Hater - 9. kapitola

Překlad: Lucie

#Spatrena
Jedna velmi neupraveně vyhlížející dáma
dnes časně ráno vyšla z domu Omegy.
#UlickaHanby   #ToJeTimPivem
…Alpha BuzzFeed

Rimmel

Nebyla jsem fotbalový typ holky.

Učit se různé druhy herních kombinací, pozic, a po celou dobu všechny ty signály nebyly mojí silnou stránkou. Mnohem raději bych si četla knížku. Nebo pomáhala zvířatům.

Ale randění s Romeem mi otevřelo pohled do nového světa. Moc jsem toho o fotbale nevěděla, nebo jak se to hrálo, ale užívala jsem si sledování Romea a Vlků na hřišti.

Na fotbalových zápasech vždy bylo tolik energie. Jásající fanoušci, živé roztleskávačky a hlasitá hudba vytvářela povznášející pocit ve vzduchu. Byla sranda sedět v hledišti s Ivy a Missy, popíjet jablečný cider a bylo docela zábavné sledovat Romeo běhat v těch těsných kalhotách.

I přesto, že mé zkušenosti s fotbalem byly omezené, myslela jsem si, že vím, co mám očekávat, když se blížila mistrovská hra.

Ale neměla jsem sebemenší tušení.

Ve dnech, které vedly ke hře, byl kampus živější než obvykle. Znaky a nápisy pokrývaly každý dostupný prostor. Školní barvy (námořnicky modrá a zlatě žlutá) byly napatlané všude. Někteří lidé si sprejovali vlasy v nezvyklých vzorech.

Dívky se procházely po kampusu ve Vlčích tričkách s namalovanými čísly fotbalistů na tváři.

Víc než polovina dívek měla na sobě číslo dvacet čtyři.

Snažila jsem se tím netrápit. Myslím tím, že to byla v podstatě tradice ukázat podporu týmu. Ale proč většina holek musela ukazovat podporu mému hráči?

Ale i když holky ukazovaly náklonnost k mému příteli, energie, která praskala ve vzduchu, byla nakažlivá.

Šampionát byl domácí zápas, a to znamenalo, že se to děje tady, na našem trávníku (odívejte se na mě, mám žargon jako profík), a já z toho měla radost, protože jsem mohla sledovat zápas, aniž bych musela cestovat, abych se na něj dostala.

První týden a půl po začátku školy, jsem se s Romeem moc neviděla, protože byl tak zaneprázdněný tréninkem, cvičením a poradami s týmem. Svým způsobem to bylo dobré, protože mi to dávalo šanci získat velký náskok ve všech mých předmětech. V průběhu prvního dne nám profesoři obvykle dávali osnovy předmětu, a mě se líbilo tím procházet a zjišťovat, jestli existuje něco, na čem můžu pracovat v předstihu. Byla jsem takový druh plánovače. Opravdu ráda jsem se učila z materiálů každé třídy, protože bylo docela možné, že z toho co jsem se teď mohla dozvědět, jsem mohla později zachránit život zvířete. Za pár týdnů jsem mohla mít několik nástinů a tím získat náskok na výzkum.

Také to bylo dobré, protože to drželo Romea rozptýleného. Rozptýleného od Zacha. Nikdy nezapomenu na ohnivý pohled v jeho očích, když vtrhl do jídelny ten první den. Nikdy jsem ho neviděla tak naštvaného.

Chtěla jsem být naštvaná na jeho reakci, že jsem mu hned nenapsala nebo nezavolala, ale pravda byla, že jsem na něj nemohla být naštvaná za to, kým byl. Nemohla jsem být na něj naštvaná, že mě miloval, a být rozzuřená, že někdo, kdo mu (nám) působil problémy v minulosti, je příčinou dalších problémů.

Neřekla jsem mu, co mi Zach pověděl. Byl tak naštvaný na modřiny na mém zápěstí, že se ani nezeptal, co Zach chtěl, a já se neobtěžovala s tím to vytahovat. Akorát by byl jen víc naštvaný.

Kromě toho, Zach pravděpodobně lhal a jen se snažil způsobit další potíže.

Romeo se potřeboval soustředit na hru. Tohle by mohl být odrazový můstek do NFL.

„Myslím si, že celý kampus má kocovinu.“ Smála jsem se, když Romeo pomalu projížděl skrz parkoviště k mé koleji.

Den před zápasem byly všechny hodiny v kampusu zrušeny. Bylo zde obrovské energické shromáždění pro tým a konalo se asi sto různých předzápasových večírků prakticky celou noc.

Nešli jsme na žádnou párty. Žádný z hráčů nešel. Zápas byl příliš důležitý, aby někdo z nich šel noc před zápasem ven a měl kocovinu. Přes noc jsem zůstala u Romea doma. Strávila jsem noc v jeho náruči.

Všude, kam jsem se podívala, klopýtali lidé v nadměrných kabátech a mikinách. Někteří měli na obličeji sluneční brýle a většina z nich svírala ve svých rukách obří kávové kelímky.

Romeo se zasmál. „To musely být epické večírky.“

Když zastavil Hellcat u chodníku vedle mé koleje, obrátila jsem se na svém sedadle čelem k němu. „Jsi nervózní?“

Naklonil se v zátylku na svém sedadle a podíval se na mě. „Nah.“ Jeho pokřivený úsměv byl nakažlivý. „Mám svůj talisman pro štěstí,“ řekl a vytáhl psí známku, kterou jsem mu dala, zpod trička.

„Nepotřebuješ talisman, protože jsi skvělý hráč.“

Natáhl se přes auto a vzal mě za ruku. „Vím, že jsem teď neměl moc času,“ řekl, „ale po dnešku nebude můj časový plán tak nabitý.“

„Já to chápu,“ řekla jsem tiše. A opravdu jsem to chápala. „Fotbal je tvůj život. Tvůj sen.“

Udělal zvuk. „Ty jsi pro mě stejně důležitá.“

Usmála jsem se. „Musím přiznat, že nebudu naštvaná, až hra skončí, a všechny holky přestanou nosit tvé číslo po celém těle.“

Jeho bílé zuby se zableskly. „Někdo tady žárlí?“

Odfrkla jsem si.

Jeho úsměv se rozšířil.

„Možná trochu,“ připustila jsem.

Vrhl se dopředu a během několika vteřin mě měl na klíně, moje nohy byly rozkročené nad ním, takže jsme byli tváří v tvář. Zabořil ruce do mých zamotaných katastrofálních vlasů.

Přiznávám, že jsem si je ani nerozčesala, když jsme dnes ráno vstali z postele.

„Jsi moje oblíbená holka,“ zašeptal.

„Raději bych byla tvoje jediná holka.“

Usmál se. „To taky.“

Romeo přejel rty přes moje. První kontakt vyslal husí kůži přes celou mou pokožku. Naše rty se znovu a znovu setkávaly, hladily se proti sobě a vytvářely syčivé tření, které vytvářelo hladovou potřebu hluboko v mém břiše.

Jak jsme se líbali, palci mi v líných kruzích přejížděl po stranách čelisti a já se topila hlouběji a hlouběji do jeho tepla.

Nakonec se odtáhl a podíval se na palubní desku. Zasténal. „Musím jít. Nemůžu přijít pozdě na hřiště. Trenér by měl infarkt.“

Opřela jsem se čelem o jeho. „Hodně štěstí.“

„Díky, zlato.“ Pohladil mě po straně hlavy a já jsem si letmo zapřála, abych si rozčesala vlasy, takže by byly hedvábně jemné pro jeho ruce.

Sáhl do středové konzole vozu a vytáhl bílou obálku. „Tady je tvoje vstupenka na stadium. Missyina a Ivyna je tam také.“

Vzala jsem si obálku a usmála se. „Díky, žes nám zajistil dobrá místa k sezení.“

„Díky, že přijdeš a povzbudíš mě.“

„Víš, že bych si to nenechala ujít.“

„Uvidíme se potom,“ řekl. „A dnes večer bude u mě párty.“

Po posledním polibku jsem mu slezla z klína na chodník. Venku bylo mrazivo a já si v duchu udělala poznámku, abych si na sebe vzala tolik vrstev, kolik budu moct, nebo ze mě před poločasem bude nanuk.

Proč neudělali dostatečně velký krytý stadion, to jsem nechápala. Romeo řekl, že ten co máme, je příliš malý, takže se používal jen na tréninky.

Bylo ještě brzy. Měla jsem několik hodin předtím, než budu potřeba na hře, takže když jsem se dostala nahoru do svého pokoje, rozhodla jsem se osprchovat a zatímco mi budou schnout vlasy, budu chvíli studovat. Pokoj byl potemnělý, když jsem vešla dovnitř. Plížila jsem se ke své posteli a ohlédla se na Ivynu stranu pokoje.

Ležela zamotaná v přikrývkách, jednu holou nohu měla hozenou do strany, houpala se jí z postele, obličej měla pohřben v polštářích. Všechno, co jsem viděla, byly její blond vlasy, divoké a rozházené všude. Ve skutečnosti jsem se cítila lépe ohledně toho, jak vypadaly ty moje.

Lehce chrápala a slabý zápach alkoholu prostupoval její stranou pokoje.

Ta bude mít takovou kocovinu.

Tak tiše, jak jsem jen mohla, jsem sesbírala vše, co jsem potřebovala do sprchy, a odešla jsem z místnosti. Naše společná koupelna byla na konci chodby. Na našem patře byl většinou klid, s výjimkou pár holek, které vypadali hrozně, a klopýtaly do svých pokojů po dlouhé propařené noci.

Koupelna byla velká a v zásadě byla rozdělená do tří částí. Když jste vešli dovnitř, toalety byly vpravo. Když jsem následovala dlaždice chodbou dozadu, slyšela jsem nešťastný zvuk, jak někdo zvrací obsah svého žaludku.

„Už nikdy nebudu pít,“ slyšela jsem její sténání mezi nádechy.

Ušklíbla jsem se a pokračovala dál. Úplně na konci byly sprchy. Těsně před sprchami byla řada dřevěných lavic, několik zrcadel a jednoduché stolky podél jedné stěny.

Šla jsem na konec do posledního sprchového koutu, před který jsem si na lavičku položila svou taštičku a ručník. Odtáhla jsem bílý sprchový závěs a natáhla se, abych zapnula vodu. Zatímco jsem čekala, než se voda ohřeje, pověsila jsem ručník na malý věšáček vedle závěsu a sundala si oblečení, které jsem uložila na hromadu vedle taštičky.

Na nohou jsem si nechala pár žabek a vstoupila jsem pod sprchu. Nikdy jsem nepoužila sprchu bez bot. Z myšlenky bosých nohou, které se dotýkají veřejné podlahy, jsem měla husí kůži.

Voda byla horká a já si povzdychla, zatímco jsem sklonila hlavu pod trysky a nechala jsem vlasy nasát vodu. Zůstala jsem ve sprše déle než obvykle, protože bylo velmi vzácné, abych to tu měla sama pro sebe. Ale protože byla sobota ráno a všichni ostatní měli kocovinu, měla jsem trochu soukromí.

Poté, co jsem si naposledy opláchla vlasy, zavřela jsem vodu a natáhla se pro ručník. Stála jsem za závěsem a osušila se.

Uslyšela jsem hlavní dveře do koupelny, jak se s houpáním zavřely, a mě napadlo, že dívka, co přísahala, že už nikdy nebude pít, ze sebe konečně dostala vše, co včera v noci vypila.

Když jsem si vymačkala přebytečnou vodu z vlasů, obalila jsem si ručník kolem těla a odsunula jsem závěs. Místnost byla zapařená z mojí ultra horké sprchy a vzduch byl vlhký a hustý.

Zahrabala jsem ve své taštičce pro kartáč a snažila se prorvat přes zacuchané vlasy. Uslyšela jsem zvuk sotva patrné rvačky, tak jsem se zvědavě rozhlédla, ale nikoho jsem neviděla. Pokrčila jsem rameny a dál se věnovala kartáčování.

Když většina smotků byla pryč, odložila jsem kartáč a popadla láhev s hydratačním krémem na svou pokožku. Další zvuk, něco jako těžké žuchnutí, prořízl ticho a já vyskočila a otočila se.

Stále nikdo.

„Haló?“ Zavolala jsem.

Možná, že opilá holka po tom všem byla ještě tady. Možná, že omdlela a narazila hlavou do záchodu.

Když nikdo neodpověděl, pořád jsem se nemohla zbavit pocitu, že něco není v pořádku. Stále jsem svírala láhev krému a šla jsem přes koupelnu zkontrolovat dívku, kterou jsem předtím slyšela.

Žabky jsem měla ještě mokré ze sprchy, takže dělaly pisklavý zvuk proti dlažicím. Jak jsem šla, podívala jsem se na zrcadla, která visela na zdi. Všechna byla pokrytá párou z mojí teplé sprchy. Najednou se už nezdálo tak skvělé mít tohle místo jen sama pro sebe.

„Jsi v pořádku?“ Zavolala jsem na ni, ne proto, že jsem očekávala odpověď, ale proto, že zvuk mého vlastního hlasu byl lepší než mlčení.

Když jediný zvuk, který mi odpověděl, bylo odkapávání vody z jednoho nedalekého kohoutku, začala jsem se cítit jako obří zbabělec.

Chci říct, vážně, kdo se bojí, během sprchy na koleji plné dalších holek?

Přemýšlela jsem, že se otočím zpět k tomu, co jsem dělala, ale opravdu bych se měla ujistit, že ta holka neodpadla.

Jedny dveře do kabinky byly zavřené, zatímco u zbytku byly částečně pootevřené. Utáhla jsem si ručník trochu těsněji kolem sebe, jak mi zbloudilé kapičky vody stékaly po zadní části nohy a přes koleno.  Otřásla jsem se proti strašidelnému pocitu, že mi tam voda zůstala.

Po mé pravici byl nějaký pohyb, vyskočila jsem a trochu zalapala po dechu. Otočila jsem se čelem ve směru toho pohybu, a když jsem to uviděla, rozesmála jsem se.

„Jenom ty se můžeš bát vlastního odrazu,“ zamumlala jsem.

Všechna zrcadla v této místnosti nebyla zamlžená ze sprchy, a ten pohyb, kterého jsem si všimla, jsem byla já, jak jsem procházela. Opravdu jsem nemohla rozeznat všechny svoje rysy, protože jsem nechala ležet brýle na hromadě spolu s mým oblečením.

To by vysvětlovalo lehce zamlžený pohled na všechno tady.

Gah, ztrácela jsem rozum.

„Seber se,“ řekla jsem nahlas, můj hlas se rozléhal po prázdné místnosti. Moje nohy udeřily proti podlaze, když jsem se přesunula ke kabince se zavřenými dveřmi.

„Je tam někdo?“ Zavolala jsem a rozrazila dveře. Udělalo to bouchavý zvuk, když dveře narazily do zdi a chatrná kabinka se rozvibrovala, jak jsem do ní lehce šťouchla.

Nikdo tady nebyl.

Obrátila jsem oči v sloup a ustoupila jsem, abych prohledala každou kabinku, než jsem se vrátila do sprch.

Rozhodla jsem se o tom nikomu neříkat. Bylo to trapné.

Když jsem se vrátila do sprch, zrcadla byla stále zamlžená a vzduch byl teplejší. Moje věci byly stále na hromadě na lavičce, kde jsem je nechala, Použila jsem ruku na zrcadlo nad umyvadlem, abych z něho setřela orosení, abych se mohla podívat.

I přesto, že všechno bylo bez brýlí většinou rozmazané, pořád jsem rozpoznávala dostatek z mého obličeje, abych použila hydratační krém. Napumpovala jsem si trochu bílého krému na prsty a postavila jsem láhev na okraj umyvadla. Poté, co jsem si ho rozetřela po konečcích prstů, jsem se podívala zpět do zrcadla a začala si ho třít na obličej.

 A pak jsem ztuhla.

Stála jsem nehybně s rukama stále přilepenýma na své tváři, když jsem se dívala do zrcadla na to, co bylo za mnou.

Byl to jen sprchový závěs, řekla jsem si.

Ano, ale já jsem závěs nezatahovala, když jsem vycházela.

Nechala jsem ho roztažený.

Ale on už nebyl roztažený.

Tlustá bílá látka se rozprostírala přes otvor, čímž blokovala pohled na celou sprchu.

Stála jsem tam a koukala do zrcadla na tu bílou stěnu nekonečně dlouho.

Zatáhla jsem ho a jen na to zapomněla?

Už jsem zkontrolovala koupelnu. Byla jsem tady sama.

Nebo ne?

A pak se za závěsem něco pohnulo.

Pohyb zavlnil bílým závěsem a já s hrůzou sledovala, jak se lehce zakymácel.

Jenom si to snad představuju?

Stalo se to znovu. Tentokrát se závěs zahoupal víc. Myslela jsem si, že jsem za ním viděla temně tvarovaný stín.

Srdce se mi rozbušilo tak silně, že to byl jediný zvuk, který jsem slyšela. Hrdlo se mi náhle přiškrtilo a bolelo mě dýchat a polykat. Strach mi mravenčil v kostech. Ruce mi spadly z obličeje a otřely zbylý krém do ručníku, který jsem měla omotaný kolem těla.

Dnes jsem opravdu nebyla připravená na napadení.

Vždyť jsem na sobě měla jen ručník.

Plížila jsem se dopředu tak tiše, jak jen to šlo, a sehnula jsem se pro své brýle. Když se má holka bránil, musí být schopna aspoň vidět.

Místnost přešla do centra pozornosti a já se cítila o trochu víc pod kontrolou. Dokud se závěs znovu nepohnul.

S těžkým povzdechem, jsem vystoupila zeza lavičky a přistoupila ke sprše.

Natáhla jsem ruku a sevřela okraj závěsu.

Plíce mi hořely potřebou kyslíku, ale já nebyla schopná nasát vzduch. Byla jsem tak vyděšená, že jsem ani nemohla utéct pryč.

Určitě bych měla utéct pryč.

Místo toho jsem počítala do tří.

Jedna.

Dva.

Tři.

Strhla jsem závěs.

Někdo se na mě vrhl.

A já zakřičela.