Lucca - 20. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Radka

KLID PŘED BOUŘÍ

Lucca za sebou zavřel dveře a vytáhl klíče, aby zamkl svůj podkrovní byt v kasino hotelu, když za ním na druhé straně haly uslyšel otevření dveří. Otočil se a uviděl vyjít z Nerova bytu Nera, Elle, Vincenta, Lake, Adalyn a Ama.

Otočil se ke dveřím, a zatímco zasunul klíč do zámku a zamkl, si uvědomil, že kdyby vyšel o minutu později nebo dřív, nemusel by je vidět.

"Ahoj, Lucco!" Adalyn s obrovským úsměvem na tváři vyšla zpoza chlapců.

Sakra. Na tohle byl příliš unavený a chtěl se jen dostat domů.

Dávajíc další klíč do horního zámku se neotočil, když řekl. "Ahoj."

Lake byla další, kdo vyšel zpoza Vincenta a Nera. " Nějak až moc se ujišťuješ, že máš byt zamknutý, když je to tu teď ještě víc střežený."

Pořád jsou to tak otravní, malí spratci…

"Jak to, že jsem nikdy neviděla tvůj byt? Byl jsi tam, Nero?" Elle vyšla zpoza chlapců taky.

Nakonec se Lucca otočil, opřel se o dveře a zkřížil ruce na hrudi. Podíval se na Nera a doufal, že bude lhát.

Elle, Lake a Adalyn dychtivě otočily hlavy směrem k Nerovi.

Vincent se na něj se zájmem otočil taky.

Pak se otočil i Amo.

Nero se soucitně podíval na Luccu. "Ne."

Zasraně ho zabiju. Jeho mladší bratr pro něj nezalhal.

"To je dost div-"

Vincent popadl Lake, aby ji utišil.

"Ano-"

Nero udělal totéž se svou přítelkyní.

" To je trochu podělaný, že ani vlastního bratra nepustíš do svýho bytu," uvedl Amo.

Lucca zatnul čelist a podíval se na Ama. Objevila se před ním představa, jak Amovi vyškrabává oči. Jednou zamrkal a než se klidně podíval na Elle, všechny uspokojivě hrůzné představy zmizely.

"Vypadá přesně jako tvůj a Nera, ale zrcadlově opačně. Není žádný důvod, abys ho viděla."

"Ale jsem si jistá, že je jinak vybavený. Dosud ho opravdu nikdo neviděl?" Zeptala se Lake, propalovala díru dveřmi svým pohledem, jako by doufala, že přes ně nahlídne dovnitř.

"Dřív jsem odtamtud viděla vyjít Sala, ale byl jediný a jen jednou," řekla jí Elle.

"Možná má i nějaký druhý vchod?" Lake odpověděla, jako by tam ani nebyl.

Lucca se vražedně podíval na Nera a Vincenta.

"Je zřejmé, že Lucca má rád své soukromí, takže bychom to měli respektovat," řekla Adalyn.

Na oplátku jí věnoval mírný úsměv. "Děkuju, Adalyn." Když zamířil k výtahu, uslyšel jedno nebo možná dvě zasténání.

Všechny dívky ho následovaly, jak se dostal do výtahu a prošel kolem jednoho ze svých mužů, který se smál, když pozoroval podlaží.

"Jdeme do restaurace, dát si něco k jídlu, pokud máš hlad, připoj se," nabídla Adalyn.

"Ne, díky. Něco si doma udělám."

Zasraně si pohni. Nemohl namačkat kód dostatečně rychle, aby je dostal do prvního patra, když Amo konečně dostal svůj zadek do výtahu.

"Hmm… To je divné," zašeptala Lake dost nahlas pro každého, aby to slyšel.

Do prdele, co teď? Zdálo se, že se dveře neměly vůbec zavřít.

"Co?" Elle byla zvědavá spolu s Adalyn.

"Možná že si dokážu udělat vlastní zasraný jídlo," zamumlal k otravným holkám. Chloe byla doslova v šoku, když uviděla, že dokáže uvařit vodu.

"Ne," Lake se šibalsky usmála, než pokračovala. "Máš mokré vlasy. Kdo se sprchuje v jednom ze svých domů, jen aby odjel do druhého? Musel ses pěkně ušpinit…" Odmlčela se a zachichotala.

"Hmm… Co jsi tam dělal?" Chichotala se Elle s ní.

Zakroutím jejich zasranýma kr-

"Nejspíš má ten druhý vchod pro svoje ženský," řekl Amo tichým hlasem, ale ne dostatečně potichu, takže ho všichni byli schopni slyšet.

Představa, jak podřízne Amovo hrdlo jeho kapesním nožem, se před ním objevila, ale hned bohužel zmizela, když zamrkal.

"Ty by sis měl jeden takový pořídit, Amo. Alespoň bych nemusel sledovat, jak si domů vodíš každý večer kurvy."

Při jeho slovech celý výtah utichl.

Amo neotevřel ústa, zjevně byl příliš naštvaný a šokovaný, že Lucca věděl o děvčatech, která si uprostřed noci vodil domů.

Lucca s ním ale ještě neskončil.

Sledoval, jak se čísla zmenšovala a zmenšovala, věděl, že dveře se teď chystaly otevřít každou chvíli. Počkal, až do samého konce, než se podíval naposledy na Ama a zeptal se. "Jak se má Chloe?"

Doslova mohl vidět, jak ho Amo v mysli zabíjel, stejně jako on jeho. Byla to otázka, na kterou nebyl schopen odpovědět, protože od chvíle, kdy ji Lucca unesl, měl telefon Chloe u sebe. Nespočet Amových zpráv a všechny telefonáty, zůstaly nezodpovězeny.

Nyní byl Lucca rád, že ho nezabil. Tohle bylo mnohem lepší.

"M-má se dobře." Elle se nervózně snažila prolomit napětí mezi těmi dvěma.

Konečně se dveře začaly otevírat, a on odpověděl Amovi, jak si ho změřil seshora dolů. "To je dobré slyšet."

Lucca nechal dívky vyjít jako první, a když prošel Amo, přes Luccovy rty přešel zlověstný úsměv.

Když se před ním objevila další představa, tak už to nebyl hrůzný způsob, jak zabít Ama. Tahle byla úplně jiná. Byla to představa, která se měla brzy splnit, až se Amo konečně dozví, že Chloe je moje.

Poté, co si objednal, Amova chuť k jídlu, jak se zdálo, zmizela. Vlastně zmizela ve výtahu s Luccou.

Seděl na konci stolu a nepřipojil se k smíchu, který vycházel od jeho skupiny. Ani tam nijak zvlášť nechtěl být, ale už jim odříkával od doby, co Chloe odešla do Kalifornie. Nechtěl, aby si mysleli, že je na dně. I když byl.

Kus něj odešel s ní a nikdy se nevrátí, dokud se nevrátí ona.

Amo si stále dokola a dokola přehrával v hlavě tu noc, kdy šlo všechno do prdele. Tu noc, která ji ​​přiměla odejít do Kalifornie dřív…

Amo sledoval Chloe z druhé strany obchoďáku, zatímco si šla koupit kufr. Zítra měla odejít, a on jí ještě ani neřekl, co k ní cítí. Byl blbec, že čekal tak dlouho, ale nechtěl ji vyděsit a vyplašit. Muselo to být ve správný čas.

Jak viděl Chloe vycházet z obchodu, nemohl uvěřit, že s ní strávil tři a půl roku na střední škole a ani jednou se jí nepodíval za jizvy. Bude litovat těch třech a půl let až do dne, kdy zemře.

Cítil chvilku klidu, když se na ni díval z dálky. Brala mu dech, ale to bylo jen na chvíli.

Bang. Bang.

Klid před bouří přešel, a krása, kterou cítil, se odplavila. Nyní vše, co zbylo, byl děs a hrůza…

Náhle vstal a stůl utichl.

"Budu hned zpátky."

Amo zamířil ven z bistra, potřeboval čerstvý vzduch na tváři. Jakmile ho vítr udeřil, cítil jako by znovu mohl dýchat…

Rozevřel své paže, jak sledoval Chloe běžet směrem k němu. Byl tak blízko… tak blízko, aby ji zachránil. Až když se její tělo srazilo s jeho, on si uvědomil, že zadržoval dech.

Tohle objetí bylo jeho poprvé, kdy se mohl dotknout dívky, která mu ukradla srdce. Bouře zmizela a na jejím místě byla pravá krása, druh, o kterém si nikdy nemyslel, že by existoval.

Držel jí a nikdy ji nechtěl pustit.

"Mám tě."

To bylo znamení, které potřeboval, aby jí řekl, co k ní cítí. Ona si vybrala jeho…

Otevření dveří vedle něj ho přimělo se otočit a uviděl vyjít Elle.

"Jídlo by mělo být hotové každou chvíli."

"Jdi dovnitř; Za chvíli tam budu," řekl jí.

Nepohnula se. Místo toho se podívala dolů na svoje nohy. "Je mi líto, že s tebou nemluví."

"Není to tvoje vina, Elle. Je to moje vina." Nastala mezi nimi minuta ticha, než znovu promluvil. "Je opravdu v pořádku?" Zabíjelo ho nevědět, jestli opravdu byla, nebo ne.

Její hlas zazněl bolestně. "Myslím, že ano. Píšu ji každý den, ale nemůžu ji zastihnout, aby se mnou mluvila po telefonu."

"Ještě jsi s ní nemluvila?"

Elle zavrtěla hlavou.

Malý alarm blikl v jeho hlavě.

"Zastihni ji, promluv s ní po telefonu. Ujisti se, že je v pořádku. "

"Dobře," zašeptala.

"Jen jdi; je tu zima. Hned jsem vevnitř."

Elle přešla ke dveřím a pak se zastavila, slzy zalily její oči. "Myslela jsem, že jsi ji chtěl přimět, aby zůstala. Myslela jsem, že se o to pokusíš, když jsem já selhala. Ukázalo se, že ani jeden z nás nebyl schopen ji zachránit."

Musel se od ní odvrátit, jeho vlastní vidění bylo rozmazané…

"Počkej," zarazil ji, aby nevystoupila z jeho auta tak náhle. "Zůstaň a choď na vysokou školu sem… s Elle a Lake. Sám si můžu vzít nějaké hodiny. Kdo tě bude doprovázet na hodiny, když Elle nebo já tam nebudeme?"

Chloe nebyla schopna se na něj ani podívat. "Budu si muset zvyknout být na vlastní pěst."

Zkusil to znovu, "Ale kdybys tu zůstala, nemusela bys."

"Elle na mě už nebude muset dávat pozor. Konečně si bude moct užít školu, aniž bych se jí stavěla do cesty. Chci to pro ni. "

S každým slovem, které vyslovila, si pomalu začínal uvědomovat, že ať už se tam stalo cokoliv, když vběhla do jeho náruče, nevyvíjelo se to tak, jak si myslel.

"Co ty? A co já?"

Stále ji nedokázal přimět se na něj podívat. "Přizpůsobím se. Bude to pro mě dobré. Ty máš Nera a Vincenta a práci v kasinu, která tě zaneprázdní a ty si na mě už ani nevzpomeneš. "

"Budu si tě stále pamatovat…" Sotva byl schopen promluvit.

"Že jsi mě doprovázel na hodiny po dobu několika měsíců? Že moje nejlepší kamarádka je přítelkyně tvého kamaráda?"

Praštil rukou na volantu, a všechno to začalo vycházet ven. "Nejsi jako každá jiná holka, kterou znám, Chloe."  Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, než zašeptal, proč musela… proč musela zůstat tady s ním, "Miluji tě."

Chloe vyskočila z auta a utíkala ke svému hlavnímu vchodu.

"Zasraně počkej!" Amo běžel za ní. Musela ho vyslechnout. Musela zůstat!

"Jsme přátelé, Amo. Když zůstanu… nemůžu. Nikdy nebudu tím, co chceš. Potřebuješ holku, jako je Elle nebo Lake. Dokonce i holka jako Cassandra by byla lepší než já. Jsi rád se svými přáteli, a já jsem ráda sama. To je důvod, proč odcházím," bylo zřejmé, že to byla lež. Věděl to v okamžiku, kdy jí to vyšlo ze rtů. Odcházela, protože se bála. Měla strach z tohoto města. Bála se toho, co se jí stalo před čtyřmi lety. Bála se jeho. Bála se, že by poprvé v životě, mohla být milována.

Jeho hlas byl jemný. "Nikdo nechce být sám."

"Nejsem normální; Jsem zrůda."

Tehdy to mohl vidět. Udělal to, čeho se bál. Vyděsil ji.

"Sám jsi to řekl."

Amovo srdce kleslo, když si vzpomněl na první ročník, kdy vešla do jídelny se svými čerstvými jizvami.

"Zasraná zrůdo!" Zařval a celá jídelna propukla v smích a ozývalo se slovo "zrůda".

Teď to byl on, kdo se na ní nemohl podívat. Styděl se za činy, které provedlo jeho mladšího já. Dokonce si ani neuvědomoval, že si to pamatovala, nebo že věděla, kdo to vykřikl. Věřila mu; odpustila mu ten hrozný komentář, když on sám sobě ještě neodpustil.

"Proč jsi nic neřekla?"

"Co jsem měla říct?" Chloe začala otvírat dveře, připravená je před ním zavřít. "Nashle, Amo."

Cítil, jak se mu vzdaluje.

Se slzami v očích, jí řekl. "Já to tak nemyslel."

"To je v pořádku, Amo. Jsme si kvit. Já tě nazvala zvířetem." Její hlas zněl klidně, když vešla dovnitř, i když viděl, jak se slzy začínaly dotýkat jejích vlastních očí.

Když začala zavírat dveře, věděl, hluboko uvnitř, že to bude naposledy, co ji vidí. Avšak to, co nevěděl, bylo, že by to bylo také naposledy, co slyšel její sladký hlas.

"Nemůžu být napravena. Ne tebou, nikým. Jsem prostě zlomená." Zavřela před ním dveře a bylo to, jako by je zavřela navždy.

Jak mu slzy stékaly po tvářích, nevěděl, pro co plakal víc: pro sebe, nebo proto, že nebyl schopen ji zachránit…

Amo odmítl nechat slzy spadnout z očí, jako tehdy v tu noc. Je pryč, ale není navždy pryč. Já ji zachráním.