AWNC - 19. kapitola

Překlad: Tanulka

Seděl na piknikovém stole. Nohy měl položené na židli a byl zaměřen na dívku, která mu stála mezi nohama. Měl na sobě černou košili, byl téměř maskovaný do noční tmy. Jeho černé vlasy splývaly s tvou, ale pak se usmál. Začalo mě bolet srdce. Vzpomínám si, jak se takhle smál na mě.

Bez přemýšlení jsem se k němu vydala, ale někdo mě chytil za ruku a táhl mě zpátky.

„Nedělej to.“

Napnu se a otočím se se zavrčením, které rychle přejde. „Gray?“

V jeho tváři bylo napětí a jeho ruka klesla. „Omlouvám se. Viděl jsem tě mluvit s tvými kamarády a bál jsem se, že uvidíš Briana. Nechoď tam, Taryn. Nech to být.“

„Proč?“

Jeho rty byly sevřené. „Jen dej na má slova. Nechoď tam. Od té doby, co ho vykopli z Evansovopárty je dobrej. Půjdeš-li tam, bude zase ve všem zpátky. Prosím.“

To mě zabíjelo. Milovala jsem Briana. Stále ho mám ráda, ale slyšet Gray prosit za jeho lepší život, mě bolelo, ale měl pravdu. Kdybych tam šla, zranila bych ho. Otevřela jsem pusu, ochotna s ním souhlasit, ale v tom jsem se zastavila. K Brianovi se přiblížil nějaký kluk a něco si vyměnili. Zahlédla jsem peníze složené do velkého chomáče a pak kluk odešel. Brian se opět vrátil k dívce před ním. Přejel rukou nahoru a dolů po jejích zádech, pak je položil na její boky. Přitáhl si jí blíž k sobě a tak musela klečet na židli. Začali se líbat, a tak jsem se obrátila na Graye.

Jeho oči se na mě celou dobu dívaly.

Ukázala jsem na Briana. „To byl Rawleyo člověk?“

Grayova ramena poklesla, zklopil hlavu a zaklel.

Když strčil ruce do kapes, pokračovala jsem: „Brian nenávidí studenty z Rawley. Proč by kurva dával něco takovým klukům?“

Brian mu něco dal. Ten kluk za to zaplatil. Moje mysl závodila, jako bych byla připojena na čtečku. Když mi to všechno zapadlo, kam mělo, zasténala jsem. „Prosím tě, řekni mi, že mi neřekneš, co si myslím.“

Zatřásla jsem hlavou. „Řekni mi, že Brian nepracuje pro Jace, že tu neprodává drogy a že ten kluk právě teď nebyl jeho platící zákazník.“ Srdce mi bušilo a hrudník jsem měla sevřený. „Prosím, sakra, řekni mi, že jsem si to špatně vyložila, protože pokud ne, musím odsud vypadnout.“

Jace ho nikdy nechtěl zapojit do kšeftů, opakovala jsem si znovu a znovu v mé mysli, jak se zrada tvořila v mých střevech. Slíbil, že nikdy Briana nezapojí, ale teď byl zapojený. Gray měl poražený výraz. Zatřásla jsem hlavou a vyšla k Brianovi.

„Taryn, ne.“

Setřásla jsem jeho ruku. „Ne, Gray. Musím ho konfrontovat.“ S každým krokem ve mně hněv a zrada kvetly jasněji, ale došlo ještě k další emoci. Tohle bude sbohem, ale tentokrát doopravdy. Snažila jsem se s ním rozloučit několikrát, ale pak jsme se znovu setkali a já jsem si uvědomila, že jsem to vlastně nikdy nepřijala, protože jsem věděla, že Brian bude i nadále bojovat, aby byl se mnou. Teď už ně. On se ve svém životě posunul a viděla jsem to právě teď na vlastní oči.

„Nedělej to.“ Do cesty mi vstoupil Tray, držíc v ruce dva drinky. Soudě z toho, jak se podíval na Graye a pak na Briana, předpokládala jsem, že vše pochopil.

„Věděl jsi to, viď?“

Ramena měl ztuhlá a ústa pevně stisknutá k sobě. „Jo, věděl.“

„Jak to?“ Ztraceně. Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi něco hodit. S pohledem upřeným na drinky v jeho ruce jsem byla v pokušení je na něj převrátit. Neudělala jsem to. Nechala jsem ho namísto toho vidět v mých očích vztek. Jeho oči se zúžily. Zatnul zuby. „Byl vyloučen z Pedlamu. Pak jsem slyšel, že se vrátil. A podle toho, co jsem teď viděl, předpokládám, že je ve škole nová drogová spojka.“

„Jak to víš?“

„Hodně jsem toho slyšel, Taryn.“

Bylo toho víc. Viděla jsem to na něm, ale držel se zpátky. Zavřela jsem oči, zaklela a promnula si oči. Hlavou mi bušila bolest. „Jdu tam. Jdu si to s Brianem vyříkat a pak jdu pryč. Pro dnešek jsem skončila, ale ty a já si promluvíme později.“

„Nepochybuji o tom.“ Pohled ze mě neodvrátil.

Cítila jsem se, jako bych byla znovu udeřena do hrudi. Srdce se mi asi na vteřinu zastavilo. Tray se nedržel ode mě dál. Začínala mě naplňovat divná forma vzrušení, ale zahnala jsem ji zavrtěním hlavy. Neměla jsem zrovna teď čas na nějaká pocity vrkajících hrdliček. Brian nás pozoroval. Jeho hlava byla vztyčena, jeho oči byly ve střehu, ale byl opatrný.

Věděla jsem, přímo tam na místě, že se Brianovi nikdy nebudu rovnat. Nevěděla jsem, jak to vysvětlit a také jsem nevěděla, jestli jsem to vůbec někdy opravdu chtěla, ale věděla jsem, že to mezi námi nikdy nebude fungovat. Nebyli jsme na stejné vlně. Hluboko ve mně se zakořenil smutek. Opouštěla jsem někoho, kdo se mi rovnal, a zamířila jsem k mé minulosti. V krku se mi tvořil knedlík. Mám svůj názor a nechci se dlouho ohlížet zpět. Když jsem k nim došla, dívka stojící u něho na mě zírala. Ohlédla jsem se přes rameno. Tray zůstal za mnou. Ve tváři měl hlídací výraz, ale byla jsem ráda, že se držel zpátky. Řekla jsem Brianovi: „Řekni jí, ať se jde projít.“

Zalapala po dechu a obličej se jí svraštil hněvem. „Promiň…“

Dvakrát jí poplácal po boku. „Vypadni, Dee.“

„Co?“ Otočila se k němu zády a ústa jí zůstala otevřená. „Myslíš to vážně?“

Kývl na mě. „Mám tu nějaký obchod,“ řekl a zdůraznil slovo obchod. Ona držela hubu. „Oh. Dobře tedy.“ Když vstala, znovu se na mě podívala. „Pozor na ruce, zlato.“ Když odcházela, cíleně do mě narazila. Schovala jsem svůj úsměv. Na její tah jsem byla připravená. Když se její rameno srazilo s mým, bylo mé tělo zaťaté. Stáhla se ode mě a znovu zalapala po dechu. Mumlala: „Tlustý zadek,“ a pak zmizela v davu. Smála jsem se. Mé tělo bylo plné pevných svalů a nikdo mě nemohl nařknout z nadváhy. Nebyla jsem hubená, ale byla jsem štíhlá a věděla jsem, že klukům se mé křivky líbily. Pak jsem o ní přestala přemýšlet a podívala se Brianovi do očí.

Bylo na čase.

„Ty pracuješ pro Jace?“

„Ne,“ zatnul zuby. „Pracuji pro Galversona.“

„To je to samé. Jace je jeho šéf.“

„Jacův šéf je můj šéf.“ Odfrkl si. Nemohla jsem uvěřit, že mi takhle argumentoval. „To nedává smysl.“

Pokrčil rameny. Podráždění zmizelo a dívala jsem se na něho zamračeným pohledem. „Znamená to, že ti na mě ještě záleží? Jace mě tam nechtěl, ale jsem tam. No a co? Co se vlastně staráš?“

„Starám se,“ řekla jsem tiše. „Starám se hodně.“

Trhl sebou. „Jo, dobře…“ Otočil hlavu pryč. Sepjal ruce a položil si je na kolena, čelist sevřenou. „Co chceš, Taryn? Jdi si svou cestou a já si půjdu svou.“

To byla podstata toho všeho. Smutek, který jsem ještě nezažila, na mě padl. Usadil se nade mnou jako těžká deka a chtěl mě stáhnout sebou dolů k zemi. „To jo. Vypadá to tak.“

„Je to tak.“ V hloubce jeho očí vzplanul hněv. Po chvíli se naklonil a přinutil sám sebe se uklidnit. „Dělám svoje věci. To je to, co jsi chtěla. Nevím, proč tu jsi. Nejsem už tvoje věc. Stejně jako on.“ Kývl k místu, kde stál Tray, „není moje věc. Nech to být, Taryn.“

„Jace tohle pro tebe nikdy nechtěl. Nerozumím…“

„Nemusíš. Nech to být.“ Jeho oči byly chladné, padající ze mě.

„Mám starost.“

„Nestarej se. Rozešli jsme se. Byli jsme tvoje rodina, ale dostala jsi novou.“ Ušklíbl se. „Neřekla bych, že jsou rodina.“

„To je jedno. Nová parta. Je to nový život. To je to, co jsi chtěla. Když jsem nechtěl odejít, argumentovala jsi tím. Teď ti to dávám.“

„Jo, ale,“ Ukázala jsem na jeho ruku, „já vím, co jsi dal tomu klukovi. Prodáváš pro Jace.“

„Ne..“

„Pro Jaceova šéfa. To je stejné.“

„Stop.“

Přistoupila jsem těsně k němu a jeho ruce padly do mých. Podívala jsem se dolů a byla jsem překvapená, když jsem našla jeho ruce pod mýma, opřené o jeho kolena. Zamrkala jsem a ustoupila. Kdy se to stalo? Pak mě vyrušil Brianovo jemné zamumlání, když řekl: „Budu v pořádku. Nic to se mnou neudělá. Nemusím být Panther nebo mladší bratr JaceLansera, abych si udělal vlastní jméno. Budu v pořádku, Taryn. Budu. Mám to pod kontrolou.“

Neměl. Neměl a mé srdce bolelo ještě víc, protože to vím. Zavrtěla jsem hlavou. „Ty jsi tak tvrdohlavý. Vždycky si myslím, že víš, co děláš.“

Posadil se, narovnal záda a přes jeho tvář se vystavěla studená zeď. „Starám se o svoje vlastní záda. Takže, co tady děláš? Dostala jsi zbrusu novou rodinu. Udělej nám všem milost a předstírej, že nás neznáš, už ne.“

V mém krku se zavlnil tvrdý smích. Byl venku dřív, než jsem si uvědomila, že se směju. Když jsem to zjistila, nedokázala jsem přestat. Spolu s ním byla smíchána i malá kapka hysterie.

Nemohla jsem přestat.

Brian se zamračil. Byl připraven něco říci. Byl plný znepokojení, ale pak ho zamaskoval. „Běž, Tary.“

Trhla jsem hlavou a kývla. Mé krční svaly tyly ztuhlé a cítila jsem, jak s tím přikývnutím se lámaly moje šlachy, ale nuceně jsem stáhla svou čelist a hlavu dolů. Budu v pořádku. Seru na něj. Dal se na špatnou cestu. Já ne. On bude ten, do padne na dno…nemohla jsem přestat. Nemohla jsem ho dál chránit. Už ne. Tak dlouho to byla moje práce. Otočila jsem se, ale neudržela jsem se a zamumlala jsem: „Nedostala jsem rodinu. Byli nuceni mě přijmout.“ Vydala jsem se od něho. Nezastavila jsem se, ani když jsem byla u Traye a šla dál.

To byl můj poslední rozhovor s Brianem. Věděla jsem to a bylo to strašně špatně. Nechtěla jsem zůstat na párty. Když mi Tray nabídl, že mě vezme domů, zavrtěla jsem hlavou a požádala ho o jeho klíče. Nedovolil mi řídit samotné, takže jsme udělali kompromis. Vzal mě domů, ale celou cestu jsme nemluvili. Když mě vysadil doma, nezeptala jsem se, jestli se tam vrací zpátky. V tu chvíli jsem to nechtěla vědět. Chtěla jsem jen sedět a být sama. Brian byl opravdu pryč z mého života. Nevěděla jsem, jak jsem to s takovou jistotou věděla, ale věděla. Po zabalení Mandiiných kufrů a snesení jich do kuchyně, jsem si sedla a čekala na ni. Tohle bylo něco, bych měla udělat, někdo, koho můžu ještě chránit.

Čekala jsem až do rána. Bylo po šesté, když jí někdo vysadil u domu. Když přišla dovnitř, vypadala vyčerpaně. Měla pytle pod očima. Její oblečení na ní bylo přilepené. Lpěl na ní puch studeného potu, její rty byly oteklé, zatímco její zorničky byly rozšířené. Když hodila klíče na pult, udělala jeden krok a uviděla mě, zastavila se. Svraštila obočí k sobě, zvedla ruku a škrábala se na hlavě, hrála si s vlasy, než se zeptala: „Taryn? Jsi vzhůru?“

„Udělala jsem kafe.“ Ukázala jsem na konvici.

„Aha.“ Ohlédla se a zamračila se. „Dobře. Je to divná věc k rozhovoru. Hm,“ pořád se mračila a pak pokrčila rameny. „Jdu do postele.“

Vydala se ke schodům, ale pak si všimla kufrů a ustoupila zpátky. „Uf. Taryn? Co ten kufr? Jedeš někam?“ Zdálo se, že nade mnou přemýšlí. „Slyšela jsem, že jsi mluvila se svým ex. Stalo se něco mezi vámi? Myslíš si, že jsi v nebezpečí, nebo tak něco?“

Ne, já ne. „Nebudu chodit kolem horké kaše. Nesnáším to.“ Sledovala jsem ji. Chtěla jsem, aby viděla, jaká jsem vážná. Když to viděla, pořád se mračila, ale její oči se naplnily malým množstvím strachu. „Našla jsem tvou skrýš.“

Nechala jsem tu informaci viset ve vzduchu mezi námi.

Když si uvědomila, co mám na myslí, její oči se rozšířily a ramena ztuhla. Její ústa se otevřela. „Neměla jsi právo. Prohledávala jsi můj pokoj? Kdo si myslíš, že jsi…“

„Je to osmnáct.“

Zastavila se, zmatená tím, co jsem řekla.

Vstala jsem od stolu. „Máš problém.“ Otevřel pusu. Věděla jsem, že na špičce jazyka měla argument, ale zvedla jsem ruku. Dávala jsem jí tak znamení, ať je ticho.

„Vím, budeš se snažit mi to zdůvodnit. Chystáš se mi říct, že tě tvůj táta zná a nestará se. Nebo mi chceš říct, že je to naprosto v pořádku, že to používáš jen, když potřebuješ extra energii. Je mi to jedno.“

Cítila jsem se uvnitř mrtvá. Mandy to viděla a její fasáda zmizela. Nehodlala to popřít, ale viděla jsem, že to v ní začíná vařit.

Dodala jsem: „Tohle jsou tvoje tašky.“

„Promiň?“ Zeptala se smrtícím a tichým hlasem.

Přistoupila jsem blíž a snažila se snížit na stejnou výšku. „Tohle jsou tvoje tašky. Jsou zabalené, protože tě odvezu do odvykacího zařízení. Na rozdíl od tvých rodičů, na to neseru. Lžeš jen sama sobě pokaždé, když si vezmeš další prášek a ty to víš. Jsi tak plná lží a nemyslím si, že ještě víš, co je a není správné. Je správné opustit kluka, který tě podvádí. Je správné být naštvaná, když tě podvádí s tvojí kamarádkou. Je správné chtít mít lepší kamarádky, lepší vztahy, lepší rodiče, kteří se o tebe starají. To jsou ty správné věci, které máš dělat.“ Ježíši. Zastavila jsem se a přinutila se uklidnit.

Projel mnou vztek, který se ve mně usadil. Chtěla jsem do někoho rýpat, aby krvácel, dokud nebude vysušený.

Zjistila jsem, že jsem tato slova říkala sama sobě, té holce ve mně. Té, která chtěla být milována, chtěla mít matku, stejně jako měli všechny ostatní dívky ve svých životech. Té, která chtěla normální domov a ne být zamčená ve svém pokoji, protože hrozilo, že uteče.

I já jsem lhala sama sobě.

Zavřela jsem oči a obrátila se pryč. Svěsila jsem hlavu a přinutila se vidět pravdu. Chtěla jsem to tak moc, že jsem si nedokázala přiznat pravdu. Shelly a Kevin nikdy nebyli doma. Byli sice zdvořilí, ale to bylo všechno. Nestarali se. Nechtěli mě tam. Nebyli rodina, kterou jsem si myslela, že jsou. Zatnula jsem zuby, protože jsem věděla, že to je všechno lež krčící se ve mně a zvedla jsem znovu hlavu.

Mandy o krok ustoupila. Barva z jejího obličeje byla naprosto odčerpaná pryč.

„Miluju tě,“ řekla jsem, nutíc svůj tón hlasu, aby byl měkčí. „Proto tě zavezu do toho zařízení. Žádné tvoje kecy na mě nezapůsobí. Prošla jsem si touto cestou už mnohokrát s Brianem. Neprojdu si tím znovu. Vzhledem k tomu, že nijak nebojuješ, tak vím, že jsi v rané fázi procesu. Jestliže ti bude poskytnuta pomoc, vím, že to můžeš přemoci. Mandy.  Zvládneš to.“ Byla moje rodina. „Zvládneš tuhle zkurvenou situaci, jsi stále moje sestra. Tak jsem tady a budu bojovat pro tebe. Vezmi ty tašky, Mandy.“ Prosím, modlila jsem se v duchu. Potřebovala jít z vlastní vůle. Nemohla jsem ji nutit jít, tak jsem ji prosila. „Odvezu tě a pomůžu ti.“

„Taryn?“

Její hlas se zlomil a po tvářích jí začaly padat slzy. Viděla jsem hanbu, která se jí rozšířila po obličeji a pak svěsila hlavu.

Tehdy jsem věděla, že se mnou nebude bojovat. Stála jsem tam v šoku. Brian vždy bojoval.

Zapíral. Řval. Házel věci. Pak plakal a prosil mě, abych ho neopouštěla. Mandy nic z toho nedělala. Přešla rovnou do pláče a zhroutila se na židli u stolu.