KOWS - 1. kapitola

Překlad: Tanulka

Harper

Deset. Celých. Minut. Neznělo to jako dlouhá doba, ale jak jsem seděla naproti Maxovi Kingovi, zvanému Král z Wall Street, který tiše pročítal mojí zprávu, kterou jsem udělala na výrobu textilního průmyslu v Bangladéši, mi to připadalo jako celý život.

Odolala jsem nutkání vrátit se do svých čtrnácti a zeptat se ho, co si myslí. Rozhlédla jsem se kolem a snažila se najít něco, na co se můžu dál fixovat.

Jeho kancelář se k němu hodí dokonale – klimatizace byla nastavena na průměrnou teplotu iglú, zdi, stropy a podlahy byly oslňivě bílé, čímž podtrhovaly arktické prostředí. Jeho stůl byl ze skla a chromu. Newyorské slunce krvácelo přes neprůhledné žaluzie a snažilo se neúspěšně rozmrazit ten mráz, který pronikal místností. Nenáviděla jsem to. Pokaždé, když jsem sem vstoupila, měla jsem nutkání rychle ukázat mou podprsenku nebo namalovat na stěnu grafity mou jasně červenou rtěnkou. Bylo to místo vhodné k umírání. Maxův povzdech stáhl mou pozornost zpátky na jeho dlouhý ukazováček, který byl natažený na stránce mého výzkumu. Zavrtěl hlavou. Žaludek se mi zachvěl. Věděla jsem, že udělat na něho dojem mohl být nemožný úkol, ale to neznamenalo, že jsem tajně nedoufala, že se mi to povede. Na téhle zprávě jsem pracovala tvrdě a byl to můj první výzkum pro Maxe Kinga. Sotva jsem spala, pracovala dvojnásob, takže jsem zanedbávala své další povinnosti v kanceláři. Zjistila jsem si všechno okolo a našla všechno, co bylo na tento průmysl v posledním desetiletí napsáno. Ponořila jsem se do statistik, snažíc se najít vzory a vyvodit závěry.

Prohledala jsem archiv King & Partneři a snažila se najít nějaké historické výzkumy, které jsme vytvořili, abychom mohli popřípadě vysvětlit nesrovnalosti. Pokryla jsem každou základnu. Když jsem to ráno vytiskla, dávno předtím, než dorazil do práce někdo jiný, byla jsem šťastná i hrdá. Odvedla jsem dobrou práci.

„Mluvila jste s Marvin o nejnovějších datech?“ Zeptal se.

Přikývla jsem, a když se nahoru nepodíval, tak jsem řekla: „Ano. Všechny grafy jsou založeny na nejnovějších údajích.“

Copak vypadají špatně? Čekal něco jiného?

Jen jsem ho chtěla slyšet říct: „Dobrá práce.“

Zoufale jsem chtěla pracovat pro Maxe Kinga, ještě předtím, než jsem se zapsala na obchodní školu. Stál za většinou úspěchů Wall Street v posledních několika letech. King & Partneři prováděli bankám výzkumy, které pomohly s jejich investičním rozhodnutím. Líbila se mi ta představa, že tam jsou tuny honosných obleků křičících o tom, jak jsou bohatí a muž, který svým podnikáním dělal lidi šťastnější a šťastnější, prostě bylo úžasné, co dělal. Uberu, rozhodně, extrémně úspěšný – měl všechno a já u toho chtěla být.

Když jsem během svého posledního semestru dostala nabídku, abych byla výzkumným pracovníkem v King & Partneři, byla jsem nadšená. Ale také jsem cítila podivný pocit, že se vesmír nejspíš rozpadá, jak bych to jen mohla dělat. Ačkoliv to byl jen další krok v mém osudu.

Osud mi mohl políbit prdel. Mých prvních šest týdnů v nové pozici nebylo nic, co jsem očekávala. Předpokládala jsem, že budu obklopena ambiciózními, inteligentními, dobře oblečenými třicátníky a v tom jsem měla pravdu. Klienti, pro které jsme pracovali – většinou investiční banky na Manhattanu – byli fenomenální a žili dle očekávání, které jsem měla. Nicméně, Max King, jak se ukázalo, byl pro mě obrovským zklamáním. Faktem bylo, že i přes to všechno, byl bláznivě chytrý, respektovaný každým z Wall Streetu a vypadal tak, že by mohl viset na plakátu v mém pokojíčku v čase dospívající teenagerky, on byl…

Chladný.

Neomalený.

Nekompromisní.

Totální kretén.

Ve skutečnosti byl tak hezký, že byla jeho fotka na obálce časopisu Forbes, nebo na dalších reklamách, na které jsem narazilapři klikání na internetu, když jsem ho sledovala během mého studia MBA na Berkeley. Jednou ráno, když jsem přijala super brzo, viděla jsem ho v jeho běžeckém oblečení – zpocený, lapající po dechu, oblečený do lycry. Stehna tak silná, že vypadaly, jako by byly vyrobeny z mramoru. Široká ramena, silný římský nos, tmavě hnědé lesklé vlasy – celoroční opálení, které křičí „Já mám dovolenou čtyřikrát ročně“. V kanceláři nosí obvykle oblek.

Ručně šité obleky mu perfektně padly na ramenou, což jsem mohla osobně posoudit při několika setkáních s mým otcem. Jeho obličej a tělo splňovaly veškerá očekávání, které jsem měla. Práce s ním, už tak ne.

Nečekala jsem, že bude takový tyran.

Každé ráno, když se nese davem otevřeným prostorem k jeho kanceláři, nám nikdy osobně nepopřál ani dobré ráno. Pravidelně řval do svého telefonu, což bylo slyšet už od výtahu. A minulé úterý? Když mě míjel cestou do své kanceláře, jsem se na něho usmála. Jeho žíly na krku se začaly vybulovat a vypadal, jako když se natáhne a bude se dusit. Hladila jsem si dlaněmi mou Zara sukni.

Možná jsem ho dráždila tím, že jsem nebyla dost elegantní jako ostatní ženy v kanceláři. Neoblékala jsem se do Prady. Vypadám snad, že se o sebe nestarám? Jen jsem si v tomto okamžiku nemohla dovolit nic lepšího. Jako junior v týmu jsem byla na dně hierarchie. Což znamenalo vědět jaký sendvič objednat panu Kingovi, jak opravit kopírku a znát rychlé volby na kurýrní společnosti. Ale to se dalo očekávat a byla jsem ráda, že jsem se dostala k práci s chlapem, ke kterému jsem vzhlížela a obdivovala ho celé roky.

No a tady byl, zavrtěl hlavou a hrál si s perem, které mělo ten nejčervenější inkoust, jaký jsem kdy viděla. S každým kroužkem, křížkem a přehnanými otazníky, které udělal, se mi zdálo, že se zmenšuji.

„Kde jsou Vaše reference?“ Zeptal se mě, aniž by vzhlédl.

Reference? Když jsem se dívala do jiných reportů, které jsme dělali, nikdy tam nebyly. „Mám je na stole…“

„Mluvila jste s Donny?“

„Čekám, až mi zavolá zpátky.“ Vzhlédl a já se snažila neucuknout. Dvakrát jsem volala Maxovu kontaktu ze Světové obchodní organizace (WTO), ale nedokázala jsem zařídit, aby ten člověk se mnou mluvil. Zavrtěl hlavou, popadl telefon a vytočil číslo. „Hej, šampióne,“ řekl. „Potřeboval bych porozumět tomu, co se děje ve Everything But Arms. Slyšel jsem, že vaši lidi tlačí na EU?“

 Max nedal telefon na reproduktor, takže jsem sledovala, jak si během hovoru čmárá poznámky. „To by opravdu mohlo pomoci zrovna teď v tom, co dělám pro Bangladéš.“ Max se zašklebil, krátce zvedl pohled a zachytil můj. Odvrátil se, jako by ho jen můj pohled dráždil. Skvělé.

Max zavěsil.

„Volala jsem mu dvakrát…“

„Výsledky, ne snaha, jsou odměněny,“ řekl úsečným tónem.

Žádné body za snahu? Co jsem mohla udělat jinak, než odjet za tím chlápkem do jeho firmy? Nebyla jsem Max King. Proč by někdo z WTO bral telefon mizerně placené výzkumné pracovnici?

Ježíši, nemohl mi dát holčičí přestávku?

Předtím, než jsem stihla zareagovat, jeho telefon se na stole rozvibroval.

„Amando?“ Vyštěkl do telefonu. Ježíši. Jsme malá kancelář, takže jsem věděla, že Amanda není nikdo, kdo by pracoval v King & Partneři. Mám podivný pocit uspokojení, že není ostrý jen na mě. Neviděla jsem ho, jak komunikuje s ostatními, ale nějak jsem cítila, že jeho postoj ke mně je osobní. Ale znělo to jako by Amanda dostala stejný kartáč jako já. „Nebudeme znovu vést tuto diskuzi, řekl jsem ne.“ Přítelkyně? Kanál 6 nikdy neměl žádné zprávy o Maxově randění. Ale musel nějaké mít. Muž dobře postavený, debil nebo ne, bez toho určitě nebyl. Znělo to, jako by Amanda měla tu čest se s ním vídat mimo úřední hodiny.

Zavěsil a hodil svůj telefon na stůl, díval se, jak sklouzl po skle až k jeho notebooku. Pokračoval ve čtení, třel si svými dlouhými opálenými prsty čelo, jako kdyby mu Amanda způsobila bolest hlavy. Nemyslela jsem si, že by mu moje zpráva nějak moc pomohla.

„Překlepy nejsou přijatelné, slečno Jayne. Neexistuje žádná výmluva pro něco, co je méně, než výjimečné, když jde o něco, co vyžaduje pouze úsilí.“ Zavřel mou zprávu, opřel se zády do židle a upřel na mě pohled. „Smysl pro detaily nevyžaduje vynalézavost, tvořivost nebo laterární myšlení. Jestliže nemůžete získat správné základy, proč bych Vám měl věřit s něčím složitějším?“

Překlepy? Četla jsem tuto zprávu tisíckrát.

Spojil prsty do střížky před ním. „Opravte to podle mých poznámek a nenoste to ke mně zpátky dřív, dokud to nebude bez chyby. Za každou chybu, co tam najdu, Vám strhnu peníze.“

Strhne mi peníze? Chtělo se mi na něho vyjet, že já ho budu pokutovat pokaždé, když se bude chovat jako čůrák. To bych mohla jít do důchodu za tři měsíce. Kretén.

Pomalu jsem sáhla po své zprávě, čekajíc jestli dodá nějaká slova povzbuzení nebo díků.

Ale ne. Vzala jsem si ten stoh papírů a zamířila ke dveřím.

„Jo a slečno Jayne?“

To bude ono. Chystá se mi říct něco důstojného. Otočila jsem se k němu a zadržela dech.

„Pastrami on rye bez pickle.“

Stála jsem přilepená na místě, dýchajíc do břicha.

Co. Nějaká. Metafora.

„Na můj oběd,“ dodal zjevně nechápajíc, proč jsem ještě neodešla.

Přikývla jsem a otevřela dveře. Kdybych neodešla hned, mohla bych se vrhnout přes stůl a vytáhnout ho za ty jeho perfektní vlasy.

Jak jsem zavřela dveře, Donna, Maxova asistentka se mě zeptala: „Jak to šlo?“

Protočila jsem oči. „Nevím, jak to děláš, že pro něho můžeš pracovat. Je takový…“ Začala jsem listovat zprávou, dívajíc se na jeho poznámky a překlepy, které mi označil.

Donna se otočila se židlí od stolu a vstala. „Jeho štěkot je horší, než kousnutí. Jdeš dneska do lahůdkářství?“

„Ano. Dneska pro Pastrami.“

Donna si oblékla bundu. „Půjdu s tebou. Potřebuju pauzu.“ Popadla peněženku a vydali jsme se do centra New Yorku. Samozřejmě, že Max neměl rád sendviče z obchodu, který byl blízko kanceláře. Namísto toho jsme museli pět bloků na severovýchod do Joeyovi kavárny. Alespoň bylo dnes slunečno, tenhle rok velice brzy. A byl to tedy pěkný výlet do lahůdek, který jsem vnímala jako polední výlet ulicemi Kalkaty.

„Ahoj Donno. Ahoj Harper,“ Joey, majitel, nás zdravil, jen co jsme prošli dovnitř skleněnými dveřmi. Tato kavárna byla přesným opakem místa, kde bych čekala Maxe Kinga obědvat. Bylo to jasné rodinné místo, které neprošlo přestavbou od doby, co hráli Beatles. Nebylo tu nic úhledného, moderního, bezcitného pro osobu jako byl Max King.

„Jak se má Velký šéf?“ Zeptal se Joey.

„No, znáš to,“ řekla Donna. „Pracuje tvrdě, jako obvykle. Jaký byl jeho rozkaz, Harper?“

„Pastrami on rye. Extra Pickle.“ Ne, že by to byla nějaká pasivně agresivní pomsta.

Joey zvedl obočí. „Exra Pickle?“ Ježíši, samozřejmě, že Joey znal Maxovi preference.

„Dobře.“ Trhla jsem sebou. „Bez Pickle.“

Donna mě dloubla loktem. „A já si dám krůtí salát v chlebu,“ řekla a pak se obrátila na mě.

„Pojďme jíst a můžeme mluvit.“

„Udělej ty saláty dva,“ řekla jsem Joeyovi.

Kavárna s delikatesami měla několik stolů s různými typy židlí. Většina zákazníku si vzala své objednávky sebou, ale dnes jsem byla vděčná za několik minut mimo kancelář. Následovala jsem Donnu, když nás vedla ke stolu u zadní výlohy.

„Extra pickle?“ zeptala se mě s úsměvem.

„Já vím.“ Povzdechla jsem si. „To bylo dětinské. Omlouvám se. Jen bych si přála, aby nebyl takový…“

„Řekni mi, co se stalo.“

Zběžně jsem jí povyprávěla o našem setkání – o jeho podráždění z toho, že jsem nemluvila s jeho kontaktem z WTO, o přednášce, o překlepech, o jeho nedostatku ocenění pro něco z mé tvrdé práce.

„Řekni Maxovi, že Yankees si zasloužili všechno, co tenhle víkend dostali,“ řekl Joey, když před nás položil naši objednávku. Ačkoliv jsme si žádné pití neobjednali, přiložil nám k tomu dvě sody. Mluvil Joey s Maxem o baseballu? Oni se dokonce setkali?

„Řeknu mu to,“ řekla Donna s úsměvem, „ale mohl by svůj podnik přestěhovat jinam. Pokud vím, tak je citlivý na to, když jsou Mets lepší.“

„Bude si muset na to v téhle sezóně zvyknout. A nebojím se, že se ztratí. Přišel jsem už víc jak před deseti lety.“

Více jak deseti lety?

„Víš, co by na to řekl, že?“ Zeptala se Donna, rozbalila si přední část balíčku ve voskovaném papíru.

„Jo, jo. Nikdy nepovažuj své zákazníky za samozřejmost.“ Joey zamířil zpátky k pultu. „Víš, co ho vždycky umlčí?“ Zeptal se přes rameno.

Donna se zasmála. „Když mu řekneš, aby se vrátil poté, co jeho podnik vydrží po tři generace a stále bude fungovat?“

Joey ukázal na Donnu. „Správně.“

„Takže Max sem chodí už dlouho?“ Zeptala jsem se, Joey se obrátil zpátky k pultu, aby obsloužil řadu lidí, která byla od té doby, co jsme přišli.

„Od té doby, co pro něho pracuji. A to už je dobrých sedm let.“

„Vztah ze zvyku. Mám to.“ Na Maxovi toho moc spontánního nebylo, podle toho, co jsem viděla.

Donna naklonila hlavu. „Spíše obrovský smysl pro loajalitu. Neboť tuto firmu vybudoval, otevřel kavárny na každém rohu, Joeyho kavárny se staly hitem. Max nikdy nechodil nikam jinam. Dokonce sem vodil i klienty.“

Donnin popis naprosto neseděl na studeného egoistou, se kterým jsem se setkala v kanceláři. Zakousla jsem se do svého sendviče.

„Může být náročný, zhýčkaný a osina v zadku, ale to je velká část toho, co ho dělá, tak úspěšným.“

Chtěla jsem být úspěšná, ale také stále slušný člověk. Bylo ode mě naivní si myslet, že je to na Wall Street možné?

Donna namačkala vrchní vrstvu chleba na krocana, konečky prstů vše tiskla k sobě. „Není tak špatný, jak si myslíš, že je. Myslím tím, kdyby ti řekl, že je tvoje zpráva dobrá, jak by ses potom něco naučila?“ Zvedla sendvič. „Nemůžeš očekávat, že hned tvoje první zpráva bude perfektní. A ohledně věci s překlepy – mýlil se?“ Ukousla si sousto a čekala na mou odpověď. „Ne.“ Kousla jsem se zevnitř do rtu. „Ale musíš uznat, že to mohl podat jinak.“ Vytáhla jsem kousek mého krocana zpod chlebu a dala si ho do pusy. Tvrdě jsem pracovala. Očekávala bych nějaké uznání.

„Někdy. Do té doby se musíš pochválit sama. Ale jednou se dočkáš. Jednou tě určitě pochválí. Dal mi tuhle práci, protože věděl, že jsem svobodná matka a postaral se, abych nikdy nevynechala žádné školní představení, událost nebo setkání.“ Otevřela si plechovku sody. „Když moje dcera dostala plané neštovice těsně potom, co jsem u něho nastoupila, přišla jsem tak jako tak do práce. Nikdy jsem ho neviděla tak naštvaného. Když mě uviděl, táhl mě ven z budovy a poslal mě domů. Přitom s ní byla moje máma, byla v pořádku, ale trval na tom, že zůstanu doma, než půjde do školy.“

Polkla jsem. To neznělo jako Max, kterého jsem znala.

„Je to opravdu dobrý chlap.  Je jenom soustředěný a disciplinovaný. A bere svou odpovědnost ke svému zaměstnanci vážně – samozřejmě v tom případě, že mají potenciál.“

„Nepřebírá zodpovědnost za blahosklonného kreténa.“

Donna se zasmála. „Uč se a budeš lepší. A on tě vše naučí, aniž by sis myslela, že ti nějak pomáhá.“

Popadla jsem ubrousek ze staromódního dávkovače na okraji stolu a otřela si koutek úst. Jak mi dnes mohl někdo jiný zcela rozvrátit mou důvěru?

„Kdyby sis mohla dnešní schůzku přehrát, co bys udělala jinak?“ Zeptala se Donna.

Pokrčila jsem rameny. Odvedla jsem dobrou práci, ale on ji odmítl uznat.

„No tak. Nemůžeš mi přece říct, že bys všechno udělala stejně.“

„Tak jo, no. Vytiskla bych zdroje a přidala je ke zprávě.“

Donna přikývla. „Dobře. Co dál?“ Znovu si kousla do sendviče.

„Pravděpodobně bych se pokusila ještě několikrát kontaktovat Maxův kontakt z WTO – možná i mailem. Možná bych na něho více naléhala. A mohla jsem celou zprávu poslat na korekturu.“ Měli jsme noční službu, ale protože jsem se zprávou meškala, nestihla jsem lhůtu pro odeslání. Měla jsem ji dokončit včas.

Pohlédla jsem na svůj sendvič. „Neříkala jsem, že se nemám co učit. Myslela jsem tím, že mohl být milejší. Už dlouho s ním chci pracovat. Jen jsem si nepředstavovala, že budu snít o dání mu pěstí do obličeje tak často.“

Donna se zasmála. „Harper, to je, ale to, co má šéf znamenat.“

Dobře, mohla jsem připustit podle toho, jak to vypadá, že byl Max hodný vůči Donně a Joeymu. Ale na mě milý nebyl. Což jen dělalo všechno ještě horší. Co jsem mu kdy udělala? Proč se mi dostalo takového zvláštního zacházení? Ano, moje zpráva mohla být lepší, ale navzdory tomu, co Donna říkala, nezasloužila jsem si takovou reakci.

Mohl mi hodit kost.

Nyní bylo moje očekávání ohledně práce s Maxem důkladně a zcela rozbité. Musela jsem se soustředit na získání zkušeností, jak to jen bylo možné a jít dál. Projdu si svou zprávu a udělám jí perfektní. Udělám všechno, abych mohla pracovat pro King & Partneři, abych získala kontakty a tak po dvou letech bych mohla získat lepší pozici a pracovat na vlastní pěst, nebo jít pracovat přímo pro banku.

***

Když jsem zavolala mou nejlepší kamarádku, Grace, aby mi pomohla mě přestěhovat do mého nového bytu na Park Avenue, neměla jsem ani tušení, že nebyla na manuální práci.

„Co je tady, mrtvé tělo?“ Zeptala se a pot na jejím čelo se leskl od světla výtahu.

„Jo, moje poslední nejlepší kamarádka.“ Naklonila jsem hlavu směrem ke dřevěné krabici u našich nohou, která byla poslední věc k přestěhování. „Je tu prostor i pro tu další.“ Zasmála jsem se.

„Bylo by lepší víno v ledničce.“ Grace si ovívala svou tvář. „Nejsem zvyklá mít tak intimní vztah se svými šaty.“

„Vidíš, pak bys mi měla být vděčná. Rozšiřuji tvé obzory,“ odpověděla jsem jí s úsměvem.

„Ukazuju ti, jak žijeme my obyčejné holky.“

Bydlela jsem s Grace od té doby, co jsem se dostala na Berkeley a přijela do New Yorku, do doby asi před třemi měsíci.

Byla unešená, když jsem všechny své věci dala do bytu k mé matce do Brooklynu, ale teď, když jsem jí zavolala na pomoc, aby mi pomohla vše přestěhovat do nového bytu, její trpělivost vzala nohy na ramena. „Jsem příliš chudá na ledničku i na víno.“ Nájemné za můj byt bylo strašné.

Ale byl to Manhattan a to bylo vše, na čem záleželo. Nebylo to o tom být v New Yorku, kdo žil v Brooklynu. Chtěla jsem z toho získat všechny zážitky na všechno, co stálo za to a tak jsem obětovala prostor za lokaci -  malá viktoriánská budova na rohu Rivingtonu a Clinton v Dolním Manhattanu. Budova byla na obou stranách pokryta graffiti, ale místo bylo nedávno zrekonstruováno. Byla jsem ujištěna, že je dům plný mladých profesionálů, tím že je to blízko Wall Street.

Jací profesionálové?

Najatí vrazi?

„Bude to…útulné,“ řekla Grace. „Seš si jistá, že se nemám zeptat na volný pokoj přes chodbu ode mě?“

Můj byt v Berkeley byl alespoň dvakrát větší, než můj nový byt. Gracein byt v Brooklynu byl ve srovnání s tímhle palác, ale já jsem s tím byla v pohodě. „Jsem si jistá. Je to všechno součást mých nový zkušeností v New Yorku, chápeš?“

„Takže jsou tu švábi, ale nemusíš je hledat. Cílem je, aby ses jim vyhnula.“ Grace byla osoba, která se snažila, aby každý žil trochu lépe a to byl jeden z důvodů, proč jsem ji milovala.

„Jo, ale chci být v centru dění. Kromě toho je v suterénu posilovna, takže tam po práci můžu chodit. Sakra, můžu vidět okno své kanceláře z mého okna ložnice.“

„Myslela jsem si, že tu práci nenávidíš. Nebylo by lepší bydlet dál?“ Zeptala se, když se dveře výtahu otevřely na mém patře.

Sehnula jsem se pro dřevěnou krabici a zvedla ji na jedné straně za dno. „Není to tak, že bych nenáviděla svou práci. Nenávidím svého šéfa.“

„Je žhavej?“ Zeptala se Grace.

„Můžeš zvednout svůj konec?“ Zeptala jsem se. Nechtěla jsem upozorňovat na skóre mého šéfa na žebříčku žhavosti. Vystrčila jsem nohu ven, abych zabránila zavření dveří výtahu.

„Blbost. Máš to?“ Vyrazili jsme kupředu, zatočili doleva směrem ke dveřím mého bytu.

„Potřebujeme chlapa pro tyhle blbosti,“ řekla Grace, když jsem bojovala s mými klíči.

„Potřebujeme chlapa na sex a na masáž nohou,“ odpověděla jsem. „Nábytek si dokážeme přestěhovat sami.“

„V budoucnu, až budeš chtít zase něco stěhovat, najdu chlapa.“

Otevřela jsem dveře a položila krabici do obývacího prostoru. „Nech to tady, dokud se nerozhodnu jestli to dám k posteli nebo ne.“

„Kde je to víno, co jsi mi slíbila?“ Grace se protáhla kolem mě a zhroutila se na můj dvoumístný gauč.

I přes mé protesty, to jediné, co moje lednička obsahuje, jsou dvě láhve vína a plátek parmezánu.

„Co jsi říkala o žhavosti tvého šéfa? Myslela jsem, že jsi vstoupila do sekty uznávající pana Kinga, když jsi byla na Berkeley. Co se změnilo?“

Podala jsem Grace sklenku vína, posadila se a odkopla svoje tenisky. Nechtěla jsem přemýšlet o Maxovi, nebo jak to dělá, že se cítím tak neschopná, mimo mísu a nepohodlně. „Myslím, že potřebuji aktualizovat svůj pracovní šatník.“ Čím víc jsem myslela na to, co jsem měla na sobě při schůzce s Maxem, tím víc jsem si uvědomovala, že musím vystrčit prostředníček nejen na Maxe, ale i Maru a Pradu z Wall Street.

„Vypadáš dobře. Vždycky jsi jako ze škatulky. Snažíš se zapůsobit na svého žhavého šéfa?“

Protočila jsem oči. „To není možné. Je to ten nejarogantnější chlap, kterého jsem kdy poznala. Nic mu není dost dobré.“

Můj rozhovor s Donnou včera na obědě dočasně ztlumil můj vztek na Maxe, ale dnes byl zpátky v plném proudu. Mohl by být nejlepší v tom, co dělá a vypadat tak žhavě, až byste se popálili, pokud byste stáli příliš blízko, ale neomlouvá to jeho kretenismus. Ale nenechám ho mě porazit. Nenáviděla jsem ho. Byla jsem odhodlána mu ukázat i svou špatnou stránku. Na víkend jsem si donesla svojí Bangladéš zprávu. Udělal mi tam hodně komentářů a bylo vidět, že o textilním průmyslu v Bangladéši věděl víc, než já a to i bez mého výzkumu. Že by celý tenhle projekt byl jen test? Ať už to byl nebo nebyl test, hodlala jsem strávit zbytek víkendu nad svou prací a udělat z toho tu nejlepší zprávu, co kdy viděl.

„Nic není nikdy dost dobré?  Zeptala se Grace. „To zní povědomě.“

„Možná jsem trochu perfekcionista, ale na tohoto chlapa nemám. Věř mi. Nechala jsem kus svého srdce na té práci, co mi dal a on ji pak roztrhal na kusy. Neřekl o ní vůbec nic dobrého.“

„Proč ho necháš tě trápit? Pokoř ho.“

Proč bych ho neměla nechat mě trápit? Chtěla jsem být ve své práci dobrá. Chtěla jsem, aby Max viděl, že jsem v mojí práci dobrá.

„Ale pracovala jsem na tom opravdu tvrdě a byl to kus dobré práce. Je to kretén.“

„Až tak? Jestliže je totální blbec, proč počítáš s jeho názorem na cokoli?“ Grace žila v Americe od svých pěti let, ale stále si udržovala svůj Britišmus od své rodiny. Její využití slova blbec bylo jedno z mých oblíbených. Zvláště, pokud to zcela vystihovalo Maxe Kinga.

„Neříkám, že je to důležité. Jen, že jsem kvůli tomu naštvaná.“ Až na to, že mi to nebylo jedno, ale to jsem jí popřela.

„Co jsi čekala? Muž, který je bohatý a dobře vypadá je povinen mít své nedostatky.“ Pokrčila rameny a napila se vína. „Nesmíš se nechat tak ovlivnit. Tvoje očekávání ohledně mužů je příliš vysoké. Budeš tak celý život zklamaná.“

Začal mi zvonit telefon. „Když už mluvíme o zklamání.“ Ukázala jsem obrazovku Grace. Byl to otcův právník.

„Harper, prosím,“ odpověděla jsem.

„Slečno Jayne. Tady Kenneth Bray.“ Proč mi volá o víkendu?

„Ano, pane Brayi. Jak Vám mohu pomoci?“ Zvedla jsem oči na Grace.

Zřejmě mi můj otec zřídit svěřenecký fond. Dopisy, které jsem ohledně toho obdržela, byly nacpané do bedny, kterou jsme právě stěhovali. Neodpověděla jsem ani na jeden z nich. Nechtěla jsem od mého otce peníze. Začalo to tím, že jsem přijala jeho peníze na vysokou školu.

Myslela jsem si, že mi to dluží, ale po roce jsem si našla práci a přestala si jeho šeky nechávat proplácet. Nemohla jsem přijmout peníze od cizince, i když se mnou geneticky souvisel.

„Rád bych, abyste přišla do mé kanceláře, abych s Vámi mohl probrat podrobnosti ohledně peněz, které pro Vás Váš otec vyčlenil.“

„Oceňuji Vaši vytrvalost, ale nemám zájem o peníze mého otce.“ Všechno, co jsem kdy chtěla, byl ten člověk, který se měl objevit na narozeniny, školní akce nebo na cokoliv, co se mě týkalo.

Grace se mýlila. Moje očekávání ohledně mužů, bylo zcela nulové. Což způsobila nepřítomnost mého otce během mého dětství. Nečekala jsem od mužů nic jiného, než zklamání.

Pan Bray se mě snažil přesvědčit, abych se s ním setkala a já se bránila. Nakonec jsem mu řekla, že si přečtu jeho písemný návrh a pošlu mu ho zpátky.

Zavěsila jsem a zhluboka se nadechla.

„Jsi v pořádku?“ Zeptala se Grace.

Otřela jsem okraj mé sklenice palcem. „Jo,“ řekla jsem. Bylo snazší předstírat, že můj otec neexistoval. Když jsem o něm slyšela, nebo o jeho právníkovi, připadala jsem si jako Sisyphus dívající se, jak mu balvan shodili z kopce.  To mě přivádí zpátky k myšlenkám na to, jaké by to bylo, kdybych měla jiného otce, jinou rodinu, s kterou bych žila normální život.

Můj otec přivedl mou matku do jiného stavu a odmítl udělat správnou věc a vzít si jí. Opustil nás obě. Posílal nám peníze, takže o nás bylo finančně postaráno. Ale to, co jsem opravdu chtěla, byl otec. Všechny moje vystavěné vzdušné zámky se zbořily. Nikdy se nestal součástí mého života.

Na každé narozeninové párty jsem se dívala na dveře a doufala, že se ukáže, vezme mě za ruku. Bylo to příliš mnoho Vánoc, kdy jsem Santu prosila o jednu jedinou věc a to byl můj táta. Jeho nepřítomnost v mém životě, byl pro mě skutečný problém, protože jsem měla pocit, jako by byl vždy někdo jiný, kdo přišel první a koho měl raději. To mě nechalo vyrůstat s pocitem, že nestojím za něčí čas.

„Chceš o tom mluvit?“ Zeptala se Grace.

Usmála jsem se. „Absolutně ne. Chci malý drink v mém novém bytě s mou nejlepší kámoškou. Možná nějaké drby a jíst zmrzlinu.“

„To je naše specialita,“ odpověděla Grace. „Můžeme mluvit o chlapech?“

„Můžeme mluvit o chlapech, ale varuju tě, jestli se mě budeš snažit dát s někým dohromady, tak tvůj zadek vykopu zpátky do Brooklynu.“

„Ale ještě jsi ani neslyšela, kdo to je.“

Smála jsem se. Byla tak čitelná. „Nemám zájem o schůzku. Zaměřuju se na svojí kariéru. To je cesta, jak nebýt zklamaná.“ Slova Maxe Kinga, výsledky, ne snaha, budou odměněny, to mi znělo v uších. Musím právě teď být lepší, pracovat tvrději. Neměla jsem čas na randění, plánování či jiné organizování.

„Jsi tak cynická. Ne každý muž je jako tvůj otec.“

„Neřekla jsem, že jsou. Neházej na mě tu amatérskou vinu. Jen se chci zařídit v New Yorku. Randění není moje priorita. To je všechno.“ Zhluboka jsem se napila svého vína a zastrčila si nohy pod sebe.

Vyhraju nad Maxem Kingem, i kdyby mě to mělo zabít. Sledovala jsem jeho kariéru, tak pečlivě, že jsem měla pocit, jako bych ho znala. Představovala jsem si sama sebe, jako jeho chráněnku. Měla jsem pro něho začít pracovat a on by mi řekl, že nikdy nepotkal nikoho tak nadaného. Předpokládala jsem, že si během několika dnů budeme schopni navzájem dokončovat věty a po setkáních si plácneme. A to přiznávám, že jsem jednou měla ve snu s ním sex. Nebo dvakrát.

Do té doby, než jsem se s ním setkala. Byl to idiot.

„Sex,“ vyhrkla jsem. „To je to, na co jsou muži dobří. Možná bych měla mít milence.“

„To je všechno?“ Zeptala se Grace.

Jezdila jsem prstem po okraji mé sklenice. „Na co jiného bych ho potřebovala?“

„Přátelství?“

„Mám tebe,“ odpověděla jsem.

„Emocionální podpora?“

„Opět platí, že to je tvoje práce. Můžeme sdílet zmrzlinu, víno a občas maloobchodní nakupování.“

„A to jsou čtyři body, které musíme brát vážně. Ale, co když budeš chtít děti?“ Zeptala se Grace.

Děti to byla ta poslední věc, na kterou jsem myslela. Moje matka kvůli dítěti musela změnit svou kariéru v oblasti financí a stala se učitelkou, aby mohla trávit víc času se mnou. Byla jsem si jistá, že bych nebyla schopná se tak obětovat. „Jestliže o tom budu někdy přemýšlet, navštívím spermobanku. Jako moje matka.“

„Tvoje matka nebyla ve spermobance.“

Dala jsem si hlt vína. „Klidně mohla.“ Pokud šlo o mě, neměla jsem otce.

„Podej mi tvůj iPad. Chci vidět toho tvého žhavého šéfa.“

Zasténala jsem. „Nedělej to.“ Sáhla jsem pro tablet na stole vedle pohovky a podala ho přes sebe.

„Max King, ne?“

Neodpověděla jsem.

„Opravdu dobře vypadá.“ Řekla Grace a ťukla na obrazovku. Záměrně jsem se nepodívala. Nezasloužil si mou pozornost.

„Dej to pryč. Mám ho dost od pondělí do pátku. Dovol mi, abych měla víkend, aniž bych se musela dívat na tu jeho arogantní tvář.“ Podívala jsem se na fotku z Forbes, která pokrývala obrazovku tabletu. Zkřížené ruce, přísný výraz, plné rty.

Kretén.

Rána nade mnou upoutala mou pozornost a podívala jsem se na strop. Lustr se začal viklat ze strany na stranu. „Byla to bomba, nebo co?“ Zeptala jsem se.

„Zní to, jako by tvůj soused nad tebou udeřil kladivem na kolejnici.“

Dala jsem si ruku na pusu a pozorně poslouchala. Graceiny oči se rozšířily, když se nesouvislé mumlání, které jsme slyšeli, změnilo na nezaměnitelné zvuky ženy, mající sex.

Lapání po dechu. Sténání. Žebrání.

Pak další rána. Co se to tam nahoře sakra děje? Byli tam víc, jak dva lidi?

Kůže plácající po kůži s následným zvukem plačící ženy. Horkost se připlížila na můj krk a šířila se přes moje tváře. Někdo měl v sobotu odpoledne mnohem více zábavy, než jsme měli my.

Neomalený mužský hlas vykřikl: „Kurva“ a ženin zoufalý pláč ho rychle následoval. Klepání čela postele o sádrokartonovou zeď bylo čím dál hlasitější a hlasitější. Ženino sténání znělo téměř panicky. Můj lustr se začal zběsile houpat a přísahám, že se vibrace přesunuly i na nábytek, který se začal klepat a postupovaly dál, až do mého rozkroku. Stiskla jsem stehna k sobě a v tom okamžiku začal muž křičet k Bohu a žena vydala konečný ostrý výkřik, který se rozléhal mým krabicemi vyplněným bytem.

V tichu, které následovalo, se mé srdce prudce rozbušilo i přes můj svetr. Byla jsem z poloviny rozjařená tím, co jsem slyšela a z poloviny rozpaky nad tím, že jsem poslouchala něco tak osobního.

Někdo, méně jak dvacet metrů ode mě právě objevil Ameriku.

„Toho chlapa musím poznat,“ řekla Grace a bylo jasné, že sexuální eskapáda skončila.

„Určitě to znělo, jako že ví, co dělá.“

„Oni vypadali velice…kompatibilní.“ Zněla jsem někdy při sexu, tak zoufale toužící po orgasmu? Věděla jsem, že zvuky ženy v ložnici se přehánějí. Žena nahoře nepředstírala. Stejně jako výkřiky při hororu, její zvuky byly nedobrovolné.

„Zní to, jako kdyby měli vynikající sex. Možná bychom měli zaklepat na dveře a naznačit jim trojici.“

Protočila jsem oči. „Jo, spolu se šálkem cukru.“

Zvuky klapotu po stropu. „Nosí podpatky,“ řekla Grace. „Pěkný.“

Klepání putovalo přes můj strop k mé krabici. Nad schody zaskřípaly dveře, pak bouchly. Zvuk kroků zmizel.

„Dobře, dostala, co chtěla a jde. Myslím, že nebudeš potřebovat v tomhle bytě televizi. Můžeš si naladit mýdlovou operu, kterou obstará tvůj soused.“

„Myslíš si, že to byla prostitutka?“ Zeptala jsem se. Žena odcházející pět minut po sexu, to nebylo normální. Určitě by alespoň lapala po dechu nebo po druhém kole? Do čerta, nebyla bych schopná se dostat do svislé polohy, natož se zvednout na nohy a odejít do hodiny potom, co zažila.

„Prostitutka? Je šťastná, pokud je.“ Chichotala se Grace. „Ale nemyslím si to. Chlap, který dokáže u ženské vzbudit takový zvuk, za to nepotřebuje platit. „Naklonila se dopředu a položila prázdnou skleničku na jednu z krabic. „Dobře. Jdu si domů pro vibrátor.“

„Tohle bylo opravdu moc informací.“

„Ale bráníš mi seznámit se s tvým sousedem. Ale pokud ho poznáš, mysli na mě a pořiď fotku.“

„Ano, protože pokud budeš masturbovat nad mým sousedem, bylo by to lepší s fotkou.“ Přikývla jsem sarkasticky. „Jsi zvrhlík. Víš to, že jo?“

Grace pokrčila rameny a vstala. „Bylo to lepší, než porno.“

Měla pravdu. Jen jsem doufala, že to nebude pravidelné show, kterou bych byla součástí. Už nikdy víc. Když už nic jiného, cítila jsem se nedostačující v práci, nepotřebuji mít stejný pocit i doma.