LG - 1. kapitola

Překlad: Clarissa

A máme tady první kapitolu, holky.

Musím se přiznat, že tohle bude pro mě hodně těžký úkol, ale snažím se na to dívat „pozitivně“ - čím dříve tuhle knížku přeložím, tím dříve se můžu vrhnout na další díl, ve kterém se už (možná) konečně dočkáme toho happyendu ;-)

Clariss

ČÁST I.

„ŽIVOT“

„Prostě se musíme připravit na to nejhorší, ale doufat v to nejlepší.“

- Jase

KAPITOLA 1

Věk – 14 let

„PANÍ BENNETTOVÉ SE LÍBIL MŮJ VĚDECKÝ PROJEKT. Myslím, že dostanu jedničku!“ Měl jsem škodolibou radost, když jsem sdílel novinky mého dne, zatímco jsme večeřeli.

„To je úžasné, miláčku,“ rozplývala se máma, když si nalévala dressing na její salát.

Táta mi rozcuchal vlasy na hlavě. „Jsem na tebe pyšný. To byla ta meteorologická stanice, na které jsi pracoval?“

Kývl jsem. Nad tou věcí jsem strávil hodiny. „Jo. Dokonce jsem k tomu udělal--“ Zastavilo mě hlasité zazvonění skrz dům.

Moje máma vyskočila, aby to vzala. Můj táta poplácal mého bratra, Dana, po rameni. Nechal jsem být zbytek mého příběhu a uculil se na Dana. Všichni jsme věděli, že to byl další hovor od scouta. Pokaždé, když zvonil telefon, byl to jeden z těch, kteří chtěli získat Dana, aby se připojil k jejich vysokoškolskému týmu.

Žili jsme na maloměstě, takže skutečnost, že můj bratr byl žádaný, se dostávala do popředí, což znamenalo, že někdy byl můj život stavěn na vedlejší kolej. Ale mně to nevadilo. Byl jsem sakra hrdej na svého velkého bráchu. On byl můj vzor. Dokonce mě naučil, jak hodit dokonalou spirálu. (pozn.: v amer. fotbale, když hodíte míč otočkou v zápěstí)

„Dane, University of Colorado,“ zakvičela máma, zakrývajíc mluvítko telefonu její rukou. „Chtějí se s tebou setkat!“

Srdce mi vyskočilo do krku a můj bratr se uculil, dávajíc si další sousto steaku do pusy.

Tak hodně kvůli tomu dřel, a i když mi bude chybět, až odjede, byl jsem za něj tak šťastný. V každém případě, pořád máme rok na to, abychom spolu trávili čas, i když byla fotbalová sezóna. Což znamená, že bude sledován a filmován v každém zápase od teď až do mistrovství. Udělal jsem si v hlavě poznámku, aby mi podepsal můj fotbalový míč. Jednou tahle věc bude mít nějakou cen.

„To je ono, synu.“ Zářil táta jako ten nejpyšnější otec na světě. „Měl by ses raději připravit na spoustu životních změn.“ Táta vrtěl nevěřícně hlavou, slzy lemující jeho spodní víčka. „Věříš tomu? The University of Colorado! Jsem na tebe tak pyšnej, Dane.“

„Mohl bych být Buffalo,“ zamumlal Dan, jako kdyby nemohl uvěřit, že se to vůbec děje.

Ačkoliv já mohl. Já jsem tomu věřil; opravdu by byli hloupí, kdyby ho nechtěli. Nejenže hrál do roztrhání těla na hřišti, ale měl také skvělý prospěch. Zvedl jsem se ze svého místa a natáhl se přes stůl, držíc svou dlaň vzhůru s tím největším úsměvem na mé tváři. Dan se uculil a plácl si se mnou. Táta se jen smál.

Máma zavěsila telefon a přispěchala zpátky na své místo. Všichni jsme byli vtaženi do toho, co nám musela říct. Dan dokonce přestal jíst, aby mohl poslouchat. To se nikdy nestalo. Máma měla domluvený rozhovor s trenérem Buckem z Keaton High a Dan měl schůzku s univerzitou. Tohle bylo obrovské.

Jakmile večeře skončila, vstal jsem a sebral jsem prázdné talíře. Dan a já jsme se vždycky po večeři starali o nádobí. Byla to naše povinnost. Sebral naše salátové misky a přinesl je ke dřezu, který jsem plnil mýdlovou vodou.

„Stejně, jako mi budeš chybět, Dane, tak jsem z tebe opravdu nadšený.“

On se uchechtl a šťouchl mě do ramene. „Tohle bych bez tebe nedokázal. Víš to, že jo?“

„Cože? To je šílený. Jak jsem ti pomohl?“ Padla mi čelist dolů. Jak mě potřeboval pro fotbal?

Jeho obočí se nakrčilo. „Uh, jo. Opravdu.“ Vzal mi z ruky talíř a utřel ho. „Proč bys o tom vůbec pochyboval?“

Odložil talíř stranou a já jsem pokrčil rameny. Byl jsem jen jeho brácha. Nebyl jsem jeho trenér.

„Kvůli tobě hraju tak tvrdě. Chci dostat to stipendium kvůli tobě.“

Zamrkal jsem, drhnouc ten talíř, jako kdyby byl obalený zaschlým bahnem. „Nechápu to, Dane.“

Uchechtl se a vytrhl mi ten super čistý talíř z rukou. „Cokoliv se ve svém životě rozhodneš dělat, kteroukoliv vysokou si vybereš, chci mít jistotu, že máma a táta mají peníze, aby tě tam poslali. Zasloužíš si to, Jasone. Chci mít jen jistotu, že tu šanci dostaneš.“

Měl jsem rád svého bráchu a věděl jsem, že on měl rád mě, ale až do toho momentu tehdy, jsem si neuvědomoval, jak moc.

„A chci, abys měl velkýho bráchu, ke kterému můžeš vzhlížet.“

To už jsem ale dělal. Copak to neviděl? Než jsem mohl odpovědět, zahulákal táta Danovo jméno z chodby.

„Jo, tati?“ zavolal Dan přes rameno.

„Pojď trénovat. Ještě máme hodinu, než se setmí. Pojď si zaházet s míčem. Vezmi taky Jasona. Pojďte, kluci!“

Dan se podíval na mokré nádobí v jeho rukou a pak na mě. „Budeme venku za chvíli. Právě doděláváme nádobí.“

„No tak, kluci, noc je ještě mladá,“ křičel táta.

Ten chlap to nehodlal vzdát. A stejně tak moc, jako jsem chěl jít hrát s nimi, tak jsem nechtěl  dělat nádobí pozdě večer. Vzdám se toho pro tým. Stejně tam budou jen chvíli.

„To je v pohodě, chlape. Jdi tam. Já to dodělám.“

„V žádném případě. Doděláme to spolu,“ řekl, jako kdyby se nemínil dohadovat.

„Ty seš tak umíněnej.“ Smál jsem se pro sebe. „Jen jdi. Já budu v pohodě.“

Tězký výdech unikl z jeho rtů. „Dobrá, dobrá.“ Předal mi talíř do mých čekajících rukou.

„Přijdeš ven, až to doděláš, že jo?“

Kývl jsem hlavou. „Jasně.“

Jeho úsměv se široce roztáhl. „Skvělý, protože táta je příšernej wide reciever.“ (pozn.: ten, kdo chytá nahrávku od quarterbacka)

„Radši mu to neříkej, nebo se na tvých trénincích bude snažil zlepšit.“ Uchechtl jsem se, pak mi úsměv zmizel, když se podivná bolest prohnala mým břichem. Popadl jsem se za něj a trhl sebou.

Z Danovy tváře zmizely všechny známky humoru. „Jsi v pořádku?“

Namočil jsem talíř do vody v okamžiku, kdy ta bolest přešla, vděčný za to, že byla pryč. „Jo. Proč bych neměl být?“ Dan byl starostlivec, ale to já nebyl.

„Jen se ujišťuju.“ Poklepal na pult, čekajíc pár vteřin, jako by chtěl říct něco dalšího, pak znovu kývl a běžel ke dveřím.

O dvacet minut později jsem měl nádobí umyté, utřené a připravené do skříněk. Bože, přál jsem si, abychom místo mě měli myčku. Vrtíc hlavou jsem vzal hromadu talířů a zvedl jsem je na horní polici. Další bolest mi projela bříchem, když jsem se ustálil zpátky na svých nohách. Nebyla moc velká, ale stačila na to, abych si jí všiml. Uff. Muselo to být něčím, co jsem snědl. Držel jsem se za bok a přemýšlel jsem, jestli běžet do koupelny nebo počkat, až budu mít hotovo s nádobím.

„Jsi v pořádku, miláčku?“ zeptala se máma, přicházejíc za mnou, děsíc mě skoro k smrti.

Odkašlal jsem si a narovnal jsem páteř. „Jo. Jsem v pohodě.“

Sakra, Dan byl dost silný na to, aby zvládl nějaké bolesti břicha, a táta by si myslel, že jsem slečínka, kdybych všeho nechal jen kvůli trochu podrážděnému břichu, takže jsem to dodělal. Navíc to nebylo zas tak zlý.

„Dobře, budu venku sledovat kluky. Přijdeš ven, až to doděláš?“

„Ne-e,“ řekl jsem, rozhodujíc se to vynechat. „Ta večeře mi nějak nesedla. Místo toho si dodělám nějaké domácí úkoly. Řekneš to tátovi a Danovi?“

„Samozřejmě. Potřebuješ něco?“

„Ne, to je dobrý.“

Usmála se na mě a odcházela, jako kdyby jí za patami hořelo. Nemohl jsem lhát.....sledovat Dana, jak hraje, bylo něco jiného. Nemohl jsem se dočkat jeho příštího zápasu, a zvláště toho, být tam, abych ho podpoříl a vědíc, že tohle nedělal jen pro sebe, ale také pro mě.