Away - bonusové kapitoly

Překlad: Clarissa

Holky zlatý, mockrát vám děkuju za všechny vaše komentáře :)

A hned na začátek mám pro vás dobrou zprávu – ANO, budu překládat i další díly téhle nádherné série ;)

1,5. díl se jmenuje Letting Go a jde o příběh z pohledu Jasona, 2. díl se jmenuje Stay a jde o pokračování příběhu Cassiina života „po Jasonovi“, a na závěr přijde ještě taková čtyř-kapitolová třešnička na dortu, která se jmenuje Special Delivery, takže se máme na co těšit ;)

Ale nejdřív mám pro vás ty slíbené bonusové kapitoly.....

Clariss

I.

HLASITÉ ZABURÁCENÍ HROMU mě probudilo z tvrdého spánku. Jase se vedle mě lehce pohnul a já jsem se k němu přitulila blíž. „Je bouřka,“ zašeptala jsem.

„Bojíš se, zlatíčko?“ vklouzl rukou kolem mého pasu a mě po páteři přejel lehký mráz při vzpomínce na tu poslední bouřku tady.

„Vůbec ne,“ odpověděla jsem mu.

Přejel prsty dolů po straně mého břicha, mé svaly se stahujíc při jeho doteku. „Bouřky mám opravdu rád,“ řekl, jeho hlas omámený.

To já také. Projelo mnou lehké povzdechnutí, když déšť bubnoval na sklo okna.

„Kolik je hodin?“ zasténal Jase a otevřel oči.

Párkrát jsem mrkla a zašeptala, „Pozdě.“

Jeho rty se zvlnily do pomalého šibalského úsměvu.

„Co znamená tenhle úsměv?“

Přitiskl své teplé rty na mé čelo. „Mám nápad.“

Rychle odhodil svou deku na stranu a vyskočil z postele. I když jsem ho v tom tmavém pokoji nemohla vidět, nepochybně rachotil šuplíky. Ani ne o dvě vteřiny později se jeho slabý hlas ozval do ticha.

„Zlatíčko. Pojď sem.“

Kousla jsem se do rtu, snažíc se potlačit vzrušení, které mnou probíhalo. „Kde jsi?“

„Jsem přímo tady.“ Jeho hlas proplul jemně skrz temnotu.

Posadila jsem se s bláznivým úsměvem přilepeným na mé tváři a vyklouzla jsem z postele. Moje dlouhé noční tričko se otíralo o zadní stranu mých stehen, když jsem našlapovala po špičkách okolo jeho postele.

„Kde jsi?“ zeptala jsem se tiše.

„Samá voda,“ odpověděl. Jako bych slyšela jeho úsměv.

Natáhla jsem ruce před sebe a začala jsem kráčet ke dveřím jako mumie. Zahýbala jsem svými prsty, doufajíc, že ho ucítím, ale byl to jen vzduch.

„Přihořívá,“ zamumlal.

Mé bosé nohy udělaly po koberci další krok.

Slyšela jsem jeho slabý sexy hlas, „Ještě víc přihořívá.“

Nasávajíc krátký dech jsem se krok za krokem blížila ještě víc dopředu, mé konečky prstů natahující se pro něj.

„Bude ti horko.“

Ano, ano to bylo.....

Udělala jsem dva malé kroky a vzdychla jsem, když mě jeho hrud pálila pod mými dlaněmi. Naklonil se ke mně a přitiskl své rty k mému uchu. „Hoříš.“

Přejela jsem svýma rukama po jeho trupu nahoru a kolem jeho krku, držíc své tělo blízko něj. Jeho teplé tělo sálalo skrz mé tričko.

„Tak jako ty,“ zašeptala jsem.

Dal mi cudný polibek na tvář. „Oblíkni si tohle,“ řekl, vklouzávajíc něčím měkkým mezi nás.

Podívala jsem se na to oblečení v jeho rukách. Bez přemýšlení jsem si ho od něj vzala. Rychle jsem si oblékla jeho tepláky a srolovala jsem si dolů jejich pas, až dokud mi nepadly.

„Ruce nahoru,“ dodal.

Tak jsem udělala, co mi řekl a on mi natáhl tlustý svetr a usmál se. „Teď jsi připravená.“

Naklonila jsem hlavu a dívala se na něj. „Co máš za lubem?“

On se samolibě ušklíbl a natáhl si na své tělo svetr. „Pojď se mnou.“ Natáhl ruku a bez rozmýšlení jsem upevnila svou ruku v jeho a s novým pocitem závrati jsem ho následovala nahoru po schodech.

V domě byla černočerná tma, když mě Jase táhnul za ním. Prošli jsme kuchyní, rodinným pokojem, a zastavili jsme se u okna v přední části domu.

„Co to děláme?“ zeptala jsem se, můj hlas sotva slyšitelný, protože jsem nechtěla vzbudit Trish a Barta.

„Jsi pro dobrodružství?“ vyskočilo jeho obočí a já naklonila hlavu.

„Je bouřka,“ připomněla jsem mu, když jsem nakoukla za závěs; lilo jako z konve. Otočila jsem se, abych se na něj podívala.

Čím více se jeho úsměv rozšiřoval, tvořily se mu linky vrásek kolem očí, „Pojď se mnou.“ Propletl naše prsty spolu, zavírajíc závěs, když jsem ho následovala. V břiše se mi rozlétlo hejno motýlů, když stiskl kliku u dveří.

„Věr mi,“ zašeptal, když otevřel dveře.

„Dobře.“ Vzrušení odplavilo každý kousek obav ve mně, když jsme vyklouzli z předních dveří a vešli jsme do bouřky.

Nepustil mě, když nás vedl trávou doprostřed ulice. Mé nohy zmizely v kalužích vody. Ještě naposledy jsem se podívala na Jase a pak jsem zavřela oči, zaklonila jsem hlavu a nechala jsem letní déšt dopadat na mé tělo.

Jaseovo pevné dlaně obklopily mé tváře, stahujíc mou tvář zpět dopředu. Mávala jsem svými řasami a usmívala se. „Tohle je šílený!“

Moje pokožka šuměla vzrušením. Bylo to něco, na co nikdy nezapomenu.

„Já jsem víc než šílený, zlatíčko.“ Zhluboka se nadechl, jeho ramena padajíc, když vydechl.

„Myslím.....myslím, že tě m-“

Rychle jsem přitiskla své rty na jeho v mokrém polibku, ukrádajíc ta slova z jeho úst, o kterých jsem věděla, že se chystal říct. Ještě na to nebyl čas, nebyl to ten okamžik pro ta tři slova, která by mohla všechno změnit.

Moje srdce pro něj divoce bušilo, moje pokožka brněla při každém jeho doteku. Hluboko uvnitř jsem věděla, že jsem ho milovala.

Ale dnešní noc nebyla o těch třech slovech. Dnešní noc byla o vášni. Přerušila jsem náš pomalý, mokrý polibek a uzamkla jsem svůj pohled s jeho. „Ještě to neříkej. Dnes v noci mi jen ukaž, co cítíš,“ zamumlala jsem.

„Cítím všechno. Všechno, když jsem s tebou.“ Jeho ústa narazila do mých, jeho se jazyk tlačil přes okraj mých rtů. Každý kousíček z toho, co on cítil, vložil do jeho polibku. Byla jsem milována, byla jsem hýčkána; byla jsem úplná.

Sténal do mých úst a já jsem tála v jeho náruči. Ty bouřky tady se jen zlepšovaly a zlepšovaly. Nemohla jsem se dočkat, až zjistím, jaká bude ta další.

Udeřily blesky a moje pokožka zabrněla. Čekaly nás úžasné věci, cítila jsem to. Byli jsme naživu a žádná bouřka nás nemohla od sebe odtrhnout.

II.

DÍVALA JSEM SE SKRZ OKNO Melina bytu, jak sníh pokrýval prázdnou ulici pode mnou. Letos to vypadalo, že budou krásné bílé Vánoce. A také to bylo poprvé, co jsem je neslavila se svojí rodinou.

Obyčejně jsme trávili Štědrý večer v našem bezvadně vyzdobeném domě, oslavujíc s našimi nejbližšími přáteli. Kterými byli samozřejmě myšleni kolegové a spolupracovníci. Bylo to smutné, ale kdysi jsem si myslela, že byli skutečnými přáteli, ale ukazuje se, že byli daleko od toho.

Semestr skončil před dvěma týdny, a zatímco moje chytrá kamarádka Mel obdržela ze všech zkoušek samé jedničky, já jsem obdržela hlasovou zprávu od mých rodičů. Nebyla to jejich obvyklá, 'Tvé známky jsou zveřejněné. Více štěstí v příštím semestru' zpráva, kterou jsem dostávala. Tentokrát to bylo ještě horší.

Mel postavila své tašky vedle hlavních dveří. Mířila domů, aby strávila svátky s jejími rodiči. Nechtěla, ale já jsem jí tak nějak donutila. „Ty fakt nepojedeš domů?“ zeptala se, její hlas plný starostí.

Zavrtěla jsem hlavou. „Dali mi zcela jasně najevo, že už nemám žádný domov. Slyšela jsi zprávu od mé matky. Můžu se vrátit domů jedině v případě, že se znovu zapíšu na školu a dám své dítě k adopci.“

Moje hruď se sevřela, když jsem pohlédla dolů na své rostoucí bříško. Mel přešla ke gauči, k tomu gauči, na kterém jsem přebývala posledních pár měsíců. „Nemůžeš tu zůstat takhle sama.“

Odmávla jsem jí, mé srdce praskajíc vědomím, že tenhle byt zůstane chladný a tichý v okamžiku, kdy odjede. „Budu v pohodě. Jen jeď navštívit mámu a tátu. Stejně mám nějaké věci, které chci dokončit.“ Což nebyla lež, každý den jsem psala do deníku, který mi věnoval Jase. Nejdřív jsem začala psát o tom, jak byl život nespravedlivý. Začala jsem zcela nenávidět tu cestu, na které jsem byla. A po té, co jsem svůj vztek dala na papír, se mé psaní stočilo k budoucnosti, kterou jsem nemohla mít. Má slova byla smutná a osamělá. Sebelítost v celé své kráse.

Ale pak, před pár dny, se mé srdce rozpumpovalo láskou. Začala jsem psát své vzpomínky na Jase, opatrujíc co jsem s ním zažila v Keatonu. Mel nevěděla, co jsem psala, jenom to, že jsem měla svůj deník při sobě, jako by ke mně byl přirostlý jako moje další končetina.

Mel mě povzbudivě pohladila po paži. Podívala jsem se na ni a setkala se s jejíma smutnýma, štěněcíma očima.

„Znáš ten pocit, který máš, když musíš něco udělat, ale cítíš se špatně, že to děláš?“

Mé srdce se v hrudi sevřelo.

„No, tak takhle se teď cítím já. Nemůžu od tebe odjet!“ Vzdychla a mávla rukou do vzduchu. „Sakra, jsou Vánoce. Měly bychom být celý 'juchu chů' a ne 'bůůůů bůůůů'.“

„Budu v pohodě. Opravdu chci sedět tady a být celá 'bůůůů bůůůů'. Kapišto?“ Letos nestálo nic za oslavu. Jak to nemohla vidět?

Dala si ruku v bok a její oči byly v pohledu zúžené. Byla naštvaná. Já bych byla taky, ale jakou jsem měla jinou možnost? Její rodiče mě nečekali. Nevadilo by jim, kdybych tam byla, ale bez urážky mé nejlepší kamarádky, její rodiče by opravdu nijak nepomohli mé náladě. Meliny rodiče mělí více problému než jsem byla připravená snést.

Polkla jsem zpět mou úzkost a přinutila se ke slabému úsměvu. „Přijedeš pozdě na svou oslavu a přísahám, že tě vykopnu z tohohle bytu, jestli neodjedeš.“

Její zamračení se prohloubilo. „Nelíbi se mi to.“

„Mám tě ráda, ale jdi. Zavolám ti, pokud bych cokoliv potřebovala,“ slíbila jsem jí.

Ona dlouze, přehnaně vydechla a pevně mě obejmula. Tím stylem, který říkal 'Budeš mi chybět víc, než si myslíš'.

„Veselé Vánoce, Cass. Mám tě ráda.“ Zašeptala mi do ucha a já jsem popotáhla. „Pokud Santa nepřijde, nebuď smutná. Má tenhle byt na zlobivém seznamu.“ Odtáhla se a opřela své ruce o má ramena.

Osamělá slza jí vyklouzla z koutku oka, a já věděla, že mě škádlila jen proto, aby zakryla bolest z odjezdu. Být touhle přecitlivělou hromádkou neštěstí, kteru jsem byla, jen odstartovalo uvolnění mých vlastních slz.

„Veselé Vánoce, Mel. Schovala jsem ti překvapení do tvé tašky.“ Ujistila jsem se, aby měla připravenou láhev vodky, jakmile se dostane domů. Bude ji potřebovat.

„Na tvé posteli by mohlo být něco pro tebe,“ zašeptala.

„Cheetos?“ zeptala jsem se, slabý úsměv toužící se roztáhnout přes mou pusu.

„Možná,“ řekla s pokrčením ramen. „Chester říkal, abych ti vzkázala, že ti děkuje za zvýšení prodeje. Měl by ti poslat domů pár extra balení, jako poděkování.“ Smála se.

Nemohla jsem si pomoct, že jsem toužila po těchhle sýrových věcech, jako kdyby je mé tělo potřebovalo k přežití, nebo ještě lépe, toužílo po nich mé dítě.

„Zavolej mi, jakmile tam dojedeš, abych věděla, že jsi to zvládla v pořádku.“

„Vždycky.“ A s tím popadla svoje zavazadla a vyšla ze dveří.

Zdi bytu se ke mně začaly přibližovat. Objala jsem se. Nebylo slyšet ani pípnutí a jak jsem se rozhlížela kolem, nebyl tady jediná věc, která by v tomhle bytě představovala Vánoce.

Melanie chtěla zdobit, ale můj umíněný zadek jí to nedovolil. Nejenže jsme obě byly ponořené v našich mírných úsporách na živobytí, ale také, co by to mělo za smysl?

Rozhlížela jsem se po holém a prázdném bytě, po chybějícím stromku, který měl být v rohu vedle okna a po ponožkách, které měly být zavěšené na jejím krbu, a přála jsem si, abychom to měly. Otočila jsem své soustředění k oknu a sledovala jsem, jak padal sníh. Během vteřiny padal hustěji. Sledování vloček se stalo tak depresivním. Musela jsem přestat.

Vzpomněla jsem si na ten 'dárek', o kterém Mel říkala, a lhala bych, kdybych řekla, že jsem rychle neodpochodovala do mého pokoje, abych se podívala, co to bylo. Vydechla jsem, když se mé oči zaměřily na její dárek. Balíček nadýchaných a křupavých Cheetos.

„Ona je nejlepší,“ mumlala jsem v chladném pokoji. Otevřela jsem balíček nadýchaných Cheetos a vložila si jeden do mých úst. Jak jsem polykala, mé srdce se zatavilo. U předních dveří byl rachot. Upustila jsem balíček z mých rukou a vykoukla jsem z mých dveří. Mé dlaně se opotily a mé srdce tlouklo asi kilometr za minutu, když jsem sledovala, jak se dveře pomalu otvíraly. Cassandro, běž do svého pokoje. Utíkej. Dělej něco. Mé tělo ztuhlo, jako kdyby to chladné počasí z venku přeměnilo mé tělo do kostky ledu. Nemohla jsem se hnout nebo dýchat. Dveře se konečně zcela otevřely a v nich stála Mel. Pustila své tašky na stejné místo, kde stály před pouhými dvaceti minutami.

„Seru na to. Neodjíždím. Budeme slavit Vánoce spolu. Kdo by, kurva, nechal svojí nejlepší kámošku, aby se stala Cheetem na gauči, zatimco by si oni dávali drink v zoufalství s jejich rodičí?“

Pokrčila jsem rameny. „My.

„Ne. Na to zapomeň. Řídila jsem asi dvacet minut a uvědomila jsem si, jaký tohle byl nesmysl. Takže jsem zajela pro stromek, ani se neptej, kolik jsem zaplatila za stromek na Štědrý den, a jela jsem zpátky sem.“

Mé oči se rozšířily. „Ty máš stromek?“

Usmála se a zastrčila si její dlouhé vlasy za ucho. „To si piš! Charlie Brown by žárlil na ten stromek, který jsem právě přivezla.“

„Je tohle ironické prohlášení?“ zeptala jsem se, vědíc, že toho na Štědrý den zřejmě moc na výběr nezbylo.

Zasmála se. „No jasně. Je to větev. I když jsem za tu větev zaplatila víc, než co stály potraviny na týden, takže nekritizuj.“ Ten úsměv na její tváři byl jako kdyby sledovala rozsvícení Rockefellerova stromu.

Běžela jsem k ní a objala jsem ji. Tohle v žádném případě nebyly moje obyčejné Vánoce a posledních pár měsíců klesala moje nálada níž, než jsem si kdy dokázala vůbec představit. Blížící se narození dítěte, když jsem nevěděla nic o výchově, bylo víc, než jsem dokázala zvládnout. Ale tohle byly naše Vánoce, a nemohla jsem si přát lepší způsob, jak tyhle svátky oslavit.

„Tohle bylo před domem pro tebe,“ řekla, ukazujíc pohledem dolů na krabici u jejích nohou.

„Pro mě?“

„Naposled, když jsem kontrolovala tvoje jméno, tak bylo Cassandra Piercová,“ samolibě se ušklíbla.

Mel popadla svoje tašky a nechala mě samotnou u vchodu s tou krabicí. Nebylo tam jméno odesílatele, jen adresa města. To město bylo jediné na světě, které dokázalo zastavit mé srdce, Keaton. Myslí mi proběhlo pár jmen, ale to jediné, které na mě křičelo, to nemohlo poslat. Poštáci nenavštěvují nebe.

Nadechla jsem se, zvedla jsem lehkou krabici a nesla ji k Melinu malému jídelnímu stolu.

Zírala jsem na tu krabici, jako by to byla první krabice v životě, kterou jsem viděla, uchvácená jí, ale plně o ní pochybujíc. Chtěla jsem ji otevřít? Chtěla jsem vědět, co bylo uvnitř? Rozpláče mě to jako novorozené miminko? „Pravděpodobně,“ odpověděla jsem sama sobě.

„Pravděpodobně co?“ zeptala se Mel, když vytahovala dovnitř náš stromek. Ona nelhala. Byla to větev, ale byla to naše větev.

„Nic neříkej,“ varovala mě.

„Je perfektní,“ řekla jsem jí.

„Co je v tý krabici?“ zeptala se po tom, co opřela tu větěv o zeď.

Zírala jsem na ní a pak jsem pohlédla zpátky na Mel a pokrčila jsem rameny. „Nemusím to ještě otevřít. Nejsem si jistá, jestli to chci, víš?“

Odfrkla si a odešla do kuchyně, aby se za okamžik vrátila zpátky, nesouc nůžky.

„Ne, já nevím. Teď to otevři,“ říkala důrazně, podávajíc mi nůžky.

„Ty seš tak panovačná,“ škádlila jsem jí, když jsem začala stříháním otevírat pásku.

„Někteří lidé to na svých nejlepších kamarádech obdivují.“

To je opravdu obdivovala. Ona byla vždycky ta, která mě tlačila, a z velké části jsem ji za to měla ráda.

Pomalu jsem odlepila každou stranu víka krabice a vytahovala jsem vrstvu za vrstvou výplně.

„Poslal ti někdo jenom prázdnou krabici?“ Mračila se Mel a sledovala, jak výplň zakrývala jeji stůl.

„To by rozhodně byl první,“ odpověděla jsem, pak jsem najednou přestala dýchat v okamžiku, kdy mé prsty něco ucítily. Byla to krabička a tentokrát byla tak malá, aby se vešla do jedné dlaně.

Obě jsme v tichosti sledovaly, jak jsem ji položila na stůl, strkajíc tu přepravní krabici stranou.

Zvedla jsem svůj pohled k Mel.

„Je tak krásně zabalená. Otevři to.“ Její oči se trochu třpytily, když tiše mluvila.

Mé srdce bilo jako o závod a mé dlaně se začaly potit. Pořád jsem neměla ponětí, kdo to poslal, ale ta nevědomost mě sžírala každou přibývající vteřinou. Zvedla jsem malý kousek pásky a stáhla ji dolů z obalu, abych ho neroztrhla. Byl nádherný, s červenými a stříbrnými kruhy a malou třpytivou mašlí na vrchu. Jakmile jsem sundala obal, musela jsem se přemlouvat, abych pokračovala dál. Mezi mým křičícím podvědomím a Meliným hořícím pohledem jsem neměla jinou možnost, než zjistit, co bylo posláno.

Sundala jsem víčko krabičky a tam ležel přeložený kousek papíru.

„Já nemůžu.“ Stiskla jsem zuby.

„Můžeš.“ Mel omotala ruku kolem mých ramen. „Ty to zvládneš.“

O jeden hluboký nádech později jsem otevřela ten vzkaz.

Někdo se mi zmínil, že nebudeš zdobit na Vánoce.

Pověs si tohle na tvůj stromek.

On by to tak chtěl.

Stála jsem ztuhle, když jsem si ten vzkaz četla desetkrát. Pak jsem se podívala na Mel a její výraz ve tváři se zdál být stejně tak zmatený, jak jsem se cítla já. Nebyl tam žádný podpis od koho to bylo, nebo cokoliv jiného.

Když jsem odložila vzkaz, vytáhla jsem ven tu nejúžasnější ozdobu, kterou jsem kdy viděla.

„Oh můj Bože,“ zalapala jsem po dechu, zadržujíc slzy, které hrozily, že mě pohltí, když jsem se dívala na tu kovbojskou ozdobu.

„Sakra, to je úžasný. A tak...tak smutný.“

Držela jsem ji nahoře, jako kdyby to byla korunka pro Miss America, stojící víc peněz, než jsem mohla pochopit. „Já – já vím. Kdo to poslal?“

„Trish?“ zeptala se Mel.

„To nemohla být Trish. Nemluvila jsem s ní od doby, co jsem odjela. Musí to být Moose. Vlastně měl dneska zavolat, ale neozval se.“

„Oh, jaká škoda.“ Zakroutila Mel očima.

„Nebuď taková. Byl na mě hodnej, na nás.“

Pohrdavě mávla rukou, než si překřížila paže na hrudi. „Jo, jo.“

Moje srdce začalo rychle tlouct, když mi myšlenka na toho, kdo tohle poslal, zaplnila mysl. Topil mě vztek, i když byla ta ozdoba nádherná, lámalo mě to ve švech. Vědíc, že mi to jen neustále připomínalo to, co jsem neměla; co bylo sebráno příliš brzy. Snažila jsem se dát znovu dohromady, a tohle mě právě hodilo deset kroků opačným směrem.

„Zavolám mu.“ Popadla jsem svůj mobil z gauče a klikla jsem na Mooseovo jméno. Trvalo jen dvě zazvonění, než to vzal.

„Ahoj, Cass!“

„Právě jsem dostala krabici, Moosei. Tohle není vtipný. Musíš to vysvětlit.“ Snažila jsem se ovládat svůj dech. Mel stála vedle mě, její ucho blízko mého telefonu.

„Ahoj, jak se máš, Moosei? Oh, mám se dobře a jak se vede tobě, Cass?“ Snažil se Moose zesměšnit můj hlas, ale já jsem na to neměla náladu.

Zvrtěla jsem hlavou. „Ne, Moosei. Musím to vědět nebo můžu zavěsit. Poslal jsi mi tu ozdobu?“

Mé prsty se roztáhly přes mé břicho a zavřela jsem oči.

„Uklidni se, dobře?“ Jeho hluboký hlas se zjemnil, ale to nepomohlo. „Můžu to vysvětlit.“

„Dobře, tak vysvětluj.“

„Ukradl jsem to u Bradleyů,“ řekl, jako by to bylo jedno slovo vysloveno rychle.

Moje oční víčka se otevřela. „Cože jsi udělal?“ Stiskla jsem na mobilu hlasitý odposlech, aby Mel lépe slyšela.

„Poslouchej, Cass. Oni taky neslavili, natož aby zdobili.“ Zhluboky vydechl do telefonu a mé hrdlo se sevřelo. „Ztratili svého syna. Někdo musel tu ozdobu pověsit, a musí to být někdo, kdo ho miloval. Prosím, kvůli Jaseovi, kvůli mně, kvůli Trish a Bartovi.“

Bez přemýšlení jsem podala Mel svůj mobil a uchopila jsem tu ozdobu do mých třesoucích se rukou. Kvůli Jaseovi, kvůli Mooseovi, kvůli Trish a kvůli Bartovi. Musela jsem to udělat. Když ne kvůli sobě, tak kvůli nim.

„Dobře, Moosei. Pověsím ji. Je nádherná a ujistím se, že ji budu ochraňovat.“ Přitiskla jsem ji pevně k mé hrudi.

„Děkuju ti. Omlouvám se, že jsem udělal, co jsem udělal, ale nebylo by správné, kdybych ji neposlal. Za pár dní vás přijedu navštívit, holky. Jak se má bříško?“

Pohlédla jsem dolů na své těhotenské bříško a pak na Melin úsměv. „Dobře. Hladově, jako vždycky.“

„To rád slyším. Veselé Vánoce, Cass.“

„Veselé Vánoce, Moosei.“

„Jo a vyřiď té tvé umíněné spolubydlící, že jí přeju veselé Vánoce.“

Úsměv hrál na mých rtech, když jsem sledovala, jak Mel protočila oči. „Vyřídím. Slibuju.“

Rozloučili jsme se a telefon utichl.

Po tom, co Mel vztyčila náš vychrtlý stromek, stoupla si vedle mě. Jediná věc, která ho ozdobí, byla ta ozdoba v mé ruce. Vyjadřovala všechno z Jase a pomalu pokračovala ve svírání mého srdce, ale nebylo by správné, kdyby mu to nebylo dovoleno. Opatrně jsem zavěsila kovbojskou ozdobu na tu největší větev a odstoupila jsem, abych to obdivovala. Mel omotala ruku kolem mě a přitáhla si mě blíž.

„Pro Jase,“ řekla tiše, a uniklo jí pár popotáhnutí.

„Zelené světlo, Jasei,“ řekla jsem, a nechala jsem slzy padat dolů po tvářích.

KONEC 1. DÍLU

Tak, a máme to za sebou, holky. Jak už jsem psala v úvodu, tak se chystám přeložit i další díly téhle série, takže až si trochu oddechnu a naberu síly do dalšího překladu, tak se do toho pustím :)

Do té doby se mějte moc hezky a budu se těšit na setkání u dalšího dílu....

Clariss

P.S.: Ještě jednou vám mockrát děkuju za všechny vaše komentáře.