ABK - 27. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Arey

"Píseň skončila, ale melodie přetrvává…"

~ IrvingBerlin

LIAM

DEN 7

Byla tma v době, kdy jsme se vrátili domů, a má matkašla s Wyattem.

Byl vzhůru, ale všechen ten křik a pláč během pohřbu ho vyčerpal. Sotva mohljít sám rovně. Všichni jsme šli do Ethanovapokoje a on si jen lehl na postel.

"Musím vám něco říct," řekla matka, posadila se vedle Wyatta, když se Dona posunula do středu. Bylo to zábavné; byli téměř teenagery, ale vždy, když někdo z nich bylsmutný, zůstali

spolu.

"Než vaše matka… zemřela… požádala mě, abych vám přečetla dopis." Sáhla do kabelky a

vytáhla kus papíru. Srdce mi začalo silně bušit.

Všichni se hned posadili.

"Mohu ho teď přečíst?" Podívala se na každého z nich, ale neodpověděli.

"Prosím," zašeptal jsem, zoufale jsem to chtěl slyšet.

Papír zašustěl, jak ho rozložila a zhluboka se nadechla, než ho přečetla.

"Lemiepiccolileoni…" Odmlčela se. "Řekla jsem to správně?"

"To znamená, má malá lvíčata." Ethan se usmál. "A ne, babičko, neřekla, ale pokračuj ve čtení."

"Ano, pane." Poklepala ho po nose. "Lemiepiccolileoni, je mi to tak líto, že nejsem s vámi. Mohu si jen představit bolest ve vašich srdcích právě teď, jak naštvaní a zmatení jste, ale ze všeho nejvíc smutní. Jsem taky smutná… protože kdybych byla lepší máma, byla bych s vámi všemi navždy. Sledovala bych Donurůst a randit a smát se, jak byste ji vy chlapci a váš otec chránili. Nechala bych vašeho otce mě pokoušet se uklidnit, pokud by se objevila žena, která by se mě pokusila nahradit ve vašich srdcích Ethane a Wyatte. V mé mysli, je jich tolik šťastných snů, které bych si přála, aby byly vzpomínky. Chci být s vámi všemi tak moc. Nikdy by mě nenapadlo, že jednoho dne budu tak moc milovat někoho, jako vás tři. Všichni jste mé srdce. Jediné okamžiky mého života, kterých lituju, jsou dny, které jsem nestrávila s vámi. Dala jsem babičce mnoho dopisů, dopisy, které jsem se naučila napsat od vašeho dědečka,Sedrica. Mám jich pár pro každého z vás, a ažnastane správný čas, předá vám je. Ne, Ethane, nemůže si je přečíst hned, a Wyatte a Dono, nebudete je schopni najít sami. "

Moje matka se zastavila a podívala se na jejich omráčené tváře. Ty jejich reakce, Melody přesně věděla, jak se zatváří.

"Ethane, můj první poklade, nezapomeň ani v tvých nejhorších dnech, že jsi můj syn a že pro tebe není nic, co bys nedokázal. Ano, starat se o své sourozenců je důležité, i když těWyattštve - "

"Hej! On je tím, kdo mě štve." Trucoval. Po několika dnech byl zase sám sebou.

"Nech ji dokončit," odsekl Ethan.

"Ano, starat se o své sourozenců je důležité, i když těWyattštve, ale je také nutné se starat sám o sebe. Tvoje štěstí je také důležité, a ano, měl bys být šťastný. Nechci, abyste byli jako těla bez duše; to by mě jen rozesmutnilo. Wyatte, můj drahý, pamatuj si, že jsi stejně dobrý jako tvůj bratr a sestra. Váš otec nemá žádné oblíbené a ty jsi důležitý. Ethan potřebuje svého mladšího bratra, kdo mu jinak bude krýt záda? Vždycky říkáš, že jeEthanvšeználek- "

"Nejsem!" Přerušil ji Ethan a Wyatt se zazubil, vyplázl na něj jazyk.

"Všeználci někdy nevidí menší obrázek, takže mu pomáhej to vidět, Wyatte. A konečně moje Don Don, nová královno hradu, máš nejdůležitější úlohu, protože chlapci jsou idioti. "

"HEJ!" Oba Wyatt a Ethanzakřičeli a já se zasmál. Celá Mel.

"Bojují, protože je to jednodušší, než si udělali čas a promluvit si to tom a často říkají, co nemyslí vážně. Bude to těžké, ale pokud někdo dokáže udržet Ethana a Wyattapod kontrolou, jsi to ty. Ty, Donatello, máš v žilách italskou a irskou krev; dokaž jim to příště, až tě naštvou…"Dona se zachichotala a objalasvé bratry, kteří ještě stále trucovali. "Taky Don

Don, objímej svého otcetak často, jak je to možné. Žije pro ty vzácné okamžiky… nezapomeň na to, ažbudeš teenager a on se s tebou bude hádat kvůli make-upu, jo? "

"Dobře," odpověděla, jako by Melody seděla před nimi. Svým způsobem to tak trochu bylo.

"Moc vás všechny miluju. Roste, buďte silní a krásní, to by pro vás neměl být problém;

je to ve vašich genech… zůstaňte zdraví a pamatujte si,stále na vás dávám pozor."

To bylo ono. Představa Mel, kterou jsme všichni viděli zmizela a to i jejich úsměvy na tvářích… ne úplně, ale bylo to, jako by si uvědomili, že tu s nimi vlastně nebyla. Bylo jim lépe než dříve, ale nikdy se to nezahojí…

"Pojďte do postele," řekl jsem jim a zvedl přikrývky, aby si pod ně vlezli.

"Tati, nemusíš nás ukládat." Ethan se zašklebil, popadl knihu z jeho stolku.

"Mluv za sebe." Dona se pyšně zazubila a zvedla ruce, jako by jí bylo znovu pět.

"Dobrou noc, tati," zamumlal Wyatt, taky zvedl ruce, tváře měl červené.

"Vrátím se později, teď spěte." Políbil jsem Donuna čelo a pohladil je po hlavách.

Kulhal jsem kolem postele, bolest v noze byla mnohem horší, když jsem přešel ke dveřím ke své matce.

"Mel měla vzkaz i pro tebe… Dala jsem ti ho na postel, spolu se silnějšími léky." Políbila mě na tvář. "Miluju tě, zlato."

"Já tebe taky, mami."

Zavřela za sebou dveře a já se opřel hlavou proti nim a uvažoval, zda jít nebo ne. Moje srdce

už toho víc zvládnout nemohlo…. Sotva jsem se držel pohromadě.

Ale šel jsem ke dveřím tak jako tak a prošel Doniným a Wyattovým pokojem. Wyattji chtěl pryč, ale Dona stále ještě ráda sdílela pokoj; Dával jsem jim rok, než se navzájem zabijí.Když jsem otevřel dveře od našeho pokoje, bolest mě zasáhla jako vlna. Byl tam.Viděl jsem bílou obálku na stole a moje hrdlo vyschlo. Co mi mohla napsat… kdy vůbec napsala ty zatracený dopisy?

Sál jsem po něm a mé ruce se třásly, když jsem ho otevřel.

Omlouvám se.

To bylo ono?

"K čertu s tebou Melody… sakra." Otočil jsem se a hodil papír přes celou místnost. "TO JE

ONO? OPRAVDU MEL?!" Zakřičel jsem do stropu.

"I když je pro mě těžké se omluvit, říká to hodně, ne?"

Ztuhl jsem. Přestal jsem dýchat. Nebyl jsem si jistý, jestli mi bylo špatně, nebo jen zbláznil.

"Nezmizím, když se otočíš, nejsem duch," řekla.

Nemohl jsem se otočit. Jen jsem tam stál.

Šílím. Ztratil jsem zasraný rozum. Zkurveně brilantní, moje děti mě zamknou do blázince.

"Liame, to jsem já. Jsem opravdu tady. "

"Nemůžeš být opravdu tady," zašeptal jsem a zavrtěl hlavou. "Viděl jsem tě… mrtvou… chladnou a velmi mrtvou. Podíval jsem se do rakve, než tě pochovali… takže jsem se zbláznil -"

"Byla jsem to já… jen… se nám povedlo to udělat tak, že jsem opravdu mrtvá."

Otočil jsem se, zabolelo mě v hrudi, jen jsem si nebyl jistý, jestli to byl infarkt, cévní mozková příhoda nebo jen obyčejný vztek, kvůli kterému jsem nemohlpromluvit. Tam stála, v džínách a ležérní košili. Její hnědé oči byly opuchlé z toho, co jsem mohl jen hádat, byl pláč… proč? Neměl jsem zatracený ponětí, protože já jsem byl ten, kdo údajně přišel o manželu.

"My?" Bylo jediné slovo, které vyšlo z mých úst.

"Evelyn, Frankie a já. Biochemik, kterého Fedel našel… ukázalo se, že byl skutečně užitečný- "

Nemohl jsem myslet. Chytil jsem ji pod krkem a praštil jejím tělem do zdi. "ZBLÁZNILA SES?"

"Liame… vyslechni mě!"

"Ne!" Couval jsem se od ní, celé mé tělo se třáslo. Nemohl jsem tomu uvěřit. "Ne, ty nemáš právo mluvit, mrtví lidé nemluví. Sedm dní,Melody, sedm zkurvených dní a ty sem přijdeš a říkáš, abych si tě vyslechl? Vyjebáváš se mnou? Buďto se probudím nebo jeden z nás opravdu

dnes večer zemře!"

"Jsem tebou posedlý, Melody. Bez ohledu na to, co uděláš, vždycky ti odpustím. Dokonce, i kdybys mě zabila, vždycky ti odpustím." Zopakovala má slova a málem jsem se zhroutil.

"Ach můj bože." To byla jediná slova, která jsem zvládl říct. Mé ruce se vznášely ve vzduchu, připraveny ji udeřit, ale nemohl jsem se přinutit to udělat.

"Udělala jsem to pro nás… pro nás všechny." Opřela se o zeď.

"Vypustila jsi jadernou bombu nanaší rodinu pro nás? Jak to? Prosím, vysvětli mi to, protože možná jsem zatraceně debilní, abych pochopil, jak předstírat svou smrt by mohla být dobrá věc! Ty svině!"

Ona svěsila hlavu.

"No tak, jsi pánem vesmíru, Melody. Vysvětli mi svůj velký plán pro nás malý debílky zde na Zemi!"

"Málem jsem umřela…" Zašeptala konečně a podívala se na mě. "Před čtyřmi lety, když mě Liling postřelila, upřímně jsem si v tu chvíli myslela, že jsem mrtvá. Rozloučila jsem se s tebou v mé hlavě a ve chvíli, kdy jsem to udělala, jsem si uvědomila, že jsem nechtěla. Existuje milion věcí, které chci s tebou dělat, věci, na které jsem nikdy ani nepomyslela, Liame. Chci s tebou jíst gnocchi v Itálii. Chci si s tebou zajezdit na motorkách na silnicíchTransfagarasan v Rumunsku. Chci zůstat v motelu opravdu na hovno někde vrušné čtvrti v Amsterdamu. Všechno tohle mi blesklo hlavou v ten jeden okamžik a já si pomyslela, kdy? Nikdy nedostaneme šanci. Strávíme zbytek svého života bojováním a bojováním a bojováním. Bůh ví, jestli Orlando nemá nějaké další nemanželské děti, které mě chtějízabít nebo naše děti. A co kdybych se stala prezidentem? Pokud bychom opustili toto město na osm let a vrátili se, museli bychom začít bojovat nanovo…. Mí lidé prokázali, že ke mně nebyli všichni loajální. Proč sakra mám bojovat za ty lidi? Nechci být prezidentem! Měla jsem moc a přitom jsem chtěla jen gnocchi…"

Zhroutila se a začala se smát, slzy stékaly z jejích očích.

"M… já…" Já ani nevěděl, co říct.

"Nemůžeš tomu uvěřit? Zklamala jsem tě? Vím, že mám být Krvavá Melody, moc před vším ostatním a před deseti letyby mě nikdy nenapadlo, že tohle budu já. Ale byla jsem šťastná,

Liame, s tebou a naší rodinou. Byla jsem šťastná, ale nikdy jsem si to nemohla užívat, protože jsem měla před očima pasti, nebezpečí. Můj otec mi řekl, že nikdy nebudu odpočívat, jenažbudu mrtvá. No, jsem mrtvá… aspoň pro svět."

Posadil jsem se na gauč před naší postelí a zhluboka se nadechl. "A co naše děti? Co? Melody, opustila jsi je… Možná jsi neviděla zprávy v tédíře, ve které ses ukrývala, ale celý svět sledoval naší dceru se zhroutit- "

"Viděla jsem… a tebe jsem před tím viděla s pistolí." Přerušila mě a pozvolna klesla k zemi. "Skoro jsem to všechno chtěla odvolat, ale Dona vyšla ven a zastavila tě. Byl to nejděsivější okamžik mého života a vidět Donu… to mě málem zlomilo."

"A protože jsi chtělagnochi, nechala jsi naše děti oplakávat matku, která je naživu?"

"Jsem chladná, Liame, ne bezcitná." Ušklíbla se na mě.

"Jsi si jistá? Protože já ti nevím,Melody, zlomila jsi je! Udělala jsi jim přesně to, co tobě udělala tvá matka. Po mnoho let jsem se snažil tě zachránit od sebe samotné, a to vše pro co? Abys dokázala, že ses nic ne- "

"Řekni mi, Liame, kolik mafiánských bossů znáš ze šťastných stabilních domovů?" Nemohl jsem odpovědět. "Přesně. Tvoje rodina byla nejblíže, co jsem kdy viděla, a přesto jsi měl podělaný dětství. Naše děti? Každou vteřinu každého dne jsme jim ukazovali, jak moc jsme je milovali. I když jsme je trénovali, nemohli jsme sepřimět být chladní jako naši rodiče. Jsou Giovanni - Callahanovi; nemohou být měkcí. Za pět let bude Ethan právně dospělý. Pokud bychom zemřeli, lidé by je zabili jen proto, aby nás sesadili. Miluji své děti. Miluju je do té míry, že… já tu sedím a vím, že jsou dvě místnosti ode mě a nemůžu se jich dotknout… je to peklo, ale zvládnu to, pokud to znamená, že se z nich stanou nejvíce nemilosrdní a mocní lidé, které toto město kdy vidělo. Nestaneš se nemilosrdným s objetím a polibky. Je to bolest, která nás takové dělá. Budou skvělí…povznesou se nad to… a budu se usmívat pokaždé, když o nich bude někdo pochybovat a oni jim ukážou opak."

Usmála se na mě a přesto všechno, jsem viděl slzy v jejích očích.

"Melody, to je moc… to je… já…" Stále jsem před očima Doninu tvář, když jsem se snažil vymyslet nějaký způsob, jak to vše vrátit zpět. "Jak jsi na to mohla dokonce pomyslet? Jak jsi je mohla opustit?"

"Přestaň to říkat-"

"Kecy, protože to jsi udělala,Melody! Vyhodila jsi je z letadla bez padáku! Co jsi plánovala dělat, dívat se na ně z dálky, jak vyrůstají po zbytek svého života? Jak můžeš-"

"Říkáme tomu trest." Hořce se uchechtla. "Karma za všechno, co jsem já – my udělali. Po zbytek mého života budu cítit bolest za krev, kterou jsem prolila tím, že nebudu moci být blízko svých dětí. Sděl mi, jak jinak by to dopadlo? Napadlo mě, že bychom předstírali smrt my všichni… my všichni bychom byli spolu, ale nikdo by tomu neuvěřil, a i kdyby tomu tak bylo, naše děti by se musely schovávat po zbytek jejich života. Nikdy by nebyly schopny se vrátit do Chicaga. Myslela jsem, že bych počkala, dokud nebudou teenageři… ale do té doby bynezvyklí bojovat- "

"Boj proti Emiliovi všechno změnil. Chápali nebezpečí, byly uneseny- "

"Nebyli pryč ani půl hodiny. Ano, bylo to děsivé a ano, Ethan ukázal, že by udělal, co by bylo nutné, až přijde čas… ale s námi po jeho boku, za pár let by to vybledlo do pozadí. Také jsem myslela, že bych jim řekla, že jsem stále naživu, ale to zmaří účel. A jsem zpátky na začátku. Tak mi řekni, Liame, jak můžeme zajistit, aby naše děti byly nemilosrdný dost na to, aby zvládly sračky, který přijdou, když budeme pryč. Jak z někoho můžeš udělat silného člověka, aniž bys je zlomil? Kdo v této rodině není zlomený? Cora zabilasvou sestřenici a dala mi její srdce, Mina čekala roky na pomstu, Declan ztratil oba své rodiče v mladém věku – byl mladší než oni. Ty jsi byl nemocný, Neal byl ignorován a přehlížen. Tohle je mafie. Osoba, která je nejvíce zlomená, je ten, kdo na konci dne vyhraje."

Chápal jsem slova, která vycházela z jejích úst, jen se mi nelíbila.

"Proč… vždy jsme o našich plánech mluvili společně… proč jsi mi to neřekla?"

"Protože mě moc miluješ a miluješ naše děti stejně jako já. Kdybych ti to řekla… sdílela to… řekl bys mi, abych počkala, dokudnebudou starší. Nebo ještě hůř, souhlasil bys a nebyl schopen falšovat bolest. Viděla jsem tě, když zemřel Sedric; sotva jsi fungoval. Kdybys o tom věděl, všichni by měli hned pochybnosti. A to nejen město ale naše celá rodina. Declanovi by to došlodo dne a řekl by o tom Coře. Cora by se uvolnila a Neal a Mina by to pochopili. Potřebovala jsem, abys to ukázal. Ano, využila jsem tě a omlouvám se. Tohle nebyla jaderná bomba, byl to výstřel… dokonce jsem musela zabít Frankieho. Víme to jen já, ty a Evelyn."

Třel jsem si tvář, můj mozek jako by se chystal explodovat. "Tak co mám dělat, falšovat svou smrt a utéct spolu? "

"Řekla jsem, že jsem chladná, ne bezcitná. Nemůžeš teď opustit naše děti. Jsou ještě příliš mladí a navíc lidé by měli podezření, že je něco špatně."

Ano, moje mrtvá - živá žena byla šílená; Teď už jsem si byl jistý."Takže chceš, abych zůstal s našimi dětmi, dokud nebudou připravení? A kde budeš? Jíst gnochi, zatímco já si budu hrát na svobodného tátu?"

Zašklebila se na mě. "Fakt si děláš srandu z mých gnochi."

"Melody!"

"Ano!" Vyštěkla zpátky. "Já budu ve stínu, pozorovat tebe a naše děti vyrůstat, ale nikdy tam nebudu. A když si budeš myslet, že je Ethan připraven, odejdeme. Neopustím tě, pokud mě nepožádáš… Doufám, že ne. Díváš se na malé věci; Já se dívám na obraz. Jediný způsob, jak vyváznout šťastný, je, když se dostaneme ven brzy. "

"Melody, mluvíš o letech!"

"Můžu čekat, Liame, protože mám v plánu žít velmi dlouhý život. Nikdo po mě nepůjde a já vás budu moct sledovat- "

"Potřebuju na vzduch," zašeptal jsem, vstal a šel směrem ke dveřím. Jako upír skrývající se před sluncem, přešla do rohu.

"Nikdo mě nesmí vidět," řekla znovu.

Zakoulel jsem očima, otevřel dveře a zavřel za sebou.

"Perfektní načasování, připravila jsem ti tvou oblíbenou svačinu," řekla má matka, jakdržela červené želé ve skleněné nádobě.

"Mami, svět se právě pohnul pod mýma nohama-"

"Pojďme si promluvit v soukromí." Propletla si se mnou ruce, přičemž mě vedla ke svému pokoji. Zašeptala. "Předstírej, že jsi stále smutný."

Panebože… pomoz mi, jsem obklopen šílený ženskými.

Když jsem vešel do jejího pokoje, první věc, kterou jsem si všiml, byly fotografie, které měla připnuté na stěně. Každá rodinná událost a školní portrét byl tam nahoře, mnoho z nich s mým otcem. Nebyl jsem v jejím pokoji od… Nemohl jsem si vzpomenout.

"Dívám se na to každé ráno, aby mě to dostalo přes den," řekla a vzala si lžíci želé. "Teď to většinou funguje každý den, ale někdy je to stejně špatné jako v den, kdy mě tvůj otec opustil. Chápeš teď tu bolest, že?"

Vzal jsem od ní misku. "Lhala. Obě jste lhaly. Nicméněže přišla s něčím takovým je… je nejsobečtější věc, kterou kdy udělala. Neguje to vše dobré, cokdy udělala jako matka. Žádná dobrá matka by to neudělala… je to kruté."

"Nemluv za matky, dokud nenosíš dítě devět měsíců a neprojdeš si hodinami práce jen proto, abys vytlačil jejich tlustou hlavu,"odsekla předtím, než se zhluboka nadechla. "Je těžké to teď vidět, když se podíváš na Ethana, Wyatta, a Donu. Jejich bolest přebíjí všechno. Jsou ještě mladí. Bolí mě srdce, když se na ně podívám, ani nemůžu snést pohled v jejich tvářích, připomínají mi tvého otce. Nestal se Ceann na Conairte, aniž by všechno ztratil. Trpěl jsi jako dítě, tolikrát jsi byl pronásledován- "

"O čem to mluvíš?" Byl jsem pronásledován?

"Tvůj otec chtěl, abyste všichni chodili do školy. Víš, kolikrát zastavil odstřelovače, únosce, kteří nás tak moc nenáviděli a chtěliprolítCallahanovu krve? Svět je chladný, špinavý, bolestivý a krvavý. Tvoje děti to potřebují vědět, jinak zemřou, a odmítám dát někoho dalšího z této rodiny do hrobu, než půjdu já. Moje vina nad tvým otcem mě někdy drží celou noc vzhůru."

"Vina?"

Přikývla, natáhla ruku a dotkla se jeho fotografie. "Pamatuješ, když jsem řekla, že tvůj otec mi dal nejlepší dar?"

"Jo, ale nikdy jsi neřekla, co to bylo."

"Kontrola," odpověděla. "Co Melody udělala, on plánoval už před lety. ´Jen mi řekni, až budeš připravena se rozloučit a zmizíme.´ Říkal to od samého začátku a on by opravdu všechno opustil. Odešli bychom z tohoto života, když v této rodině nikdo jiný nemohl. Pokaždé, když byl připraven odejít- tvoje šestnácté narozeniny, poté, co ti bylo lépe, tvoje osmnácté narozeniny, když jsi byl dospělý, tvoje dvacáté první narozeniny, dokonce i týden po tvé svatbě s Melody, mi řekl, že bychom měli odejít, ale nemohla jsem se přimět vás všechny opustit, ještě ne poté, co jsem o tolik přišla, když jste byli děti. Řekla jsem si jen trochu více času. Počkejme další den, který se stal dalším rokem. Další věc, kterou vím, je krev tvého otce všude kolem mě a že je pryč. Žádné další dny, nic. Každé dítě Shamuse aMargaretCallahanových bylo zavražděno. Pokud by se tvůj otec vrátil ke mně dnes po všech těch letech a řekl mi, že to udělal pro mě, tak bych mu dala facku, jo, a pak bych ho políbila a nikdy ho už nenechala jít. Poprvé v životě žárlím na svého vlastního syna, protože kdybych si mohla vybrat, nebyla by to Melody, kdo by se vrátil…"

Kousljsem se do spodního rtu a zamrkal slzy, opřel se hlavou o zeď o jeho fotku. Nic jsem neřekl; nebylo nic, co bych mohl říct. Položil jsem želé na její prádelník a objal ji. Nebyl jsem si jistý, jestli to byla ona, nebo já, kdo ztratil na váze, ale nelíbilo se mi, jak drobně byla cítit.

"Jdi, Liame, prosím, byl to dlouhý den."

"Mami… dobře." Nevěděl jsem, co jiného jí říct, a tak jsem ji políbil na hlavu a sevřel mou hůl, jak jsem kulhal ke dveřím.

Když jsem vyšel ven, Declan na mě čekal, opřený o zeď s lahví brandy a irským koláčem.

"Když moji rodiče zemřeli, pamatuju si, že jsi mi přinesl tohle…" Přinutil se k úsměvu.

"Vzpomínám si, že jsem ti přinesl ovocný punč, ne brandy," zašeptal jsem.

Pokrčil rameny. "Myslel jsem si, že bys chtěl něco silnějšího."

Poprvé jsem nechtěl pít. Moje mysl byla příliš mlhavá. Věděl jsem, že mě chtěl utěšit, ale teď jsem to nemohl přijmout.

"Později, Declane." To bylo vše, co jsem mohl říct, než jsem se od něj otočil.

"Vypnul sis ve svém pokoji kamery," uvedl. Já to neudělal, ale měl jsem pocit, že jsem věděl, kdo to udělal. "Nic si neudělej…neradi bychom pohřbili i tebe."

Snažil jsem se vymyslet ta správná slova.

"Liame."

"Slíbil jsem to svým dětem. Ráno tu budu. Jen… jdi,"řekl jsem, ale byl jsem ten, kdo putoval zpátky do mého pokoje.

Zamkl jsem za sebou dveře a podíval se kolem, ale ona tam nebyla. Část mě věřila, že jsem přišel o rozum, že mě zatlačila příliš daleko. Příliš to bolelo… a přesto jsem ji stále hledal. Byla moje posedlost. Oba jsme byli duševně nemocní. Způsob, jakým jsme žili své životy, jak jsme brali životy druhých, jak jsme milovali… nic z toho nebylo normální.

"Jak jsi věděl, že tu budu?" Zašeptala, zatímco seděla v rohusvé šatny s láhví vína před ní, i když ho nepila.

"Bůh ví, že miluješ své boty," odpověděl jsem. "Nebudeš pít? Řekni mi novou zápletku Las

Pasiones de Melody. "

Usmála se a zastrčila si vlasy za uši. "Chci, ale když se opiju, půjdu za dětmi; Sotva se držím. Není to jako když jsem zmizela minule, Liame. Neexistuje žádná naděje. Smazal jsem svou maličkost."

"Alespoň ses vrátila na vrchol své hry," zamumlal jsem a díval se na ni. Celé město ji milovalo teď ještě víc, než když byla naživu… takhle uměli být lidé krutí.

"První den, jsem to skoro vzdala a vrátila se," přiznala.

"Proč ses nevrátila?"

"Tvá matka mě zastavila."

Díky, mami…odfrknul jsem si a sevřel hůl ještě pevněji.

"Jestli jsi proti tomu, Liame, nezvládnu to-"

"Takže sis myslela, že mě přinutíš? Jako vždy? Nejdříve jednám a on mi odpustí? Je to to, co sis myslela? Všechno, co jsme měli, jsi zničila… mě jsi zničila. Pokaždé, když se podívám zpátky, vidím, jak se za tebou honím. Jsem vyčerpaný. Jsem unavený z honění se za tebou, Melody."

"Dobře," zašeptala, vstala a prošla kolem mě. "Odjedu z města-"

Popadl jsem ji za ruku, chtěl jsem jí dát facku. "Jak je možné, že je pro tebe tak snadné ode mě odejít, sakra?!"

"Snadné?" Vytrhla ruku z mého sevření. "Nic není pro mě snadné, Liame. NIC! Ty-"

Líbat ji bylo jako přijít na vzduch. Cítit její tělo přitisknuté k mému,znovu rozbušilo mé srdce a v tu chvíli, nic nebylo důležité, protože ona tam byla… byla naživu.

MELODY

DEN 8

Za celý svůj život, jsem byla nazvána spousta jmény.

Svině.

Mrcha.

Děvka.

Netvor.

Ďábel.

Čarodějnice.

Bezcitná.

Seznam pokračoval. Od dětství jsem se tlačila kupředu. Pro mého otce, pro rodinný podnik, pro všechny, stávala jsem se nedobytnouse do té míry, že dokonce jsem si nebyla jistá, jestli jsem měla srdce. Pak jsem ho potkala a kousek po kousku kolem mě kameny praskaly. Bojovala jsem s ním. Bojovala jsem s ním, protože jsem musela být silná. Svět není určen pro ženy. Poslední věc, kterou jsem kdy chtěla, bylo být jednou z těch žen v romantických románech, které musely být zachráněny nebo se pro muže zničily.

Neexistuje žádná jízda při západu slunce.

Neexistují žádné šťastně až do smrti.

Život byl bolest a musíš se s tím vyrovnat.

To byly lekce, které mě můj otec naučil, a já jsem je ani jednounezpochybňovala,až do dne, kdy jsem potkalajeho. Bylo to nechutné a hrozné… po všech těch bojích a krve a trénování, jsem byla žena stejně jako všechny ostatní a chtěla jsem svoje šťastně až do smrti. Chtěla jsem jeho.

"Jak tě mám schovat?" Zašeptal a jeho hlava spočívala na mé nahé hrudi. Vjela jsem mu rukou do vlasů.

"Přijdeme na to… Nakonec.Všichni si budou myslet, že sis našel milenku," odpověděla jsem.

Zasmál se. "Prohlašovala jsi, že jsi moje žena a milenka, od doby, co jsme se vzali."

"To proto, že jsem věděla, že bych tě stresovala víc, než mít obojí. MelodyCallahanová, jsem jako bonboniéra: nikdy nevíš, jaký typ ženy, budu příště."

"Jo, vím."

"Jak to můžeš vědět, když to nevím ani já?"

Posadil se a podíval se na mě. "Bez ohledu na to, co se stane, jsi pořád moje žena. To je velice

speciální, limitovaná edice bonboniéry."

Přitiskla jsem ruku na jeho hruď a kousla se do rtu.

To je v pořádku. Zvládneme to.

"Miluju tě, Liame. Omlouvám se, že jsi kvůli mně trpěl… Miluju tě. Opravdu tě miluju. " Nemohla jsem přestat to říkat.

Políbil mě na hlavu a pak na nos, oči a tváře, než se vznášel nad mými rty. "Miluju tě… moje krásná milenko. "