Lucas - kapitola 5,6

Překlad: Evča

Ahojky, děkuju mooooooc za komentáře, hrozně mě potěšily, i za držení palečků pejskovi. Každý den je lepší a lepší :).

Začíná se to rozjíždět a další dvě kapitoly budou hotové smrště.

5. kapitola

LUCAS

„Můžeme jít,“ řekne Laney, a posadí se zpět do auta, motor chcípnul. „Máme čas.“ Kouká se mezi sedadla a na cestu za námi. Pozoruji ji. Měli bychom jet, ale já nemohu. Nechci na ní tlačit, aby o tom mluvila, ale nemůžu jet, dokud nebudu vědět, co se stalo. Vím, že to nemůže být dobře. Všechno, co má co dočinění s její matkou, končí trápením. Někdy to trvá dny, někdy týdny. A cítím, jako bych potřeboval naplánovat svůj další pohyb víc, než potřebuji dýchat. Prohrábnu si prsty vlasy, proudy myšlenek mi prolítává hlavou a já nevím co říct.

„Luku?“

Nechci vyprovokovat její pocity. „Co do hajzlu od tebe chtěla? Proč tu byla?“

Pevně zavřela oči, pravděpodobně se snažila najít odpověď, která by mě ušetřila, udržela v klidu. Nechci nic z toho. Jen chci pravdu. Nadzvednu své obočí, neúprosně. Pořád tu jsem a budu čekat, jedno jak dlouho. Dokud nebude mluvit.  O sekundu později se zhluboka nadechne, ta slova vychrlí, když řekne, „Když jsem byla mladší a moji rodiče byly stále spolu, můj otec pro mě zřídil bankovní účet.“ Nepodívá se na mě. Ne do očí, ani náhodou. Je zaměřená na mé tričko a na logo Nike na hrudi. „S předpokladem, že to bude na moji vysokou.“ Polkne. Jednou. Dvakrát. „Před pár lety jsme tam uložili peníze a šetřili. Předpokládám, že když ho táta založil, poskytl bance oba vzory podpisů na výběr peněz…“ její hlas se zlomí a podívá se na mě, její oči se rozšíří, tvar a barva jako mandle.

Vím, kam to směřuje, ale nechci si to připustit tak moc, jako to ona nechce říct, a tak řeknu, doufám a modlím se, že řekne ano, „Takže je nutný tvůj a otcův podpis?“  Zavrtí hlavou a můj hrudník se stáhne. Slyšel jsem dost Laneyiných historek o její mámě, abych věděl, čeho je schopná. Nepravidelnost v mém nádechu prozradí mé obavy. „Je to špatné vid‘?“ Zamumlám a posunu se blíž k ní. Předpokládali jsme, že máme o čtyři roky déle času. Pokaždé, když jsme navštívili Lucy a Cameroa na UNC, před pár lety, byl to náš sen. Chtěli jsme tam jít společně. Moje atletické stipendium bylo jisté, protože jsem sedřel svojí prdel, abych ho získal. Odmítl jsem jiné nabídky. Chtěl jsem UNC, protože to chtěla Lane. Protože, když jsme šili kolem kampusu, ruku zaháknutou kolem mé ruky, ukazovala, kde bude sedět a popíjet svou kávu. Nebo pod jakými stromy ráno zakempí a bude se snažit učit, protože její bláznivá spolubydlící, která se jmenuje Saša, poslouchá v jejich nepořádném, malém pokoji pořád metal. Stála na přesně tom místě, kde říkala, že se jednou opiju, ale ne před tím, než jí pošlu záhadnou zprávu, aby mě našla, protože jsem právě překonal státní rekord ve sprintu na sto metrů a trošku víc jsem slavil se svým týmem.

UNC byl sen.

Naše budoucnost.

Po odkašlání, mi řekne, „Poté co se táta finančně postavil na nohy, podíval se na ten účet a viděl, že na něj nebylo sáhnuto, což pro něj znamenalo, že na něj zřejmě zapomněla. A myslím, že skutečně zapomněla. Do té doby, než navštívila banku. Tak, když uzavřela všechny účty, zřejmě přišla na účet na moji vysokou a ona – “

„Ne.“ Mentálně jsem uzavřel své uši. „Neříkej to.“

„Vzala všechny peníze, Luku.“

Vypustil jsem dech, moje tváře splaskly. „A všechno je pryč?“ zeptám se váhavě.  

„Použila ty peníze, aby zaplatila zapuštěný bazén v jejím domě, za který zaplatil můj otec, aby si ho užila se svým manžele a jeho dětmi.“

Zatnu pěst, ale snažím se svou zlost udržet. Pro ni. „A co teda chtěla? Plivnout ti do tváře?“

„Ne do mojí,“ řekne, zašeptá. „Tátovi.“

Nadechnu se nosem. „Nenávidím ji.“

„Já také.“

Natáhnu se a vložím její ruku do mé. „Tak, co to znamená?“

„Nejdu na vysokou.“

„Zasraně jí nenávidím,“ opakuji, moje srdce zběsile bije.

Znovu řekne, „Já také.“

Po chvilce ticha se zeptám, „Řekneš to svému otci?“

„Nakonec ano.“

Držím teď její ruku, moje prsty se propletou s těmi jejími, pevně je uchopím.

Dodá, zírající dolů na naše propletené ruce, „Táta je právě teď s Misty tak šťastný a se vším a já ho nechci zlomit.“

„A zlomit mu srdce,“ zamumlám.

„To už moje matka udělala.“

Moje oči se setkají s jejími, její zamračení kopíruje moje.

„Pořád se budeme vídat, že?“ zeptá se. „Když přijdeš domů na prázdniny.“

„Nebude to stejné,“ řeknu jí.

Povzdechne si. Pak se objeví malý úsměv, „Bude mi chybět, vidět tvůj ošklivý obličej každý den.“

„Sklapni. Miluješ můj obličej.“

Zakoulí očima. „Jo, je to jako se koukat do slunce.“

„Tak krásný, až to bolí?“ zeptám se, neschopný ovládnout svůj úsměv.

„Naprosto bolestivý.“

„Zbožňuješ mě,“dobírám si ji.

„Snáším tě,“ odsekne.

Zhluboka se nadechnu, můj úsměv bledne. Je tu změna ve vzduchu – výrazná a zdrcující.“ Takže máme jenom rok,“ zamumlám. Nakloním se blíž, tak blízko, že můj dech zamlží její brýle. Její oči se zavřou v ten moment, kdy se moje rty setkají s jejím spánkem.

Je až moc.

Je všechno.

„Omlouvám se, Lane,“ zašeptám. „Za UNC. Za tvou matku. Měl jsem tam pro tebe být, jako jsi tu ty vždy byla pro mě.“

MINULOST | LOIS

Cítím upřímnost, v prohlášení chlapců Prestonovích, že jsem jejich rodina. Dokazují mi to následující měsíce. Ještě víc jsem se sblížila s Lukasem a začala se přátelit s Leem a Loganem, protože navštěvujeme stejnou školu. Snažila jsem se spřátelit s „Blbýmjménem“ tak aby Luk neměl pocit, že musí dělit svůj čas mezi nás dva.

Když nám Kathy sdělila, že je těhotná (znovu), byla jsem tam, seděla jsem mezi Lukem a Leem na gauči se zbytkem Prestonových dětí rozesetých po obýváku. Zakřičela jsem a obalila paže kolem Kathy a Toma.

Později toho dne, když mě Luk vytáhl na „šťastný“ běh na hřiště, dobíral si mě, kvůli mé reakci. „Je to vzrušující!“ zahihňám se. „Nejsi nadšený?“

„Vlastně, ne,“ řekne, a použije obě ruce k přitáhnutí se na bradlech, jeho nohy se rychle pohybují.

„Je to moje čtvrté oznámení o těhotenství. Pět dětí. Tohle očekáváš.“ Pak skočí, zatím co se pořád pohybuje a posadí se vedle mě, jeho pohled na obloze, můj na jeho.

„Luku?“

„Hm.“

„Tvoji rodiče musejí mít hodně – “

„Sklapni!“ zakřičí, jeho ruka zacpe moji pusu, utne moje konečné slovo.

Směji se proti jeho dlani a on jí musí uvolnit, protože se směje taky.

Pak najednou, se nakloní, jeho rty přimáčknuté k sobě. Políbí zadní část své ruky – ruku, která překrývá moje ústa. Když se odtáhne, jeho oči jsou obrovské. Odtáhne rychle svoji ruku a podívá se jinam. Dotknu se svých úst a představuji si, jaké by to bylo, kdyby mě políbil. Jestli by to byl cítit, jako cokoliv, co jsem do té doby cítila. Jestli by to zastřelo mou mysl. Položím se na záda a dívám se na jednotvárnou, šedou oblohu. Moje mysl se točila a svět se do teď nezdál tak velký.

Když jsem šla domů, objala jsem svého otce, jako jsem ho nikdy neobjala. „Co to znamená?“ zeptá se, ruce na mých ramenech, když ho konečně pustím.

„Jen tě miluji.“

„Mě?“

„A miluju to tady. Děkuji ti, že jsi našel tohle míst.“

Jeho vousy se posunou, odkryjí jeho usměv. „Tak, jsi tu šťastná?“

Kývnu. „Nejšťastnější.“

Byla to pravda. Poznat Prestonovi, trávit čas s Kathy, potkat Lucase, změnilo to můj náhled, můj život.

Cítila jsem se důležitá.

Nakonec jsem cítila, že jsem dost dobrá.

Zvláště, když se Lachlan narodil, a Kathy se mě zeptala, jestli budu jeho kmotra. Nebyla oficiální ceremonie, ale titul platil.

Pamatuji si, jak jsem seděla u stolu a psala dopis své matce – dopis, který jsem nikdy neposlala. Říkala jsem jí, že miluji svůj život. Miluji svůj nový domov. Že miluji své rozhodnutí odejít s tátou. A že jsem šťastná a že jsem milovaná.

Pak, jednoho dne, se to všechno rozpadlo – můj svět, moje srdce – ten moment, kdy si mě táta posadil a řekl mi, že Kathy byla diagnostikovaná rakovina. Pamatuji si, jak jsem vzhlédla ke stropu na jasně svítící světlo uprostřed, zatím co se mi točila hlava, točila a točila ještě víc. Stěny se kolem mě stáhly. Vzduch v plicích ztěžknul, jak se snažím obalit svou mysl, co to znamená. Ne jen pro ni, ale pro těch sedm tětí. A pak jsem myslela na Luka, na chlapce, který mi nabídl přátelství, když jsem žádné neměla a neměla jsem nic.

Rychle jsem se postavila, moje srdce zběsile bilo. „Lucas,“ vyhrkla jsem.

„Lucas je pořádku, Lois.“

„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Potřebuji ho vidět.“

„Uvidíš ho ve škole.“

„Ne! Potřebuji ho vidět hned, tati!“

„Zlatíčko,“ řekne, natáhne se a vezme mě za ruku. Stáhnu ji zpátky a běžím ke dveřím. Běžím, dokud mě nezačnou pálit plíce, dokut nejsou moje nohy jako želé, celou cestu k Prestonům. Logan otevře dveře. Jeho tváře jsou flekaté. Nemohu ze sebe vymáčknout slovo a popadnout dech. Snažím se vymáčknout, ale není třeba slov. Logan mi vletí do náruče. Jeho vzlyky pohlcuje má mikina. „Je to v pořádku,“ zašeptám, hladí ho po hlavě. „Bude to v pořádku.“

„Laney,“ řekne za mnou Luk, jeho oči jsou plné slz i když si je právě utřel, stále jich tolik proudí.

Logan mě pustí a Luk se přiblíží, jeho pokus potlačit svůj pláč, vyvolává můj vlastní. „Je mi to tak moc líto.“ Řeknu mu.

Nevím, jak dlouho stojíme ve dveřích, jeho paže kolem mého krku, mé kolem jeho pasu. Držíme se toho jediného, co je správné, co dává smysl v tomto krutém a hrozném světě.

„Jsem rád, že jsi tu, Laney.“

„Vždycky tu budu.“

* * *

Zima se změnila v jaro, jaro v léto – léto naprosto odlišné, než bylo minulý rok. Ale ve stejnou dobu to bylo identické. Minulé lét, jsem řekla sbohem své matce a, jak hrozně to zní, našla jsem své místo.

Toto léto, táta řekl pár slovo, která mi podlomila kolena. Rozvzlykala jsem se před ním: konečné stádium nemoci.

Chtěla jsem běžek k Lucasovi, vzít ho do náruče a nikdy nepustit. Chtěla jsem se skroutit do klubíčka u jeho postele a udržet ho v bezpečí. Říct mu, že všechno bude v pořádku. Tak, abych tu pro něj během toho všeho byla. Táta byl ten jediný důvod, proč jsem to neudělala. „Potřebuje čas, Lo,“ řekne. „Potřebují čas, který budou trávit jako rodina.“

Katherine Elizabeth Preston odešla 25. září.

Její pohřeb byl o pět dní později.

Vypadalo to, jako by celé město truchlilo nad její smrtí.

Vlastně toho opravdu nemohu říct mnoho o průběhu pohřbu, moje bolavé srdce a urputný pláč mi z pohřbu zabránil si něco pamatovat. Ale vzpomínám si na Lucase. Pamatuji, jak stál s Lucy na jedné straně, Leo na druhé, jejich hlavy sehnuté, oblečení v obleku s vázankou (asymetricky a zavázané úplně špatně). Také si pamatuji ten pocit z toho, jak hrozná jsem osoba, že přemýšlím nad tím, jak je neuvěřitelně krásný na pohřbu jeho matky, doprovázený ničím, jen srdcebolem a slzy. Chci k němu jít. K nim všem. Ale nevěděla jsem, jak. Co máte říct sedmi dětem, které právě ztratily svůj svět?

„Měla bys promluvit s Lukem, srdíčko,“ řekne táta a jede na příjezdovou cestu k Prestonům, obklopenou mnoha dalšími auty, po pohřbu. „Jsi jeho nejlepší kamarádka, a potřebuje tě víc, něž kdy jindy.“

Snažila jsem se najít svůj hlas. Poprvé během toho dne. „Co mu má říci?“

„Řekni mu pravdu, Lo. Že ti to je líto. Že tu pro něho jsi. Že vždycky budeš.“

Ta slova se mi prodírala skrz uzlík v mém hrdle z mých úst, „Bojím se tati. Co když řeknu něco špatně?“

„Neřekneš, srdíčko. Bud‘ svá.“

Našla jsem Lucase v jeho tajném úkrytu. Jeho skelné oči koukaly na jezero. „Ahoj,“ řekla jsem, skoro šeptem.

Neodpověděl. Ne verbálně, ani nijak jinak. Posadila jsem se na zem vedle něho a zapomněla na drahé černé šaty, které mi táta koupil, protože jsem neměla žádný oblek na pohřeb.

Minuty ubíhaly, nikdo neřekl ani slovo, nikdo se ani nepokusil. Moje mysl pracovala na plné obrátky. Snažila jsem se najít slova útěchy, soucitu. „Ne,“ řekl, porušil ticho.

„Co ne?“

„Neříkej, že ti to je líto. Nebo že ti chybí. Nebo že byla úžasná osoba a svět je pustější místo, protože už na něm není ona. Nebo to, že to bude dobré. Že přijde den, kdy se přes to dostanu. Nebo abych si jí pamatoval, jaká byla, protože to všechno jsem už slyšel. Nemůžeš říct jedinou zatracenou věc, aby se mi udělalo líp. Ne teď. Nikdy.“ Neřekl to se záští, a já to tak ani nebrala. On byl jen … smutný. Tak strašně smutný.

A správně.

Také jsem si uvědomila, že to nebylo tak, že Kathy zemřela náhle – nehoda v autě nebo jiná náhodná smrt. Měsíce jsme věděli, že to přijde. Měsíce Lucas společně s ostatními dětmi slyšeli ta slova. Měsíce a měsíce před tím. Nevzalo to utrpení zpět. Tu bolest. Ten žal, co byl tak otevřeně vystavován. Byl to dvanáctiletý kluk, který byl zraněn, a jediný člověk, který to mohl zlepšit, mu byl odebrán.  Přitáhl kolena k hrudníku, jeho vázanka byla rozvázaná a vysela volně kolem jeho krku. Měl rozcuchané vlasy. Jeho oči unavené a uslzené. 

Slova ke mně přišla rychle, bez přemýšlení – slova, která jsem v sobě držela, a do této chvíle byly tajemstvím. „Můj táta není můj pravý táta,“ řekla jsem mu. „Myslím tím, není můj biologický otec. Nevím, kdo to je. Táta si vzal mámu, když mi bylo pět a vždy se ke mně choval, jako ke své vlastní.“ Rychle jsem se na něj podívala, ale koukal se dolů do svého klína. Tak jsem se zaměřila na jezero, na vlnky vody, které byly jako zrcadlo mých pocitů. „Po té, co se vzali, máma vzala noční směny ve fabrice na kachličky. Spala ráno a odpoledne byla pryč. Dlouho byl táta jediný rodič, kterého jsem měla. Moc jsem jí neviděla. O víkendu byla hodiny pryč, někdy dny a my nevěděli, kde je. Tak jsme se já a táta sblížily, protože máma stále odcházela.

Po pár letech, jsem je slyšela se hádat. Hodně. Slyšela jsem, jak na něj řve, že nedělá dost, aby jí podpořil, že porušil slib, že se o ni postará.“ Olízla jsem si rty, vyschlo mi v ústech.

„Neměla život, který očekávala, že ji zařídí, ale já nikdy nebyla šťastnější. A zatím co roky plynuly, věci se zhoršovaly. Bod zlomu byl, když máma přišla domů pozdě večer a táta se zeptal, kde byla. Popadla židli v kuchyni a hodila jí po něm. Pak jí řekl, že chce rozvod.“ Natáhla jsem se po jeho ruce a on mě nechal, ho za ní chytit. „Bylo to jako druh zamrznutí, moje srdce kleslo, protože jsem měla ztratit jediného rodiče, kterému na mně záleželo.“ Potlačila jsem slzy, věděla jsem, že nemám právo je prolít. Ne tento den. „Pár měsíců před tím, než jsem se sem přestěhovala… stála jsem na příjezdové cestě, koukala jak plní své auto. Vystěhovává své věci a dům přenechává mámě a mě…a já tam jen stála a brečela, nechtěla jsem se rozloučit. Nemohla jsem ho nechat jít, když mě objímal, když sliboval, že budeme v kontaktu. Nechtěla jsem, abychom byli v kontaktu. On byl můj otec. Nezáleží na tom, co říkal můj rodný list.“ Poté, co jsem se nadechla, našla jsem kuráž, abych pokračovala. „A podívala jsem se na svoji mámu s prosbou v očích, aby ho nenechávala jít a ona se na mě jen podívala, žádná omluva nebo lítost v jejím obličeji jsem nenašla a řekla, ‚Rozhodni se sama, Lois, On nebo já‘. Tak jsem nastoupila do jeho auta a odjeli jsme pryč. Týdny jsme byli v hotelových pokojích a ona se o mě za celou dobu ani jednou nezajímala. Někdy sním o tom, že na mě čeká před školou, jen aby mi dala vědět, že tam je, že k ní můžu přijít.“ Hlasitě jsem se nadechla a vydechla. „Dostala všechno, dům, auto, všechny peníze, které měl. A nikdy se na mě nepodíval způsobem, jaký ona – jako bych jí zničila život. Tak teď jsme tu a on se snaží to překonat, protože chce mít klid. A já vím, že to dělá pro mě, abych se s ní nemusela vypořádávat. A vím, že nechceš právě teď slyšet, jak skvělá byla tvá maminka a ani jiné obecné fráze, které jsi už slyšel milionkrát, ale tvá máma byla pro mě hodně důležitá. Vzdala bych se své matky, abys mohl aspoň jednou vidět tu svou.

Zíral na mě, jeho hlava se pomalu pohybovala ze strany na stranu, jeho obočí stažené. „Nevím, co mám s tebou dělat.“ Drží moji ruku ve své. Další popíchnutí k mým neprolitým slzám. „Moje Lois Lane.“

Objala jsem ho tak těsně, že jsem mu musela vymáčknout všechen vzduch z plic. „Můj Clarku Kente.“

* * *

Bylo to pár týdnu po pohřbu – hřmí, lítají blesky a obrovský, prudký vítr doprovázený deštěm a já ležím v posteli- k smrti vyděšená z bouřky. Hraje Cry me a River, moje znělka k mému životu od Justin Timberlake.

Písnička se najednou stopne a pokoj se ponoří do tmy. „Losi?“ Slyším tátův hlas od schodů.

„Jo?“

„Bouřka musela vyhodit proud.“

„Také si myslím.“

Sejde schody s baterkou v ruce a postaví se přede mne. „Jsi v pořádku?“

„Jak dlouho si myslíš, že to bude trvat?“zeptám se.

„Proč? Myslíš, že zaženeš déšť Tiberlakovím kvílením?

Na to neodpovím.

„Tu písničku vyhráváš nepřetržitě tři dny,Lo.“

„Mám tu písničku ráda.“

„Je trošku depresivní.“

Uslyšeli jsme zaklepání na dveře do suterénu, které vedly ze zadního dvorku. Jediný, kdo věděl, že je může použít, byl – „Lukas!“zakřičím.

Táta otevřel dveře.

Luk prostě stál venku, vlasy promoklé a celá jeho maličkost také. Paže měl přes sebe, chránil se před chladem. „Omlouvám se, že jsem přišel tak pozdě, pane.“ Byl jen v bílém tričku na běhání. V ničem jiném. Jeho zuby o sebe drkotaly a řekl, „Laney mi jednou řekla, že se bojí bouřky…chtěl jsem se ujistit, že je v pořádku.“

„Ví tvůj otec, kde jsi, synu?“zeptal se táta.

„Luk zatřese hlavou, setřese dešťové kapky, které mu spadly na ramena. „Ne, pane. Můj táta neví, kde jsem většinu času.“ Jeho pohled se přesune na mě za otcem. Uvolním uzlík v mém hrdle, hrne se přese mne milion emocí. Vypadá tak smutně, beznaděje, tak mladě. Moc mladě na to, aby se cítil, jak se cítí.

„Pojď dovnitř,“ řekne táta, přeruší ticho a zatlačí na Lukasovo rameno, aby ho dostal z deště. „Ty jsi sem běžel?“

Luk podržel můj pohled. „Ano, pane.“

Nakonec najdu svůj hlas. Moje oči jsou skelné slzami. „Proč jsi tu?“vydechnu.

Odpoví ochraptělým hlasem. „Chtěl jsem se ujistit, že jste v pořádku.“

Podívám se na něj, projede mnou nevíra. Stojí tu, jeho lesklá kůže jeho oči červené a přímé.

„Lukasi, jsi v pořádku?“

Zírá na mě dlouho dobu. Pak vzlykne, tak potichu, že to skoro neslyším. Postavím se před něj a vezmu ho za ruku. „Bolí to, Laney,“ řekne, jeho hlas ochromený emocemi.

„Kde?“ rychle ho popadnu a prohlížím jeho tělo a hledám známky zranění. Přijde mi to jako věčnost, nenajdu žádnou krev ani zlomené kosti. Podívám se na něj a můžu s jistotou říct, že ta bolest, o které mluvil, nebyla fyzická. 

Bylo toho tolik špatně. Obalím kolem něho své paže, ignoruji jeho mokré oblečení a mé suché a v ten okamžik, předstírám, že bouřka a temnota pohltí jeho slzy a odnese jeho bolest. Jeho hrudník se proti mně zvedá a klesá, jeho držení se každou sekundou utahuje. Rozechvěle vydechne. Jeho ústa u mého ucha. „Bolí to všude.“

Táta nám udělal horkou čokoládu a my jsme předstírali, jako že na to nejsem už dost staří. Lucas mluvil s tátou a já poslouchala. Řekl nám o tom, jak je táta ztrápený, ztracený a snaží se najít odpověď na dně lahve whisky. Luk viděl tátů opilého ztratit vědomí víckrát, než ho viděl vzpřímeného a Lucy je jediná, která je drží pohromadě. On a baseballový trenér dvojčat – nějaký klku, který se jmenuje Cameron, který bude později hrát velkou roli v jejich životech. Noc před tím se ztratil Logan. Nikdo si toho nevšiml, než to Luk zjistil. Kolem druhé rodiny ranní.

Logan byl venku na zamrzlém jezeře, stále oblečený v jeho pyžamu. Když ho Luk našel, Logan prostě řekl, „Chtěl jsem něco cítit.“ Pak si přísahali, že to nikdy neřeknou Lucy, protože má už tak dost starostí a Luk dal Loganovy oblečení a dovedl ho zpátky do domu, nahoru po schodech, skrz Lachlanův dětský pokoj, kde byli bdící Lucy a Leo starající se o řvoucí dítě. Dvojčata se také vzbudila a připojili se k nim v dětském pokoji. Všechny děti plakaly. Společně. Stranou. Ale potichu, nechtěli vzbudit jejich tátu.

Byla to první noc, kterou Lucas strávil u mě doma, v mé ložnici, na mém gauči. Trvalo mu několik hodin, než usnul a já sledovala, jak jeho hrudník klesá a stoupá. Jeho touhu po klidu nakonec našel ve spánku. Bylo srdcervoucí, dech beroucí, a v určitém smyslu, to bylo určitým způsobem krásné.

Lucas Preston byl krásný.

6. kapitola

LUCAS

Lane se dozvěděla o tomto obchodě s řemeslem před několika měsíci přes Reddit. Ano, zřejmě je tu Reddit stránka pro všechno. Dokonce i pro řemeslné fet‘áky jako je ona. A zdá se, že je otevřeno jednu sobotní směnu a tři nedělní směny v malém kině, kde pracuje, takže může skočit na autobus a zkontrolovat to. Když mi řekla, že tam byla, jsem naštvaný. Dal jsem jí obrovskou přednášku o tom, jak by dívky, jako je ona, neměly samy cestovat autobusem. Řval jsem, řekl jí, že byla naivní a měla mi to říct, abych jí tam mohl vzít. Pak se na mě naštvala taky, protože je bláznivá. Řekla mi, že moje zlost byla neoprávněná a že to přeháním. Řekl jsem jí, že je idiot. Řekla mi, že jsem blbec. Nebavili jsme se spolu další tři dny. Tři dny na hovno. Tak jsem se omluvil – i když jsem nevěděl, za cos se vlastně omlouvám – řekl jsem jí, že měla pravdu. Neměla. Kdyby nic, tak byla tvrdohlavá a neměla ani páru. Stejně, povolil jsem. Jak jsem říkal, ty tři dny byly na hovno. Rychle mi odpustila, pak začala s tím, jak je dost stará na to, aby si dělal, co chce. Podle ní to bylo o tom, že jsem nechtěl, aby jela na ten trh. Bylo to o její bezpečnosti. Tak jsem jí to řekl, což vedlo k dalšímu argumentování. Další tři dny na hovno, a pak, čtvrtý den, otevřela svoji skříňku a tam – vedle jejího sešitu z psychologie – byla půlka Snickersky. Takže, jsem blbeček, který bojovat se svojí nejlepší kamarádkou.

Stejně se mýlila.

Já měl pravdu.

Konec.

* * *

„Tohle místo potřebuje trošku zorganizovat,“ zašeptám a postávám za ní.

„Není to právě to, co ho dělá úžasným,“ odpoví, napůl se ke mně otočí, její usměv naprosto září.

„Namátkově přistoupí k hromadě kdo-ví-čeho. „Všechny ty příze a nitě a vzory všude kolem.“

„Je tu něco konkrétního, co hledáme?“zeptal jsem se. Není to o tom, že bych rád a rychle vypadl, ale jsem hladový. A podrážděný. Vynechal jsem svůj běh a teď jsem měl celý ten zesílený adrenalin, a nevím, co sním. Usmála se na mě a adrenalin se zdvojnásobil.

Vrátil jsem jí úsměv. „Máš seznam, nebo ne?“

„Je krátký. Slibuji,“řekne rychle, s rukou na mé hrudi, jako by se mě snažila uklidnit. Ted‘ skousla ret, její plný, jako jahody chutnající spodní ret a pak se mi začnou před očima promítat obrázky, co s tím mám dělat, s celým tím nashromážděným adrenaliem. Zahrnuje to jí, naší postel a její nedostatek oblečení.

Mrknu.

Potlač ty představy. Dýchej.

Řeknu, „Máš čas. Fakt.“

„Můžeš se támhle posadit,“ řekne mi, odtáhne ode mě ruku a ukáže na sedadlo utopené v záplavě vlny. Dej na mě zase ruce, Laney. „Hraj si s telefonem, nebo tak něco. Nebude to dlouho trvat.“

„Nechal jsem svůj telefon na podlaze tvé ložnice.“

„Oh.“

„Pomůžu ti najít to, co potřebuješ. Co je tvůj další projekt?“

Vypadá, že otálí. „Křížový steh.“

Skoro jsem se z toho vykroutil, řekl jsem a namířil si to do správného oddělení, „Tak, musíme najít všechny příze s tou pravou barvou, správně?“

Přikývne.

Dobrá. To můžu udělat. Je čas obrnit se a odvedu svojí mysl pryč od ní, naší postele a jí nahé v naší posteli.

Řekla svému otci, že byla na rande. Oh, hey náhodná myšlenka na kterou jsem chtěl zapomenout. Pěkné od tebe zastihnout mě tak nepřipraveného. 

Umístil jsem ruku mezi nás, dlaní nahoru. „Seznam.“

Strávili jsme dvě a půl hodiny v této prodejně a ani jsem si moc nestěžoval. Možná proto, že jsem se stále cítil vinný ohledně minulé noci, nebo možná pro to, že se usmívá a je šťastná a už ne více smutná, protože jsem nelhal, když jsem říkal, že nemám rád, když jí vidím smutnou. Nebo … možná proto, že nemůžu přestat myslet na její „randění“ s jiným klukem. Co to vlastně znamená? Šla na rande, pak jí vysadil doma a šla do svého pokoje a pletla mi rukavice? Nebo šla na rande, vplížila se s tím klukem do jejího pokoje skrz zadní dveře a měla s ním divoký, opičí sex v stejné posteli, o které jsem o tom fantazíroval? Počkat! Spal jsem v potu jiného kluka a v pozůstatku výparů ze sexu, když jsem šel do její postele tu noc? Co to sakra, Lane?!

„Jsi v pohodě?“ zeptá se, skrývající se za mnou. Záludná Lane. Nemám rád záludnou Lane. Záludná Lane, záludný kluk v jejím pokoji a dělají si záludné věci. „Vypadáš ztraceně.“

Jsem ztracený, Lane – přehlušuji v sobě představu tebe s klukem bez obličeje, jak spolu provádíte znovu a znovu top sex v pozicích, které jsem viděl jen na internetu. Evidentně, jí to neřeknu. To ze mě dělá duševně nemocného.

„Jsem v pohodě,“ řeknu. „Viděla jsi cokoli dalšího, co se ti líbilo?“

Přikývne a rozšíří se jí oči. „Ted‘, když nemusím šetřit na vysokou, si můžu koupit všechny tyhle věci!“

Ušklíbnu se, a její ruce se vrátí na můj hrudník, znovu. Měl bych se ušklíbat častěji.

„Měli bychom to tu ukončit a najít místo kde tě nakrmíme. Vypadáš hladově.“

Hlasitě jsem se nadechl a přitáhl si ji jednou rukou za pas, v druhé držím krabici naplněnou různě barvami přízemi.

„Jsem hladový“, řeknu jí, ale ne na jídlo. Upevnil jsem své držení a tak jsem jí mohl přitáhnout blíž. Její rameno teď bylo stranou, její prsa se tlačily na moji hrud‘. Objevily se právě, když jí bylo čtrnáct. Její prsa, ne její ramena. Pamatuji si to, protože to bylo to léto, které jsme nejvíce trávili v jezeře.  Byl jsem tak v rozpacích z toho, jak moje tělo reagovalo na to její. Stupidní nekontrolovatelné tělo a stupidní nekontrolovatelné hormony.

„Kde je seznam?“ zeptá se, její hlas ochraptělý. Odkašle si a opakuje otázku. Její líčka zčervenají. Zčervená. Zachvěje se. Vyhýba se mi očima. Její tělo reaguje na to mé. Ta blízkost. Tak … možná, ne tak blbě nekontrolovatelné tělo. Líbí se mi, že se červená. Že se neodtáhla.

Otočí se k hromadám nití, ale neodtáhne se daleko, zády k mému hrudník, s mojí rukou kolem jejího pasu, temeno její hlavy je palec pod mou bradou. Kokosové ořechy, limetka, a Laney. „Jaké číslo?“zeptá se.

Jedna, chtěl jsem říct. Není to číslo, které chce, ale je to jediné číslo v mé hlavě. Mám jen jeden rok s Laney. Jeden rok na to, aby mě začala vidět tak, jako vidím já jí. Jeden.

* * *

Držím ji za ruku. Nevím, jak se to stalo, kdy se to stalo, ale přecházeli jsme ulici k restauraci a chytli se za ruce a ne tím způsobem, kterým držím za ruku Lachlana, když přecházíme ulici, ale způsobem, kterým se držím svou přítelkyni. Protože jedu mam … přítelkyni, ne ruku. Grace je má přítelkyně už šest měsíců, a je to jediná dívka, se kterou jsem uvízl celé léto. Grace je menší než Lane, blondýna, krásná. Běhá, jako já. Zná nároky a sebekontrolu, kterou to stojí, být tam kde jsme. Je také jednoduchá – ne sexuálně, vlastně tak taky, myslím – ale je zábavná a rozumíme si, což ze mě dělá velkého hajzla, když si užívám držení ruky jiné holky víc než její, protože jak jsem řekl, je to moje přítelkyně.

„Jsem pořád plná ze snídaně,“řekne moje ne-přítelkyně,  partner-v-držení-rukou. „Nejspíš si dám jen salát.”

Hlasitě se zasměji. „Ty? Salát? Rovnou si nalistuješ zadní stranu menu  – deserty – a pravděpodobně si objednáš dva různé zákusky.“

„Nebo ne!“ vykřikne Laney, nos nahoru. „Snažím se brát ohledy na mou postavu.“ Hladí si břicho.

„Sklapni. Máš úžasnou postavu. Především, přihlédneme-li k tomu, že absolutně nic neděláš, aby sis jí udržela.“

Zastaví v půlce cesty, což způsobí protijedoucímu autu při zabrzdění mírný smyk.

„Myslíš si, že mám úžasnou postavu?“ zeptá se.

Dívčí slepota. Naivka. A také naprosto si neuvědomující svého okolí.

Táhnul jsem jí za ruku ze silnice na bezpečí chodníku, zatím co jsem omluvně mávnul na řidiče, který nám nadával.

„Máš. Ale dávám přednost tomu, když jsi naživu.“ Otevřel jsem jí dveře do bistra a ona se uvnitř zastaví, skenuje místnost a zaměří se na místo v boxu v rohu, stůl pro 4-6 místo jen pro dva, protože vím, co bude dělat v tu minutu, co se tam dosedneme. Vyskládá veškerý obsah papírového sáčku, který nesu. Zkontroluje všechny položky ze seznamu, aby se ujistila, že má všechno, co chtěla. A udělá to sama, protože mně nedůvěřuje. Protože jednou jsem četl její ručně načmáranou 5 jako 8 a vzal špatně zbarvenou nit‘. Obchod byl druhý den zavřený, neděle, a ona nemohla dokončit svoje dílo o víkendu. Přísahám, chovala se, jako bych jí podpálil vlasy.

Sedíme v rohu. Objedná si dva dezerty.

Já si objednám steak-sendvič a hranolky a ona mi podá svůj telefon, hned jak servírka odejde, protože ví, že si potřebuji spočítat, kolik kalorií v tom je a kolik mílí musím uběhnout, abych to spálil.

Naťukám její PIN kód, stejný kód, jaký používá pro všechno. Kód, který jsem se naučil z jejího zámku na kole, když nám bylo dvanáct. Pak jsem na ní letmo pohlédl. Byla příliš zaneprázdněná kontrolou položek na seznamu, což mi dalo trochu času na pročesání jejího telefonu. Podívat se na jakoukoliv interakci s kluky, s kterými by mohla randit/mít opičí sex.

Nejdřív projdu její zprávy. Invaze do soukromí? Možná. Cesta jak uklidnit mojí vyšinutost? Rozhodně.

První skupina zpráv byla, jak jsem předpokládal, ode mě. Já, její táta, její máma.

Pak je tam skupina čísel, ale bez jména. „Večeře stále platí? Čtu jednu zprávu, rande minulou sobotu. Co to kurva?

„Máš potíže?“ zeptá se.

Upustím telefon. Přistižen při činu. I když by nikdo jiný nepoznala, že to je ode mě přehnaná reakce z provinilosti, její oči se zúží, její oči klesnou k telefonu na stole. Jasný výhled na zprávu, kterou jsem právě čet.

Usměje se.

To je dobře. Při nejmenším nebere vidličku a navráží mi jí do oka. „Byla to nehoda, nebo jsi byl zvědavý ohledně něčeho, na co se mě bojíš zeptat?“řekne

Odsunu telefon stranou. Ta stupidní věc mě prozradila. „Co tím myslíš?“ zeptám se, předstírám … vlastně nevím co.

„Vypadáš, jako bys chtěl reagovat na to, co jsem řekla tátovi o tom, že randím. Jsem překvapená, že jsi to do teď nenadhodil.“

Řekla to tak nenuceně, jako by se mě zeptala, kolik kalorií má být v těch koláčkách, které si právě objednala a ne hojnost sexu, kterou měla v naší posteli. Dobrá, není naše, ale jako by byla. Ted‘ si odškrtává věci na seznamu.

Škrt.

Škrt.

Škrt.

Moje zatracená čelist je v křeči z představ, které se mi promítají v mozku. Přestat mít sex v naší posteli! Odkašlu si a opřu se zpátky do židle, jedna ruka na stole, druhá na opěrce mé židle. „S kolika kluky jsi vlastně randila?“ Dobrá otázka. Dobrý start.  

Pokrčila rameny. Lhostejná Laney je protivnější než záludná Laney. „S pár.“

„Pár?“ zeptám se, nahnu se dopředu. „Pár, mezi třemi a pěti, nebo pár jako… je tu číslo, ale ty jsi ztratila přehled?“

Znovu se usmála.

Odškrtává. Znovu.

Čekám.

Vzhlédne ke mně. „Záleží na tom?“

„Proč to držet v tajnosti?“

„Nikdy před tím ses neptal.“

Povzdychnu si. „Znám někoho z nich?“

„Znovu,“ řekne a její usměv se roztáhne. „Záleží na tom?“

„Znám je? Kamarádím se s někým z nich?“

Její káva dorazí ve stejný čas jako má voda. Počká, až se napiji, než řekne, „Blbý jméno a párkrát jsme si vyšli.“

Vyprsknu své pití. „Co?“

Směje se a otře seznam nyní potřísněný moji vyprsknutou vodou. Naštěstí jsem minul její právě koupené položky. „Nechtěli jsme ti to říct, v případě, že bys byl předčasně nadšený z toho, že dva tvoji nejlepší kamarádi randí. Netřeba říkat, že to nevyšlo.“

„Myslíš to váženě, právě teď?“  Proč je můj hrudník sevřený. Proč je moje pěst sevřená? Chci něco rozbít. Ne tady. Ne teď. Ale chci. Poté co odvezu Laney. Jo. Pojedu do domu Blbýho-jména a vrazím mu jednu přímo do jeho zatraceného obličeje. 

Laney pokrčí rameny. „Bylo to ke konci prvního ročníku. Přišel ke mně po škole, celý nervózní, a řekl, že si vždy myslel, že jsem nádherná, ale vždy jsem byla tvoje, víš? Ale pak jsi ten rok randil se zástupem holek a tak si řekl, že to bylo jenom v jeho hlavě – já a ty – tak se mě zeptal, a já nevím,… na chvíli, přiměl mě se cítit krásná, tak jsem řekla ano a párkrát jsme si vyšli. Byl má první pusa.“

Nemůžu mluvit, příliš zaneprázdněný dušením se, opakováním si jejích slov znovu a znovu.

Vrátí se zpátky ke svému seznamu. Škrt. Škrt.

Pak nám přinesou jídlo a my jíme a ona mluví a já stěží poslouchám.

Zaplatila za naše jídlo, a zase vtipkuje o tom, že nepotřebuje peníze na vysokou a balí svoje věci zpět do papírové tašky. Přiblíží se dívka, ve stejném věku, jako my. „Ahoj,“ řekne, ze široka se usmívá. Vypadá jako Grace, zapomenutá přítelkyně, přítelkyně, jejíž ruce, ať jsou kdekoliv, nejsou ani trochu tak příjemné jako Laney. Jenom, ta dívka před námi, má hnědé vlasy, širší boky, větší prsa než Grace. „Odcházíte?“ zeptá se a šáhne si to kapsy.

Lane se usměje.

Já přikývnu.

„Oh?“ řekne bezejmenná dívka. Vytáhne kousek papíru z její kapsy a posune ho pře stůl ke mně. Je tam její jméno, Kate, a její číslo. Zazubí se, když se na ní podívám, ale nedívám se na ni dlouho. Místo toho přesunu pohled na Lane, na její reakci. Je zaneprázdněná balením svých věcí. Příliš zaneprázdněná. Jako by se snažila této situaci uniknout. „Um…” vzhlédnu ke Kate, na její čekající výraz. „Mám přítelkyni.“

„Oh,“ řekne znovu, zaměří se na Lane. „Omlouvám se, myslela jsem – „ zakryje si obličej, jako by byla rozpačitá. Nemyslela. Jakákoliv dívka, která má odvahu, přiblížit se ke klukovi, který projevuje naprosto nulové známky toho, že by si jí všiml, nemůže být v rozpacích z toho, že jí odmítne. „Myslela jsem, že je tvá sestra.“

Lane poprvé našla svůj hlas, od té doby, co nás Kate vyrušila, „Oh, nejsem jeho přítelkyně. Rozhodně více, jako jeho sestra. To je dobrý.“

Znáte ten slogan… klacky a kameny mi možná zlomí kosti, ale slova mi nikdy neublíží?

Je to kravina.

Slova ubližují.

Klacky a kameny možná zlomí kosti, ale slova ryjí a ryjí a ryjí hluboko do srdce, dokud bolest rezonuje, a vaše srdce si nedokáže vzpomenout na důvod, proč má především bít.

Na okamžik, téměř po celý den, Laney byla ten důvod. Až do těchto slov: Rozhodně víc, než moje sestra.

Domů jsme jeli v tichosti.

Seděla na místě spolujezdce. Pořád potichu.

Pak jsem jel do domu Blbého jména, abych ho mohl zmlátit.

Nezmlátil.

Ve skutečnosti jsem nebyl rváč a nezáleželo na tom, jak moc jsem jím chtěl být. Místo toho, jsem se mu podíval do očí a zeptal se, „Proč ona?“

Řekl, věděl přesně, o čem mluvím, „Záleží na tom? Nebyl jsem pro ni ten pravý. A mimo to, máš dva roky zpoždění. To je o dva roky déle. Na co, kurva, čekáš, Luku?