ATK - 20. kapitola

Překlad: Cukýna

Jako kdyby Julie potřebovala další důkaz, že byl její kdysi šťastný, předvídatelný život, nyní vzhůru nohama, běhala.

Dobrovolně. V pátek večer.

Měla by být v ruchu města, žít tak, jak se od Julie Greenové očekávalo. Nebylo to však tak, jakoby neměla možnosti. Keith jí zavolal o další rande. Riley a Grace ji prosily, aby s nimi povečeřela. Dokonce i Camille ji chtěla vytáhnout na pár drinků, aby oslavovaly. Prodej srpnového časopisu Stiletta šlo do závratných výšin, a pravdou je, že to Camille předpovídala. Jednalo se o jedno z nejlépe prodávaných čísel k dnešnímu dni, i když to byly jen čtyři dny od chvíle, co se dostalo do stánků.

Přesto to nebyly všechno jen dobré zprávy. Zpětná vazba začínala přicházet a někteří čtenáři se cítili zklamaní. Po Allenově článku v Tribune očekávali šťavnatější příběh. Chtěli interpretaci hodnou bulváru o tom, jak nalákat muže do vztahu kvůli dobrému příběhu, jen abys zjistila, že tě v první řadě ani nechtěl.

Místo toho dostali milostný, srdceryvný dopis.

Jeden redaktor místních novin nazval její příběh stylovým, odvážným a zcela nezáživným. New York Tattler se domnívá, že příběh ukradla z deníčku jedenáctileté žačky. A pak se objevil navazující článek Allena Carsonse. Obvinil ji, že je prvotřídní podvodnice, která se uchýlila k tomu, že si hraje na oběť, aby přechytračila jeho vlastní „nadprůměrnou žurnalistiku.“

Julie běžela rychleji a začínala prudce lapat po dechu. Podvodnice, u Dia. Do toho článku vylila své srdce a duši. Vůbec se nedržela zpátky.

A on jí ani nezavolal.

Četl to vůbec? Měla dojem, že podivín posedlý kontrolou, který v něm je, by chtěl vědět, co o něm řekla.

Ale Mitchell, který na ni ten poslední den zíral? Ten Mitchell s ní skončil. Navždy.

Julie zaklela, když málem zakopla o kořen. Možná běh v Central Parku za soumraku nebyl nejlepším plánem. Zpomalila tempo do poklusu, aby měla lepší výhled, kam míří.

Zlomit si vaz při sprintování nesplňuje to, v co doufala. Pořád na něj nedokázala přestat myslet.

Sakra, očekávala, že to bude snazší poté, co napíše článek, ale nedokázala přečkat pět minut beztoho, aniž by si zoufale nekontrolovala telefon, jen aby viděla, že žádná zpráva nedorazila.

Přesto byl skutečný proces psaní terapeutický. Nejen kvůli tomu, že měla šanci se vypovídat, ale protože doufala, že to pomůže dalším nešťastně zamilovaným děvčatům, jež si tím také prochází.

Láska není hra, dámy. Chovejte se tak, a přijdete o ni.

Všichni mluví o výhodách, které u té jediné osoby najdete. Nikdo vás však nevaruje ohledně bolesti nad její ztrátou.

Zavrtěla hlavou, aby si ji pročistila. Její vlastní slova se jí neustále opakovala v hlavě, přitom jen chtěla myslet na něco jiného, cokoli jiného. Ale bylo to všude, kam se otočila. Riley ji považovala za odvážnou, když si takhle vylila své srdce. Grace ji nazvala laskavou. Ale právě teď se cítila hloupě. Sdělila svůj příběh cizincům, a jediná osoba, na níž záleželo, té to bylo fuk.

Julie zpomalila do chůze a stiskla si ruce na bocích. V dusném letním vzduchu lapala po dechu. Bojovala s tím, aby se nerozplakala.

Mitchelli, chybíš mi.

Julie šla, dokud se jí dýchání nevrátila do normálu, ale ztrápený pocit ji neopouštěl. Běh možná mohl být dobrý nápad, ale běhat stejnou cestou, jakou běhala s Mitchellem toho prvního dne, to už ne.

Neustále ho viděla s tím jeho uvolněným tempem vpředu, jak se ohlíží, aby se ujistil, že nespadla do křoví nebo někomu neukradla kolo. Představa toho škádlivého úsměvu byla zcela v rozporu s jeho staromódním dojmem a špičkovým oblečením na běh.

Představila si ho, jak čeká na lavičce s připraveným párkem v rohlíku a láhví vody. Ta vzpomínka byla tak jasná, tak bolestná, že ho na chvíli doopravdy viděla. Viděla tu lavičku, viděla Mitchella…

Julie se zastavila.

Zamrkala. Znovu zamrkala. Přimhouřila oči a plahočila se blíž.

To nebyla vzpomínka.

To byl Mitchell.

Až na to, že tentokrát neměl nasazený škádlivý úsměv na přivítanou.

Vedle sebe měl však časopis Stiletta.

Četl jej.

Tlukot srdce, který se jí sotva vrátil do normálu, trojnásobně zrychlil, když se pomalu přiblížila s očima uzamčenýma na něm. Zoufale hledala náznak toho, co cítí. Byl naštvaný? Potěšený?

Pořád ji miluje? Miloval ji vůbec někdy?

Ale jeho modré oči nic neprozrazovaly. Tolik se bála doufat, že mohla sotva dýchat. Julie se mlčky posadila na lavičku vedle něj.

Nutila se k tomu, aby promluvila. Čau. Ahoj. Je mi to líto. Miluji tě.

Místo toho nic neřekla. Nedotýkali se, ale mohla cítit teplo z jeho boku, který byl jen kousek od jejího vlastního. Toužila se alespoň na chvíli naklonit.

„Četl jsi to?“ ptala se, když už nemohla vydržet to ticho.

Jednou přikývl. „Nechtěl jsem, ale Grace mi to přinesla. Dorazila jako žena na misi.“

Julie se maličko pousmála. „To si dokážu představit. Myslím si, že došla k závěru, že když nemůže spravit svůj vlastní milostný život, bude zasahovat do jiných.“

„Ano, zmínila se, že věci mezi ní a Gregem skončily špatně. Jak se jí daří?“

Julie si zahákla patu o lavičku a utáhla si tkaničky, které utáhnout nepotřebovaly. Divila se, proč mluví o Grace místo o nich.

Přesto byla Grace hlavní téma, tak…

„Je v pořádku,“ odpověděla Julie. „Vlastně… ne. Je to troska. Říká, že skončila s muži.“

Mitchell se otočil a podíval se na ni. „Skončila s muži? Jakože začala kopat za druhý tým?“

Julie se krátce zasmála. „Ne. Nebo to alespoň nevyplývá z toho, co mi řekla. Jen tvrdí, že odmítá romantiku. Má políčeno na roční volno, ale s Riley jsme se ji snažily přemluvit na půl roku.“

Chvíli mlčel. „A ty? Skončila jsi s muži?“

To záleží na onom muži.

Ale neřekla to.

Už své srdce ohrozila v tom článku dost. Nepustí si k tomu všemu pusu na špacír.

Ne, dokud neuslyší, co musí říct.

Vyhnula se jeho otázce svou vlastní. „Jak víš, že jsem šla běhat?“

Zvedl obočí. „To je to, co jsi tu dělala? Běhala? Spíš to vypadalo, jako bys umírala.“

Střelila po něm pohledem.

„Jasně,“ řekl a mnul si rukou zátylek. „Prostě jsem to tušil… že se sem vrátíš běhat.“

„A věděl jsi, že to bude dneska?“ ptala se skepticky.

Nesetkal se s jejím pohledem. Sledovala, jak jeho ohryzek poskočil, když polkl. „Já uhm… vlastně sem chodím už několik dnů. Čekám na tebe.“

Jullin žaludek udělal kotoul.

„To je od tebe docela pronásledovatelské,“ řekla potichu.

A velice sladké.

Trapně kývl hlavou, než jí podal balíček zabalený ve fólii. Beze slova jej otevřela, a když uviděla, co bylo uvnitř, věnovala mu slabý úsměv.

Byl to párek v rohlíku.

Stejně jako toho prvního dne. Ne, nebylo to tak úplně jako toho prvního dne. Tentokrát si to neužívala. Z nějakého důvodu se jí kvůli té jedné malé změně chtělo plakat víc, než cokoli jiného. Představovalo to všechny rozdíly, které změnily muže z pouhého chlapa na toho chlapa.

Ačkoli neměla chuť k jídlu, zakousla se do párku v rohlíku. Byla si bolestně vědomá toho, že ji pozoruje, zatímco žvýká.

„Takže všechny ty dny jsi na mě čekal… je tu něco, co chceš probrat nebo to bylo jen kvůli tomu druhu jednání, abychom-mohli-sedět-v-trapném-tichu?“

Prosím, řekni něco.

Natáhl ruku a zvedl časopis, který měl na straně. Jeho obal byl zmačkaný a potřísněný vodou. Buď ho vyhrabal z popelnice, nebo to četl. Několikrát, podle toho, jak to vypadá.

Beze slova nalistoval na stránku časopisu, kde měl přeložený roh – na její článek. Julie sebou škubla a odvrátila pohled. Její článek v jeho rukách ji učinil velice zranitelnou. Jakoby si myslel, že ho musí sevřít v pěsti, aby ji slovně rozmačkal.

Sakra, tenhle muž jí může doslova zničit.

A pak začal číst.

V posledních pár týdnech jsem udělala něco strašného. Zamilovala jsem se.

Pak jsem šla a udělala něco šíleného. Něco báječného. Zůstala jsem zamilovaná. Zůstala jsem po prvním polibku, po prvním nepovedeném vtipu, po první hádce.

Ale udělala jsem to všechno špatně. Hrála jsem to jako hru a někomu tím zlomila srdce.

A v průběhu jsem zlomila i své vlastní.

Julie zamrkala proti novému náporu slz. Napsat tato slova bylo obtížné. Slyšet je z jeho úst…

„Nedělej to,“ řekla potichu. „Prosím.“

Ale on četl dál, jakoby ji neslyšel protestovat.

Bolí to jako čert? Ano. Chybí mi víc než cokoli? Ano.

Ale vrátila bych to zpátky a zamilovala se do tohohle muže znovu a znovu, kdybych věděla, jak špatně to skončí?

Rozhodně.

Protože i přes to, co jsem celé ty roky psala, ta nejlepší část na tom být zamilovaná, není o legraci, flirtování nebo polibku, z nějž se kroutí prsty.

Nejlepší část přijde až potom všem. Je to vědomí z toho, že ví, že neumíš vařit, ale předstírá, že tě nechává to zkusit. Je to o tom, že nenávidíš baseball, ale stejně ho sleduješ, protože jej to přiměje k úsměvu.

Skutečná láska – ten druh, na němž záleží – je dát tvé srdce někomu dokonce i poté, co se ti jej pokusí vrátit.

A je to vědomí, že mu srdce dáváš znovu a znovu. Pokud o něj požádá.

Mitchellovy prsty se nepatrně napnuly kolem stránek, když se odmlčel.

Chvíli seděli v napjatém tichu. Julie se stěží odvažovala dýchat.

Sotva se odvážila doufat.

„Myslela jsi to tak?“ zeptal se nakonec. Jeho hlas zněl chraplavě, vůbec na jako ten klidný, sebejistý Mitchell, kterého poznala.

„Myslela,“ řekla potichu. „Jediný způsob, jak by to mohlo být ještě víc upřímné, by bylo, kdyby na stránku nastříkali mojí krev.“

„Příjemná představa,“ řekl nenuceně.

Na jeho chabý vtip se pokusila protočit oči, ale místo toho sledovala, jak její ruka našla jeho na lavičce v parku. „Mitchelli… Mohl bys… udělat… jen… prosím, prosím, řekni mi, jestli dostanu druhou šanci.“

„Druhou šanci na co, Julie?“

Přinutila se pohlédnout mu do očí. „Tebe. Nás. Vztah s někým, na němž mi záleží.“

Pomalu natáhl ruku a přejel jí palcem po tváři. „Na němž ti záleží?“

Julie na jeho jemný dotyk krátce zavřela oči. Netroufla si doufat.

Znovu promluvil. „Tady jsem se do tebe zamiloval, abys věděla. Na téhle lavičce, když jsem tě sledoval, jak jíš párek v rohlíku jako vyhladovělé zvíře.“

Otevřela oči, ale dal dva prsty přes její rty, aby jí zabránil mluvit. „Způsob, jakým jsem s tebou mluvil v Kelliině domě toho dne, byl neodpustitelný.“

Zvedla rameno. No, to jo.

Očima klesl na její bradu, jakoby jí nebyl schopen pohlédnout do očí. „Byl jsem na tebe naštvaný tak dlouho, nenáviděl tě. Ale přečetl jsem si tvůj článek a uvědomil si, že jsi byla také zraněná. Nemohl jsem si přestat přehrávat věci, které jsem řekl a… uvědomil jsem si, že jsem se nikdy neomluvil. Nikdy jsem tě nepoprosil, abys mi odpustila.“

Opřel si čelo o její a zhluboka se nadechl. „Pravdou je, Julie, že jsem nad tou sázkou nepřemýšlel, když jsem byl s tebou. Zkusil jsem to. Snažil jsem se celou dobu, ale když jsem byl s tebou, nebyl prostor na nic jiného kromě tebe. Poprvé jsem chtěl vztah s osobou a bez záruky.“

„Mitchelli…“

„Ještě jsem neskončil. Můžeš psát o vztazích, co chceš. Být tak osobní, jak chceš. Tvá série o randění skončila, slečno Greenová. Odteď by mělo být cokoli spojeného s tvými osobními vztahy raději o mně.“

Přikývla a oči se jí naplnily slzami.

„Je mi to líto,“ zašeptal.

„Mě také.“

Zatáhl ji za culík a donutil ji vzhlédnout k němu. „Prohlásila jsi, že mě miluješ, a já ti to hodil do obličeje.“

Věnovala mu malý úsměv. „No, ano. Jsi blbeček.“

„Zkus to znovu.“

Julie polkla. Nadechla se. Zariskovala. „Miluji tě.“

Oči se mu rozjasnily a zdivočely. „To bys raději měla. Protože tě miluju tak strašně moc.“

„Navždycky?“ ptala se.

„Navždycky. Nebo přinejmenším, dokud se nerozhodnu, že nedokážu žít bez míst v lóži na Yankee stadionu.“

„Ach, jsi teď takový vtipálek, Wall Streete.“

„Na to můžeš vsadit svůj zadeček. Teď, co bys napsala o tomhle?“ Políbil ji zrovna, když ucítila, jak něco studeného a pevného vklouzlo na ukazováček její levé ruky.

Ucítila, jak jí odtéká krev z tváře. Nebo možná spěchala do obličeje. Ať tak či onak, myšlenky se jí rozletěly všemi směry a srdce cítila až v krku.

„Mitchelli…“

„Pokud potřebuješ čas, vezmi si jej. Ale neříkej ne, ještě ne,“ pronesl rychle a naléhavě. „Vím, že je brzy a vím, že je to šílené.“ Umístil prst pod její bradu a naklonil její tvář nahoru. „Ale také je to správné,“ dodal potichu. „Nebo snad ne?“

Pohlédla do jeho námořnicky modrých očí a vyčetla z nich jak naději, že řekne ano, tak paniku, že odmítne.

Bylo brzy. A bylo to šílené…

Myšlenky jí uháněly hlavou a pomaličku se sjednotily v jeden celkový obraz, kde byla ona a Mitchell… možná celá flotila plná batolat křižující zemi.

Představila si ten obrázek pro uspořádání. Sakra, nedělala snad totéž v posledních několika týdnech? Snažila se představovat si takhle Mitchella a uvědomila si, že se k ní dokonale hodí.

A věděla, že vždycky bude.

Julie se na něj usmála. Vydechl úlevou.

„Je to ano?“ ptal se.

„Ano,“ pronesla potichu a vklouzla mu rukou do vlasů, aby si k sobě přitáhla jeho hlavu. „Je to ano.“

Políbil ji pod zapadajícím sluncem, přímo tam, aby je svět viděl. Juliino srdce vyletělo nahoru nad dokonalostí onoho okamžiku.

Tohle je příběh, který stojí za vyprávění.