Away - 27. kapitola

Překlad: Clarissa

Krásný víkend, holky.

Posílám další kapitolu; trošku se nám to začíná komplikovat :-(

Clariss

PROBUDILA JSEM SE HNED, jak jsem v břiše ucítila křeče. Vyskočila jsem v posteli, když následovala další bolest. Popadla jsem se za břicho a cítila jsem, že něco bylo špatně. Vstala jsem, snažíc se být zticha, abych neprobudila Jasona. Zavřela jsem za sebou dveře ložnice a rozběhla jsem se do jeho koupelny. Zastavila jsem se u umyvadla, opřela jsem se rukou o skříňku, a dala si ruku na břicho, když mě zasáhla další křeč. Nebyly nesnesitelné, ale byly dost bolestivé na to, abych věděla, že něco nebylo v pořádku.

Ucítila jsem něco vlhkého mezi mýma nohama a rychle jsem si stáhla kalhotky, abych věděla, co to bylo. Zasáhl mě ohromující pocit závratě jako kdyby do mě narazil náklaďák naložený cihlami, když jsem uviděla jasně rudé skvrny na mých kalhotkách. Přidržela jsem se skříňky, abych nespadla. Když jsem se uklidnila, stáhla jsem si kalhotky úplně dolů a ihned jsem musela vědět, jestli toho bylo více. Popadla jsem plnou hrst toaletního papíru a zavřela jsem oči, když jsem se otřela.

Něco se změnilo od předešlých dnů, kdy jsem tohle dítě nechtěla. Mé pocity se najednou změnily do ochranitelského mateřského režimu. Věděla jsem, že cokoliv se dělo, mělo to co dělat s dítětem, s mým dítětem. Má hruď bolela, kdy se mé dýchání stalo bolestivým. „Prosím, Bože, ať tam není žádná krev,“ šeptala jsem, než jsem se podívala na ten toaletní papír. Mé srdce pokleslo. Byla tam krev, víc krve než abych si myslela, že to bylo v pořádku. Oh můj Bože. Přestala jsem se hýbat; mé tělo ztuhlo, když jsem nechávala tuhle situaci vstřebat. Na mysl mi přišel potrat a myšlenky na Trish, když přišla o její dítě, a pak mě ta realita zasáhla, přicházím o své dítě. Nemohla jsem o něj přijít. Bylo moje. Předtím jsem to dítě nechtěla, ale něco uvnitř stahovalo mé srdce, jako kdyby mi říkalo, že jsem možná nepotřebovala to dítě, ale mé dítě potřebovalo mě.

Ani jsem si nepamatovala cestu zpátky do Jasonova pokoje. Světlo bylo rozsvícené a Jason seděl na okraji jeho postele. Nevěděla jsem, co mám říct, tak jsem se zastavila před ním, cítíc se mrtvá, když jsem se dívala kolem něj. Vše, na co jsem mohla myslet bylo to, co se dělo uvnitř mého těla. Můj strach mě zmrazil.

„Cassie? Co se děje? Vypadáš, jako bys právě viděla ducha.“

„Já – já se bojím, já nevím, co mám dělat?“

„Co se děje?“ zeptal se, znějíc panicky.

„Je tam krev. Já krvácím a vím, že to není v pořádku,“ brečela jsem. Schovala jsem svůj obličej do dlaní, a během vteřiny se jeho ruce omotaly kolem mě, držejíc mě u něho, jako kdyby věděl, že tohle bylo špatné.

„Sakra,“ zamumlal, když mě stále držel. „Musíme jet do nemocnice.“

„Já jsem to dítě nechtěla. Víc než cokoliv jsem chtěla, aby prostě zmizelo, aby se uvnitř mě rozpadlo. Modlila jsem se, aby se o to postarala ta nehoda. Pak se to nestalo, a já jsem proklela tu zatracenou věc rostoucí uvnitř mě. Nesnášela jsem to,“ vykřikla jsem, mé čelo opírajíc se o jeho hruď. „Ničilo to můj život, a teď jsem prostě zničila jeho život já. Co budu dělat? Nikdy bych si neodpustila, kdybych věděla, že jsem to udělala, kdyby mé modlení a prosby byly skutečně tím, co to způsobilo. Nikdy si tohle neodpustím.“

„Teď na to nemysli. Jen se soustřeď na dýchání, nádech a výdech, pomalu.“

Nemohla jsem na to přestat myslet. Že ztrácím svou borůvku, protože jsem se o sebe nestarala bylo všechno, na co jsem dokázala myslet. Jeho ruce uchopily můj obličej, když ode mě odtáhl své tělo, dívajíc se dolů do mých panikou zakrytých očí. Snažil se být pro mě  silný, a já za to byla vděčná. Právě teď jsem uvnitř sebe neměla sílu na nic jiného, než na pláč.

„Zavolám mojí mámě. Dostaneme tě nahoru po schodech a něco ti oblíkneme a pak tě vezmu do nemocnice. Jenom dýchej, zlatíčko. Bude to v pořádku,“ řekl, když přitiskl rty na mé čelo. „Prostě to tak musí být,“ zamumlal proti mému čelu. Muselo, ale to neznamenalo, že tomu tak bude.

Uchopil mou ruku a nepustil ji, když jsem šli nahoru po schodech do mého pokoje. Ani jsem se nestarala o to ticho mezí námi, když mě oblékal jako dítě. Natáhl mi nové kalhotky, když jsem se ho držela za ramena, protahujíc nohy skrz každý otvor najednou. To stejné udělal, když mi natahoval jógové tříčtvrťáky, mou podprsenku a naposledy, tílko. Po celou dobu, co hýbal mým tělem, oblékajíc mi každý kousek oblečení, jsem stála strnule v pokoji. Přemýšlela jsem o každé chvíli, kdy jsem křičela na mé dítě a říkala mu, že jsem ho nechtěla. O každé zatracené chvíli, když jsem přemýšlala nad způsoby, jakými zničilo můj život.

Tohle zničí moji budoucnost.

Neměla jsem tušení, co bylo dobré a co bylo považováno za lhostejné.

„Proč existuje tolik žen, které chtějí dítě jako ty, zatímco já se tady děsím každé minuty toho?“

„Přemýšlela jsem o potratu a adopci.“

„Neplánovala jsem, že si to dítě nechám.“

Ani jsem nevěděla, jaký dar jsem měla až dokud nehrozilo, že ho ztratím, pokud jsem ho už neztratila.

Odtáhl mé ruce z mého obličeje, držíc je jemně v jeho. Podívala jsem se dolů skrz vlhkost, která pokrývala mé oči a všimla jsem si, že jsem měla obuté sandály. Jak jsem mu tohle mohla jen oplatit?

„Tak jdeme. Pamatuj, jen dýchej. Soustřeď se na svůj dech,“ řekl opatrně.

Bohužel jsem se nemohla v téhle chvíli soustředit na nic, natož myslet na můj dech. Pustil mé ruce a vytáhl jeho telefon z kapsy.

„Mami, ne, to Cassandra.“

„Ona...krvácí,“ zašeptal do telefonu.

„Jasně. Jo. Jsme na cestě.“

Zaklapnul svůj telefon a šli jsme k náklaďáku, vyjíždějíc rychle ze sousedství. Můj pohled okamžitě zamířil k podlaze, když nevolnost z nervů sevřela můj žaludek. Jak jsem jen mohla být tak krutá?

„Hej, podívej se na mě, zlatíčko,“ řekl, uchopujíc mou ruku z klína, proplétajíc naše prsty dohromady.

„Podívej se na mě,“ řekl tentokrát s autoritou v hlase.

Můj krk se otočil, když jsem udělala, oč žádal, mé oči spojujíc se s jeho.

„Budeš v pořádku a stejně tak i tvoje dítě.“

Moje srdce se s jeho slovy pevně sevřelo. Milovala jsem, jak si byl tak jistý těmi věcmi, že měl tenhle pozitivní přístup. Kéž bych ho měla i já, ale neměla.

„Zahrajeme si hru. Zaměstná to tvojí mysl, až dokud tam nedojedeme.“

Zavrtěla jsem hlavou. Neměla jsem náladu na hraní her. „Nejsme na večeři.“

„To je pravidlo náklaďáku a musíme to stihnout, než dojedeme do nemocnice. Já budu první,“ řekl, když držel jednu svou ruku na volantu a druhou svíral mou ještě pevněji.

„Jaká je tvoje nejšťastnější vzpomínka na dobu, kdy jsi byla dítě?“

Vzdychla jsem. Nedokázala jsem zrovna teď myslet na štěstí.

„To je v pohodě. Jen odpověz na otázku,“ řekl jemným hlasem.

Podívala jsem se na něj, jeho oči blikaly mezi silnicí a mnou, a jeho palec něžně hladil mojí ruku. Musela jsem to zkusit. Vydechla jsem a přemýšlela nad svou odpovědí. Nebylo to těžké.

„Vzpomínám si, když jsem byla malá, asi tak kolem dvanácti let, a moje máma konečně povolila a koupila mi deník v tvrdých deskách. Prosila jsem o něj snad celou věčnost, ale můj táta mi pořád říkal, jaký to byl nesmysl chtít psát, zvlášť když bych si mohla místo toho číst nebo se něco učit. Ona se vplížila do mého pokoje, když jsem byla ve škole, takže když jsem přišla to odpoledne domů, ležel na mém stole s malou růžovou stuhou ovázanou kolem něj,“ řekla jsem mu, vybavujíc si to odpoledne ve své mysli. „Vzkaz přivázaný k té mašli říkal, 'Pro Cassandru, zapisuj si můj drahoušku'rukopisem mé mámy. Nepochybně jsem věděla, že můj otec o tom neměl ani tušení. Ten večer jsem psala, až dokud mě ruka nebolela. Bylo to naše malé tajemství a já na to nikdy nezapomenu. Schovávala jsem si ho v mé skříni za oblečením, abych každou noc psala. Byl to můj únik. Mohla jsem psát o čem jsem chtěla a nikdo mi nemohl nic říct.“

Zaslechla jsem, jak Jason vzdychl. „Bože, měla bys teď vidět tvůj úsměv,“ řekl, otáčejíc jeho krkem, když jeho pohled vyhledal můj. „Mimochodem, jsme tady.“

Podívala jsem se před nás. Opravdu, byli jsme tady. Dlouze jsem vydechla a podívala se na něj. „Děkuju.“

Kývl, než vystoupil ven z jeho dveří. „Máma na nás čeká s doktorem,“ řekl, když mi pomohl vystoupit z náklaďáku.

A byla tady, čekajíc s kolečkovým křeslem. Sedla jsem si a ona mě vezla dovnitř, ale teď k jinému pokoji na pohotovosti. Tohle se stávalo každotýdenní záležitostí, a já se jen modlila, aby to byly dobré zprávy, jako posledně, aby všechno bylo v pořádku.

Mé tělo se třáslo, když mě Trish převlékla do košile, píchla mi kapačku a pomohla mi na lůžko. Neřekla ani slovo, ale tu a tam její měkký pohled vyhledal můj. Vypadal vystrašeně, stejně jako jsem se cítila já, ale snažila se to hrát, jako kdyby vystrašená nebyla. Blýskla po mně rychlým úsměvem, než pokračovala v kontrole mých vitálních funkcí. Mohla jsem jen hádat, že můj krvní tlak byl vysoký.

„Musíš to zkusit a uklidnit se. Doktor Rich tu bude brzy. Jen to zkus a mysli pozitivně, dobře zlato?“

Kývla jsem, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem dokázala udělat, oč mě požádala. Ona ze všech lidí nejlíp věděla, že jsem nemohla. Pomohlo i to, že byla tady. Jason řekl, že si sedne do čekárny, ale věděla jsem ze způsobu, jakým se Trish neustále dívala za zatáhnutý závěs, že byl na druhé straně. Trish mě přistihla, jak se na ni dívám, když upřeně hleděla na ten závěs.

„On může vejít, až budeme se vším hotovi, dobře?“ řekla tiše.

„Jsem přímo tady, Cassie. A nikam neodcházím,“ zaslechla jsem Jasonův hlas mluvit z druhé strany závěsu. Byla jsem si jistá, že slza nebo dvě spadly z mých očích, když se jeho sladký hlas ozval skrz můj pokoj.

Chtěla jsem, aby držel mou třesoucí se ruku, ale také jsem potřebovala, aby přišel doktor, abych věděla, co se dělo. Moje mysl uháněla s každou představitelnou myšlenkou, dobrou a špatnou, ale většinou tou hroznou.

Trish konečně skončila s psaním do mého chorobopisu, když doktor Rich vešel dovnitř. Upravil si své brýle a soustředil se na chorobopis tak dlouho, že se to zdálo být jako hodina, ale byly to pouze dlouhé minuty. Přešel k mému lůžku, a když to udělal, zhluboka jsem se nadechla. Bylo to tady.

„Cassandro, Trish říká, že krvácíte. Kdy to začalo?“ zeptal se, dívajíc se na mě dolů.

Stiskla jsem své ruce k sobě a držela je pevně, když jsem se chystala odpovědět na jeho otázku. „Dnes ráno jsem se probudila s divnou křečí. Měla jsem dvě, než jsem se rozhodla dojít do koupelny, abych zjistila, co bylo špatně. Podívala jsem se dolů po tom, co jsem ucitíla něco vlhkého mezi mýma nohama a všimla jsem si té – té krve.“

„Dobře,“ zamumlal a zapsal si to do své složky. „Kolik krve a jak ty křeče vypadaly?“

Zavřela jsem své oči, vzpomínajíc na tu krev, kterou jsem ráno viděla. „Bylo jí dost na to, abych ji viděla na toaletním papíru a na mých kalhotkách. Ty křeče nebyly takové, které jsem mívala při menstruaci. Byly lehčí. Ani opravdu nebolely; jen byly prostě divné. Co se mi děje?“

Podal Trish desky a sedl si na stoličku. „Teď by se mohlo dít hodně. Uděláme nejdříve vyšetření a uvidíme, co se děje.“

„Myslíte, že to moje dítě zvládne?“ zeptala jsem se s třesoucím se hlasem. Nezajímala mě ta hatmatilka, kterou mluvil, potřebovala jsem znát odpověď. Potřebovala jsem vědět, že to bude v pořádku, že se tyhle věci stávají pořád a že končí s dobrými výsledky.

Zavřel své desky a podíval se na mě s úsměvem. Nebyl to falešný nebo lítostívý úsměv, ale byl to upřímný úsměv. Sundal si brýle a držel je v ruce, zatímco se na mě díval.

„Cassandro, moc toho teď nevíme, ale slibuju vám, že to zjistíme. Proč se párkrát zhluboka nenadechnete, zatímco vás připravíme na vyšetření? Dobře?“

„Ano.“ Párkrát jsem se zhluboka nadechla, zatímco se on připravoval.

Trish přišla a stála u mě, uchopujíc mojí ruku do její. „To první vyšetření jsme zvládli v pořádku, zlato. A tohle zvládneme taky.“

Stiskla jsem její ruku. Doufala jsem v to. Opravdu jsem v to zasraně doufala.

Mé nohy byly upevněny znovu do opěrek a pak byla obrazovka ultrazvuku na místě, otočená zadní stranou ke mně.

„Jste připravená?“ zeptal se doktor Rich.

„Jo,“ zamumlala jsem, když jsem stiskla Trishinu ruku pevněji, cítíc jako bych ji jí zlomila.

„Pokračujte a uvolněte se. Teď vsunu sondu. Můžete pocítit lehký tlak,“ řekl, kdy pomalu vsouval sondu.

Cítila jsem tlak, ale nebylo nic horšího než mučivá bolest z očekávání; ta mě trhala skrz na skrz. Doktor Rich pokračoval s pohybem sondy, když se díval na monitor, zatímco si mumlal sám pro sebe. Párkrát jsem mohla zahlédnout Trish snažící se dívat na něj nebo na monitor, ale byl tak potichu. Z jeho úst nevyklouzlo ani slovo. Dala jsem ruku přes mé oči a zavřela je. To napětí mě požíralo zaživa. Každý gram naděje, se kterou jsem sem přišla, pomalu opadala, čím déle byl Dr. Rich potichu.

„Dobrá,“ řekl, jeho hlas plochý. Pomalu jsem odlepila svou ruku od mých očí a zvedla jsem svá oční víčka, abych viděla Trish sledovat Dr. Riche, čekající také na odpověď. Podívala jsem se na něj, a stejně tak jako jeho hlas, i jeho tvář byla netečná.     

„Cassandro,“ řekl měkce, když jeho ruka rychle přesunula monitor obrazovkou k Trish a ke mně.

„Vaše dítě si vede opravdu dobře.“

„Oh můj Bože,“ řekla jsem, uvolňujíc svůj dech, který jsem tak dlouho zadržovala. Cítila jsem, jak Trishina ruka stiskla mou, když slyšela tu zprávu.

Dr. Rich ukázal na monitor. „Odhadujeme, že jste teď asi v sedmém týdnu a tady je tlukot srdíčka. Jeho tep je 123, což je perfektní. A, tahle tečka tady,“ řekl, ukazujíc na ni, „to je vaše dítě.“

Podívala jsem se na Trish, které se koulela slza dolů po tváři. Její obličej byl stejný jako můj, šťastný a uklidněný.

„Děkuju,“ naznačila jsem jí ústy, nechávajíc své slzy volně stékat. Dr. Rich vytáhl ven sondu a vypnul ultrazvukový přístroj.

„Můžu teď vidět Jasona?“ zeptala jsem se Trish. Ona se podívala na Dr. Riche.

„Vrátím se, abych si s vámi promluvil o tom, co se děje,“ řekl mi Dr. Rich, když on a Trish opustili pokoj.

Jasonovi netrvalo dlouho, než se objevil. Věděla jsem, že už slyšel ty novinky, ale nemohla jsem si pomoct a řekla jsem mu to sama. „Jasei, moje dítě je v pořádku.“

Okamžitě přešel k mému lůžku, sedl si na okraj a vtáhl mě do své náruče. „Díky Bohu,“ řekl tiše, když mě pevně držel.

„Řekl jsi mi, že všechno bude v pořádku, a ono bylo. Jak to, že jsi zůstal po celou dobu tak pozitivní?“ zeptala jsem se ho, když se ode mě odtáhl.

„Takhle to dělám. Pokud se má něco stát, proč o tom nepřemýšlet pozitivně? Potom tě to alespoň nebude tolik strašit,“ řekl tiše, když mi položil ruku na tvář.

„Ty mě překvapuješ každý den,“ řekla jsem mu, když jsem držela jeho ruku na mé tváři.

Přitiskl své rty na moje čelo, než vstal z lůžka. „Říkali, že mám jen pár minut, ale jakmile odtud doktor odejde, tak se vrátím zpátky, ano?“

„S tím počítám,“ řekla jsem, když jsem stiskla jeho ruku, zdráhajíc se jí pustit.

Políbil mě na hřbet ruky, než se pomalu odtáhl a odešel, zavírajíc za sebou závěs.

Dr. Rich vešel zpátky dovnitř přehnaně zmatený. Můj pohled ho sledoval, když přistoupil ke stolku s mým spisem, a pak konečně před mé lůžko. Zvedla jsem na něj obočí; ten šťastný okamžik ze zjištění, že mé dítě bylo stále v pořádku se začal rozptylovat, když tady Dr. Rich tiše stál.

„Cassandro,“ řekl, dívajíc se dolů do mé složky. „Musíme si promluvit o pár věcech, týkajících se krvácení a křečí.“

„Dobře,“ odpověděla jsem, můj roztřešený hlas se vracel.

Konečně vzhlédl a sundal si brýle, než se nadechl a posadil se na okraj mého lůžka.

„Ženy můžou v prvním trimestru krvácet; můžou krvácet bez důvodu nebo z mimořádně problematických důvodů. Z toho vyšetření, které jsme právě udělali, můžeme jakékoliv problematické důvody vyloučit, protože vašemu dítěti se pořád vede dobře a zdravě uvnitř vás roste,“ řekl. Polkla jsem knedlík velikosti golfového míčku, který se mi zasekl v krku.

„Spousta žen, které v prvním trimestru krvácely, měly nakonec úplně zdravé děti. Nicméně neexistuje nic, co byste mohla udělat, abyste zabránila potratu. Může k nim dojít bezdůvodně, kdykoliv. Nechci vás vystrašit, ale potřebuju, abyste tohle věděla.“

Mé srdce spadlo na podlahu. Zavřela jsem oči a zavrtěla jsem hlavou.

„Neříkám, že se to stane, ale chci, abyste věděla, že nelze udělat nic proti tomu, abyste zabránila tomu, že se to stane. Musíte prostě udělat to nejlepší pro to, abyste odpočívala, nestresovala se, starala se o sebe a myslela pozitivně, dobře?“ 

Slyšela jsem jeho slova, představovala jsem si je ve své mysli, když jsem držela své oči zavřené. Cítila jsem, jak slané slzy dorazily k mým ústům, než jsem konečně otevřela oči. „Co tedy způsobilo to krvácení? Bylo to něco, co jsem udělala?“

„Cassandro, váš děložní čípek je uzavřený a viděli jsme srdeční tep na monitoru. Krvácení se stává. Ve skutečnosti mě vždycky překvapí, že dokážeme vyrobit telefony chytřejší než je většina lidí, ale ještě jsme nepřišli na to, co způsobuje krvácení u těhotných žen.“

„Takže není nic, čím bych tomu mohla zabránit?“ Nevěřila jsem mu; Nechápala jsem, jak se  mi mohlo něco tak strašného stát bez vysvětlení.

Zavrtěl hlavou. „Ne, neexistuje, ale chtěl bych, abyste to začala brát s klidem. Po zbytek dne odpočívejte, žádné procházení, a žádné cvičení. Chci, abyste zůstala v klidu a ležela. To jsou příkazy doktora.“

Bylo to, jako bych to už dělala, kromě toho stresování se životem. Ale udělám to; zatraceně ho ujistím, že dneska budu odpočívat.

„Pokud by se krvácení nebo křeče zhoršily, okamžitě přijeďte zpátky sem. Jasný?“

„Ano doktore Richi. Děkuju vám.“

„Není zač,“ odpověděl, popadajíc složku a odcházejíc z pokoje.

O pár okamžiků později vcházela Trish. „V pořádku, zlato?“

„Byla jsem, když jsem zjistila, že je dítě v pořádku, ale teď je můj žaludek zase stažený. Dr. Rich říkal, že neexistuje nic, co bych mohla udělat, abych zabránila potratu. Nedokážu vůbec ochránit své vlastní dítě.“ Položila jsem si ruku ochranitelsky přes své břicho.

Přišla ke mně a položila mi ruku na rameno. „Já vím, zlato. Vím to moc dobře, ale musíš si dovolit, abys teď zůstala pozitivní. Nestresuj se na tím 'co by, kdyby'. Vezmi veškerou svou energii z té části, která by si chtěla přehrávat všechny špatné scénáře o tom, co by mohlo nastat, a nahraď je šťastnými myšlenkami, pozitivními pocity. Čímkoliv, jen ne tím, na co myslíš právě teď. Nedokážeš změnit výsledek, ale obavy to ještě zhoršují.“ Dívala se na mě jejíma mateřskýma hnědýma očima. Ona vždycky znala ta správná slova, která má říct.

Zhluboka jsem vydechla. „Díky Trish. Vůbec nevím, jak vám oplatit vaši laskavost ke mně.“

„Zachovej si tenhle úsměv na tváři. To je to, čím mi to můžeš oplatit,“ řekla mi, než mi začala vyndavat kapačku.

„To můžu udělat,“ řekla jsem.

„Dobře. Tak všechny tvé krevní testy byly v pořádku. Doktor Rich říká, že tě můžeme teď propustit, ale pokud budeš mít nějaké další problémy, řekni Jasonovi a přijeďte hned zpátky, ano?“

„Dobře. Kde je?“ zeptala jsem se jí, když mi dala smotek vaty a pak náplast přes místo, ze kterého mi odstranila kapačku.

„Pořád přímo za tímhle závěsem,“ řekla tiše. „Tak jdi a obleč se. Vrátím se za chvilku s vozíkem.“

Zvedla jsem deku a na chvilku jsem seděla na okraji lůžka, bála jsem se podívat dolů na lůžko jakmile bych vstala. Nechtěla jsem vidět, jestli tam byla nějaká krev, nebo kolik ji bylo. Věděla jsem, že jakmile bych to uviděla, tak by mi nepomohlo, abych na to nemyslela, ale jako u zlé nehody, nemohla jsem si pomoct a podívala se. Zhluboka jsem se nadechla a zadržela dech, když jsem dala obě nohy na studenou nemocniční podlahu. Postavila jsem se, zavřela jsem oči a otočila jsem hlavu za sebe, pomalu vydechujíc a otevírajíc jedno oční víčko, jenom abych viděla....krev. Pokazila jsem ten pozitivní rozhovor s Trish, který jsme zrovna měly, rozmazala jsem ho svou beznadějí všude kolem mě. Těžce jsem polkla, jak jsem se ze všech sil snažila zadržet slzy, které mě štípaly za očima. Loudala jsem se přes pokoj k židli, kde bylo mé oblečení. Na něm ležela velká vložka. Musela ji tam dát Trish. Musela vědět, že budu pořád krvácet. Ucítila jsem, jak ta lehká úzkost, která mi ležela na ramenech, zmizela, když jsem si uvědomila, že tohle muselo být obvyklé; tohle bylo nutné. Bude to v pořádku, pomyslela jsem si. Když jsem se oblékala, snažila jsem se soustředit na oblékání, dýchání, na cokoliv jen ne na červenou barvu.

Posadila jsem se na okraj lůžka, když jsem skončila a čekala jsem na svou dvou-kolečkovou jízdu odtud. Nebyla jsem sžírána svými vlastními myšlenkami dlouho, protože se Jasonův hlas ozval z druhé strany závěsu.

„Už jsi hotová, zlatíčko?“ zeptal se.

„Ano, ale proč se cítím, jako kdyby tohle byl ten nejhorší případ déjà vu, který jsem kdy měla?“ zeptala jsem se ho, cítíc se příliš obeznámená s dalším průběhem.

Prošel skrz závěs, majíc na sobě ten rozkošný úsměv, který jsem tolik milovala. „Ne, to opravdu není, protože tentokrát tě znám mnohem dýl než osm hodin. Takže teď o tobě můžu říkat, že jsi mnohem víc než kamarádka.“ Zaparkoval vozík a sedl si vedle mě na lůžko.

„Oh opravdu? Jsem tedy tvoje nejlepší kamarádka?“

Zavrtěl hlavou. „Ne, jsi mnohem víc než nejlepší kamarádka. Ty jsi moje, zlatíčko.“ Dotkl se rty mého nahého ramene a pak ho políbil. Pokud Trishina povzbudivá řec nepomáhala, tak jsem věděla vším, čím jsem byla, že právě tenhle okamžik mě vedl k víře, že jsem měla všechno, kvůli čemu být pozitivní. Byla jsem jeho.

„Já jsem tvoje?“ zeptala jsem se ho, když pomalu oddaloval jeho rty z mého ramene, hledíc na mě. Nemohla jsem si pomoct a cítíla jsem třepetání uvnitř, když jeho slova klesla hluboko do mého srdce.

On se zastavil a políbil mě na čelo. „Ano, moje,“ zašeptal mi.

Moje srdce bušilo jako o závod; měl mě. On mě měl tak moc, že to nikdy nebude schopen pochopit. Já měla své dítě a my jsme se měli vzájemně. Věci budou v pořádku. Začínala jsem věřit tomu, čím se všichni ostatní snažili dostat přes mou umíněnost, přes silné čelo lebky. Usmívala jsem se, abych mu dala najevo, že mě udělal šťastnou, že to všechno, co se kolem mě zbláznilo, on přesto vyrovnal. On byl můj zdravý rozum v téhle šíleně bláznivé situaci, ve které jsem byla.

„Pojďme tě odvézt domů, abys odpočívala.“ Natáhl svou ruku, abych se jí podržela, když jsem vstala z lůžka a sedla si do vozíku.

„To jsou příkazy doktora,“ řekla jsem mu.

„Moje příkazy taky,“ řekl.