Enamor - 2. kapitola

Překlad: Mili

Trace

Jsem nervózní. Není to nervozita typu První-školní-den, kde si představujete, že jste přede všemi úplně nazí a lidé si na vás ukazují a smějí se, ale nervozita typu Chce se mi zvracet. Asi jsem se neměla tak moc snažit Nixona přemluvit k tomu, aby mi dovolil to udělat, když si nejsem jistá ani já sama, jestli to udělat chci.

Zatnula jsem pěsti, potom jsem je zase povolila a čekala v tělocvičně. Staré hodiny na zdi se mi posmívaly, zatímco jsem se opírala o zeď. Žíněnka leží uprostřed místnosti. Jsem si zatraceně jistá, že už za pár minut na ní můj zadek stráví hodně času.

Nixon mi odmítal říct, o čem rozmlouvali s Phoenixem, ale dokážu si představit, že to nebylo nic příjemného. Nixon opravdu prošel hodně dlouhou cestu, co se udržení vzteku pod pokličkou týče, ale když přijde na Phoenixe, veškeré sebeovládání jde stranou.

Odpověď jsem dostala o minutu později, když Phoenix otevřel dveře do tělocvičny a krátce se podíval mým směrem. Položil na zem láhev s vodou a bílý ručník a potom se na mě otočil.

Má naběhlý ret a začíná se mu dělat modřina na tváři, to byl jediný důkaz toho, že opravdu mluvil s Nixonem, nebo ještě líp, že s Nixonem promluvila Nixonova pěst. Pořád si nejsem jistá, jestli je to kvůli tomu, že Phoenix původně řekl ne a Nixon ho přesvědčoval, nebo řekl ano a Nixon mu vyhrožoval.

Phoenix se zhluboka nadechl a přešel do středu žíněnky. Nechoval se ke mně vždycky strašně. Na začátku to byl prostě jeden z Vyvolených, perfektní, dobře vypadající, vtipný a potom po mém útoku se změnil v monstrum. Myslím, že jsem si ho jako hrozivou bestii představovala i ve svých snech. Ne jako zlomeného muže se stíny pod očima a s tajemstvím za svými rty.

Ne, muž, na kterého se dívám, už není jako dřív. Což je důvod, proč to dokážu, potřebuju to udělat jak pro sebe, tak pro něho.

„Můžeme začít?“ Zeptal se jemně.

Olízla jsem si rty a zakývala, došla jsem doprostřed místnosti s pěstmi zatnutými podél boků.

Phoenix si těžce povzdechl a podíval se přímo na mě, svýma očima vyhledal moje a díval se tak pronikavě, že jsem měla chuť rozběhnout se ven z místnosti. Za těma očima bylo skryto tolik bolesti, proč jsem to nikdy dřív neviděla? Opravdu byl tak dobrý v nasazování pomyslné masky? Ve skrývání toho, kdo opravdu je? Bez přetvářky - každá emoce na jeho tváři byla čitelná, tohle ho zabíjelo, trhalo na kousíčky. Málem jsem z toho okamžitě vycouvala, jenže na druhou stranu tohle potřebujeme, zahojit rány, všechno zlepšit.

„Krav Maga,“ promluvil autoritativně, „je prakticky technika boje zblízka, je pohybová, je útočná a promyšlená tak, že se zdá skoro bezohledná. Ať už chceš odrazit zbraň, nůž nebo jenom vrazit někomu prsty do očí, abys mohla utéct, pointa je taková, že nechceš napadnout natolik, abys zranila, ale abys unikla, rozumíš?“

Polkla jsem a zakývala hlavou. V krku už jsem měla dávno sucho a srdce se mi rozbušilo, když udělal krok dopředu. „Správný postoj je podobný boxerskému, nohy rozkročené na šířku ramen a dominantní noha vpředu.“

Kousla jsem se do rtu a podívala se dolů nejdřív na svou pravou nohu a potom na levou. „Jak poznám, která je dominantní?“

„Kterou nohu máš vpředu při snowboardingu?“ Zeptal se.

Pokrčila jsem rameny. „Nikdy jsem to nedělala.“

Bez varování mě surově šťouchl do ramen. Zapotácela jsem se na pravé noze.

Souhlasně zakýval. „Pravou dopředu, levou dozadu, ale ne natolik daleko, aby to vypadalo, že chceš někomu nakopat zadek.“

Nastavila jsem se tak nějak bokem.

Zakroutil hlavou. „Ne, vypadáš, že mě chceš uhodit, jediné, co musíš udělat, je zvednout ruku, jenže už ses prozradila, dej nohy trochu blíž k sobě.“ Položil ruce na moje boky a pomohl mi nastavit postoj, potom se přesunul k rukám. „Ruce drž blíž, žádné zatínání, ještě tě nikdo nenapadl, nemáš ponětí, jestli budeš muset dát ránu nebo kopnout.“

„Jasně.“ Informace mi lítaly kolem hlavy a snažila jsem se soustředit jen na něho a ne na strach, který se ve mně začínal probouzet nad faktem, že se právě dotkl mých boků a rukou. Vážně jsem zmatkovala.

„Udeř mě,“ nařídil.

„Ehm?“ Olízla jsem si rty. „To je součást tréninku?“

„Udeř mě.“

„Phoenixi.“

„Udeř mě, sakra, nebo udeřím já tebe, chceš dostat jako první?“

Udeřila jsem ho.

Zlehka.

Bylo to spíš plácnutí po tváři. Zanadával, zapotácel se doleva a mnul si tvář. „Dala jsi mi facku.“

„Řekls, že tě mám udeřit!“

„Udeřit.“ Zakýval pomalu a bojoval s nutkáním se rozesmát. „Ne zfackovat.“

„Byla jsem zmatená.“ Kousla jsem se do spodního rtu a dala ruce v bok. „Navíc není to skoro to samé?“

Obočí mu vystřelilo nahoru. „Udeř mě znovu a řeknu ti to.“

„Do obličeje?“

„Chtěla bys mi radši dát ránu do koulí?“

„Mám na to odpovídat?“

Odvrátil se ode mě pryč a potom se podíval do země. „Zatni pěst, prašti mě tak, jak tě trénoval Nixon, jak tě to učil Frank, udeř mě zrovna tak, do obličeje, hned.“

„Ale - “

Pohnul se tak rychle, že jsem neměla čas se připravit. Ve vteřině byl u mě, v další vteřině jsem byla na zádech a on stál nade mnou.

„S takovouhle,“ dodal a nabídl mi ruku, „rychlostí nastane útok. Myslím, že jsme si oba vědomi toho, že váhání tě nikam nedovede. Když řeknu udeř, myslím to tak, nezaváhej. Když se v té situaci ocitneš, budeš reagovat na základě pudu, potřeby, návyku, nebudeš váhat, jasný?“

„Jo.“ Propletla jsem si ruce. „Chápu to.“

„Udeř mě.“

Jo, oficiálně nesnáším tréninky.

„Fajn.“ Odpověděla jsem a zvedla ruku.

Okamžitě vychýlil mou pěst a chytl mě za hrdlo, aby mě odstrčil dozadu. „Co jsem právě udělal?“

Mohl mi ublížit, mohl mi rozdrtit průdušnici, místo toho to udělal tak něžně, že to málem zalechtalo. „Když jsem se tě chystala udeřit, viděl jsi, že to přichází, myslím, že jsi využil mé pohybové energie, abys mě odstrčil stranou a začal protiúder.“

Jeho úsměv byl tak překrásný, že myslím, že mi zůstala pusa dokořán.

Je nad slunce jasné, že jsem nikdy v celém svém životě od Phoenixe nespatřila bohu upřímný úsměv. Jistě, viděla jsem ho se usmívat, ale ten úsměv byl vždycky pochmurný, i když jsem ho potkala poprvé, tak se v něm skrývala temnota.

Tohle bylo jako slunce zář.

Jako totální zbabělec jsem odvrátila pohled a nebyla jsem si vůbec jistá, jestli tu zář chci vidět, nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravená cítit lidskost, která ho znovu ovládla.

„Dobrá práce.“ Dvakrát zatleskal. „Takže, většina útočníků na to jde lehce, zatáhnou holku za mikinu nebo za culík.“

„Nebo za tašku.“ Dodala jsem a nechtěla jsem si vybavit tu chvíli, kdy přesně to udělal on mně.

Jeho úsměv zmizel.

Celé jeho chování potemnělo.

O krok jsem ustoupila dozadu.

On postoupil o krok dopředu.

Proběhl mnou chlad i teplo, měla bych utíkat? Bylo to už příliš? Tlačila jsem na něho? Probudila bestii? Už jsem byla na nejlepší cestě utéct, když zašeptal, „Správně, nebo tašku, kabelku, cokoliv, čím můžeš přitáhnout tu osobu a využít toho.“

Rychle jsem zakývala.

„Takže ve chvíli, kdy se to stane, potřebuješ plán. Už jsi chycená tím člověkem a ten chlap tě může lehce přemoct, takže představa je taková, že budeš chtít získat nějaký čas pro sebe a použít jeho váhu proti němu nebo ho překvapit. Záleží na situaci.“

Polkla jsem a pomalu kývla. „Jsem připravená. Ukaž mi to.“

Krátce otevřel oči dokořán a potom přistoupil o další krok dopředu. „Jenom mi řekni, řekni mi...“ Hlas mu zakolísal.“ „... když se budeš bát, řekni...“ Zavřel znovu oči. „Říct ‚přestaň‘ by přineslo až moc vzpomínek, nemůžeme vymyslet slovo, které není...“ Nedořekl to, jenom zíral do země a byl bledý ve tváři.

„Bů.“ Odkývla jsem. „Zabučím, až budu vyděšená.“

Na tváři se mu objevil úsměv. „Budeš bučet?“

„Jako úplná kráva.“

Vyprskl smíchy a pokýval hlavou. „Tak jo, až zabučíš, vycouvám, hlavně to řekni nahlas.“

„To je jediný způsob, jak se dá bučet, Phoenixi.“ Mrkla jsem a potom jsem se naštelovala do správného postoje.