Lucian - 11. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Cecelia vítá Jordyn s vřelostí a naprosto otevřenou náručí. Už teď ji zbožňuje jako svou dceru a pustí ji dokonce i do svého království, do kuchyně. Antony – to je tvrdší oříšek. Dokáže se smířit s rozhodnutím svého syna, který Jordyn vyzradil spoustu věcí ohledně Cosa Nostry, a který chce prozkoumat své city, které cítí k Jordyn? Bude mu to umožněno, nebo bude muset nést za své činy následky? Sinnel

„Má drahá, sluší ti to,“ řekla Cecelia Marcello, naklonila se a políbila Jordyn na tvář. „Vypadáš mnohem lépe, než před pár dny.“

Jordyn se pokusila usmát. Cecelia byla tak sladká žena. Jestli o ní Jordyn něco zjistila, když se předtím párkrát setkala, bylo to, že tahle žena neříkala nic, co by si nemyslela. Ta žena, když chtěla, byla až téměř bolestivě upřímná.

Takže teď se tu Jordyn cítila nemístně, když stála na schodech kostela, o kterém si nemyslela, že by se do něj kdy vrátila. Kolem byla spousta lidí, nicméně rodinu raději obcházeli a nevměšovali se do jejich osobního prostoru. Bylo zřejmé, že i oni na ně nedokázali přestat zírat, zvlášť na Jordyn a muže, který se jí dotýkal. Lucian ji svou rukou podpíral zezadu na kříži, aby jí poskytl určitou podporu. Zároveň byl však tváří odvrácený a mluvil se svým bratrem, Dantem. Něco si mezi sebou mumlavě šeptali, aby jim nerozuměla.

„Snažím se,“ odpověděla Jordyn. „Lucian tomu jistě pomohl.“

Cecelia na ni mrkla. „Jsem ráda, že ti ty šaty padnou. Vybírala jsem je podle velikosti, kterou jsi mi dala, ale nebyla jsem si jistá. Fantasticky ti sluší.“

Šaty byly v délce ke kolenům, v karamelové barvě a s rukávy k loktům. Zakrývaly převážnou většinu jejich ran a modřin. Kadeře vlasů, které ji volně splývaly po ramenech dolů a rámovaly její tvář, zakrývaly pozůstatky šrámů na jejím krku. Zbytku pomohl barevný korektor.

Cecelia jí, stejně jako by to udělala Jordynina matka, téměř instinktivně odhrnula z obličeje jeden zatoulaný pramínek. „Přijdeš k nám dneska večer s Lucianem na večeři, že ano?“

„Nevím.“ Jordyn se otočila k Lucianovi. Okamžitě získala jeho pozornost. „Půjdeme na večeři?“

„Sì,“ řekl Lucian. „Tak jako obvykle se tam musím ukázat.“

„Teď mluvíš jako by to byla nepříjemná povinnost,“ zamumlala jeho matka.

„S Kateinou přítomností ano, Mamma.“

„Slibuji, že se moje sestra bude chovat co nejlépe.“

Vzhledem k tomu, že věděla, že Kate byla ženou Lucianova biologického otce, Jordyn jeho náhlou nechuť chápala.

Lucian vypadal jako by si ukousl něčeho naprosto shnilého. „Tím jsem si jistý. Kde je táta?“

Poprvé od okamžiku, kdy sem přijeli, vypadala Cecelia, že je nesvá. „Už čeká uvnitř. Spolu s Giem.“

Lucian se zamračil. „Proč?“

Dante si s odkašláním zastrčil ruce do kapes. Přesto však, když se na něj Jordyn podívala, se na ni usmál.

„Luciane, dej mu čas. Má starosti. Spoustu. Je tu hodně věcí, které musí vzít v úvahu.“

Lucian se s přimhouřenýma očima díval přímo na svou matku. „Tady není nic ke zvažování. Už jsem si vybral. Na jeho stanovisku nezáleží.“

„Víš, že tohle není pravda,“ zamumlal Dante.

„Zatraceně dobře víš, že ano,“ odvětil Lucian. „Na rozdíl od tebe můj milostný život nespadá pod jeho kontrolu. Na mně nezávisí budoucnost rodiny.“

„Luciane. Dante. Dost,“ plísnila je Cecelia. „Přestaňte.“

Vypadalo to, že ani jeden z bratrů ji neslyšel.

„Ne?“ zeptal se Dante. „Člověče, vím, odkud pocházíš, ale musíš hrát podle pravidel. To znamená, nechat tátu vyjádřit se k těm sračkám.“

„Stejně jako to děláš ty?“

Dante si odfrkl. „To není to, co jsem myslel.“

„Ale je.“

Lucian potřásl hlavou a do jeho obvykle klidného vystupování se začal vkrádat smutek. Pronesl několik dalších rychlých slov v italštině, čímž efektivně hovor ukončil.

Jordyn nějak tušila, že mluvili o ní a její situaci, ze které ji Lucian vytáhl, a teď to řešili, protože to udělal. Vzhledem k tomu, že tam stála hned vedle nich a slyšela je, zatímco o ní mluvili a nikomu z nich to nevadilo, připadalo jí to divné. Nelíbila se jí ta myšlenka, že by se kvůli ní dostal do sporu se svou rodinou, zvlášť se svým otcem.

„Pojď.“ Lucian zatahal Jordyn za ruku, čímž ji vytáhl z jejich myšlenek. Teprve teď Jordyn zaznamenala, že Dante, který doprovázel Cecelii, už stál u vchodu do kostela.

„Omlouvám se,“ řekla Jordyn a následovala Luciana, aby se připojili k ostatním.

„Neomlouvej se. A neber si ty naše nesmysly osobně.“

„Ale je to kvůli mně,“ namítla.

Lucian se ušklíbl. „Srdíčko, věř mi, že to je mnohem víc, než jen o tobě. Tohle už na nás, bratry, zkouší celé roky. Prostě to už dál nebudu ignorovat. Právě teď to všem ukážu.“

Jordyn se snažila vzpomenout si na některé z věcí, které ji vysvětloval ohledně jeho rodiny, její struktury a mafiánských obchodů, se kterými to bylo spojeno. Velká část jejich osobních životů se prolínala s pravidly a očekáváním životního stylu Cosa Nostry. Pokud jeho vysvětlování porozuměla správně, tak vzhledem k tomu, že byl Lucian nejstarším synem, nezaujímal to místo, které by měl zaujímat.

„Nejsi nejstarší syn?“ tiše se ho zeptala.

Lucian přikývl. „Ale Dante je Antonyho prvorozený biologický syn. Možná, že kdyby můj otec nezemřel, by bylo všechno jinak. Ale na druhou stranu, já jsem byl dítětem jeho milenky. Kdyby mu jeho vlastní manželka porodila děti, tak by měly mnohem větší práva než já.“

„Co jsi myslel tím, že u něj je to jiné?“

„Dante?“ Když přikývla, Lucian si povzdechl. „Musí se oženit s Italkou, nebo aspoň musí mít přinejmenším ve svém rodokmenu silné italské vlivy. Dívka, se kterou bude můj otec naprosto souhlasit. Nejlépe z rodiny, která je podobná té naší. Rozhodně ji nemusí milovat, ale je to od něj požadováno. Dantemu už se krátí čas, aby našel nějakou ženu, která by mu vyhovovala, aby ji chtěl. Jinak mu bude vybrána a on to ví.“

„Přesně tak jako tvému biologickému otci,“ řekla Jordyn.

„Jo, a to pro obě strany dopadlo příšerně.“

„Co se stane, jestli čas vyprší?“

Lucian odvrátil oči. Ta otázka ho očividně trápila. „Na tom nezáleží.“

„Myslím, že ano, a že mi to nechceš říct, protože je to důležité. Luciane, co se stane?“

„Komise učiní konečné rozhodnutí ohledně vůdcovství. Komise je věc, jejíž vysvětlení si necháme na někdy jindy, ale bez ohledu na to, co se stane, tam rodina Marcellů v podstatě dominuje.“

„A?“ naléhala Jordyn.

„Jestli nebude Dante vyhovovat jejich požadavkům, učiní druhou nejlepší volbu. Preferují to, aby se vše udrželo v rodině. Gio by to být nemohl. Je příliš mladý a až příliš nestálý. Tak jako tak nechce být bossem. Upřímně, ani já to nechci.“

To, co bylo nevyřčeno, bylo nad slunce jasné.

„Ale druhou nejlepší volbou jsi ty.“

„Ano,“ přiznal Lucian.

„A já jsem nepřijatelná,“ zašeptala Jordyn. „Dokonce ani nejsme… Není to tak, že bychom se vrhli do manželství, Luciane. To by nemělo být takový problém.“

„Srdíčko, myslím, že to nechápeš. To, že jsi tu se mnou, že jsi viděna se mnou a mojí rodinou, znamená v mém světě to samé, jako veřejné oznámení. Teď musí mít své očekávání. A já jsem s tím v pohodě.“

Jordyn se nelíbilo, jak to zní. „A co když já ne?“

„Vadí ti to?“ zeptal se.

„To jsem neřekla. Prostě je toho na mě v devět ráno až moc na přijmutí, Luciane.“

„Neposlouchala jsi to, co jsem ti v posteli řekl?“

„Ano, slyšela jsem tě. Řekl jsi, že jsem taky to, co chceš.“

Ty podivné pocity byly tak matoucí.

„Dobře. Jordyn, jsi pro mě prostě v pořádku a to je to, na čem mi záleží. Nic ostatního není důležité.“

„Ale -“

„Jednoho dne,“ vložil se do toho jemně Lucian.

„Tak proč mám pocit jako bychom se právě rychle pohnuli vpřed?“

******

„Pověděl jsi jí o nás,“ řekl Antony, zatímco přejel prstem po okraji své sklenice s whisky.

Nebyla to otázka. Lucianův otec to prostě prohlásil a pak zůstal zticha, aby poskytl svému synovi čas ta slova vstřebat. Lucian seděl vedle svého otce na terase jejich velkého domu v Tuxedo Park s výhledem na dvůr. Lucian se snažil před Antonym nedat najevo svou zlost.

Nepodařilo se mu to.

„Ano,“ přiznal Lucian. „Ne větší detaily nebo všechno to, co děláme, ale ví to důležité.“

„Ona je člověkem z venku, ne rodina. Víš, jak je pro nás důležitá věrnost a diskrétnost. Kdybys byl kýmkoli jiným a ne mým synem, tak bych tě za to zabil.“

Lucian se zamračil, protože věděl, že tím, jak vystavil na světlo jejich tajemství, zklamal svého otce. „Ona je pro mě důležitá. Nedokážu to vysvětlit, ale je to tak. Musím to zvládnout, Papà. Musíš mi věřit, dát mi prostor a nechat mě udělat, co uznám za vhodné.“

„Měla by týt důležitá,“ zamumlal Antony. „Jinak bych byl vážně znepokojen nedostatkem tvého úsudku. Za celé ty roky jsi mě nikdy nemátl tolik jako teď, za posledních pár týdnů. Tajíš přede mnou své věci. Zanedbáváš své povinnosti. Děláš nebezpečná rozhodnutí. V tomhle domě ses neobjevil víc, než dva týdny. Kdybys nepotřeboval pomoc své matky, aby ti pomohla sehnat věci, které ta dívka potřebovala, ani bys jí nezavolal. Jako by ses snažil dostat pryč od nás. Tohle není ten důvěryhodný, chytrý chlapec, kterého jsem vychoval. Luciane, kam jsi šel?“

„Nemluv se mnou tak blahosklonně. Tu první noc jsi tam přišel, takže jsi viděl, co jí udělal. Nemůžeš mě obviňovat z toho, že jsem odložil ostatní záležitosti stranou, abych se mohl vypořádat s věcmi, které potřebovala nejdřív.“

„Vypadá to, že už se jí daří mnohem lépe,“ řekl tiše Antony. „I když jsem si jistý, že ty jsi ji vídal mnohem víc, než já.“

Lucian na tu nevyslovenou otázku neodpověděl.

„Co budeš dělat teď?“ zeptal se jeho otec.

„To, co jsem dělal doposud. Držet se v její blízkosti a udržet ji v bezpečí. Samozřejmě se mnou.“

Protože v žádném případě neexistoval způsob, kdy by si Lucian zatraceně dokázal představit, že by dohled nad Jordyn a její ochranu svěřil někomu jinému.

„Umím si představit, že tím myslíš, že to zvládneš ty nejlépe.“ Antony si povzdechl. „Nebude to tak snadné, jak si myslíš.“

„Ve skutečnosti by mě to ani nenapadlo. Potřebuji tvé svolení, abych udělal, co musím, jestli to potřebuji.“

Faktem bylo to, že Antony byl boss Marcellů a technicky měl nad Brooklynem kontrolu, takže jeho muži se nemohli do ničeho zapojit, aniž by jim k tomu dal svolení. V otázkách, které se týkaly ostatních mafiánů, to bylo ještě delikátnější, ale tohle nebyl ten případ.

„Budou jí hledat, pokud už s tím nezačali. Jordyn se zmínila o tom, že Will požadoval, aby se za týden znovu vrátila do práce. Ten termín už dávno vypršel.“

„Chci, abys byl opatrný,“ řekl Antony.

„Označil ji jako Majetek klubu. Myslím, že čas na to být opatrný, už vypršel. Jestli se mu znovu dostane do rukou, už jí nikdy neuvidím. To nemůžu riskovat. Musím to zvládnout.“

„A co tvůj byt na Manhattanu? Neviděl jsem, že by tam v ulicích strávili motorkáři příliš času. Byla by tam ve větším bezpečí, kdybys potřeboval něco zvládnout sám. Což se děje často a já potřebuji, abys dohlížel i na své obvyklé obchody,“ řekl významně Antony. „Máš tam lepší zabezpečení. Jestli trváš na tom, abys ji udržel u sebe, tak bys měl být tam, ne v Brooklynu. Tam jsi k nim až příliš blízko.“

Lucian si toho byl dobře vědom. „Byla na tom prvních pár dnů moc špatně, na to, aby mohla cestovat. Navíc Manhattan by nebyl mimo jen pro ně, ale i pro ni. Nechci, aby se cítila špatně kvůli mému postavení a penězům.“

„No tak, přiznej jí trochu hrdosti. Nad velikostí tohoto domu ani nemrkla. Ať už se děje cokoli, neuvěřitelně dobře se tomu dokáže přizpůsobit.“

„Ty jsi ji sledoval, když jsme přijížděli branou?“ zeptal se překvapeně Lucian.

Antony se zhluboka zasmál. „První ženu, kterou si některý z mých synů dobrovolně přivedl domů? Luciane, samozřejmě, že ano.“

„Přesto, že ses rozhodl v kostele mě nepozdravit?“ zeptal se Lucian.

„Zabýval jsem se Giem.

„Proč lžeš? Nechtěl jsi, abys byl veřejně viděn, jak mě zdravíš s mou dívkou po boku. Dokonce ses jí zatím ani nepředstavil. To je to, co se stalo, tati.“

„Ne, zabýval jsem se Giem,“ opakoval důrazně jeho otec. „Měl komentář – nazval tu dívku jako tvou principessa. A ona by jí velice dobře mohla být, Luciane, ale právě teď nemůžu slyšet ostatní, že mají pravdu, a že se to rozšiřuje přímo z rodiny Marcellů. Nechci, aby lidé předpokládali, že osobní život mých synů má přednost před jejich obchodními zájmy. To je nebezpečné, zvlášť když by ostatní mafiáni uvěřili, že jsi tomu, aby ses usadil, blíž než Dante. Všechny zraky by se obrátily na tebe, synu. Sledovali by tě, chtěli by vědět, zda donutíš svého bratra, aby se rozhoupal, nebo ještě hůř, přímo mě.“

„To mě nezajímá. Ať si to dělají. Nemám zájem stát se bossem. Jsem šťastný v tom, co dělám teď.“

„To nemůžu, Luciane. Nemůžeš bojovat se svým bratrem, ať už soukromě nebo na veřejnosti jen proto, co říkají ostatní. Takhle začínají problémy. A malé problémy se mohou snadno změnit ve velké války. Tady musíme vzít v úvahu, nejen naší Cosa Nostru. Mnoho let jsem dělal vše, co jsem mohl, abych dokázal udržet naši rodinu jen pod naší kontrolou. To je to, co je nejdůležitější. Udržet naši rodinu jako naši.

„Chápu, ale ona s ničím z toho nemá nic společného. Jordyn je prostě…“ Lucianovi znovu selhal hlas.

„Ona je co? Někdo, koho je potřeba chránit? To je to, proč ses s ní zapletl, protože máš pocit, že své vlastní karmě dlužíš něco kvůli tomu, jak to dopadlo s tebou a takhle to chceš splatit?“

„Ne. To není ono,“ odpověděl Lucian. „Nic takového.“

„Tak mi to, synu, vysvětli, protože se v tom ztrácím.“

„Řekl jsem ti, že je důležitá. Chystám se to nechat plynout, jak to jde. Myslím, že kdybych to neudělal, tak bych hořce litoval. Nežiji tak, abych litoval, takže s tím teď kvůli někomu jako je ona, nehodlám začít.“

„A doufáš, že ty a ona skončíte pohromadě, sì?“

Lucian pokrčil rameny. „Nebudu ti vysvětlovat své činy a pocity, kterým sám nerozumím.“

„Můžu jí věřit?“ zeptal se téměř neslyšně Antony. „Ohledně naší rodiny, Cosa Nostry a také svého syna,“

„Já ano,“ odpověděl Lucian.

„Bože. Tak to bude dost dobré i pro mě. I když se s ní stále ještě musím řádně seznámit.“

*****

Cecelia zvedla dřevěnou vařečku, která byla pokrytá hustou, červenou omáčku a po přidání nových přísad jí ochutnala. S pochvalným přikývnutím se podívala na mladší ženu a pak vařečku umyla.

„Udělalo to na mě dojem,“ řekla Cecelia. „Nečekala bych to.“

Jordyn pokrčila rameny a pokračovala v míchání směsi koření, které vybrala pro speciální omáčku na těstoviny, jejichž tajné složení ji Cecelii odmítla prozradit. „Je to jen drobnost. Když je to dobré už na začátku, dopadne to skvěle. Aspoň to je to, co jsem vždycky zjistila.“

„Já jsem celé roky dodržovala přesné recepty. Nikdy jsem se od nich neodchýlila.“

Jordyn na okamžik napadlo, zda nepřekročila své meze. Kuchyně byla ženským královstvím, zvlášť kuchyně Italky. Cecelia byla na své kuchařské umění a bohatá jídla, která připravovala pro svou rodinu, očividně velice pyšná.

„Teď budu muset změnit recept,“ dodala Cecelia s úsměvem. „Nevím, jak by se ohledně toho cítila Antonyho babička, Bůh žehnej její duši, ale tohle je dobré.“

Jordyn se usmála. „Díky. Znamená to, že dostanu seznam zbytku ingrediencí?“

„Je mi líto, ale ne. Tradice je tradice, drahá. Jednoho dne ti to možná budu moci předat, ale ne dnes.“

„Jednoho dne?“

Co tím myslela?

Cecelia na ni mrkla. „Jindy. Ty si vaření užíváš, že?“

„Svým způsobem jsem se to musela naučit, když jsem chtěla mít k jídlu něco jedlého,“ odpověděla Jordyn a pečlivě vážila svá slova. Nechtěla se dostat do diskuse ohledně toho, jak byla její matka půlku času tak mimo, že si nedokázala vzpomenout na to, aby každý týden nakoupila jídlo. „Když jsem pak byla starší, stalo se mým koníčkem dělat věci, které jsem ještě nezkusila, takže jsem zkoušela zakomponovat do starých receptů nové přísady. Ráda vidím, když ostatním mé jídlo chutná.“

„Vaření je svým způsobem terapie,“ souhlasila Cecelia. „Bůh ví, že když moji chlapci dosáhli určitého věku a rozhodli se následovat svého otce do… jejich obchodů… zaháněla jsem v téhle kuchyni své starosti mnohem častěji, než si vůbec vzpomínám. Nemluvě o těch normálních věcech, které teenageři dělávají. Vychovávat tři chlapce, kteří mají za svého otce zločinného šéfa, je má drahá, děsivá jízda. Čestně, je až s podivem, že z nich všech nevyrostli naprostí tlouštíci. Včetně Antonyho.“

Jordyn si odfrkla. „Jsem si jistá, že na to nemysleli. Vždycky jsi to věděla… myslím o Antonym?“

Cecelia si odkašlala a odložila čistou vařečku na pult. „Když v tom světě vyrůstáš, není těžké poznat, kdo je kdo. Samozřejmě, že si nikdo nemyslel, že by se mohl mladý kapo jako Antony, dostat tak vysoko, jak se dostal. Moje sestra měla smluvený sňatek s mužem, na kterého bylo pomýšleno jako na dalšího bosse. Víš, náš otec neměl syny a nechtěl, aby se po něm chopil vlády jen tak někdo.“

„Lucianův biologický otec, že?“

„Sì. Takže když jsem si vzala Antonyho, nebyly v tom žádné smlouvy. Všechno už bylo obchodně zařízeno. Kate se vdávala kvůli rodině a obchodu, já se vdávala z lásky. Nemůže na to zapomenout, a mně ani trochu nevadí, že teď musí sledovat, jak je syn jejího muže šťastný, zdravý a v mnohém ohledu i bohatý. Kdyby bylo po jejím, Lucian by stále byl ničím – dítě nikoho. Teď je přesně tam, kde měl být už od samého začátku. Marcello, mafiánský princ, který dělá, co ho baví a v čem je dobrý. Vždycky jsem chtěla tři děti,“ pokračovala Cecelia se smutným úsměvem. „Po Giově narození, kdy jsem přišla o reprodukční orgány, to však už nebylo možné. To mi zlomilo srdce. Pak přišel do naší rodiny Lucian, téměř jako by tu vždycky měl být. Dostala jsem své třetí dítě a Antony tím měl část svého nejlepšího přítele tak blízko, jak se mu nikdy ani nesnilo. Už od okamžiku, kdy vstoupil Lucian do tohoto domu, byl náš. Nikdy jsem nedovolila, aby to cítil jinak a ani jsem to nedovolila nikomu ostatnímu.“

„Ani Kate?“

„Ani své sestře.“

„Je skutečně tak příšerná?“ zeptala se Jordyn.

Jordyn toho upřímně o Kate ani Lucianově biologickém otci příliš nevěděla. Ve většině ostatních věcí byl Lucian jako otevřená kniha, ale tady o tom byl velice skoupý. Možná ho to bolelo, nebo se za svůj předchozí život styděl.

„To umí,“ odpověděla Cecelia. „Lucian to drží v sobě, zatímco ona na něj ráda útočí, když nejsou ostatní poblíž. Jsem si jistá, že se dnes bude chovat jako obvykle, ale těžko říct.“

Jordyn měla na Cecelii ještě jednu otázku. „Kolik bylo Lucianovi, když mu rodiče zemřeli?“

„Šest.“

Jordyn ztuhla. „Ale...“

„Ale co, drahá?“

Byla si jistá, že Lucian ji během jejich spousty rozhovorů za poslední týden řekl, že ho Marcellova rodina přijala, když mu bylo osm.

Kde jsou ty dva roky?

Jordyn nedostala možnost se zeptat. Po celém domě se ozvalo zvonění zvonku.

„Zvládneš tu pár minut zůstat a míchat?“

Jordyn se podívala do velkého hrnce z nerez oceli, ve kterém bylo dost omáčky, že by nakrmila celou armádu. Na tom, aby ji nepřipálila, ji nepřišlo nic složitého, i když toho bylo mnohem větší množství, než na které byla obvykle zvyklá. „Myslím, že jistě.“

„Dobře, protože když dorazila moje rodina, měla bych se raději jít podívat za svým manželem. Když Antony mluví a u toho má v ruce sklenici whisky, obvykle to znamená, že je ve stresu. Kate není tou jedinou, kdo by se měl dneska v noci snažit chovat co nejlépe.“

S těmi slovy Cecelia odešla a nechala Jordyn o samotě s jejími myšlenkami.