Lucca - 31. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Radka

NOČNÍ MŮRY, KVŮLI KTERÝM MĚ BUDEŠ PROSIT, ABYCH TĚ NEPROBUDIL

Dokonce i poté, co za nimi Drago zavřel dveře, se Chloe i nadále Luccy držela. Nechtěla, aby změnil názor a šel po Amovi. Srdce jí tlouklo v hrudi, když s ním teď byla sama. Neměla ponětí, co očekávat, protože se stále nepohnul. Věděla, že byl v klidu. Příliš v klidu.

Teplo jeho těla začalo zahřívat to její. Bylo to, jako by mohla cítit vřít temnotu uvnitř něj. Jako láhev, kterou bylo mockrát zatřeseno, a ta se nyní chystala vybuchnout. Nějakým způsobem, se ho musela pokusit uklidnit, aby její přítel zůstal naživu. Bohužel věděla, že to bude něco stát.

Lucca se náhle pohnul, otočil se, popadl ji a přitlačil ke zdi pokoje. Chloe zalapala po dechu z rychlosti, kterou se vše otočilo. Nyní všechno to teplo a temnota byly zaměřeny na ni.

Přitiskl se na ni svým tělem, držel ji v kleci. Oběma rukama ji pevně svíral boky, naklonil se a vtlačil hlavu do ohbí jejího krku a zhluboka se nadechl.

Strnule tam stála, bála se pohnout. Nebála se o sebe, ne když teď věděla, že by jí Lucca nikdy neublížil. Ani jeho temnota.

"C-co s ním uděláš?" Podařilo se jí ze sebe vysoukat.

"Dotkl se tě. Řekl jsem ti, co udělám člověku, který na tebe vztáhne ruce," Řekl Lucca rozhodně.

"Z-znovu to neudělá. A-ať se stane cokoliv, nedovolím mu to. "

"Zlato, já už nikdy nikomu nedovolím dostat se k tobě tak blízko." Sundal ruku z jejího boku a jemně ji uchopil za zápěstí, kterého se dotýkal jiný muž a zvedl jej do výše svých očí. "Ublížil ti?"

Věděla, že její reakce na Amův dotyk vypadala, jako by jí ublížil, a svým způsobem to tak bylo, ale ne fyzicky. Bylo to jen psychicky. "N-Ne, byl to jen… zvláštní pocit."

"Jak to?"

Zírala na palec, kterým ji třel zápěstí. Proč je to s ním jiné? "Jako by to bylo špatné."

Zvedl vnitřní stranu jejího zápěstí až ke rtům, jeho chladný dech hladil citlivou oblast. "Dobře."

Chloe se tvrdě kousla do rtu, přesně věděla, co se chystá udělat a když se rty polibkem dotkl její kůže, srdce jí z té něhy poskočilo. Bylo to, jako by se snažil vymazat dotek, který nebyl jeho, smývajíc jakoukoliv stopu jiného muže. Čekala to, nikdy před tím se jí rty muže nedotkly a byla připravena na bolest, ale to nebylo to, co se stalo.

Její mysl odpuzoval Amův dotek, ale Luccův přijímala. Přijmout ho však neměla, její mysl totiž patřila ďáblu po celá léta.

Nicméně když jí na zápěstí políbil znovu, cítila staré řetězy svírající její mysl slábnout a lámat se. Bylo jen otázkou času, než bude její mysl nakonec od ďábla osvobozena.

Ruku měla jen pár milimetrů od jeho rtů, natáhla ji a lehce se ho dotkla na neodbytně krásné tváři. Pohladila ho. "N-necháš ho pro mě jít?"

Pustil zápěstí a svou ruku jí vrátil na bok. "On tě viděl, miláčku. Ví, že jsi tady. Kdybych ho nechal jít, ohrozí tvůj život víc, než už to udělal, když sem přišel."

Stále se ho dotýkala v naději, že by to mohlo Amovi pomoci uniknout smrti. Přejela mu prsty po vousech, drsná pokožka jí škrábala na konečcích prstů. "Maria sem taky přišla; Dovolil jsi jí to, viděla, že jsem tady. "

"To bylo strategické. Maria ví, že bych ji zabil, kdyby díky ní někdo zjistil, že jsi tady." Pohnul hlavou a vtlačil se hlouběji do jejího doteku.

"Amo to nikomu nepoví, ne pokud by mi to mohlo ublížit. Víš, že to neudělá. Prosím, nech ho jít."

"Proč bych měl?" Luccovy oči a hlas potemněly, dával jí vědět, že se jí nebude líbit, co řekne dál. "Co za to dostanu?"

Chloeina ruka mu sjela z obličeje, její ztěžklá hruď se stávala těžší, takže se jí ještě hůře dýchalo. "C-Co chceš?"

Lucca se sklonil, rty přiblížil k jejímu uchu a způsobil jí mrazení v zádech. Pak zašeptal. "Věci, které od tebe chci, miláčku, ti přivolají noční můry, které jsi ještě nikdy předtím neměla. Noční můry, kvůli kterým mě budeš prosit, abych tě neprobudil."

I přesto, že jeho dech byl chladný a třásla se s každým vysloveným slovem, její tělo ji zradilo, když začalo hořet. Pokud to řeknu, nebude cesty zpět.

"Já… já udělám, cokoliv chceš."

Jeho chladný dech jí znovu přejel po kůži. "Dokaž to."

"J-jak?"

Zvedajíc se do své plné výšky, se na ní podíval, sunul ruku po zádech až k vlasům, kde popadl hrst a přinutil ji, aby se na něj podívala. "Nech mě tě políbit."

Malá část mysli, která byla ještě připoutána k ďáblovi, na ni křičela, aby to nedělala, protože věděla, že kdyby souhlasila, její mysl by byla od něj osvobozena. Také věděla, že nové řetězy by nahradily ty staré, znovu by ji vlastnily. Její mysl by patřila přízraku.

Než přikývla, nervózně si olízla rty, nedokázala mu odolat.

Ruce na jejím boku a ve vlasech se utáhly, když ji postavil přesně tak, jak chtěl, než se sklonil a nárokoval si její svůdné rty.

Zavřela oči přesně v okamžiku, kdy se rty dotkl jejích. Pořád zůstávala v klidu. Nehýbala se. Jediná věc, která se pohybovala, bylo její srdce, které se jí pokoušelo utéct ven z hrudi.

"Polib mě zpátky," zavrčel hladově.

Chloe zalapala po dechu. Zdálo se, jako by po celá léta hladověl po jakémkoliv citu.

Když vzal její spodní ret mezi zuby a malinko do něj kousl, unikl jí z hrdla zvuk. Nebyl to zvuk bolesti, ale potěšení, což jí vyděsilo.

Přitiskla ruku na jeho hruď, aby se pokusila mezi nimi vytvořit nějakou vzdálenost, ale když mu svou dlaň přitiskla k srdci, cítila rychlé a silné bušení. Mělo stejný rytmus, jako to její, jako kdyby jejich srdce bila jako jedno.

Místo toho, aby ho odstrčila, pohnula rty a lehce mu polibek oplácela. Chtěla nasytit tu jeho část, která ji zjevně potřebovala; nejtemnější část v něm, která hladověla. To podnítilo malý oheň hluboko uvnitř ní, který byl dosud skryt.

Řetězy, které stále držel ďábel v zajetí, začaly tát u ohýnku, který Lucca zapálil a Chloeina mysl našla svobodu po nejmenší zlomek času, než nové řetězy zcela prohlásily její mysl za jeho.

Přízrak si úspěšně nárokoval její tělo i mysl. Nyní byla její duše jediná věc, kterou musel od ďábla ukrást. Duše se však nehodlala vzdát tak snadno.

Přejel jí jazykem po rtu a náhle se odtáhl. Jeho těžký dech byl stejně tak drsný jako její, odhaloval, že odtáhnout se bylo pro něj těžké a jeho hlas byl napjatý, "Pokud teď nepřestanu, vezmu si tě tady."

Ztuhla, přesně věděla, co tím myslí, protože jeho tvrdost, která se jí tiskla k břichu, byla nyní evidentní. "Já- já n-nemůžu."

Uklidnil se, zhluboka se nadechl. "Já vím, zlato. To je důvod, proč jsem přestal."

Věřila mu, a tak se u něj znovu uvolnila.

Cítila, jak temnota ustupovala hlouběji a hlouběji zpátky do svého domova uvnitř Luccy. Temnota byla zklidněna, pro tuto chvíli.

Podívala se do jeho intenzivních modro-zelených očí a doufala, že to, čeho se vzdala, stálo za to. "Slib mi, že Amovi neublížíš, a že se ho necháš jít."

Lucca přesunul ruku, která byla v jejích vlasech ke křehkému krku a zlehka jí ho sevřel. "Řekni, že jsi moje, miláčku. Chci od tebe slyšet ta slova, a že to myslíš vážně."

Jeho temný hlas jí to nepřikázal. Chtěla to říct sama.

"Jsem tvoje," zašeptala Chloe, dávala mu sama sebe… navždy.

Sklonil se, opět vzal její spodní ret mezi zuby a skousl, než se odtáhl a pustil ho. "Doufám, že víš, co jsi právě udělala," zašeptal hříšně, než ji pustil a sundal ruku z jejího krku.

Řetězy, které si nyní nárokovaly její mysl, se utáhly. Vím.

Začal od ní odcházet a měl další žádost. "Sbal si všechny své věci."

"P-Proč?" Zeptala se zmateně.

"Uvidíš." Způsob, jakým to řek, jí přimel to radši nevědět, ale nyní si dělala větší starosti o někoho jiného.

"T-Takže mu neublížíš?"

Usmál se. "Sbal si věci, miláčku."

Když se dveře zavřely a on byl pryč, všechno, co mohla dělat, bylo doufat, že Amovi neublíží.

Dotkla se svých oteklých rtů. Lucca měl pravdu; co jsem právě udělala?

Nemohla uvěřit, že ona byla tím, kdo natáhl ruku a dotkl se ho, když se Luccův dotek teprve učila akceptovat. Ani jí to nebolelo, nic špatného necítila. Nejděsivější ze všeho… Chloe právě dostala svou první pusu, s příslibem, že nebyla poslední.

Nebyla typ dívky, která by snila o svém prvním polibku. Jak by mohla, když si přála, aby se jí znovu nikdo nikdy v jejím životě nedotkl? Proto si nemyslela, že by zažila první polibek, natož zažít ho s Luccou, s přízrakem.

Všechno, co se právě stalo, ji k smrti děsilo. Pořád si v hlavě opakovala stejná slova, snažila se udržet zdravý rozum. Musela jsi. Neměla jsi na výběr. Udělala jsi to, abys zachránila Ama.

Po chvíli opakování se ta slova začala rozmazávat. Nevěděla, jestli to bylo to, v co opravdu věřila, nebo v co věřit chtěla.

Musela jsi… neměla jsi na výběr… Udělala jsi to, abys zachránila Ama…

Opravdu?