LG - 4. kapitola

Překlad: Clarissa

VĚDĚLI JSME, ŽE TO BYLY MÉ LEDVINY. Co jsme nevěděli, bylo, jak zlý ten problém byl, co ho způsobilo, a jaké byly mé možnosti. V podstatě to bylo tak, že jsme chtěli vědět všechny ty děsivé věci, ale nemohli jsme, protože jsme museli čekat na výsledky testů. S dalšími krevními testy, včetně nějakých krevních testů mámy a táty, a několikanásobnými vyšetřeními se v mém žaludku ještě více utahoval ten uzel, protože trvalo dva týdny, než to všechno proběhlo.

Říkat, že jsem byl nervózní, bylo slabé slovo. Zvlášť proto, že se doktor chtěl sejít s námi osobně místo toho, aby mi sdělil výsledky po telefonu. Což znamenalo jednu z těchto dvou možností: Buď to byly dobré zprávy a on to s námi chtěl oslavit, nebo to bylo opravdu zlé a chtěl, abychom se posadili, zatímco by nám to říkal. Uzel kroutící moje vnitřnosti jsem znal dost dobře na to, abych se přikláněl k té první možnosti.

A samozřejmě, máma už se ke mně chovala, jako bych byl jiný. Jako bych byl pacient a ne její syn. Dělala mi snídani, což bylo moje oblíbené jídlo, víckrát než jsem dokázal spočítat, a dokonce mě naučila, jak ji uvařit. Také jsme hráli nekonečné turnaje ve Scrabblu. Nedělali tyhle věci, protože by to byla zábava, snažili se udělat svět kolem mě perfektním, tak abych si nemusel myslet opak, což bylo horší.

Máma pustila mou ruku, aniž by řekla další slovo. Prohlížel jsem si kancelář. Byla veliká, což znamenalo zírat na ještě více oslepující bílý povrch. Řada diplomů a certifikátů lemovala stěnu za dlouhým, skleněným stolem se jménem Dr. Burkeho na něm. A pak tu samozřejmě byly dvě tvrdé, kožené židle, na které jsme se já a máma posadili, přímo před stolem doktora. Přesunul jsem svou pozornost ke dveřím s klikou v barvě oceli.

Můj bratr a táta čekali venku. Na přání mé mámy. Pokud bych měl hádat, tak Dan už zřejmě prošoupal cestičku v podlaze. Jeho přecházení sem a tam z něj při stresových situacích dostávalo to nejlepší. Ale tohle nebylo správné. Nesnášel jsem, že mě ty dveře oddělovaly od mé rodiny.

Otočil jsem se na svém místě směrem k mámě. „Chci, aby tady byli.“

Naklonila hlavu, a pár jejích vln se jí uvolnilo dolů. „Jsi si jistý?“

Dělala si srandu? „Jo. Potřebuju je.“

Nesnášel jsem, že můj brácha a táta, moji hrdinové, byli venku. Potřeboval jsem je tady.

Na její tváři se utvořil drobný úsměv a kývla hlavou. „Oni tě taky potřebují. My všichni. Miluju tě, Jasone. Víš to, že jo?“

A tady to přicházelo. Sevřel jsem svou čelist a připravil jsem se na to.

„Cokoliv nám doktor řekne, jsi mé dítě a udělám cokoliv a všechno, aby se to zlepšilo, aby to zmizelo pryč.“ Bylo tady znovu to slovo. Něco mi říkalo, že to nebude tak jednoduché.

„Mami----“

„Ššššš.“ Pozvedla prst mezi námi. „Nikdy tě nepřestanu ochraňovat. Prostě—musela jsem ti to říct.“

Sevřela rty a její prst se přemístil k jejím rtům.

„D-děkuju ti,“ řekl jsem jí, hlas napjatý.

Vyšla ke dveřím, a během vteřiny stál můj bledý bratr za mnou a můj tichý táta vedle mě. Myslel jsem, že budu silnější, ale pravdou bylo, že jsem se na ně vůbec nemohl podívat. Moji hrdinové vypadali zlomeně.

Tohle bylo těžší, než jsem si myslel. Takže jsem se místo toho soustředil na mé bledé klouby, když jsem svíral své vlastní, třesoucí se ruce v mém klíně.

Doktor vešel po deseti nesnesitelně dlouhých minutách. Dr. Burke nebyl jako Dr. Mathews. Mračil se a byl rozhodně více zdrženlivý než doktoři v Keatonu. Ale řekl, že ho nezastaví nic, dokud nepřijde na to, co bylo se mnou špatně. A už jenom pro tenhle samotný důvod se mi líbil.

„S těmi testy, co jsme provedli a počátečními nálazy od doktora Mathewse si myslím, že jsem konečně přišel na to, co bylo viníkem Jasonovy bolesti a jeho ledvin...“ Pokračoval a netrvalo dlouho, než se jeho slova začala nalévat do mého mozku, zamlžila ho, a jeho osudová diagnóza se vstřebala dovnitř. „Ty cysty jsou způsobené genetickým ledvinovým onemocněním“ – při slově onemocnění mi krev šuměla v uších a potom jsem slyšel jen útržky a kousky – „rychle postupující....neexistuje léčba....ledviny selhávají....krevní testy, které jsem udělali....je to z vašeho rodu, Barte.“

Jeho ústa se nepřetržitě pohybovala. Chrlil výsledek za výsledkem a informace, že jsem nemusel chodit na zdravotní školu, abych jim rozuměl. Mohl používat velká slova a statistiky, jak chtěl, ale pravdou bylo, že jediné slovo, které jsem slyšel bylo selhání. Mé vlastní orgány, mé ledviny, mi selhávaly.

Selhávaly.

Místnost a zvuky postupně zesilovaly a slábly, když jsem uvolnil své ztuhlé dlaně. Moje hruď se sevřela, pevná páska stahovala moje srdce, když jsem bojoval s tím, abych zadržel pláč.

Co se mnou bude?

Moje paže se zatřásla a bylo vyřčeno mé jméno. Podíval jsem se vedle sebe. Oči mé mámy byly rudé. Její prsty svíraly mojí paži veškerou její silou, když neustále opakovala moje jméno. Polkl jsem knedlík v krku a nutil se nepodlehnout těm slzám. Nemohl jsem tady brečet. Ne před mou rodinou.

Uchopil jsem matčinu třesoucí se ruku a držel jí tak silně, jak jen to bylo možné. Výrazná ramena mého táty poklesla dolů, když umístil jeho dlaň na moje rameno.

„Je mi to líto,“ mumlal pořád a pořád dokola. Obviňoval sám sebe kvůli zdraví jeho rodiny.

Moje hruď se s jeho slovy sevřela. Obviňoval jsem ten chromozom, který mi předal, za tenhle nešťastný osud, který mi byl předurčen? Nevěděl jsem, co jsem si myslel, ale obviňování to nebylo. V mé mysli bylo vědomí, že moje rodina byla neuvěřitelně vystrašená. Vědomí, že jsem v sobě měl ledviny, které nefungovaly tak, jak měly, zatěžovalo mé myšlenky. Ne obviňování.

„Neměl jsem být na tebe tak náročný, synu.“ Stékaly slzy po tváři mého táty. Jeho brada klesla k jeho hrudi a mé srdce pokleslo. Tohle sobě nemohl dělat.

„Tati....prosím.“ To bylo všechno, co jsem ze sebe mohl dostat, než se moje čelist sevřela.

Další ruka sevřela moje druhé rameno. Dan. Nedokázal jsem se podívat na mého velkého bráchu – můj vzor, mého nejlepšího kamaráda....Batmana – a být svědkem toho, jak jsou jeho oči plné smutku. To by byl ten náraz, který by prolomil slzy, které jsem se tak zatraceně moc snažil zadržovat, ale nedokázal jsem neodpovědět mému bráchovi.

Dal jsem svou ruku na jeho. Jakmile jsem to udělal, unikl z jeho krku hlasitý vzlyk. Jeho dlaň zmizela a během vteřiny byly jeho paže omotané kolem mě, držíc mě, když mi brečel na rameni.

Podlehl jsem.

Má brada padla k hrudi a vzlykal jsem se svou rodinou. Nechal jsem ta slova selhání ledvin vsáknout hluboko do mé duše, a od této chvíle jsem věděl, že můj život už nikdy nebude stejný.

Špatné věci se stávají.

Jen jsem si nemyslel, že se stanou mé rodině, natož.....mně.