Hater - 7. kapitola

Překlad: Lucie

Stále nosí jeho
mikinu. Nejlepší starý mládenec
na Alpha U #MimoTrh
Romeo a Rimmel navždy?
#SprtkaJeStaleSexy

        …Alpha BuzzFeed

Rimmel

OBLECES SI JI DNES?

TOBE TAKY DOBRE RANO.

DOBRE RANO, KRASKO.

AHOJ.

                                                  CHCI, ABY SIS JI DNES OBLEKLA.

Zírala jsem na telefon, byla jsem zároveň okouzlená a frustrovaná. Romeo prostě musel mít na mně své jméno. Bylo brzy ráno, první den školy v tomto semestru, a on si chtěl být jistý, že ho budu dnes v kampusu „reprezentovat“.

VCERA V NOCI JSI MI VEDLE ME CHYBELA.

I když bylo příliš brzké ráno, stejně jsem roztála. Taky mi chyběl. Probudila jsem se více než jednou a natahovala se po něm. Bylo příliš snadné si zvyknout na jeho velké, teplé tělo vedle mě, a když bylo pryč, bylo to, jako kdyby mi něco chybělo.

TY MNE TAKY.

Ivy vstoupila, nesla si svou malou toaletní tašku a obrátila oči v sloup, když mě uviděla sedět na posteli s telefonem v ruce.

„Na tohle je příliš brzy,“ zabručela a položila svou taštičku na konec postele.

„Udělala jsem ti kafe,“ řekla jsem a ukázala na Keurig a její hrníček.

„Jsi světec!“ Řekla a vrhla se na šálek. Po třech doušcích a dvou vděčných povzdeších si mě prohlédla.

„Co budeš dělat se svými vlasy?“ Zeptala se, zatímco mě přejížděla očima.

„Co je na nich špatného?“ Zeptala jsem se. Jen jsem si je stáhla do drdolu.

Dobře, tak jsem nepoužila hřeben.

Nebo zrcadlo.

Telefon mi zavibroval v ruce a já zapomněla na své vlasy.

TAK?

Už jsem na sobě měla legíny v barvě námořnické modři a zapnutou flanelku. Byla kostkovaná, modrá, červená a bílá. Babička říkala, že tyhle košile jsou zpět v módě. Nemohla jsem se o to starat méně. Byla jsem ráda, když se mě snažila přesvědčit, abych si koupila něco teplého, pytlovitého, něco, co se jsem mohla nosit ke svým legínám.

Stále tu padal sníh a já věděla, že během oběda ze mě bude lidský nanuk. A tak jsem si přes tričko dala další vrstvu, a flanel se nezdál jako špatný nápad.

# ♥

TO JE ANO?

Usmála jsem se.

ANO.

JO, SAKRA.

„Vážně,“ řekla Ivy, vzala mi telefon z ruky a hodila mi ho na polštář. „Na to teď nemáš čas. Máme tu vlasovou pohotovost.“

„Nemůžu si vzít čepici?“

„Ne v první den, co jsi zpátky!“

Neslyšela jsem ne. Co jsem slyšela, tak nosit čepici bylo někdy v módě. Potřebovala jsem čepici.

Dala si další doušek ze své kávy a pak popadla mé vlasy. Když byla hotová, opatrně jsem přetáhla Romeovu mikinu před hlavu a podívala se do zrcadla. Stále byly stažené do volného drdolu na vrcholu hlavy. Ale byl tu také postranní cop, který začínal vepředu, točil se kolem mé hlavy a končil nad uchem na opačné straně. Zakončila to tím, že mi vytáhla několik pramenů kolem uší a na krku.

Vypadalo to nohem lépe, než jak jsem to nosila.

„Měla bys být kadeřnice,“ řekla jsem jí.

Usmála se. „To zní jako hvězdná kariéra.“

Uvědomila jsem si, že neznám její obor, tak jsem se jí zeptala.

Udělala obličej a napila se kávy, jako kdyby se snažila posilnit. „Já nevím.“

Zděšení bylo přesně to, co jsem cítila. Nevěděla! Jak to, že nevěděla, proč tady je!

„Už jsem třikrát změnila názor. Je tu na výběr příliš mnoho věcí.“

„No, myslím si, že bys mohla být věčný student,“ řekla jsem a usmála se.

Nadzvedla obočí, jako kdyby to byl ve skutečnosti její tajný plán.

Podívala jsem se na hodiny a povzdechla si. „Asi bych měla jít do třídy.“

„Nechceš se později sejít v jídelně na oběd? Zeptala se.

„Určitě. Uvidíme se tam.“

Obě jsme měli pauzu ve stejný čas, a tak mě napadlo, jestli bychom to mohly dělat pravidelně. Tak nějak jsem v to doufala.

Tento semestr jsem toho měla hodně, a věděla jsem, že mi dá hodně práce, abych udržela krok, ale já to zvládnu. Kromě plného rozvrhu, jsem pořád ještě dobrovolničila v útulku a chtěla jsem doučovat Romea.

Jedna moje část si přála mít práci na částečný úvazek, ale prostě jsem na to neměla čas. Stipendium mi pokrylo knihy, kolej a školné. Na konci semestru mi trochu zbylo, takže jsem to použila na jídlo a další věci, které jsem potřebovala. Upřímně, nepotřebovala jsem moc peněz. Nebyla jsem ten ty holky, která o víkendech chodí ven, nebo která tráví hodně času v nákupních centrech. Táta mi každý měsíc posílal peníze, občas mi něco pošlou i prarodiče, ale nikdy jsem je o nic nežádala, pokud to nebylo něco, co jsem opravdu potřebovala.

Přesto bylo hezké mít možnost ušetřit nějaké peníze, abych si po promoci mohla koupit auto. Sice jsem měla svůj skútr, ale ten mi v tomto zimním počasí byl k ničemu.

Samozřejmě, že bude spousta času na to, ušetřit si na auto později. Ve škole budu ještě nějakou chvíli. Stát se veterinářkou je závazek na dlouhou dobu. Po čtyřech letech bakalářského studia (budu mít bakalářský titul z Vědy ve veterinárních technologiích), se budu muset přihlásit na veterinu. Jakmile budu přijata, čekají mě další čtyři roky studia, než si konečně dodělám titul.

Měla jsem v plánu vzít si letní kurzy, které by věci trochu urychlily, ale protože jsem byla teprve ve druháku, pořád jsem měla ještě několik možností kudy se vydat.

Snažila jsem se nemyslet na to, kolik mi toho ještě scházelo. Místo toho jsem se snažila to brát jeden semestr po druhém.

Se dvěmi přednáškami/laborkami tento semestr, kurzem chování zvířat a matematikou, by to byl pravděpodobně rychlý plán.

Zavrtala jsem se do mikiny, když jsem šla a mžourala proti drsnému větru a padajícímu sněhu. Když se mi moje budova objevila v zorném poli, málem jsem zajásala. Tvář jsem měla otupělou, prsty ztuhlé a začínala jsem uvažovat, jestli někdy znovu ucítím uši.

Hnala jsem dopředu očekávající příval tepla, které by mě přivítalo u dveří. Držela jsem hlavu dole, aby můj obličej nebyl týrán větrem o nic víc, než to muselo být.

Skleněné dveře do budovy se otevřely, první závan tepla se promísil s chladem a pokynul mi, abych šla blíž. Zrychlila jsem krok a srazila se s někým ve dveřích. Odrazila jsem se od nich. Ruce mi automaticky vystřelily nahoru, abych se vyrovnala.

Popadla jsem nejbližší věc, která byla v dosahu.

Ztuhlé prsty se mi zabořily do škrábavě vlněného kabátu a překvapeně jsem vzhlédla.

„Promiň!“ Řekla jsem nervózně.

A pak jsem si uvědomila, kdo to byl.

Známé oči mě pozorovaly, v jediném okamžiku se změnily na vypočítavé.

„Zachu.“ Vydechla jsem bez dechu. Najednou jsem měla špatnou pachuť v ústech.

„No, podívejme se, kdo to je,“ řekl se zakřiveným úsměvem.

Zamračila jsem se a jeho úsměv se proměnil v plnohodnotný úšklebek. „Vidím, že mě nechceš nechat jít.“

Podívala jsem se dolů.

Ruce mi pořád svíraly přední část jeho kabátu. Okamžitě jsem ho pustila a o pár kroků ustoupila. Lidé kolem nás spěchali, aby se dostali do budovy a já se po nich toužebně podívala.

Udělala jsem krok kolem Zacha, abych se dostala dovnitř, ale zablokoval mi cestu.

„Je fajn tě tu potkat.“

„My jsme se nepotkali.“

„Kde máš svého bodyguarda?“

„Myslíš mého přítele?“ Opravila jsem ho.

„Mohla bys mě oklamat. Chová se spíš, jako kdybys byla něco, co vlastní.“

Byl to blbec a já neměla čas. Prošla jsem kolem něj a vešla jsem dovnitř. Moje třída byla ve druhém patře, a tak jsem zamířila podél zdi ke schodišti po mé pravici.

Zach vedle mě srovnal krok. Podívala jsem se na něj koutkem oka. „Nebyl jsi na cestě ven?“

„Zrovna jsem si uvědomil, že mám hodinu také v této budově.“

Znamenalo to, že do mě narazil záměrně? Vždyť už byl uvnitř. Jediný důvod, proč by šel ven, když neodcházel, by byl, protože mě viděl.

„Jdu pozdě.“ Zrychlila jsem své kroky po schodech, ignorovala jsem váhu své tašky a tlačila se dopředu.

Chtěla jsem od něj pryč. Něco ohledně Zacha bylo divné. I když jsme neměli žádnou historii, která by dokazovala, že se mu nedá věřit, stejně jsem se ho bála.

Byl to šestý smysl, stejně jako mají zvířata, aby poznali, když měl někdo špatné úmysly. Cítila jsem to právě teď, když vedle mě držel krok. Po těle mi přeběhla husí kůže. Něco na něm bylo špatně.

„Víš…“ Začal a já se vnitřně zděsila. Ještě neskončil s mluvením na mě? „Nikdy jsi mi nepřipadala jako ten typ dívky, co se nechá zmást okouzlujícím úsměvem. Myslel jsem si, že dívka jako ty bude chytřejší.“

Mé kroky trochu zakolísaly. „Prosím?“ Zeptala jsem se chladně.

„Chápu, proč jsou holky v kampusu po Romeovi tak žhavé. Je populární a hezký a má peníze. Jen mě překvapuje, že tě tyhle věci taky přitahují.“

Dveře do mé třídy mi vešly do zorného pole a nikdy jsem nebyla vděčnější, že jsem dorazila na ranní hodinu, jako jsem byla v tuhle chvíli. Než jsem vešla dovnitř, zastavila jsem se a obrátila se čelem na Zacha. Kolem krku měl obtočenou šálu a jeho oči byly nadšené a dobíraly si mě.

Čím si mě, sakra, dobíral, to jsem netušila.

„Nemohla bych se starat míň o Romeovy peníze a společenské postavení,“ řekla jsem. Nemusela jsem mu to vysvětlovat, ale v tu chvíli jsem tak nějak cítila, že musím. Byla to urážka, že Zach naznačil, že neměl nic jiného k nabídnutí kromě povrchních věcí. „Je víc než to.“

Zach se zazubil. „Ano. Předpokládám, že je.“

Zamrkala jsem. On se mnou souhlasil? Čekala jsem nějakou rychlou a podrážděnou odpověď.

Zach přistoupil a naklonil se, jako kdyby mi chtěl prozradit nějaké velké tajemství. „Taky je to lhář.“

Odvrátila jsem se od něj ke dveřím od třídy, ale nedostala jsem se příliš daleko. Zach mě chytil za zápěstí a strhl mě zpátky, jeho ruka stiskla mou paži příliš těsně.

Snažila jsem se vykroutit z jeho sevření. „Pust mě,“ zavrčela jsem.

Ignoroval mou žádost a stiskl mě silněji.

„Ubližuješ mi,“ vypustila jsem a snažila se ještě jednou vykroutit.

„Proč se ho nezeptáš, proč už nejsem prezidentem Omegy.“

„Všichni vědí proč,“ odsekla jsem a stále bojovala. Někdo procházel s pohledem na nás a na způsob, jak jsem byla zdrženlivá. Oči mu prudce zalétly na Zacha a pak zpátky na mě. „Protože tě zatkli.“ Řekla jsem mu.

Prudce si mě přitáhl blíž. Klopýtla jsem a upadla bych, kdybych mu nenarazila do hrudi.

„Hej,“ zanotoval ten kluk, co nás pozoroval. Udělal krok ke mně, když jsem se odtáhla od Zacha.

„Zeptej se svého bodyguarda, proč jsem byl zatčen,“ řekl mi tiše Zach do ucha.

Pak mě propustil a odkráčel. Třela jsem si své bolavé pulzující zápěstí, když jsem se dívala, jak mizí do nedaleké učebny.

„Jsi v pohodě?“ Zeptal se kluk.

Podívala jsem se na něj a slabě se usmála. „Jo. Jsem v pohodě.“ Vyhrnula jsem si příliš dlouhý rukáv mikiny a podívala se dolů na svoje zápěstí. Bylo červené a flekaté.

Zachytila jsem, jak mi na ni ten cizinec taky hledí (nevypadal povědomě?), a tak jsem ho zase rychle zakryla rukávem.

„Co to mělo znamenat?“ Zadíval se směrem, kde zmizel Zach.

„Nic,“ odpověděla jsem. „Jen se choval jako blbec.“

Vypadal, jako kdyby se chtěl hádat nebo se zeptat na víc otázek, a tak jsem ho zastavila malým úsměvem. „Díky, že ses do toho zapojil, i když jsi nemusel.“

Jeho oči se rozšířily a výraz hrůzy přešel přes jeho obličej. „Nebudu tu postávat a díval se, jak je ženě ubližováno.“ Pak si pod vousy zamumlal. „Hlavně tobě.“

„Cože?“ Zeptala jsem se. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ho slyšela správně.

„Jdeš pozdě.“ Ukázal na třídu za mnou.

Narovnala jsem se. Kruci! Zapomněla jsem na hodinu! Spěchala jsem do místnosti a vklouzla na sedačku poblíž východu.

Když profesor zahájil přednášku, tak přestavil sebe a cíle pro tento semestr, moje oči však putovaly zpět k otevřeným dveřím.

Nikdo tam nebyl. Už ne.

Ale zápěstí mi stále hořelo a bolelo. Nemohla jsem si pomoc, ale přemýšlela jsem nad tím, co Zach řekl.