Lucas - kapitola 7 - 9

Překlad: Evča

7. kapitola

LOIS

Z tátova obličeje vyprchá všechna krev.

Vypadá šokovaný.

Naštvaný.

Zuřivý.

Seděli jsme u kuchyňského stolu, zatím co jeho nová přítelkyně Misty seděla v obýváku se sklenkou vína v ruce. Je to poprvé, co jsem jí potkala a přála bych si, udělal větší dojem na první setkání, ale není tu moc, co zmůžete za hodinu udělat, poté, co jste samy ve svém pokoji, a nekonečný proud slz se valí přes váš obličej, prosakující do polštáře, který voní, jako kluk, který je příčinou vašich slz.

Slyšela jsem je přicházet, jejich hlučné hlasy, jejich hlasitý smích. Pak mě otec zavolal jménem a já odpověděla, abych dala vědět, že jsem tu. Tak se mě zeptal, jestli chci poznat jeho Misty. Vlastně řekl, „Pojď se seznámit s mojí Misty.“

Miluju, když jí nazývá svou. Musí milovat, že jí nazývá svou. Miluji, že s ní zní tak šťastně.

Tak, tak šťastně. Ale také vím, že mu musím říct o mámě, a vím, že to bude důvod, proč bude jeho štěstí tak krátké. Tak si nezamaskuji své slzy. Neobtěžovala jsem se skrývat, že procházím citovým zhroucením.

Chtěla jsem, aby se to dozvěděl ode mě, a musí to být brzy, protože nechci mámě dopřát to vítězství. Dali jsme jí už dost.

„Omlouvám se, Lois,“ řekne táta, jeho hlas se zlomí. „Měl jsem být důsledný. Jen…“

„Nemůžeš se za to vinit, Tati.“

„Tak dlouho jsme šetřili. Tak těžce jsi pro to ty dvě poslední léta pracovala.“

„Je to, jak to je. Jsou tu jiné vysoké, finanční půjčky. Mohu jít na dvouletou vyšší střední nebo tak něco.“

„Ale UNC je tvůj sen.“

 Protože jsem mu chtěla být nablízku. Protože jsem ho nechtěla nechat být samotného. Ale v posledním roce, znovu začal randit a je na vlastních nohou a jeho společenský život nabírá na obrátkách a nepotřebuje mě kolem sebe. „Je to, jak to je,“ opakuji a postavím se. „Běž za svojí přítelkyní, tati. Užijte si svoji společnost. Zasloužíš si to.“ Zasměji se, ale je to nucené.

„Lois,“ řekne. „Jaký jste měli s Lukem den?“

Pokrčím rameny. „Jako vždy.“

„Vypadáš, že jsi se s těmi novinky ohledne vysoké vyrovnala dobře. Řekl nebo udělal něco, abys ses s tím vyrovnala?“

Přikývnu. „Jo. Udělal.“ Přesvědčil mě, že nezáleží na tom, kde budeme, jak daleko od domu, věci se nezmění. Tak, co kdybychom byli další čtyři roky spolu? Byly by to jen čtyři roky. Po tom, by odešel a dělal svoje věci a já svoje, cokoliv by to bylo a nic by se nezměnilo. Před třemi roky, jsem měla stejné myšlenky. Měli jsme společné čtyři roky na střední.

Možná by se pak na mě koukal jinak. Koukal by se na mě stejně, jako na každou jeho minulou přítelkyni.

Nebo tím způsobem, jakým koukal na tu dívku dnes na obědě.

Viděl šíři mých boků, velikost mých prosou. Zčervenal, když se na něj směji stejným způsobem, jako když se on koukal ona.

Ale dobíral si mě celý den. Jeho ruce, jeho slova, jeho všechno. Má rád pozornost, kterou mu dávám, jak se červenám, když se mnou ze srandy flirtuje.

Protože to je, jak pracujeme, Luk a já.

Popichuje mě.

Je to jen žert.

LUCAS

Chci jí políbit.

Chtěl jsem jí políbit od té chvíle, co jsem ji uviděl.

Ale bylo nám jedenáct. Nechtěl jsem být za blbce.

Ted‘ je mi skoro osmnáct a políbil jsem dost holek na to, abych se vzchopil a našel kuráž políbit tu jedinou holku, kterou políbit chci. Řekla svému otci, že randí. Nikdy mi neřekla, že randí. Nikdy ani nenaznačila nic o rande nebo o klukovi, kterého potkala. A to mě nutí chtít jí políbit ještě víc. Nechtěl jsem na ní tlačit, protože vím, že má spoustu jiných starostí, ale byl jsem zvědavý. Tak jsem se zeptal a ona dopověděla a kvůli její odpovědi jsem vzteklý.

Zvědavý a vzteklý.

A očividně mimo.

„Dívej!“ dožadoval se Lachlan.

Potlačil jsem myšlenky na Laney a zaměřil se na svého bratra. „Vidím. Vedeš si dobře při čištění svých vlastních zubů,“ řeknu mu přes odraz v zrcadle v naší koupelně.

Zeširoka se usměje, kartáček v ruce, směsice dětských a dospělých zubů. „Jsou mi čtyli roky!“

„Myslíš čtyři.“

„Ne. Čtyli! Jazyk k zubům, Luku. Čty-líí!“

Se smíchem řeknu, „Čtyři je číslo. A tobě je šest prcku.“

„Já vím!“ směje se, a dívá se dolů na své prsty, které ukazují pět. „Šest.“ Pak pokračuje v čistění zubů. Když skončí, zeptá se.

„Myslíš si, že se dožiji jedenácti-tří?“

„Už jsem ti říkal, jedenáct-tři není číslo.“

„Je.“

„Není.“

„Je.“

Ticho.

„Lucasi, koupíš mi čtyři kladiva? Zeptal jsem se táty.  Řekl, že musím udělat domácí práce. Ale ty bys mi je mohl kopit jenom proto, že jsem tvůj nejlepší kámoš, že?“

 Zavrtím hlavou. „Když táta řekne, že si to musíš odpracovat, pak musíš pracovat. A ty nejsi můj nejlepší kámoš. To je Laney.“

„A Blbýjméno.“

„Neříkej tak Garrayovi.“

„Proč ne?“ zeptá se, seskočí ze stoličky, kterou jsme sem dali, aby dosáhl k umyvadlu. Aby bylo jasno, velikostí je po matce. „Každý mu tak říká.“

„Protože …“ umístil jsem se do správné pozice tak, aby mi mohl skočit na záda. „Proto.“

„Proč proto?“

Když se usadil, zvedl jsem se a na zádech jsem ho nesl skrz dveře. „Protože jsem to řekl.“

„Dobře,“ zamumlá, zhasne světlo. „Laney je moje zoubková víla.“

„Co?“

„Táta říkal, že tu je proto, aby na mě dávala pozor a aby se o mě postarala, pokud by nikdo jiný nemohl.“

Šel jsem s námi do jeho pokoje. Pokoj je plný mých trofejí, medailí z běhu a obrázku nás dvou. Hodil jsem ho na postel. „Myslíš, tvoje kmotřička? V jakém světě si pleteš kmotřičku se zoubkovou vílou? Ty opičáku!“ 

„Nejsem opičák.“Zavříská a zavrtí se na posteli a zmuchlá deku za sebe. „Jsi připravený na svou minutu slávy?“ Zeptám se.

Přikývne, pořád se kroutí. Když byl dítě, Lachlan neusnul, doku ho někdo nedržel. Pak, když zestárl a přesunul se na velkou chlapeckou postel, jediná věc, která se změnila, byla, že jenom já jsem mohl do jeho postele. Tak každou noc v 7:00, jsem šel do postele s ním a čekal, než usne. Někdy, nemohl usnout. Po neskutečně dlouhé době ležení a polospánku, jsem se rozhodl odejít. Brečel. Řekl jsem mu, že sním budu spát jenom jednu minutu. Vůbec nevěděl, jak dlouhá je jedna minuta. Bylo to spíš jako pět sekund. Najednou začal jednu minutu odpočítávat a teď už ví, jak dlouho trvá.

Upravil jsem jeho přikrývku a řekl mu, aby se uvelebil, než jsem ho následoval. „Můžu se dneska přitulit?“ zeptá se.

Přesunul jsem se na svou stranu a podíval se na něho. „Jistě.“

Objal mě jeho malýma ručičkama kolem krku a přitáhl si mě k sobě tak, že se jeho čelo dotýkalo mého.

„Pamatuješ na tu dobu, když jsi tu nebyl, abys mě objal a měli jsme naši minut?“

Moje oči zúžily, vzpomínal jsem. „Když jsem byl na běžeckém táboře?“

Přikývne. „V New Jersey na začátku léta.“

„Jak si můžeš pamatovat běžecký tábor? Byly ti tři roky.“

„Pamatuji si věci, když mi bylo tli.

„Tři,“opravil jsem ho. „Jazyk za zuby. Třř-ři.“

„To jsem říkal!“

„Dobrá.“ Zavřel jsem oči. Vyčerpání mě rychle uzemnilo. Včera v noci jsem moc nespal a většinu dne jsem byl venku s Lane. Skoro mě láká usnout v Lachio posteli s ním, ale sekundu před tím, než mě pohltí spánek, Laney mi zabere mysl.

Chci jí políbit.

Když mi řekla, že jí bude chybět, vidět mě každý den – chtěl jsem jí políbit.

„Miluješ Laney?“ zeptá se Lahlan.

To dítě čte myšlenky. „Co?“

„Miluješ jí?“

„Ano,“ řeknu popravdě.

„Jako Cam miluje Lucy?“

Chtěl jsem jí políbit, když jsme byli v tom obchodě, mé ruce kolem jejího pasu, její hrudník proti mému. Chtěl jsem sklonit svou hlavu, najít její ústa mými a pohltit je přesně tak, jak o tom sním.

„Luku!“

„Jo?“

„Miluješ jí, jako Cam miluje Lucy?“ zeptá se znovu, jeho modré oči se rozšíří a čekají.

„Jak to myslíš, Cameron miluje Lucy?“

„Mají sex,“ řekne jednoduše.

„Co to kurv- Co tě to sakra učí v té škole?“

„Máte s Laney sex?“

Vyšel jsem z postele a hodil přikrývku přes jeho obličej.

„Jdi spát.

„Máš?“ zakřičí, ale to já už spěchám z jeho pokoje. „Máš ty a Laney sex?“ křičí, ještě hlasitěji.

Táta zamrzne na posledním schodě. „Řekl právě to, co si myslím, že řekl?“

Přikývnu. „Nevím, kde to vzal.“

Táta se překvapivě zakření, „Tak máš?“

„Mám co?“ zeptám se a odrážím se na špičkách, žhavý odejít.

„Máš ty a Laney sex?“ zeptá se, paže překřížené. Čeká na moji odpověď.

„Mám přítelkyni!“

„Jo, pořád si to opakuj,“ řekne Logan, který právě vykročí z pokoje.

Zeptal jsem se, „Co to má znamenat?“

„Víš, co to znamená,“ řekne, jeho oči se zúží.

Leo vyleze po schodech a připojí se, „Co se děje?“

„Laney a Luk spolu spí.“

Povzdychnu si. „Takhle začínají fámy.“

„Nespali spolu,“ zamumlá Leo, sundá si tričko, zatím co mě míjí a míří do koupelny.

„Jak to víš?“ zeptá se Logan a nadzvedne bradu.

Leo vstoupí do koupelny a otočí svůj obličej k nám, jednu ruku na dveřích, přichystaný zavřít.

„Protože Laney je chytrá a krásná a pro Luka až moc dobrá.“

„Co je sakra se mnou tak špatně?“ zakňučím.

„SEX!“ zakřičí Lachlan.

* * *

Snažil jsem se na to nemyslet, ale jediná věc, na kterou jsem mohl myslet, byla Laney.

Jeden poslední rok s Laney.

Jistě, viděl jsem jí o prázdninách a budu si dávat záležet, abych jezdil o víkendu, jak jen to bude možné, ale není to stejné. Budu pryč. Žít život, kde ona nebude kolem, aby mě dostala z mých problémů, a i ona se posune a bude žít každý den beze mě.

Nesnáším ten fakt, že nebudu moct zalézt do její postele kdykoliv, kdy budu cítit potřebu být jí nablízku. Jsem si jistý, že naplní tyto noci jedním randem za druhým, kluk za klukem. Všemi, kromě mě. Z těchto myšlenek můj žaludek dělá kotrmelce a moje srdce bije rychleji. Skoro jsem si do něj bouchnul pěstí, naštvaný a znechucený sám sebou, protože mám jeden rok. Jeden rok, abych jí udělal svou. Jak si to přeji už roky. Slyšela mě mluvit o holkách, a mém jako hovno nepříjemném zážitku napoprvé a nikdy nic nenaznačila. Jediné zatracené slovo. A teď jsem naštvaný. Na ni. Protože měla něco říct, ne?

Bez přemýšlení jsem si nasadil běžecké boty a pročistil si hlavu. Mám nulové povědomí o čase. Bylo sedm, když jsem ukládal Lachyho do postele. Kdo sakra ví, jak dlouho jsem byl ve svém bytě, zalézal a vylézal, snažíc se vyskočit ze své mysli.

Cítil jsem se k ní dnes blíž. Blíž, než kdy jindy. A ne jen fyzicky. Cítil jsem, jako by nade mnou odtikávaly hodiny, odpočítávající den, hodiny, minuty, sekundy dokud … Nedokážu si ani představit, co se stane až ta poslední sekunda odtiká.

Než si to stačím uvědomit, jsem na rozcestí. Doslovně na rozcestí. Trávil jsem tu den za dnem – jediné místo mého ranního běhu, kde vždy zastavím. Podívám se doleva. Podívám se doprava. Ne kvůli autům, ale pro radu. Pravá strana mě přivede k Laney do práce, před školu a trochu víc doprava, mě přivede domů.

Levá?

Levá mě přivede k ní.

S dvěma prsty na mém pulzu, snažím se spočítat nádechy, ale výsledek je nejasný. Moje koncentrace se utopí v myšlenkách. Přestavuji si jenom ji.

Vypadala dnes nádherně.

Ještě krásněji voněla…

Do prdele, vždycky se ztratím v myšlenkách.

Udělám 468 kroků k jejím dveřím.

Zaklepu jednou.

Podruhé.

Potřetí, začnu panikařit, protože vážně? Co tu kurva dělám? Otočím se, abych odešel, ale dveře se otevřou a má panika se ztrojnásobí.

„Jsem hloupá? Snažila jsem se ti dovolat,“ řekne mi a já se na ní podívám.

Dívá se přímo na mě, její vlasy vlhké a rozpuštěné, rozprostřené kolem jejích ramen.

Mrkl jsem.

„Volala jsi?“

Nemá kalhotky.

Kurva Ježíši.

Mela oblečené jen velké tričko – táty pracovní – a nic jiného. No, možná něco, ale já to nemůžu vidět a tak nechám svoji představivost pracovat.

„Luku?“ zamává mi rukou před obličejem. „Jsi tu pro svůj telefon?“

Když neodpovím (moc zaneprázdněný představami, co má pod oblečením – nebo jedním kusem oblečení … nebo co ten jeden kus oblečení je), řekne, „Jak dlouho jsi klepal? Byla jsem ve sprše.“

Do hajzlu. Ted‘ mam nahou Laney ve sprše v mé hlavě.

„Luku!“

Ze všech věcí co můžu říct, vyberu si říct jí, „Moje jméno je na tvém tričku.“

„Co?“ zeptá se a podívá se dolů na svůj hrudník. Pak se podívá nahoru, její oči plné zmatku.

„Prestonovy stavby,“řeknu, protože, zřejmě, potřebuje pomoct se čtením. „Mé jméno.“

Zavrtí hlavou. „Není to tvé jméno.“

„Je.“

„Není.“

„Je.“

Otočí se na patě a jde dál do pokoje a nechá dveře otevřené, abych jí následoval. Což udělám. Protože jsem si vsugeroval, že nenosí kalhotky! Holky mají nohy, a ani o tom neví – to jsem se naučil to léto, když nám bylo patnáct. Ukázala se u mě v bikinách topu a zastavila a zeptala se, proč jdu za ní a dívám se dolů na její boty. Očividně.

Jde ke svému stolu, schovaným pod schodištěm. „Myslím, že je vybitý,“ řekne, otočí se zády. Stojím za ní, podívá se přes rameno. Přičichnu si k ní. Sakra, voní krásné. Její ramena se napnou, ale neotočí se. „Čichal si právě ke mně?“  Ignoruji její otázku, posunu se blíž k ní. Jen o kousek. Můj hrudník se dotýká jejích zad, její nahé nohy se dotýkají mých. A zeptám se jí na něco, co zaměstnává moji mysl celý, zatracený den. „Jak daleko jsi zašla při tom randění?“

„Co?“ vydechne. Její dech se zrychluje, nadzvedává její hrudník. Prsa. „Pořád o tom přemýšlíš?

„Nepřestal jsem nad tím přemýšlet,“ řeknu jí pravdu.

Právě se snaží dýchat.

Stejně jako já.

Pomalu se otočí. Oh, tak pomalu. Neustoupil jsem. Ani o kousek. Její tmavé oč se přes její brýle setkají s mými. „Chce si nabít mobil?“ zeptá se, skoro neslyšným hlasem.

„Ano,“ řeknu, ale nikdo z nás neudělá ani náznak toho, že by ho nabil.

Pozoruje mě.

Já pozoruji ji.

Šest sekund.

Osm úderů srdce.

Její hrdlo se pohne, když polkne.

Rozplánuji si pohyby a olíznu si rty. Čekám, na to až jí políbím, ochutnám. „Dotkli se tě?“ zašeptám. Její pohled klesne a moje ruce se začnou rychle pohybovat. Jedna jde k pasu, druhá k bradě. Přinutím ji, podívat se na mě. „Dotkli?“

„Luku.“

„Kde se tě dotkli?“

„Kdo.“

„Kdokoliv z nich. Všichni.“ Žárlivost může z někoho udělat blázna. Jsem důkaz.

Její ruce jsou na mé hrudi. Mám rád její ruce na mě. Kdekoliv. Dotkni se mě Laney. Bojuje sama se sebou. Vidím jí to v očích. Na jejích pěstech, tlačících proti mně. Chce mě odtlačit, ale taky mě chce blíž. Vyber si blíž, Laney.

Zatlačí. „Nesnáším, když to děláš.“

„Co dělám?“

„Dobíráš si mě.“

 Skoro se rozesměji. Skoro. Nemá zatraceně žádnou představu. „Myslíš si, že si tě dobírám? Ty jsi ta, která otevřela dveře bez kalhotek.“

„Věděla jsem, že jsi to ty.“ Zašeptá.

„Přesně.“

Zavrtí hlavou, její paže se prodlouží, dlaně kousek od mé kůže. Je mezi námi prostor. Nechci prostor. Chci jí.

Jeden rok.

Tik. Ťak.

Řekne, „ Nepřišel jsi pro svůj telefon, že?“

Škubnu rty. Zkřivím je.

Její udělají to samé.

Nakloní se přes desku.

Nakloním se k ní.

Pa pá,prostore.

Řeknu, „Přišel jsem si pro tebe.“

„Proč?“

„Protože tě chci políbit, Lane. Protože chci vymazat jakoukoliv zatracenou vzpomínku na jakéhokoliv kreténa, co se dotknul tvých rtů.“

Přejedu svým palcem přes její spodní ret a její oči se zavřou. Její ret. Políbí část. Můj palec je ted‘ v její puse, proti jejímu jazyku. Tak vlhký, vlhký jazyk, a bože, zatraceně jsem nebyl nikdy ve svém životě tak tvrdý a přitom jsem se jí sotva dotknul.

Zvlhlo mi v puse. Můj puls se zrychlil.  Saje tvrději.

„Kurva.“

Vpustila můj palec, a její ruce se obalily kolem mého krku. Přitahuje si mě. Její nohy se roztáhnout, vítají mě. Moje pusa na jejím krku, na jejím hrdle, přesně tam, kde chci být. Vyklene se proti mně. Vydá zvuk, který mi skoro podlomí kolena. Padnu na ní. Je teplá mezi nohama. Pohybuje se, hledá, čeká. Skoro, skoro jí políbím. Její pusa se otevře, když se jí dotknu. Její žhavý jazyk udeří o můj a ona se vlní a vlní a sténá, sténá. A já padám, hlouběji, hlouběji, hlouběji do jejích sítí a přísahám, jestli políbila každého kluka, jako políbila mě, najdu všechny a pak je zabiju.

Chci odhrnout její tričko, pohltit její prsa. Pohybuji se níž. Ale dávám si na čas. Postupuji kousek po kousku. Moje pusa jí neopouští. Její prsty se proplétají s mými vlasy. Škubají, tahají. Přeruší ten polibek. Chybí mi její rty. Další kousek a já políbím její klíční kost. Slyším, jak vydává ten svůj zvuk. Ten zatracený zvuk. Moje tělo jí chce.

Má mysl ví, že jí má.

Další kousek.

Pak: „Luku, počkej.“

Zamrznu. Ztěžka mrknu. Pusou zůstanu na ní. Snažím se na ní zaostřit. Na ní. Ted‘. A ne na to, kde chci, abychom byli v deseti minutách.

Každý a každý jeden nádech mě udeří jako kopanec do vnitřností. Přivádí mě zpátky do reality. Řekne, „Odpustila jsem ti toho hodně, a jestli to je nějaké podivné teritoriální chování, protože ses dozvěděl, že jsem byla s jinými kluky, pak musíš odejít. Hned. Než uděláme něco, čeho budeme oba litovat a nebude moci to vzít zpátky.“

Každé slovo projde, jako požár, mou myslí. Snažím se zklidnit. Ale jsou to čtyři sekundy, osm nadechnutí. Buch buch buch. „Předpokládali jsme, že máme vysokou,“ zamumlám, vyschlo mi v ústech.

Neodtlačí mě od sebe. Ne teď.

Tak pokračuji. „Myslel jsem, že máme o čtyři roky déle, abych tě přiměl se do mě zamilovat, Lane. Tak abys mě viděla, jako já vidím tebe a teď …. Nejsem připravený. Ještě nejsem dost dobrý.“

Trhne mi za vlasy, abychom byli obličejem k sobě. Dívá se na mě, starost hluboko v jejích očích.

„O čem to mluvíš, Luku?“

„Posral jsem to,“ odpovím. „Hodně. Udělal jsem debilní chyby a zapomněl na to nejdůležitější, a mít tebe za kamarádku, je úžasné. Ale nemůže to být, když chci být víc. Předpokládali jsme, že máme vejšku, Lane, kde se nemusím bát o své bratry a že stihnou všechny svoje aktivity.  A nebude tam ten tlak při tréninku, abych zlomil rekordy Cooperovo debilní Keneedyho zasraný střední a dostal se na celostátní. Byli bychom jenom ty a já bych se na tebe mohl zaměřit tak, že bych nedělal zkurvený chyby. Jako zapomínat důležitý věci, jako se s tebou sejít po tom, co si viděla tvou matku. Ale nechci se omlouvat. Nechci ospravedlňovat to, kde se to ospravedlnit nedá. Chci být lepší.“

Pevně sevřu oči a nadechnu se nosem, protože nedokážu uvěřit, že jsem to všechno řekl. Jí.

Vyžvanit pravdu, kterou jsem držel v tajnosti tak dlouho. Holku za holkou, noc za nocí jsem se snažil na ní nemyslet, když jsem byl s každou z nich a teď jsme tu: na rozcestí.

„Ty mě miluješ Lucasi?“ zeptá se, a skrz bolest v jejím hlase poznám, že brečí. Přemýšlím, kolikrát jsem jí donutil brečet, aniž bych to věděl. „A nemyslíš na mě jako na kamarádku nebo sestru. Miluješ mě a chceš být se mnou a jenom se mnou?  Protože to musím vědět. Všechno méně než to, by všechno zničilo.“

Vypustím hluboký výdech a otevře oči, abych jí uviděl, jak mě sleduje a čeká. Moje odpověď je okamžitá. „Miluji tě odjakživa, Laney.“

* * *

Šel jsem pomalu s ní. Nechal jsem si čas. Uctíval její tělo tak, jak si to zasloužila. Svíjela se pode mnou, okolo mě. Její kůže zářila proti té mé. Bledý porcelán oproti opálené pokožce. Něco, co jsem nezaznamenal, dokud z nás nebyla propletená změť končetin na naší posteli. Trávil jsem hodně času venku, běžel za své cíle, za své bratry. Ona trávila hodně času vevnitř … klik, klik, klikala se svými pletacími jehlicemi.

Zachichotala se vtipu, který o tom udělala.

Pak se udělala na mých prstech.

Potom na mém jazyku.

Chtěla udělat to samé mě, ale já věděl, že by to dlouho netrvalo a to by bylo špatný „Máme čas na to, udělat to později.“ Řekl jsem jí. Mimoto. Chci být na ní. V ní. 

Měla kondomy v krabici pod její postelí. Neptal jsem se proč. Nechtěl jsem to vědět. Ale věděl jsem, že to nikdy dřív nedělala. Cítil jsem to, když jsem do ní poprvé vnikl. Zafňukala a já se jí zeptal, jestli je v pořádku. Políbil jsem její krk, její klíční kost a zeptal se jí, jestli chce přestat. Nechtěla. „Je to dokonalý,“ řekla. 

Je to dokonalý.

On je dokonalá.

Každý kousíček z ní je dokonalý.

Chci to zastavit, aby to trvalo věčně.

Ale nemůžu.

Je těžké kontrolovat své tělo, svůj chtíč, svou touhu. Především, když je to spojené s dívkou, kterou jste milovali ještě před tím, než jste vůbec věděli, co je to láska.

Odtáhl jsem se a naposledy jí políbil. Její prsty mi zabrnkají na záda. „Je to dobrý,“ zašeptá, pak se usměje.

„Budeme mít čas na víc později.“

* * *

Pozorovala, jak si nandávám své boxerky. Její tmavé vlasy rozcuchané na bílém polštáři. Její tváře rudé. Jeden pramínek vlasů se zatoulal přes její zpocené čelo. Usmívala se a já se cítil jako bůh, který je toho příčinou.  Popadl jsem svůj telefon z jejího stolu a dal ho do nabíječky na jejím nočním stolku. Sednul jsem si na kraj postele a čekal, až se rozsvítí. Rozhodně si potřebuji ráno zaběhat.

Postel se s jejím pohybem prohnula a já se k ní otočil. Držela přikrývku v pěstích, které zakrývaly její prsa tak, že když se posadila, nemohly se přimáčknout na má holá záda. Líbí se mi, že jí přijde tak nezbytně nutné, zakrývat přede mnou kousíček jejího těla, i když jsem ho právě viděl velice z blízka. Pořád se stydí. Pořád nevinná. Pořád Laney.

Otočil jsem se dost na to, abych jí políbil na čelo, testoval sladkost. „Jsi v pořádku?“ zeptám se znovu.

Pokrčí rameny, její brada na mém rameni. „Jsem pořád trochu rozbolavělá.“

„Je mi to moc líto,“ řeknu ji.

„Mě ne.“

Můj telefon ožije a ona se položí zpátky, její prsty hladí má záda. Můj telefon zavibruje, znovu a znovu. Moje oči se zúží do štěrbiny, natáhnu se, abych to zvedl, mobil stále zapojený v nabíječce. Můj pulz se začne zrychlovat, protože nemám vůbec představu, jak jsem tu dlouho. Žádný kontakt. Ale kdyby se něco podělalo doma, Laney by byla první osoba, která by je napadla, kdyby mě chtěli zastihnout. Ta hromada zpráv a hovorů nebyly z domova. Je to horší. Zadržel jsem dech a rovnou ze snu, z této fantasy do tvrdé reality, kde ta nahá dívka na posteli není dívka, která mi volala celý den, není má přítelkyně.

„Je všechno v pořádku.“ Zeptá se Laney.          

A to jediné, co můžu říct je, „To je Grace.“

Ticho.

Nepočítám sekundy.

„Oh můj bože, Luku,“ zašeptá, „Co jsme to udělali?“

Otočil jsem se k ní. K dívce, kterou miluji, a řekl jsem jí pravdu. „Ty jsi neudělal nic, Lane. Za to můžu jenom já.“

„Ale-„

„Ale nic, zlato.“ Políbil jsem jí na čelo a rychle se obléknul. Dívala se, palec polapený mezi jejími zuby. V očích má slzy a já vím, že je zraněná. Cítí se vinná, i když to, co se stalo, není její chyba.

Nepodváděla. Já ano.

Ani jsem nepomyslel na Grace – ani jednou. Sednul jsem si zpátky na postel a položil svojí hlavu do jejího klína. 

„Uděláme to spolu? Ty a já?“

Chvilku na mě zírá, jednou přikývne, ale vypadá nejistě.

„Pak se o to postarám. Dnes večer.“

„Dobrá,“ zaskřehotá, její pohled se sníží.

„Lane, víš, že nechci nic víc, než tu s tebou zůstat, ale musím to udělat.“

„Já vím,“ řekne, ale neví. Je si nejistá a já nejsem překvapený.

„Lane.“

Vzhlédne, setká se s mým pohledem.

„Miluju tě.“

8. kapitola

LOIS

Čekala jsem, že mi Luke zavolá ráno a nabídne mi svezení, ale pak jsem si uvědomila, že je přeci náš první den zpátky ve škole. Byl to i Leoův a Loganův první den na střední. Takže je zaneprázdněný, aby se ujistil, že všechno šlape jak má. Možná bojuje s Loganem, aby ho dostal z postele. Porozhlédla jsem se po něm ve vestibulu, v kavárně, ale naše kroky se zřejmě nezkříží. Počítám s tím, že se včera večer rozešel s Grace a možná jí nechce plivnout do tváře, že mě otevřeně vezme ven. Luk je arogantní parchant, ale má srdce ze zlata.

Poslala jsem mu zprávu.

Dvě.

Tři.

Neodpověděl.

Začala se mi točit hlava. Čekám. Potřebuji ho vidět, protože jsem strávila celý den vrtěním se a točící se kolem dokola a vzpomínáním, jaké to je, mít ho na sobě, v sobě, šeptajícího slova lásky. Řekl mi, že mě miluje, více než jen jednou, a to něco znamená že?“

Po škole má trénink, tak jdu do knihovny a nechám mu dost času, abych ho potkala u skříněk, když bude končit. Stojím v tunelu, který vede od běžecké dráhy ke skřínkám a čekám, zachycená mezi větrem proudícím dovnitř a ven. Je mi zima, protože, i když je léto, nesvítí na mě slunce. To je venku na běžecké dráze s Lucasem. Tak šáhnu do tašky, vytáhnu svetr a navleču si ho.

Zakryje mi to oči. Na chvilku jsem slepá, a když konečně můžu vidět, stojí přede mnou kluk – kluk, kterého poznávám, ale neviděla jsem ho roky. Moc se nezměnil, i když, stejný alá jsem bohaté dítě sestřih, který vypadá perfektně rozcuchaně, stejné tmavé oči, stejný afektovaný úsměv, který vždycky podporoval jeho vzhled alá myslím na něco, na co bych myslet neměl.

Měl by být na UNC, kde mohl být, díky stejnému stipendiu, které slibují Lukovi, a ne stát před šatnou na jeho staré škole. Cooper Kennedy byl typický špatný hoch. Luke, společně s mnoha dalšími, myslel, že je to kretén.  Ale byl to také Lukův soupeř. Jeho první a Cooperův poslední rok tady. I přesto, že technicky byli ve stejném týmu, běh nebyl týmový sport. A když jsme Luk a já slyšeli zvěsti, tak musel i on. Luk měl našlápnuto na překonání jeho rekordů. Měl převzít jeho titul. A to znamenalo, že byli nepřátelé, na i mimo závodiště.

„Ty jsi Lois, správně?“ Zeptá se Cooper. „Prestonova kamarádka?“

Přikývnu.

„Všichni jste vyrostli,“ řekne. Jeho oči mě projedou od hlavy k patě a já nevím, na co se kouká.

„A ty ses vůbec nezměnil,“ řeknu mu.

„Proč tak nepřátelsky?“

„Promiň,“ řeknu a je to pravda. Neznám Coopera. „Jen na někoho čekám.“

„Prestona?“

„Dokončoval vyběhávání, když jsem odcházel, tak to nebude trvat dlouho.“

„Díky.“

„Není za co.“ Ukáže přes tunel ke sportovišti. „Tady je.“

Luk je v půlce tunelu, silueta proti jasnému světlému pozadí. „Lane?“ zeptá se.

„Zlato! Počkej!“ poznávám ten hlas. Jak bych nemohla. Ten hlas byl součástí Lukova života posledních šest měsíců. Grace se objevila. Její vysoký culík se pohupuje ze strany na stranu, další silueta a ted‘ drží jeho paži a Luke jí nechá, a já mu nevidím do obličeje, nebo do jejího, protože jsem oslepená. Sluncem. Vztekem. Ohromnou bolestí v srdci. Je to jako by vás všechen vzduch, celý život opustil a moje ramena poklesnou a tak i můj pohled, protože se na ně nemůžu dívat a cítit se tak.

Zasraně.

hloupá.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se Cooper.

Popadnu svůj batoh, kousky svého rozbitého srdce a, sakra, nesnáším tunely. Není kam utéct. Jedna cesta mě zavede do šaten a druhá k nim.

Tak.

Zasraně.

HLOUPÁ.

Něčí ruka se mi obtočí kolem lokte, Copperova, a řekne nízkým hlasem, „Snažím se rozhodnout, která z vás dvou holek je víc k politování.“

„Jdi do prdele.“

Kroky jsou hlasitější a hlasitější, ozvěna od těch stupidních stěn ve stupidním tunelu a já jsem ve stejný čas nasraná a vyděšená. Cooper položí své paže kolem mých ramen a řekne, „Odvezu tě domů, ano?“A vede mě pryč. Používá své tělo, jako bariéru a Luke nic neřekne, když ho míjíme. Jedinou zatracenou věc. Jdu ke Cooprovu malému sportovnímu aut, porsche nebo Lamborghini nebo jiné odporné auto, které mu v šestnácti pořídili rodiče. Nebo to možná není to samé auto. To je jedno.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptá se.

Řídí, a já mezi tím potlačím svou zuřivost, dost na to abych se podívala na čas.

Celá hodina uplynula.

„Řídil jsi celou hodinu?“ zakřičím.

Cooper se rozesměje. „No, zeptal jsem se tě, kde bydlíš a ty jsi mi neodpověděla, tak jsem prostě řídil.“

„Jsi idiot.“

Znovu se zasměje.“Dobře. Jsem idiot.“

„Co tu vůbec děláš?“

„Vezu tě domů.“

„Nemyslím tím tady, v autě.“ Jsem na něj naštvaná jenom kvůli tomu, že existuje. „Myslím tím, proč jsi ve škole?“

„Veřejně prospěšné práce.“

„Kreditka tvých rodičů nezafungovala, tak si vykradl obchod s alkoholem?“

„Líbí se mi, jak si myslíš, že mě znáš, Lois Lane.“

„Neříkej mi tak.“

Přeřadil, přejel do jiného pruhu. Jsme na dálnici. Veze mě někam daleko a chce mě zabít. No, aspoň neumřu jako pana. Řekne, „Takže, jenom kluk, který si z tebe udělá osobní šukátko, ti může říkat přezdívkou?“

„Jsi prase.“

„A ty jsi podlá.“

Protočím oči.

On se usměj. „Cítím, jako bychom vyšli špatnou nohou.“ Natáhne ruku. „Jsem Copper Kennedy. A ty jsi?“

Neochotně ho vezmu za ruku. „Lois Sanders.“

Jeho úsměv se rozšíří. „Holka ve fialových šatech a v červených kovbojských botách…“

„O čem to mluvíš?“

„To bylo oblečení, které sis vzala první den tvého prvního ročníku.“

„Děláš si randu…“

„Moje oči nelžou, Lois Sanders.“ Zamrká. Trošku strašidelný. „Tak, Luk si z tebe udělal zářez, co?“

Stiskla jsem rty.                                                                                   

„A nech mě hádat. Právě se cítíš pěkně hloupě.“

Tak.

Zasraně.

Hloupě.

MINULOST| LOIS

„Takže Cam a Lucy nás chtějí vzít do kina zítra večer. Chceš jít?“ zpetá se Lucas a leží natažený přes moji postel, baseballovou rukavici v jedné ruce a hází si s míčkem v té druhé.

„Proč?“ zeptám se, otočím se od svého zrcadla ve skříni a podívám se na něj. Táta říkal, že jsem moc mladá na to nosit make-up i když střední začala před pár dny, tak mi koupil tašku barevných, ochucených balzámu na pusu a doufal, že jsme našli zlatou střední cestu. Jahodové byly červené, dělaly mé rty větší a krásně voněly.

Luke pokrčil rameny a přetočil se na břicho. „Myslím, že chtějí oslavit, že začínáme chodit na střední nebo tak něco. Jestli jde o peníze, můžu tě pozvat.“

Zasměji se. Nemůžu si pomoct. „Jako rande?“

„Psh.“zakuckal se, pak se mu rysy narovnaly. „Myslel jsem. Není to rande. Moje sestra a její přítel tam budou tak …“

„Dobrá,“ řekla jsem, zakryla své zklamání. „Jenom když budeš platit, protože já jsem všechno utratila za svoje nové oblečení.“

„Oh jo?“ Zeptá se a posadí se. Zúží oči. „Jaký druh oblečení?“

„Jenom oblečení vhodnější na střední, víš? Nemůžu tam chodit se sloganem, Odpaliště navěky.“

„Mám rád tvůj slogan,“řekne.       

Znovu se rozesměji a odvrátím se od něho a koukám se, jak mě pozoruje přes zrcadlo. „Změnila ses,“ začne, jeho tón je velmi věcný.

„Jak?“

Zavrtí hlavou. „Nevím.“

„Dobře, nebo špatně?“

„Řekl jsem, že nevím.“

A z ničeho nic, můj usměv vybledl.

* * *

Oblékla jsem si své nové oblečení, které jsem si koupila do školy. Byly to purpurové šaty s vytisknutým černými palmovými stromy, které šly těšně nad kolena a v kozačkách, které byly až po kolena. Nikdy předtím jsem kozačky neměla. Při nejmenším, ne takové, jako tyto. A navoněla jsem se parfémem od mé babičky (ze strany mého otce), který mi poslala k narozeninám. Tak, i když Luk řek, že to není rande, brala jsem to, jako by bylo. Nemohla jsem si pomoct.

To byla moje první chyba.

Když zazvonil zvonek, bylo 19:30. Moje srdce začalo bít, jako o závod. Táta otevřel a já je slyšela mluvit. Tři hlasy. Táta, Cam a Lucas. 

Vyměňovali si zdvořilosti, když jsem začala vycházet schody ze suterénu naproti vchodovým dveřím.

„Wou,“ řekl Cameron, když jsem přišla do jeho zorného pole.

Otřela jsem si palmy na mých šatech a usmála se na otce, který se na mě smál. Pohled v jeho očích ten úsměv potvrzoval, „ Moje malá holčička vyrostla.“ A měl pravdu. Nebo jsem se tak aspoň cítila.

Cameron zahvízda, potichu a pomalu. „Lane, vypadáš – „

„Nevhodně oblečená,“ přerušil ho Lucas.

Oči mého otce k němu šlehly.

„Nemyslím to špatně,“ řekne Luk, ruce nahoře v omluvě. „ Myslel jsem… já se cítím nevhodně oblečený, to je vše.“

Rychle jsem mu odpustila, jeho předešlí komentář.

To byla chyba číslo dvě.

Luk měl na sobě khaki šortky a bílé tričko. Slušelo mu to, i když mu to bylo jedno.

„Užijte si to děti,“ řekl táta, když za námi zavíral dveře.

„Omlouvám se za to, co jsem řekl. Nemyslel jsem, že jsi špatně oblečená. Je to jen…“ Luk se odmlčel, když mi otevíral dveře od auta. „Jsi oblečená, jako by to bylo rande, nebo co a já ti říkal, že není.“

Koukla jsem se na zem, abych zakryla své zklamání.

Chyba číslo tři.

Seděli jsme v poslední řadě sedadel v jejich velkém autě, mezi námi prázdné sedadlo, protože jsem nechtěla, aby seděl vedle mě. Byla jsem ublížená. Jeho slova mi ublížila, a cítila jsem se jako idiot. Ubohá.

Po cestě do kina, kde jsem později našla svoje první zaměstnání, nemluvil. Vůbec se nepodíval mým směrem. Ani když Lucy řekla, „Vypadáš tak hezky, Lane. Nevypadá krásně, Luku?“

Pokrčil rameny a zamumlal, „ Asi,“ a pokračoval v koukání z okna.

To bylo poprvé, co jsem fyzicky cítila, že moje srdce kleslo. Cítila jsem ho puknout.

Chtělo se mi brečet. Udělat to v autě na cestě na naše nerande by naše nerande udělalo nesnesitelným, tak jsem to v sobě držela. Nemohla jsem ani dělat, že jsem nemocná a požádat Cama aby mě vzal domů. Nemohla.

Chyba číslo čtyři.

Zaplatila jsem za svůj lístek, i když mi to Luk nabízel.

Zaplatila jsem za svoje vlastní občerstvení, jen abych sama sobě připomněla, že to není rande.

Chtěla jsem sedět sama, nebo při nejmenším na druhé straně Cemerona a Lucy, pryč od něho, ale to by bylo asi až moc. Ne že bych ho nenáviděla. Řekl mi, jak to je, ale moje vlastní potřeby a fantasie to obrátily v něco, co to nebylo.

Jo. Chyba číslo pět.

Řekla jsem, že si potřebuji odskočit a že je pak doženu. Tak aby se mohli posadit, jak chtějí, i to jsem promyslela, promyslela jsem všechno. A když jsem na sebe zírala do zrcadla, na moje oči, ještě červené od zadržování slz, došlo mi, jak jsem byla ubohá.

Ublížená, ale pořád ubohá.

Vytáhla jsem kousek ubrousku na ruce z dávkovače, dala pod proud teplé vody a opravila malé nepřesnosti na make-up, který jsem si nanesla společně s balzámem na pusu, který mé rty obarvil lehce do fialova, aby se mi hodily k šatům, které byly nejspíš „nevhodné“.

Když jsem vešla do kina, Cameron na mě zamával, i když místnost byla prakticky prázdná a světla ještě nebyla zhasnutá. Seděli uprostřed poslední řady. Cameron nalevo, vedle Lucy a prázdné sedadlo, pak Luke. Předpokládala jsem, že prázdné sedadlo je pro mě. Luk se postavil, když jsem kolem procházela, tak, že jsem se mohla dostat na své sedadlo. Podívala jsem se na hodinky. Jsme tu o deset minut dříve. Seděla jsem v tichosti, dokud se světla nezhasla, celé minuty. Skupina holek sedících pár řad před námi, ve věku mezi mnou a Lucy se často otáčely, pohihňávaly se a pak si šeptaly. Co, jsem nemohla slyšet.

„Ty jsi navoněná?“ zeptá se Luk.

Měla jsem ze sebe ten parfém setřít, když jsem si stírala ten stupidní fialový balzám na rty. „Jo. Dala mi to moje babička. Neměla jsem, kam jinam si to vzít tak…“

„Je hezký,“ řekne. „Jde k tobě.“

„Není vyloženě takový, jaký bych si vybrala já,“ připustím a udusím vzlyk. Zašeptám, „To všechno nejsem já. Vypadám blbě.“

Dlouho neodpověděl a já znovu ucítila kroutící se bolest na hrudi. „Mám rád tvůj slogan odpaliště,“ řekne. „A tvoje bláznivě zbarvené žabky.“

Zaklonila jsem hlavu a koukala na strop, tak aby moje slzy nemohly padat.

On nesnáší moje oblečení a já nesnáším, že mi to tak vadí.

Chyba číslo šest.

Ty dívky se zase zahihňaly.

„Pokud to budou dělat celý film, vezmu na jejich hlavy starou, zrezlou, řetězovou pilu,“ vyprskne Lucy. „Proč se sem pořád koukají?“

„Nech je nepokoji, zlato,“ řekne Cam, snaží se jí uklidnit. „Když to budou dělat, až začne film, promluvím s nimi.“

„Dobře,“ řekne Lucy. „Ty si s nimi promluvíš, zlato, a pokud se tě pokusí u sebe zadržet, vyškrábu jim oči.“

„Jsi dneska velice krvežíznivá,“ řenke Cam.

Lucy se zakření, „Uškrtím je se svými gumovými pendreky.“

Cameron se rozesměje. „Ukamenuješ je svými čokoládovými bonbony?“

Lucy řekne, „Budu je šťouchat svým hot dog  -„

„Ok, to stačí,“ Cam jí utne v pravou chvíli.

Další salva hihňání.

„O co vám mrchy jde?“ zakřičí Lucy, zvedne ruku plnou popcornu.

Cameron chytne její pěst a zastaví ji.

Jedna z dívek, bruneta a krásná, ukáže na Luka. „Pojď sem,“ řekne a směje se s přáteli.

Luke ukáže na sebe, jeho obočí se nadzvedne. „Já?“

Pět hlav, perfektně rovné, přikývnou ve stejnou dobu.

Luke se na mě otočí, a já se na něj podívám poprvé od té doby, co byl u mých dveří. „Co myslíš?“ zeptá se.

Polknu knedlík v hrdle, zatřesu hlavou a řeknu, „Co mam myslet?“

Jeho oči mě pozorují. Nic neřekne. Já nic neřeknu.

„Luku,“ řekne Cam za námi. Bylo něco v tom, jak řekl Lukovo jméno. Nebylo to, aby získal jeho pozornost. Spíš jako varování. Jako by to byla jeho šance, mluvit s těmi dívkami a když jí nevyužije, už nemusí nikdy přijít.

„Má jméno,“ řekne jedna z nich a zahihňá se.

„Luku!“ cukrují, jakoby nic.

Můj pohled poklesne, skryje mé emoce.

Zmizel. Vrátil se, až když film začal.

Synchronizovala jsem své slzy s posmrkávání Lucy.

Ona brečela kvůli filmu.

Já brečela kvůli svému životu.

A když film skončil a Cam, Lucy a já jsme čekali před budovou na Luka, až se přestane vybavovat s těmi holkami, jeho slova „Zavolám ti,“ působily jako poslední bodnutí do mé hrudi, Lucy se ke mně otočila, její hlas plný lítosti. „Opravdu vypadáš krásně, Lane.“

„Opravdu?“ zeptám se a podívám se na nejkrásnější šaty, které máme. „Protože se cítím, jako pitomec.“

9. kapitola

LOIS

Měl by být limit na množství vyplakaných slz na osobu, který vypláčete po určitý čas. Nebo při nejmenším nějaký druh žebříčku, který by určoval stupeň slz, které se mají vybrečet vůči stupni tragédie. Například, přijít o někoho, jako Kathy Preston by mělo být mít stojnou neomezenou míru slz, jako neomezený čas na to, je prolít. Být zrazena od potěru Kathy Preston by se mělo rovnat, řekněme, tři sady slz po dobu tří zasraných chvil pak by měl být potěr vymazán z vašeho života a mysli, po celou věčnost.

Ale není tu žebříček.

Jen slzy.

Je 22:30 když uslyším klepání na dveře.

Odpovím, ale nemluvím. Nemám co říct.

„Jen mě vyslechni,“ řekne Luke. „Volala mi včera asi třicetkrát, poslala mi tunu zpráv. Šel jsem k ní, minulou noc, abych se s ní rozešel, a když jsem tam přišel, brečela. Její bratr měl autonehodu v LA a její rodiče tam odletěli a ona byla sama a potřebovala mě a tak jsem tam zůstal. Brečela, Lane, neustále, a já nemohl vypustit slovo a nemohl jsem jí to udělat. Ale chtěl jsem. Přísahám.“ Nadechnul se. „Musíš mi dát jen čas.“

„Nedělej to,“ zašeptám.

„Co nemám dělat?“

„Nerozcházej se s ní.“

„Laney, přestaň.“

„Zůstal si s ní včera večer?“ zeptala jsem se, odmítám se na něj podívat.

„Ano, ale nic jsme nedělali. Přísahám. Snažil jsem se od ní odejít, abych tě mohl vidět a vysvětlit ti to, ale se školou a tréninkem, nemohl jsem, a pak si nás viděla a vyložila sis to špatně. Musíš mi věřit.“ Odmlčel se, unavený. „Věříš mi, správně? Protože chci být s tebou. Víš to. Ale právě ted‘ se s ní nemůžu rozejít. Prostě nemůžu.“

„Musíš jít.“ Začnu zavírat dveře, ale zastaví mě, hlasitě plácne dlaní do dveří. „Lane, prosím.“

Konečně se na něj podíván, mé díky slzám vyprahlé oči potkaly jeho omlouvající se, a já jsem nemocná z jeho omluvného pohledu. Nemocná z jeho omluvného výrazu v obličeji.

Mrkla jsem, nechala jsem slzy padat. Nesetřela jsem je, chtěla jsem, aby viděl, co mi udělala. Odkašlala jsem si. Aby bylo jasno. „Musíš odejít, protože tě tu nechci. Nechci, abys stál u mých dveří. Omlouval se a snažil se mě přimět pochopit, proč tím nemám být zraněná, protože jsem. Jsem zraněná. A nechci být. Chci se vrátit do předešlé noci, kdy jsi mě přiměl se cítit krásná, když jsi mě přiměl se cítit milovaná a že si lásku zasloužím. Když jsem ti dala něco, co jsem si chránila a nemůžu si to vzít zpět, to co jsem si chránila … pro tebe. A ty tu nemůžeš být, protože když tu jsi, tak na ty pocity zapomínám a já nechci zapomenout. Chci předstírat, že ty pocity trvaly déle než zasraných sedmnáct hodin, a chci předstírat, že tě za to nezačnu nenávidět. Nebo že tě nenávidím, tečka.“