AWNC - 18. kapitola

Překlad: Tanulka

Chápala jsem život s drogami. Ne proto, že bych sama brala drogy. Bylo to proto, že jsem se starala o někoho, kdo je bral. O Briana. Stojíc před Mandiným pokojem se mi všechny ty vzpomínky vybavily. Jak jsem ho odvezla dvakrát na léčení. Naposledy ho tam vezl Jace a byl tak dlouho čistý – tak dlouho. Možná se už k tomu zase vrátil, ale nemám tušení. V krku se mi tvořil uzel, když jsem si uvědomila tu pravdu. Brian už dál nebyla moje starost. Byla to Mandy.

Když jsem opustila Trayovo auto a šla do domu, zastavila jsem se. Stáhla jsem se do sebe. Připnula jsem si výraz falešného škádlení, falešného úsměvu a falešné zdvořilosti. Pravdou bylo, že jsem chtěla vyběhnout ty schody a dozvědět se pravdu. Držela jsem se zpátky, a když se dívky chystaly k odchodu, zavrtěla jsem odmítavě hlavou. Ne, nepotřebuji odvézt. Ano, Tray mě vyzvedne. Ano, bylo to nádherné. Ano, chodíme spolu. Zamračila jsem se, když jsem to řekla, ale přeci mě přede všemi políbil. Věděla jsem, že to něco znamenalo, přestože jsme ve skutečnosti o tom nijak nemluvili.

To by mohlo počkat. Zjistit Mandino tajemství byla moje priorita a s tou myšlenkou jsem vykročila a otevřela dveře. Otevřely se, ukazujíc mi růžové obrázky, její stůl, růžový laptop a její královsky velkou postel s béžovým přehozem. Měla vlastní koupelnu připojenou k jejímu pokoji. To bylo první, kam jsem šla. Šla jsem dovnitř s dotírajícím pocitem, že porušuji její důvěru a čelist se mi sevřela. Ruce se mi sevřely.

Začala jsem hledat.

Jamile jsem začala, bouře uvnitř mě se uklidnila. Úzkost, strach, napětí potřebovali získat odpovědi – všechno umlčet. A když jsem otevřela její skříňku v koupelně, vůbec se mi netřásly ruce. Ztotožnila jsem se s účelem. Prohlédla jsem každou zásuvku. Prohlédla jsem všechno pod zásuvkami, vršek zrcadla, každý kout v pokoji a popř. i uvolněné dlaždice nebo jiné rámy.

Podívala jsem se i dovnitř papírových kapesníků nebo roličky toaletního papíru. Zvedla jsem odpadky, tašku, abych se ujistila, že pod nimi není nic ukryto. Přejela jsem prsty po sklonu, lemu. Zkontrolovala jakékoliv šrouby, abych zjistila, že nebyly uvolněny.

Nic.

Další byla na řadě šatna. Prozkoumala jsem husté závěsy, abych se ujistila, že tam také nic nebylo a otočila se na opačnou stranu. Nadzvedla jsem skříňku a přejela rukou po obvodu, abych zjistila, že tam není žádný otvor, kde by se mohli ukrýt drogy. Prohlédla jsem každou krabici od bot, každou kapsu, každou píď šatů a podrážky bot.  Nebylo místo, které bych neprozkoumala.

Na dveřích ani zárubni nic nebylo. Vyzkoušela jsem i knoflíky, abych se ujistila, že nejsou volné. Nic jsem nenašla, tak jsem se otočila a vešla do ložnice.

Brian skrýval své drogy v malé krabičce přilepené pod kobercem. Napadlo mě, zda by to Mandy udělala stejně, tak jsem prohlédla rohy v místnosti a ujistila se, že je koberec připevněný.

Nic tam nebylo. Žádný roh nebyl zvednutý. Postel byla další. Prohlédla jsem jak deku, tak prostěradlo. Polštář povlak na polštář bylo už moc. Pak jsem zkontrolovala matraci, taky nic, tak jsem ji převrátila. Nic pod ní nebylo ukryto. Přesunula jsem se ke zdi a opřela se o ní. Pak jsem se otočila a studovala rám postele. Nic.

Poté, co jsem dala všechno zpátky a urovnala její postel, jsem přešla ke stolu. Nic. Její komoda byla poslední a ani tam jsem nic nenašla.

Seděla jsem uprostřed jejího pokoje, vše bylo zpátky na svém místě. Každý rám obrazu byl upraven přesně tak, jak ho zanechala. Nebude mít tušení, jak hlubokou kontrolou její pokoj prošel. Možná to nebyla pravda. Možná Jennica a Amber byla jen zlomyslné a žárlivé, ale když jsem na to pomyslela, zavrtěla jsem hlavou. „Ne, to nemůže být pravda.“ Nelhali by si mezi sebou.

Mluvili pravdu. Slyšela jsem tón jejich hlasů. Nemysleli si, že by je někdo mohl slyšet. Klukům, kteří stáli mezi námi, to bylo jedno a oni to věděli. To znamenalo, že to musí být pravda. Mandy musí mít skrýš. Věděla jsem to.

Pak mi zazvonil telefon v kapse, a když jsem se na něho podívala, byla tam textovka od Traye: Venku. Jak dlouho budeš potřebovat.

Poslala jsem Trayovi odpověď, kde jsem mu napsala, že tam budu za pět minut. Když jsem to poslala, vstala jsem. Potřebovala jsem si vzít věci, ale když jsem se otočila ke dveřím, stín za záclonou upoutal mou pozornost. Záclony byly světlé, dostatečně tenké, ale prosvítalo jimi světlo. Když jsem přišla blíž, uviděla jsem to. Malou krabičku, krčící se v koutě, s nápisem „soukromé“. Nápis byl v růžovo třpytivém provedení. Na krabičce byl zámek, ale použila jsem sponku, kterou jsem našla v koupelně a během několika vteřin ho otevřela. Když jsem zvedla víko, uviděla jsem tři druhy prášků na předpis. Když jsem se na ně podívala podrobně, přečetla jsem si: Ritalin, Vicodin, Xanax.

Usadila se mi na hrudi tíže. Vznášela se mi nad hlavou, když jsem prohledávala místnost, ale nyní spočívala na mých bedrech. Studováním lahviček jsem si všimla, že je předepsal doktor Parsons. Ať už si toho byl vědom nebo ne, její vlastní otec byl její drogový dealer. Neměla jsem tušení, jak tohle zvládnout. Kdyby to byl Brian, sbalila bych mu tašku a rovnou ho odvezla na léčení. Myšlenka na to, že bych počkala a promluvila si o tom se Shelly a Kevinem, nepřicházela v úvahu. To se nedalo stihnout.

Cokoliv se s touto rodinou děje jsem nemohla nechat být. Chtěla jsem rodinu. Chtěla jsem něco lepšího a oni mi to dali, ale bylo to špatně. Nikdy nebyli rodina.

Sbalila jsem Mandy tašku. Dala jsem do ní oblečení na celý týden, toaletní potřeby a pak jsem to dala do mého pokoje. Mandy půjde na léčení zítra, jestli bude chtít nebo ne. Brian vždy svůj problém zapíral. Neuznal, že měl nějaký problém. Křičel. Mlátil do zdi. Zlomil židli. Pak se zhroutil a začal prosit. Pokaždé tam byly slzy, ale vždy jsem ho donutila jít.

Musel. Stejně jako Mandy. Zda to rodina ode mě chce nebo ne, já ji milovala. Udělala bych vše, co moje sestra potřebuje, i kdyby to znamenalo chránit ji před sebou samou.

Když jsem nastoupila do auta, nic jsem neřekla.

Tray si mě prohlížel. Pak se zeptal: „Jsi v pořádku?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Budu.“ A já budu.

***

Ricketův dům byl plný, tak jako vždycky. Parkoviště bylo plné a další auta stála podél silnice. Míjeli jsme cestou skupiny lidí mířící na večírek. Jeden kluk zamával na Traye a řekl: „Je to tu plný chlape, ale můžeš to zkusit.“

Tray přikývl a zvedl ruku jako poděkování, ale pokračoval dál po silnici, směrem k parkovišti. Když zastavil, nevystupoval a podíval se na mě. Věděla jsem, na co se mě chce zeptat, a proto jsem začala sama: „Mandy má problém s drogami.“ Pak jsem čekala na reakci, ale mezi námi bylo dál ticho. Povzdechla jsem si. „Věděl jsi to?“

„Něco jsem zaslechl. Nevěděl jsem to jistě.“ Odmlčel se a pak tiše zamumlal. „Je mi to líto.“

Trhla jsem hlavou a kývla. To je jedno. Moje sestra měla problém. „Jo, dobře, musí si sehnat pomoc. Já jí seženu pomoc.“

„Nepochybuji o tom.“ Natáhl ruku a stiskl mojí. „Pomůžu ti, jak jen budu moci.“

„Dobře.“ Projela mnou úleva. „Možná budu potřebovat zůstat u tebe.“

„Jasně, ale proč?“

„Vezmu jí zítra ráno k terapeutovi.“

„A co až přijdou Shelly a Kevin domů?“

„Záleží na tom?“

Zamračil se. „Ne, myslím, že ne, ale co Austin?“

„Vezmu ho s sebou.“ Zvedla jsem ramena a nechala je spadnout v bezmocném pohybu. „Nevím, co jiného dělat. Přijali mě, ale na celé té situaci je něco divného. Zítra vezmu Mandy k terapeutovi. Udělám tohle rozhodnutí bez jejich souhlasu. Necítím se úplně dobře být dál v jejich domě.“

„Myslíš si, že by s tím nesouhlasili?“

„Nemám tušení.“ Byla to pravda, která postupně bolí. „Nemám tušení, co by dělali. Ale tohle to, co udělám já.“

„Dobře.“ Znovu mi stiskne ruku. „Austin se bude hodit, pořádně zapaříme nějakou hru a můžete zůstat, tak dlouho, jak budete chtít.“

„Děkuji.“

„To, co děláš, je správná věc. Jsi dobrý člověk.“

Do prčic. Projela mnou vlna emocí a usmála jsem se na něj. „Teď ji chci jen odchytit.“ Mírně se na mě usmál. „Stále jsem nedostal ty kalhoty. Vyhrál jsem.“

Zasmála jsem se, ale vtípek jsem mu nevrátila. Ani si nemyslím, že by to čekal. S dalším jemným sevřením mé ruky, jsme vystoupili z auta a zamířili do kopce k domu. Jak jsme se tam blížili, lidi se začali ohlížet. Ztuhla jsem, když jsem si vzpomněla, kdy jsem tu byla naposledy, ale pak jsem si uvědomila, že ti lidé se dívají na Traye. To jsem se musela v duchu smát. Zapomněla jsem, s kým tu jsem. Byl to Tray Zkurvený Evans a držel mě za ruku.

Když jsme vešli do domu, Tray šel k sudu a já si všimla Mandy. Seděla Devonovi na klíně. Paže měla obtočené kolem jeho krku a tiskla se k němu. Když jsem se k nim vydala, jeho ruka sklozla po jejím stehně a nadzvedla jí sukni. Na jeho tváři byl samolibý úsměv, jak se tiskl na Mandin krk. Pohled na ně mi zvedal žaludek, ale nebyla jsem překvapena. Zastavila jsem u nich a čekala, až si Dervon všimne mé přítomnosti. Zvedl hlavu od jejího krku a usmál se na mě. „Ahoj, Taryn.“

„Taryn!“ Vyjekla Mandy a vyskočila z jeho klína. Její ruce vlály vzduchem a popadla mě. Když mě objímala, skákala na místě. „Jsem tak ráda, že jsi tady.“ Přitiskla tvář proti mému krku a její hlas byl tlumený. Když se znovu narovnala, mohla jsem vidět jak jsou její zorničky rozšířené a znovu měla ve tváři úsměv. „Jsem tak šťastná za tebe a Traye. To je tak úžasné.“

Zamračila jsem se a podívala se na Devona. „Kolik toho vypila?“

„Nic.“ Pokrčil rameny. „Možná měla něco ještě u Traye. Někteří kluci tam pili panáky, ale my jsme doposud do kuchyně nedošli.“

„Nemyslím si, že jsi pila něco v domě,“ řekla jsem jí.

Začala se smát, a když se nemohla zastavit, zakryla si ústa rukou. Stále se smála, sklonila se a ramena se jí třásla. „Je mi to líto,“ vydechla. Zvedla hlavu a tváře měla jasně červené. „Nic jsem nepila. Holky pili tátovo víno, ale já jsem si nic nedala.“

Podívala se na Devona. „Proč se nemůžu přestat smát?“

Na jeho tváři se objevil slabý úsměv. Bylo v tom trochu znepokojení, ale vybledlo v čisté pobavení. Zatáhl jí za ruku, přitáhl si jí zpátky na klín a objal ji. Jeho hlava se opět zabořila do jejího krku a řekl jí něco, co v ní vyvolalo další lavinu smíchu, ale zavrtěla hlavou. „Devone!“ Ječela.

Na něčem jela. „Hej.“ Zatahala jsem ji za ruku. „Kde jsou tvoje kamarádky?“

Její smích vybledl a prosklený výraz v očích se zmenšil. Snažila se soustředit a kousala si ret.

„Hm…Jen a Amber?“

„No, předtím jsi s nimi byla v domě.“

„Ach. Nemám ponětí.“ Poslala ke mně oslepující úsměv a otočila se zpátky k Devonovi.

Zvedla jsem obočí. „A ta kočka Tristan? Kde ta je?“

Zamračila se, protože si všimla vážného tónu v mém hlase. „Jsou venku na terase. Je všechno v pořádku?“

Mandy se stále chichotala a sála jeho krk. Podívala jsem se na ní zamračeně a řekla: „Ne, to teda není.“ Zamířila jsem k terase. Když jsem to udělala, slyšela jsem Mandy říkat: „Taryn? Co se děje?“ Pořád se něco děje. Když jsem došla na terasu, netrvalo mi dlouho najít Tristan a její skupinu. Byli v rohu. Dívky seděli na klíně klukům. Jak jsem se blížila, Tristan vzhlédla. Když mě uviděla, zářivě se na mě usmála a zamávala na mě. „Taryn! Tady.“

Musela jsem se smát. Před dvěma dny mě tahle holka pomlouvala za mými zády a nazývala mě děvkou. I kdyby nebyla kamarádka Jennici a Amber, byla v blízkosti svých řad. Viděla jsem to. Její skupina přátel byla krásná, falešná a snobská. Nevěděla jsem, jak jim do hierarchie školy zapadám, ale neměla jsem být překvapena. Srala jsem na devadesát osm procent lidí ve škole. Když jsem uviděla Stephanie Markswith sedět na jedné z pohovek, nebyla jsem překvapena. Seděla tam nesmělým způsobem. Její rameny byla shrbená a ruce měla zkřížené na hrudi.

Seděla na okraji skupiny a nikomu na klíně. Dalo se říci, že byla nejníže na totemu této skupiny. Ušklíbla jsem se na ni. Aniž by bylo něco řečeno, věděla jsem, že se snaží do této skupiny dostat. Byli pro ni další příčkou na pomyslném sociálním žebříčku. Vzhlédla a viděla, že se na ni dívám.

Zdálo se, že už je to dávno, co se o mě poprvé začaly šířit zvěsti. Věci byly nyní hodně odlišné.

Nemůže se mě dotknout.

Usmála jsem se. „Stále mě tvůj kluk chce místo tebe, co?“

„Taryn!“ Tristan se na mě rozzářila.

Stephanie vypadala, že je připravená mě uškrtit, ale sklopila hlavu a neřekla ani slovo.

Jakmile jsem byla na dosah ruky, Tristan mě vzala za ruku a přitáhla si mě blíž. „Je tu Tray s tebou?“

„Jo, šel pro pití.“

„Skvělé.“ Paprsek se zaryl do zářezu.

Zamračila jsem se. Byla jsem v pokušení dát jí vědět, že lezení někomu do zadku fungovalo lépe, když nebylo tak zřejmé, ale držela jsem jazyk za zuby. Místo toho jsem se zeptala: „Moje sestra zůstala vedle. Kolik toho v domě vypila?“

„Oh.“ Zdálo se, že ji tato otázka zaskočila, ale pokrčila rameny. „Nemyslím si, že by něco měla. Dala jsem jí sklenici, ale myslím si, že ji nevypila. Ostatní toho vypili za dva.“ Její oči se přepnou tak, aby byly cílenější. Měla cíl. „Ví Tray, kde tě najde? Můžeme Vám tu udělat místo pro oba.“ Rozhlédla se pro prostoru v rohu. Nebylo tu místo.

Celý gauč byl plný. Zaměřila se na Stephanii. Její rty byli pevně sevřené a můj úsměv se vrátil. Přemýšlela nad tím, že řekne Stephanii, aby odešla a uvolnila místo pro mě a Traye. Líbilo se mi to. Stephanie si to uvědomila, protože se okamžitě začala mračit, posadila se a dívala se na Tristan.

V její tváři byl pohled nedůvěry a její ústa se o kousek otevřela.

Tristan si to musela znovu promyslet. Obrátila se zpátky ke mně. „Nějak místo uděláme.“

Zamávala jsem a pustila ji z okovů. „Nedělej si starosti. Dostala jsem to, co jsem potřebovala vědět. Dík.“

Když jsem se otočila k odchodu, zavolala na mě: „Počkej.“

Ohlédla jsem se.

Tentokrát měla pusu dokořán. „No, myslela jsem, že byste si mohli vyrazit s námi?“ Řekla a na její tváři s objevil další falešný úsměv. „Myslím tím, že vím, že nejsi zrovna kamarádka s Jennicou a Amber. Rozumím ti. Věř mi. Mohli bychom probrat, jak naplánovat jejich zánik.“ Trochu se zasmála. „Jenom si dělám srandu. Jsou to Mandiiny přátelé. Nikdy bych neudělala nic, co by jí ublížilo…“

Málem jsem protočila oči, když řekla to poslední prohlášení. To znamenalo, že by klidně šla proti nim. Byla jsem pro všechno, ale ona mluvila dál,“ …“jsem tak šťastná, že se s Devonem zase usmířili. Co ty? Myslím si, že je to skvělé. Ti dva se jednou vezmou. Já jsem to říkala hned.“

Zatnula jsem zuby, jak mi v hlavě problikla vize Mandiiny budoucnosti. Podváděl by ji. Nachytala by ho, plakala by, hrozila mu rozvodem, a nakonec by se k němu vrátila. Cyklus by se opakovat po zbytek jejího života. „Bože, doufám, že ne.“

„Co?“

Zastavila jsem se a uvědomila si, že jsem to řekla nahlas. Tristan se na mě zamračila  a koutkem oka jsem viděla, že se Stephanie směje jako šílený blázen. Čemu se asi tak smála? Ale místo toho, abych se zabývala Stephanii, řekla jsem Tristan: „řekla jsem, Bože, doufám, že ne.“

Tristaniny oči se zvětšily. „Ty nemáš Devona ráda?“

„Nelíbí se mi představa Devona a Mandy. Je to podvodník a vždycky bude.“

„Ach.“

Mohla jsem říci, že neměla tušení, co říci, ale to nevadilo. Neměla jsem ji ráda. Už jsem věděla, že jsme neměli být přáteli, ať už ona ví teď nebo později, nevadilo mi to. Šla jsem zpátky k domu, ale znovu jsem se zastavila.

Skupina lidí se posunula a já jsem měla po dobu asi jedné sekundy výhled na dvorek. Počkat….Pohnula jsem se před. Tristan něco čekala, ale já jsem se nestarala o to, co říká. Musím jít.

Když jsem se dostala blíž k okraji terasy, skupinka se znovu pohnula. Znovu jsem ho uviděla, žaludek mi sevřel.

Byl to Brian.