostra víc, než jen nálepka. Je to naše kultura. Od okamžiku, kdy jsme se narodili, jsme do ní byli hozeni přímo po hlavě a vyrůstali se všemi pravidly, které jsou s tím spojené. To je náš život. Naše postavení je dané právem. Vždycky budu tím mužem. Vždycky budu Marcellem.“

Jordyn teprve teď došlo, co tím Lucian mínil. Že vždy bude ve svém světě považován za mafiánskou smetánku – prince. Někdo, kdo byl uznáván a uctíván jednoduše proto, že byl, kým byl, i když s tím titulem bylo spojeno tak moc očekávání a odpovědnosti.

Jako první to označení princezna slyšela Jordyn od Danteho. Teď ho vyslovila Kate.

Lucian to ani nepopřel, dokonce, i když byl viditelně naštvaný.

Sám jí to řekl. Pro lidi jako byli oni, to slovo znamenalo něco úplně jiného, než pro zbytek světa.

Jordyn si to dřív nedokázala spojit až do teď.

Bylo toho příliš.

Kate se teď znovu zaměřila na Jordyn, čímž ji vytrhla z jejích omračujících myšlenek.

„Parla Italiano? Di dove è?“ zeptala se jí Kate.

Jordyn se zarazila. „Co?“

„Ona nemluví -“

„Ne,“ rozzlobeně ji přerušil Lucian. „Protože není Italka. Nech ji být.“

„Není Italka?“ ušklíbla se s přikývnutím Kate. „Chápu. Teď už rozumím tomu, proč mi o ní Cecelia nechtěla říct. To se ti podobá, že sis vybral nějakou jako je tahle, Luciane.“

Jordyn se konečně podařilo vymanit ze své strnulosti. „Omluvte mě? Jako tahle? Co tím myslíte?“

„Ach, dítě,“ prakticky zacvrlikala Kate, i když to bylo až nechutně přeslazené, než aby to mohla myslet vážně. „Nezáleží na tom, jestli tomu nerozumíš, protože Lucian ano. Stejně jako Cecelia a Antony, nebo když na to přijde i jeho bratři. Natáhla ses příliš vysoko, zlatíčko. Hodně brzo to zjistíš.“

Pak Kate znovu přistoupila o krok blíž a pohledem zkoumala Jordyn. „A jestli ty známky na tvém krku představují náznaky toho, co si myslím, doufám, že na to přijdeš rychle a utečeš. Vypadá to, že se podobá svému otci víc, než jsme si mysleli. Taky tě poté políbil a řekl ti, že se omlouvá, že tě zneužil?“

Jordynina další slova pramenila výhradně z jejího šoku i hněvu a také potřeby chránit Luciana, který se považoval za cokoli, jen ne dost dobrého pro ni. Tahle žena byla odporná. „Neznám vás a upřímně řečeno, to ani nechci. Ale navrhuji vám, abyste se zabírala jen svými věcmi. Protože jestli tomu správně rozumím, vy do toho nemáte co mluvit. Teď už rozhodně ne. To je to, co vás na tom sere nejvíc?“

Kate ustoupila o krok dozadu jako by dostala facku. „Ty malá děv-“

„Kate, rád tě vidím,“ řekl Antony od dveří do kuchyně, čímž naprosto přerušil další ženina slova. Očima okamžitě vyhledal pohled svého syna. Jordyn rychle zatěkala pohledem mezi nimi. Chtěla tím zjistit, zda neudělala něco špatně. Vzhledem k tomu, jak se Lucian usmíval, si pomyslela, že pravděpodobně ne. „Vidím, že ses už seznámila s Jordyn. Nádherná, že?“

Jordyn v ten okamžik spolkla svou zlost. To byla první slova, která pronesl Antony Marcello v její bezprostřední blízkosti a ona nějak podvědomě věděla, že byla svým způsobem důležitá.

„Moje žena je z ní celá pryč,“ pokračoval Antony, zdánlivě lhostejný k napětí, které v kuchyni panovalo. „I můj syn, i když bych měl říct synové, když vezmu v úvahu, že ji všichni svým způsobem opatrně sledují. Doufám, že chápeš, proč si naše malé tajemství střežíme. Ona je v naší rodině stále ještě nová a věci jsou složité.“

To bylo slabé slovo.

Znovu mluvili o Jordyn jako by byla stálým členem jejich rodiny.

„Jak to?“ zeptala se Kate.

Antony se ponuře usmál. „To se tě netýká. To je mezi Lucianem a mnou.“

Jordyn cítila, jak jí Lucian konejšivě stiskl ruku.

Antony prošel kolem Kate naprosto stejně, jako předtím Gio jako by ji propustil. 

Starší muž přešel k Jordyn, měkce se na ni usmál a promluvil tiše, aby ho Kate neslyšela.

„Omlouvám se za to, že jsem si neudělal čas dřív, abych si s tebou promluvil dřív, Jordyn. Jestli si chceš na chvíli odpočinout, můžu pohlídat jídlo na sporáku, než se Cecelia vrátí. Kate mívá na lidi takovýto vliv. Potřebuješ chvíli pro sebe?“

Jordyn přikývla. Potřebovala víc, než jen chvíli. „Ano.“

„Tak běž.“

Jordyn nepotřebovala, aby jí to zopakoval. Rychlostí blesku vyrazila z kuchyně ven, aniž by měla představu, kam má v tom velkém domě zamířit. To jediné, o co se snažila, bylo dostat se co nejdál, od ozvěny hlasů, které se nesly z kuchyně. Zamířila po schodech nahoru a zahnula za první roh, který našla. Potřebovala přemýšlet.

Celou tu dobu byl Lucian přímo za ní.

Nakonec se zastavila na chodbě ve druhém patře.

„Omlouvám se za Kate,“ řekl jí Lucian za zády. „Nemysli na to.“

„Ta příšerná žena mě nezajímá. Může jít k čertu.“ Jordyn pak sebou trhla. „Tvůj biologický otec ji skutečně nemlátil, že ne?“

„Podle toho, co si všichni myslí, protože ona má v oblibě lhát, když nedostane, co chce, tak ne. Nikdy neměla žádné viditelné stopy a byla jeho ženou, se kterou vždy zacházel s respektem. Kromě té věci s milenkou. A taky si vzpomínám, jaký byl s mou mámou. Nikdy na ní ani nezvýšil hlas. John nebyl člověkem, který by měl těžkou ruku.“

„Pamatuješ si na něj?“

„Jistě. I když chtěl moji existenci a existenci mojí matky udržet v tajemství před svou manželkou, což znamenalo, že ji potřeboval udržet v tajnosti i před všemi ostatními, spoustu času strávil se mnou. John podepsal prohlášení, kde mě uznal jako svého syna. Jeho přátelé a rodina to zjistili až po jeho smrti, takže to musel udělat buď při mém narození v porodnici, nebo krátce poté. Takhle se o mně dozvěděl Antony. Věděl o mé matce, i když se s ní nikdy nesetkal. Když ji šel hledat, našel dokumenty, které se týkaly mě. John mě ve skutečnosti naučil číst a také většinu základů italštiny, které jsem od něj pochytil, když jsem byl velice malý. Těch pár vzpomínek, které na něj mám, jsou velice dobré. Vím, že mě miloval a to je to jediné, na čem záleží.“

„V tom máš pravdu. Kate není důležitá.“ Jordyn přecházela po chodbě, emoce jí jen hořely. „Ale proč je vůči tobě tak nenávistná a zahořklá? Co jsi jí udělal, když jsi byl prostě jen malým klukem?“

Lucian pokrčil rameny. „Popravdě, po tátově vraždě jsem zdědil sedmdesát pět procent jeho majetku. Ona, jako jeho manželka, dostala jen dvacet pět procent. Možná to nebylo fér, ale tak to John sepsal se svými právníky pro případ, že by měl nějaké děti. Vzhledem k tomu, že podepsal listiny o uznání otcovství, byl jsem jeho prokázaným dítětem. I když se hodně snažila, nemohla proti tomu bojovat. Když mi bylo osmnáct, získal jsem naprostou kontrolu nad svou částí majetku a peněz, zatímco jí už táhne na padesátku a stále musí žít z omezené částky, která je jí měsíčně vyplácena. V opačném případě by to rozházela, tak jako všechno ostatní.“

„Aha, no...“ Jordyn netušila, co na to říct. Ale něco jí příšerně trápilo. „Luciane, jestli to znamená to, co to znamená, měl bys mi to říct.“

„O čem to mluvíš?“

Jordyn se otočila na podpatku, vřel v ní vztek. „Principessa? Vypadá to jako by tu najednou někdo přepnul na nejvyšší rychlost. Všude se tím pojmem hází. Ani ses mi neobtěžoval nic říct, ale vypadá, že všichni ostatní jsou s tím v pohodě!“

„Bože, nedělej to!“ vyštěkl Lucian. „Nedovol, aby tě dostaly všechny ty kecy. Je to prostě praktické, Jordyn. Sémantika v naší rodině. Není to důležité.“

„Lžeš. Pro každého tady je to důležité. Že?“

Lucian si prohrábl vlasy prsty a ztěžka si vydechl. „Ano, ale to neznamená, že to tak musí být pro nás. Dobře? To je to jediné, co chci, abys pochopila. Ty a já spolu můžeme postupovat jakoukoli rychlostí, kterou chceme. Pomalu, rychle, dopředu i vzad. Potřebuji tě mít blízko sebe. To je to, na čem mi záleží.“

To říkal pořád.

Jordyn prostě nevěděla, co to znamená.

„Co tím myslíš.“

„Znamená to cokoli, co sakra chci. Znamená to, že se mi líbilo probudit se dneska ráno vedle tebe, protože poslední dva týdny jsem špatně spal. Znamená to, že se mi líbí to, jak mě líbáš a to, že mi to vůbec nepřipadá podivné. Mám s tebou rád sex, protože mi to vůbec nepřijde jako nějaké obyčejné šukání. Mám rád, když v kostele sedíš vedle mě. Rád ti dávám nádherné věci. Rád tě držím v bezpečí. To je to, co tím myslím. Musím toho právě teď definovat ještě víc?“

„Ne. Ale oni -“

„Na tom nezáleží. Na nich nezáleží. Srdíčko, je to prosté. Nic na nás nebude nikdy úplně normální. To je něco, co musíš dneska pochopit, jestli máme pokračovat dál. Taky musím hrát svou část. A když chci všem říct, že jsi první principessa, kterou si vybral Marcellův syn, protože je to pravda, tak je to přesně to, co udělám.

Jordyn oněměla. „Ale… co to vůbec znamená?“

„Znamená to spoustu věcí, ale hlavně to znamená budoucnost,“ řekl Lucian. Jeho hlas byl teď mnohem tišší, než předtím.

„To je ono, budoucnost?“

„V podstatě. Samo o sobě to v sobě nese obrovskou váhu.“

Jo, to ano.

Bože.

Proč se Jordyn muselo tak líbit, jak měl stočené rty.

„Ty a já jsme trochu podivní,“ řekla Jordyn.

Stejně jako skutečnost, kterou nedokázala popřít, že když byl kolem ní, cítila slabost v kolenou i to, že cítila jeho blízkost, i když ho neviděla ani nepromluvit. Někdo by to možná nazval chemií, někdo by tomu možná říkal osud.

Jordyn to přišlo děsivé.

„Možná je to normální pro nás dva,“ odpověděl Lucian. „A to tak, že se mi líbí, jak to pokračuje.“

„Rychle kupředu. Až mě to srazilo na kolena.“

„Jestli to funguje...“

Jordyn se zevnitř kousala do tváře. „Chystáš se říct lidem, co pro tebe jsem?“

Lucian pokrčil rameny. „Ještě ne.“

„Proč?“

Nebo ještě lépe, proč na tom záleží, že to nechce udělat, vyžadovalo vědět něco uvnitř ní.

Jordyn svůj vnitřní hlas ignorovala.

„Protože potřebuji, abys to chtěla i ty.“

Jordyn už na to nestihla zareagovat. Z přízemní se ozvala Cecelia, že už je připravená večeře.

„Pojď,“ řekl Lucian a podal jí ruku. „Jsou tu další lidé, se kterými se máš setkat.“

Jordyn ji bez váhání přijala.

******

Antony si nabral omáčku s těstovinami a ochutnal. Okamžitě zvedl obočí a zadíval se na místo, kde u dlouhého stolu seděla jeho žena. „Tesoro, něco je jinak.“

„Je to dobré?“ zeptala se Cecelia.

Jordyn za sklenicí vína skryla svůj úsměv. Lucian si toho okamžitě všiml a s vědoucím mrknutím se po ní podíval.

Ten muž byl do své ženy tak zamilovaný, že si všiml i něčeho tak obyčejného, že se trochu změnil recept na omáčku. Že byla trochu jiná, než jako vždy.

Skutečně to bylo roztomilé, i když tím, kdo tam přidal nové koření, byla Jordyn.

V ten okamžik si Jordyn uvědomila, že chtěla to, co spolu měli tihle dva lidé. Takovou lásku, kdy si muž ohledně ní všimne všeho, dokonce i když to byla jen hloupá a směšná maličkost. Když Lucianova ruka našla pod stolem její koleno a jemně ho stiskla, Jordyn se zrychlil tlukot srdce.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Lucian tiše. „Vím, že dnešek byl šílený.“

„Víc než v pořádku,“ řekla popravdě Jordyn.

Antony dál zíral na svou ženu, jako by zbytek lidí u stolu napjatě nesledoval jejich výměnu. „Neřekl jsem, že to nebylo dobré. Je to velice dobré. Řekl jsem, že to bylo jiné. To ano, že?“

Cecelia přikývla. „To ano.“

„To je všechno, co mi řekneš? Rád bych věděl, proč ta náhlá změna.“

„Antony, sněz své jídlo. Víš, že pokud nejsi žena Marcellů, nemůžu nikomu dát žádné podrobnosti. Změna je dobrá.“

„Je to jen starý rodinný recept. Měla by ses už dostat přes ty tajnosti. Jsem tvůj manžel a ani tak to nemůžu vědět?“ Cecelia stále odmítala cokoli říct. Antony si se zavrtěním hlavy povzdechl. „Tesoro, miluji tě, ale někdy je tak těžké tě pochopit.“

„A ty zapomínáš na dobré způsoby,“ dodala Cecelia s úsměvem a ignorovala jeho poznámku. „Pospěš si. Zbytek z nás má hlad.“