Ember - 6. kapitola

Překlad: Mili

Jediné, čeho jsem schopný, je bolest; jediné, co cítím, je utrpení.

Phoenix

Tu noc jsem šel do postele brzy. Myslí mi vířilo až příliš moc protichůdných emocí a už jsem unavený snahou mít všechno pořád pod kontrolou. Jestli mám být úplně upřímný, ona mě děsí. Jsem otupělý už tak dlouho, že dokonce i její dotyk je pro mě, jako bych se spálil. Celé moje tělo vzplane k životu a pak si najednou připomenu, co se stalo, když jsem byl s nějakou ženou naposledy.

Zneužil jsem ji.

Ublížil jsem jí.

Protože to je jediné, čeho jsem schopný.

Jsem nebezpečný; jenže ona to neví. A já už nevím, jak jinak ji udržet v bezpečí, než ji od sebe odstrkovat pryč, donutit ji mě nenávidět, donutit ji si uvědomit, že nejsem nic speciálního.

Pronásledují mě noční můry.

Dokonce i ten smrad zatuchlé místnosti, ve kterém otec věznil dívky... nějak si to našlo cestu do mých nočních můr a mně se z toho chce skoro každou noc zvracet.

Bee je nevinná.

Tak. Zatraceně. Nevinná.

I dotýkat se jí mě štve, protože přísahám, že vidím, jak temnota opouští moje tělo a snaží se otisknout do ní.

Zachvěl jsem se a snažil zavřít oči. Zítra bude první pekelný den, kdy se budu muset vrátit na místo, na které jsem přísahal, že se nikdy nevrátím.

Místo, kde to všechno začalo.

Eagle Elite.

Moje Nemesis. Moje kletba.

Dveře ložnice se s lehkým cvaknutím otevřely. Vyskočil jsem z postele, vytáhl zpod polštáře nůž a zvedl ho nad hlavu.

Dovnitř přivandrovala Bee se zvednutýma rukama. „To jsem jenom já.“

Hodil jsem nůž na noční stolek a opřel se o polštáře. „Co k čertu chceš?“

Neodpověděla, ale přišla blíž. Dokázal bych říct podle pohybu vzduchu, jak moc blízko stojí. Rozechvěl jsem se nevolností i neochvějnou touhou zároveň, když se pod váhou jejího těla prohnula matrace.

„Phoenixi...“ Hlas měla tenký, slabý. „... Já jenom.... Mám otázku a nemůžu spát a věděla jsem, že ty taky nespíš, protože jsi jak upír a tak.“

„Miluju, když mě ve dvě hodiny ráno vzbudíš s komplimentem.“

„Ale...“ Jako pokaždé ignorovala můj protivný tón a mluvila dál. „... slib mi, že se nebudeš smát.“

Povzdechl jsem si. „Kdy jsi mě vůbec slyšela smát se?“

Hlas se jí zadrhl. „Pravda.“

Sakra, jakkoliv se rozbíhají rozhovory ve dvě ráno, tento hraničí se sebevraždou.

„Takže...“ Odkašlala si. „... jak si děláš kamarády?“

Tohle jsem nečekal. Vážně se ptá vraha, šéfa zločineckého gangu, zloděje, násilníka a psychicky labilního teroristy, jak si sakra dělá kamarády? „Sedni k počítači, vyhledej si Mr. Rogers, podívej se na pár epizod, napiš si detailní poznámky a budeš v pohodě.“ Ruce se mi třásly touhou ji utěšit, ale ty samé ruce ubližovaly ženám - ubližovaly hodně lidem. Jak by mohly utěšovat? Když jediné, co kdy skutečně přinesly, byla smrt?

„Phoenixi.“ Odvětila tichým hlasem... až moc tichým.

Mohl jsem rozeznat jen rysy jejího těla. Sáhla si na tváře, aby si je utřela, rukou se pak otřela o mou. Vlhké. Má vlhké prsty.

Do háje zatracenýho. „Proč brečíš?“

„P-protože...“ Popotáhla. „... jsi jediný přítel, kterého mám, dokonce i když mě nemáš rád! Jak donutím lidi, aby mě měli rádi? Něco musím dělat špatně, protože si myslím, že mě nemá rád vůbec nikdo. Jenom mě vezmou v potaz a já bych teď opravdu... opravdu...“ Slova se jí motala dohromady, když začala škytat. „... potřebovala nějakého kamaráda.“

Myslí si, že jsem její kamarád. Není smutné, že jsem její jediný přítel? Ta myšlenka by mě mě zahnat pryč, donutit mě ji od sebe odstrčit. Místo toho trpím touhle šílenou touhou ji k sobě přitisknout, políbit ji na čelo a říct jí, že děkuju. Děkuju za to, že ona je zase moje kamarádka, i když jsem ten nejmíň sympatický člověk ve vesmíru, a zasloužím si toho úplně nepatrně.

Zahanbený. Ruce se mi nepřestaly chvět potřebou se jí dotknout. Moje tělo vřelo i chladlo najednou.

„Bee, povedeš si zítra doře. Jak by tě někdo nemohl mít rád?“

„Ty mě nemáš rád.“ Odsunula se a přitiskla si kolena k hrudi.

„Hej!“ Snažil jsem se udržet tón hlasu hravý. „Myslel jsem, že jsme kamarádi.“

„Kamarádi jí lasagne toho druhého.“

Je tma, takže se můžu svobodně usmát, aniž by to zahlédla, ano, opravdu mám smysl pro humor, dokoknce i zatraceně velkou trhlinu v mém emočním brnění. „Cítila by ses líp? Kdybych si dal trochu lasagní?“

„Možná,“ odpověděla chraplavě. „Ale radši plný talíř.“

„Je to taktika k tomu, abych jedl jinou barvu než zelenou?“

„A jestli jo?“

„Slzy fungují.“

Bee se přemístila blíž ke mně; mohl bych ji ochutnat. Instinkt mi říkal, ať se skloním, takže jsem uhnul dozadu, pryč od pokušení. Nemůžu už ani věřit svým instinktům. Jsou ďábelské - stejně jako já.

„Jeden talíř lasagní... protože jsi řekl, že jsme kamarádi a kamarádi tohle dělají.“

„Jsou dvě ráno.“

„Dobře.“ Vstala a natáhla ke mně ruku. „Tak se ti možná škrob nalepí na tělo a dostaneš se na tři procenta tělesného tuku.“

Obrátil jsem oči v sloup a vzal ji za ruku.

V momentě, kdy se naše prsty dotkly.

Jsem toho litoval. Hodně moc.

Mozek mi začal ukazovat obrázky. Jak ji líbám, jak ji držím ve své náruči, a potom se ty obrázky změnily v něco strašného... vzpomínky na to, jak ubližuju těm dívkám... vzpomínky na jejich výkřiky, jejich pláč.

Pustil jsem její ruku a moje se mi najednou začala potit.

„Tak jdeš?“

„Jo,“ zašeptal jsem, zvedl ze země tričko a přetáhl si ho přes hlavu. Dával jsem pozor na to, ať je mezi námi aspoň dvacet čísel prostoru. Pomalu jsme v tichosti šli po schodech dolů.

Bee rychle prošla kuchyní, vytáhla z ledničky lasagne a položila je na pult. Natáhl jsem se pro talíř zrovna ve chvíli, když pro něho sáhla i ona; její ruka se znovu ocitla na mé a tělem se přitiskla k mému hrudníku.

Zaklel jsem, ukročil o krok dozadu, vzdal jsem se talíře a na chvíli i příčetnosti, než jsem si sedl a nechal jí nandat jídlo na talíř.

Očividně si myslí, že jsem byl v hladomorně, protože porce, kterou mi nachystala, je tak velká, že pokrývá celý talíř.

„Ještě jednou...“ Připomněl jsem. „... jsou dvě hodiny ráno. Nevím, jestli to všechno sním.“

„Sníš,“ odpověděla sebevědomě. „Stejně nejíš dost. Jako by ses trestal nebo co.“

„Možná se trestám.“ Chtěla přátelství; takže to taky znamená upřímnost.

Ruka Bee se vznášela nad mikrovlnkou. Ta o chvilku později zazvonila. Do nosu mě naplno uhodila vůně; žaludek mi zakručel jako na zavolanou.

Nemá ani ponětí.

Že tohle bude moje první skutečné teplé jídlo, jaké jsem za poslední skoro tři měsíce měl. Ranní proteinové koktejly a vajíčka. To je můj život, moje existence. Dává to smysl, když nad tím tak přemýšlím. Proč bych měl zažít jakýkoliv druh potěšení - i z jídla - když já byl ten, kdo ho sakra vzal každému, se kterým přišel do kontaktu?

Třásl jsem se po celém těle, když jsem zvedl vidličku a pomalu ji zabořil do sýru nahoře. Sakra, jsem jako malé dítě, které poprvé ochutná cereálie.

Lasagne mi oficiálně nahání strach.

Co kdyby stačilo jedno kousnutí, které mě svrhne přes okraj? Co když kvůli tomu jednomu kousnutí, tomu jedinému kousku potěšení, začnu toužit po tom, co jsem dělal v minulosti? Co když...

Pustil jsem vidličku a položil zpocené dlaně na chladivý pult. „Omlouvám se. Nemůžu.“

Bee si povzdechla, sedla si vedle mě na barovou stoličku a krátce pohlédla doleva na prázdné místo, které zbylo po dvou stoličkách, co jsem zničil. Kromě toho pohledu, který byl tak rychlý, že jsem si ho mohl taky jen představovat, vypadala naprosto nevyvedená z míry.

S nadávkou jsem opřel o pult lokty a předklonil se; na spáncích mi vyrašily krůpěje potu. Budu zvracet.

„Jsme kamarádi, že?“ Zeptala se Bee.

Nepodíval jsem se na ni. Ale zakýval jsem hlavou a podařilo se mi odpovědět. „Jistě.“

„Tak já ti pomůžu.“

Vážně bych si dokázal poradit i bez téhle její pomoci.

Bee vzala vidličku a nabodla na ni malou porci, kterou pomalu zvedla k mému obličeji.

Otočil jsem se; z lasagní na vidličce se kouřilo, vábily mě, prosily, sváděly. Podíval jsem se jí do očí.

Zakývala hlavou.

Začal jsem zrychleně dýchat.

„Jsou to jenom lasagne,“ zašeptala.

„Ne, nejsou.“ Polkl jsem, když se mi žaludek převrátil nutkáním na zvracení. „Ne pro mě.“

„Jedno kousnutí.“

„Nevím, jestli můžu.“

Pokrčila rameny a potom mi holení pronikla ostrá bolest, když do ní narazila její noha.

„Co to sakra!“ Zakřičel jsem s otevřenou pusou a potom, jak - to ví bůh, do ní našla cestu ta vidlička. Ve vteřině, kdy se jídlo dotklo mého jazyka, málem jsem omdlel extází. Žvýkání jídla nebylo nikdy tak dobré. Nedokážu si vzpomenout, kdy lasagne chutnaly tak ohromně, tak výbušně. Polkl jsem a dychtivě jsem se podíval na vidličku.

Bee se mi podívala do očí a mrkla, potom znovu bodla vidličkou do lasagní. „A tady máme letadýlko.“

Dost jsem bojoval s tím, abych se nerozesmál.

„Vidím zuby?“ Předklonila se. „Phoenix De Lange... se směje?“

„Jedno po druhém.“ Donutil jsem se přestat smát. „Je to dobré, Bee.“

„Letadlo? Protože umím udělat taky choo-choo vláček.“

„Ne.“ Zatraceně s ní! Ten její úsměv mě nutí chtít... tak zoufale. „Lasagne.... i když jsem si vysloužil modřinu, abych je ochutnal.“

„Kdybys jen nebyl tak tvrdohlavý.“

„Ha!“ Kývnul jsem. „Umím být dobře tvrdohlavý.“

„Pravda.“ Podala mi vidličku. „Myslíš, že už si s tím poradíš sám, šampione?“

Odkýval jsem to a vzal vidličku do třesoucích se rukou. Druhé ochutnání bude těžké, protože to musím udělat sám. Pořád očekávám, že si ze mě částečně bude dělat srandu. Co za lůzra nedokáže sníst jídlo? Co za lůzra má pokušení zvracet z myšlenky oddání se nějakému potěšení? Já. Jenom já. Jsem zkažený. Vždycky budu zkažený.

Dojedl jsem v rekordním čase, byl jsem tak plný, až jsem se obával, že to jídlo vyvrhnu.

S výdechem jsem vstal a odnesl talíř do dřezu, opatrně jsem z něho smyl všechny zbytky jídla, než jsem ho umístil do myčky. Bee se kolem mě v tichosti motala; vrátila nádobu s lasagnemi zpátky do ledničky a zavřela dvířka.

„Takže...“ Bee se opřela o pult a zkřížila paže na prsou. Vůbec jsem si nevšiml, jak krátké má kraťase, ani jak moc upnuté tílko. Odvrátil jsem pohled, zahanbený, že jsem si to zaznamenal až teď, naštvaný, že je tady jen tak málo světla, že vidím pouhé obrysy jejího těla.

„... jak si udělat kamarády.“

„Bee...“ Zatnul jsem čelist a promnul si rukama obličej. „Podívej, jediné, co musíš dělat, je být sama sebou. Lidi tě budou milovat. Přísahám.“

„Ty se na mě nedokážeš ani podívat a chceš, abych ti to věřila?“

S pozvdechem jsem pomalu zvedl hlavu. Ve chvíli, kdy jsem pohledem vyhledal její oči, ztratil jsem schopnost mluvit. Zkroutil jsem prsty, v celém těle mi hučelo, udělal jsem krok směrem k ní, potom další, dokud jsem ji svým tělem takřka nepřitiskl k pultu. Horko jejího těla do mě naráželo v pomalých smyslných vlnách.

„Buď sama sebou,“ zašeptal jsem, opřel se rukama o chladný žulový pult a dával pozor, abych se o ni neotřel svými pažemi. „A budou tě milovat.“

„Být sama sebou,“ zopakovala a očima těkala z mých rtů na bradu. „Co když to nebude stačit?“

„Bude,“ odvětil jsem chraptivě. „Donutila jsi mě sníst lasagne... první jídlo od doby, co...“ Zakroutil jsem hlavou. „Už je to dlouhá doba. Máš dobré srdce, Bee. Nechej je, ať to vidí.“

„A ty budeš se mnou?“ Zahleděla se na mě svým nevinným pohledem.

„Jo.“ Polkl jsem sucho v krku. „Budu tam a ochotný zastřelit každého na místě, pokud ti odmítnou přátelství.“

„Jako ty.“

Přistižen jsem dokázal jen zírat a uboze zakývat hlavou.

Bee přesunula svou ruku na můj hrudník. Neodtáhl jsem se. Měl jsem. Ale neudělal jsem to. Cítit to teplo je tak zatraceně dobré. Zachvěl jsem se. Potom jsem se ksakru předklonil.

„Whoa, noční svačinka?“ Sergiův hlas zněl jako kilometr daleko.

Ucuknul jsem a zakoulel nad ním očima. „Jo... umíral jsem hlady.“

Bee se usmála a prošla kolem mě. „Sergio, chceš taky najíst?“

„Ne, jenom vodu.“ Přimhouřil oči mým směrem. „Je pozdě. Vy dva byste měli už spát.“

„On spal,“ pronesla Bee sebevědomě. „Ale donutila jsem ho vstát a říct mi, jak si udělat kamarády, a donutit ho sníst něco, co má barvu.“

„Wow, zvládla jsi tohle všechno? V těchto ranních hodinách?“

„Umím čarovat!“ Hodila rukama do vzduchu a potom zívla. „A jsem unavená... Uvidíme se ráno, kluci.“

Zvuk jejích měkkých kroků kráčejících po schodech mi konečně dovolil dýchat normálně. Dokud Sergio nedošel ke mně a neoznámil ledovým hlasem. „Co si do háje myslíš, že děláš?“

„Spal jsem...“ Obrátil jsem oči v sloup. „... potom princezna potřebovala lekci... a donutila mě k jídlu a teď jdu zase spát. Proč? Štve tě to?“

„Prostě...“ Sergio si rukou projel své dlouhé tmavé vlasy. „Buď opatrný... ona není pro tebe.“

„Věř mi.“ Prošel jsem kolem něho a zašeptal. „Jsem si toho dobře vědom.“