ABK - 26. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Arey

"Takže je to pravda, když je vše řečeno a uděláno, smutek je cena, kterou platíme za lásku."

~ E.A. Bucchianeri

LIAM

DEN 3

Klep.

Klep.

"Liame? Přinesla jsem ti nějaké jídlo. "

Popadl jsem lampičku u mé postele, hodil ji na dveře. Roztříštila se. Zvedl jsem láhev zpátky ke rtům a stiskl tlačítko pro přehrání videa na mém tabletu, znovu se zapnulo.

"Liame, dej to pryč od mého obličeje-Přísahám, ublížím ti." Odstrčila kameru stranou.

"Jak můžeš ublížit mužis tváří, jako mám já?" Řekl jsem. To jsem byl celý já.

Odmlčela se, zamyslela se. "S kladivem, hasákem nebo nůžkami, pokud budu kreativní…"

"To si nechejme na jindy."

"Liame ne! Liame! Haha!" Shodil jsem ji na zem, kameru jsem držel před obličejem.

"Řekni to."

"Řekni, co?"

"Řekni, že mě miluješ."

"Liame musíme -"

"Nepustím tě, dokud to neřekneš."

Udělala obličej do kamery. "To mě nutíš?"

"Ano, protože vím, že to tak jako tak myslíš vážně."

"Jsi tak-"

"Řekni to-"

"Panebože, fajn! Miluju tě, Liame. Já, Melody Nicci Giovanni Callahanová, MILUJU TĚ! Jsi teď šťastný?"

Usmíval jsem se stejně tak silně, jako tehdy. "Jo. Jsem v sedmém nebi, protože tě taky miluju."

Video se stoplo… a já se napil.

DEN 5

"Liame."

"Mel?" Zašeptal jsem a otočil se, ale místo toho vedle mě klečela moje matka. Položila mi ruku na hlavu, ale já se k ní otočil zády.Byl jsem tváří tvářpříliš noha lahvím, ani jsem je nedokázalspočítat.

"Liame, nemůžeme už ten pohřeb odkládat, je za dva dny."

"Jdi tedy, já budu tady," zašeptal jsem a natáhl se, abych našel láhev, ve které ještě něco zbylo.

"Liame,tvoje děti- '

"Můžeš za sebou zamknout dveře, mami? Jsem unavený."

Odhrnula mi vlasy dozadu a políbila mě na čelo. "Nikdo jiný na této planetě nechápe tuto bolest jako já. Vím, že máš pocit, jako bys byl upálen zaživa, ale stále toho máš hodně. Tvoje děti těpotřebují ajá tě potřebuju taky. Nedovolil jsi mi odejít, když tvůj otec umřel a já ti to teď nedovolím taky."

Po tváři mi stekly slzy. "To proto, že jsem sobecký, mami."

Neměl jsem co říct.

Znovu mě políbila na čelo. "Přísahám, že po pohřbu to bude jiné."

Jak? Proč? Jaký to mělo smysl?

DEN 6

"Už je to šest dní po smrti milované Illinoiské guvernérky,MelodyCallahanové a svět truchlí. Někteří z našich diváků si to nemusí pamatovat, ale já byl ve Velké Británii po smrti princezny Diany a mrak, který visel nad tou zemí, je zde velmi přítomný i dnes. Venku před panstvím Callahanů, lidé ze všech společenských vrstev, a to nejen z Illinois, přinášejí vzdát hold, zanechávají tu květiny, svíčky a medvídky, někteří dokonce pokládají dresyCubs-oblíbený tým MelodyCallahanové– venku před rodinnými branami. Její zítřejší pohřeb navštíví nejen politici, ale také lidé jako Amelia London a NoahSloan, dlouhodobí rodinní přátelé Callahanů, kteří oba okomentovali tuto tragickou ztrátu. Mnoho lidí z různých koutů země přijede vzdát hold této velké ženě…"

Tyhle zprávy říkali celý den. Nechtěl jsem je zapnout, ale nemohl jsem najít zatracenýovladač…na ničem z toho nezáleželo. Nezáleželo. Nabil jsem revolver apřidržel ho u své hlavě. Cítil jsem, jak jsem se třásl a konec byl tak blízko… bolest… všechno to skončí.

Všechno, co jsem musel udělat, bylo stisknout spoušť.

Zavřel jsem oči a poslední myšlenka byla-

"Je to Donatella, dcera MelodyCallahanové - utíká z domu."

Zamrazilo mě po zádech, když jsem se otočil k televizi. Zíral jsem na svou dceru, jak běžela k branám. Sledoval jsem, jak jedno po druhém ničila, fotky, plakáty a plyšáky.

Její tvář byla tak rudá,že vypadala až nemocně.

"Moje matka není mrtvá! ODEJDĚTE! VYPADNĚTE!" Křičela. Cora za ní běžela, přitáhla si ji do náruče, ale Dona bojovala tvrději…plakala víc.Declan vyšel o vteřinu později, snažil se jí uklidnit, ale jen ho odstrčila a utekla.

Sakra.

Z ruky mi vypadla pistole. Stál jsem tam a sledoval svou dceru vzlykat na obrazovce tak dlouho, že moje oči začalypálit. Neměl jsem energii na nic jiného, ​​nežzalézt do naší koupelny a zapnout sprchu – bylo mi jedno,jestli tekla teplá nebo studená. Sedl jsem si, stále jsem byl oblečený, voda mě celého promočilaběhem několika sekund.

"Ahh…" S rukou na svých ústech, jsem vzlykal, houpal se tam a zpět, znovu a znovu. Pomyslel jsem, že chtít zemřít, ale nebýt toho schopen, musí být ta nejhorší forma trestu pro jakéhokoliv muže.

Seděl jsem tam jednu celou hodinu, než jsem vyšel ven.

Když jsem vyšel,uviděl jsemvousy, kterémi vyrostly na bradě a tmavé stíny kolem očí… Jasně jsem to viděl, jen jsem se s tím nemohl vyrovnat. Sprcha a převléknutí stačilo. Oblékl jsem si jen džíny a bílé triko. Popadl jednu z berlí, kterou jsem dostal, zhluboka jsem se nadechl a odemkl dveře od Donina a Wyattovapokoje.

"Dono, neměla jsi-"

Ale nikdo z nich tam nebyl.

"Ty nejsi moje máma, jdi pryč!" Slyšel jsem jejich hlasy z Ethanovapokoje.

"Dono-"

"NESNÁŠÍM VÁS! NESNÁŠÍM VÁS VŠECHNY! VYPADNĚTE!"Vykřikla, než něco rozbila.

Třel jsem si hruď, chtěl jsem od ní odejít. Nemohl jsem se vypořádat s její bolestí taky. Ale přesto jsem otevřel dveře. Hlava všech v pokoji se ke mně obrátila, Declan, Cora, Mina, Ethan, Wyatt, moje matka a Dona.

Ethan seděl u okna. Wyattležel na posteli vedle Dony a všichni ostatní stáli u dveří.

"Postarám se o to," řekl jsem zbytku mé rodiny. Nic neřekli, jen nás nechali o samotě. Dveře se tiše zavřely. Nikdo z nich ke mně nepřišel. Místo toho jen na chvíli zírali, než se Ethan otočil a pohlédl z okna. Dona zabořila obličej do polštáře a Wyatt ležel nehybně, hleděl vzhůru do stropu.

Přešel jsem ke konci postele a posadil se. Nevěděl jsem, co jim říci, nebo dokonce jak mluvit.

"Už jste jedli?" Zeptal jsem se.

"Ty se staráš?" Ethan odsekl, ani se na mě nepodíval. Bylo to poprvé v životě, kdy se mnou mluvil tak neuctivě. "To je v pořádku, tati, jdi zpátky do postele. Postarám se o Donu a Wyatta."

"A kdo se postará o tebe?" Nadzvedl jsem obočí. "Koneckonců, stále jsi ještě dítě Ethane-"

"Nejsem už dítě, tati!" Zařval na mě. Když jsem se mu podíval do očí, všechno, co jsem viděl, byla bolest avztek. "Nejsme děti. Všichni tady jsme už dost staří! Jsem s Wyattem a Donou celou tu dobu. Nejsem dítě!"Vstal jsem a přešel k němu, ale on ustoupil. Přitáhl jsem ho k sobě a objal.

"Pusť mě! Pusť mě! Vrať se k pití! Říkali, že ses chtěl zabít! Taky odejdeš! Tak už jdi!" Udeřil mě, tlačil do mě, ale držel jsem se ho ještě pevněji, ovinul ruce kolem něj a políbil na temeno hlavy.

"Je mi líto, že jsem vás nechal samotné," zašeptal jsem, "a děkuju, že ses o ně postaral, mladý muži." Zavzlykal jsem a pevně ho držel. "Děkuju, že jsi mnohem silnější, než já-"

"Prosím tě, tati, neodcházej," vykřikl a jak to udělal, objal mě kolem pasu. "Ty taky ne… prosím, prosím…"

Posadil jsem se vedle něj a několikrát zamrkal, než jsem ho přiměl se na mě podívat. "Nikam nejdu, ještě dlouho nikam nepůjdu. Vaši strýčkové a tety tu jsou taky. Wyatte, Dono, pojďte sem."

Dona ke mně přispěchal, plakala, když jsem ji políbil na tvář a objala mě. "Děkuju ti, princezno… viděl jsem tě v televizi a to mi pomohlo." Zachránilo mě to a zabilo najednou.

"Wyatte?" Podíval jsem se k němu, ale nepřišel ke mně, jen tam ležel.

"Nechce mluvit," zašeptal Ethan.

Nechtěl jsem ho nutit, protože jsem to chápal. On mluvit chtěl, ale nemohl. Neměl co říct.

"No tak, pořád jsem zraněný. Pojďme si lehnout,"řekl jsem a posunul se na posteli. Přitáhl jsem Wyattatěsně k sobě a políbil ho na hlavu. Dona a Ethan si lehli na opačnou stranu… a poprvénebylaEthanova obří postel už tak velká. Rostli; za pár let bude Ethan stejně vysoký jako já.

"Tati, můžu si dát zmrzlinu? Pálí mě v krku."Dona mě objala.

"Jasně," řekl jsem a natáhl se po telefonu. Wyatt se natáhl a podal mi jej, ale nic neřekl. "Děkuju."

Jedli jsme.

Povídali si.

Plakali.

A pak usnuli kolem mě. Nemohl jsem dělat nic jiného, ​​nežtam ležet a poslouchat je dýchat. To mi dávalo klid; všichni byli její součástí.

Poprvé po šesti dnechjsem se nepotřeboval upít k spánku.

DEN 7

"Tati, s čím potřebuješ pomoct?"

Podíval jsem se na Donu, když se postavila vedle mě. Nevrátil jsem se do našeho… Melodynina a méhopokoje. Místo toho jsem strávil ráno s Ethanem, abych mu pomohl se obléknout do nového obleku, který mu koupila moje matka.

"Mohla bys prosím? Mám jen jednu funkční ruku."Usmál jsem se a otočil se k ní, neočekával jsem, že bude vědět, jak uvázat kravatu. Nicméně, natáhla ruce adokonale ji uvázala, dokonce u krku zatahala. "Kdo tě to naučil? "

Přestala se usmívat a já si přál, abych se nezeptal. Tak moc vyrostla, byla z ní teď taková krásná mladá slečna.

"Děkuju, princezno." Políbil jsem ji na temeno hlavy. Popadl jsem berle a vyšli jsme ven z koupelny. Ethan pomáhal Wyattovido saka… pořád jsem ho neslyšel mluvit. Toho rána byl první vzhůru, sám se vysprchoval, a dokonce nás všechny probudil.

"Jste připraveni?" Zeptal jsem se.

"Ano," zamumlal tiše Ethan a Wyattse na mě jen podíval. Vypadalo to, jako by se chystali říct ne a já jim to neměl za zlé. Dona k němu přešla a objala ho.

Ťuk ťuk.

"Pojďte dál." Podíval jsem se ke dveřím.

Vešla Cora oblečená v černých šatech podobných Doniným. Neřekla nic, jen ke mně přešla a objala mě. Vteřinu jsem tam ztuhle stál, než jsem ji objal zpátky.

"Děkuju ti za všechno," zašeptal jsem. Věděl jsem,že s mou matkou vše zařizovaly a díky nim bude všechno perfektní.

"Samozřejmě." Polkla a otočila se zpátky k dětem. Připnula chlapcům na saka bílý jasmín a náramek kolem zápěstí. Sáhla do kabelky a také pro každého vytáhla sluneční brýle.

"Jakmile se dostaneme ven, mějte je na sobě, dokud… dokud si je nebudete chtít sundat."

"Děkuju, teto Coro," odpověděl Ethan. Očekával jsem, že se pohne, ale ne; svěsila hlavu a pak je všechny objala.

"Vaše matka vás všechny moc milovala, ano? Tak moc,"řekla a cítil jsem, jak se mi stahovalo hrdlo. Chtěl jsem odejít. Nemohl jsem to zvládnout. Ale vyšel jsem s nimi na chodbu.

"Bratře." Natáhl se ke mně Neal,chytl mě za ruku a stál na svých nohou. Chvíli mu trvalo sizvyknout na protetickou nohu, ale teď s ní byl sžitý.

"Všichni jděte napřed, budeme hned za vámi." Matka se postavil vedle mě, ruku mi položila na rameno.

Dona vypadala, jako se chystala panikařit.

"Slibuji, budu hned za tebou," řekl jsem jí.

"Pojďme, Dono." Přišla k ní Helen, vzala ji za ruku, a tehdy jsem si všiml, že všechny ženy byly oblečené v různých variacíMelodyných oblíbených černých šatů.

Jeden po druhém odcházeli, nechávajíc mě s mou matkou. Položila ruce na mé tváře.

"Jen se přes dnešek dostaň," zašeptala ke mně. "Venku je krev a žraloci, kteří krouží dokola.

Nemůžeš zapomenout, že jsi Ceann na Conairte. Potřebují vidět, že jsme silní."

"Ironie." Podíval jsem se na svou pažia nohu v sádře, ale zvedlami hlavu.

"Pokud by tě Melody slyšela takhle mluvit, byla by hrdá, že jsi její manžel? Melody tě vždycky milovala pro tvou sílu. Nyní je nejdůležitější čas ukázat, že rodinaCallahanů je stále nemilosrdná… nyní dokonce ještě víc. Pokud ne, pokusí se tě strhnout, zatímco jsi na dně."

Věděl jsem, že jsem se musel dát dohromady jinak než všichni ostatní, ale cítil jsem se jako bych jel na autopilota.

"O'Phelane," zavolala našeho majordoma a ten ke mněpřišel, podal mi hůl a vzal mi berle. Bolelo to jako svině, ale část mě uvítalatu bolest; držela mě při smyslech. Sundal jsem si šátek z  paže.

"Tak je to lepší." Pokusila se mi upravit vlasy. "Drž se mě a budeme v pořádku."

Jak to zvládla? Poté, co zemřel otec? Jak zvládla dny, měsíce, roky, smát se a usmívat… Jak zůstala naživu?

"Tati." Dona ke mně přiběhla a já se kousl do rtu, abychnezasténal.

"Dono, buď opatrná." Ethan ji přitáhl zpátky, oči měl dokořán.

"Promiň-"

"Jsem v pořádku. No tak, pojďme do auta."Wyatt tam už seděl a čekal. Hlavu si opřel o okno, jak se otevřely brány. Všechny dary a vzkazy byly pryč; nebyl jsem si jistý kdy, ale byl jsemza to vděčný.

Čekala na nás policejní auta, aby nás doprovodila do kostela… taková ironie. Ve vší upřímnosti, neměl jsem tušení, v co svět věřil, že se stalo před týdnem, ani to, co Irové nebo Italové říkali. Vůbec mě to nezajímalo…

Dlouhá cestautekla mnohem rychleji, než bylo obvyklé; policie vyčistila cestu,takže to trvalo jen deset minut.

"Já nechci jít," zašeptal Ethan.

Já taky ne, chtěl říci zlomený muž ve mně.

"Musíme dělat věci, které se nám nelíbí Ethane; to je součástí role vůdce." Vyplivnul jsem ten kec tak snadno, zatímco jsem si rovnal manžetové knoflíčky, když se auta zastavila… u toho samého kostela, kde jsem se oženil.

Kdo by si pomyslel, že takhle to skončí?

Stejně jako vždy, naše rodina šlak předním lavicím, jen několik desítek centimetrů od její rakve.

"Ne," řekla Dona, když uviděla, Melody. Okamžitě zavřela oči.

"Coro," zašeptal jsem. Nemuseli ji vidět takhle… bledou… chladnou… Pochopila a naznačila dvěma mužům, aby ji zavřeli. Dona strčila hlavu do mého saka a já ji nechal. Necuknul jsem

sebou, neskrýval svou tvář od všech očí, které byly na mě.

Jsem Ceann na Conairte.

Jsem LiamAlec zasraný Callahan.

A jestli jsem jim to musel připomenout, udělal bych to.

Kněz si stoupl na stupínek. "Jsme tu, abychom oslavili život a truchlili nad smrtí MelodyNicci Giovanni Callahanové, matky, manželky a hrdinky."

DECLAN

Trval na tom, žeponese její rakev do pohřebního vozu. Položil hůl na stranu a nesl ji s námi před kostel. Vypadal jako muž z kamene. Každá jeho část zkameněla, ale já věděl, že jeho

fyzická bolest nebyla nic ve srovnání s tou emoční. Jediná věc, která ho držela na nohou, byly jeho děti.

Ale na zlomek vteřiny, když ji začali pokládat do země, viděl jsem to v jeho očích: chtěl skočit dolů k ní.

"Přestaňte! Prosím, zastavte!"Křičel Wyatt, pokoušel se utéct k rakvi, ale Liam ho držel pevně, jako kdyby věděl, že to Wyatt plánoval udělat.

"Ach bože." Cora zalapala po dechu vedle mě, slzy jístékaly po tváři, když mi tiskla ruku. "Jak? Jak se to může dít? "

Můj pohled se přesunul k Sedricově černému náhrobku jen tři místa od ní, pak doprava k otcovu vedle něj; vedle mého otce, mé matky a mé tety… jak? Jak se to může dít? Stejně jako vždycky, stejným způsobem, jakým se to i nadále bude dít. Neztratili jsme terče na svých zádech,když jsme se zamilovali nebo získali rodinu. Láska pro všechny ostatní v mafii znamená hovno. To nebyla pohádka, špatný sračky se stávaj, to je život, je hrozný, je tragický… ale sračky se stávaj.

Byl jsem mladší než oni, když jsem přišel o oba své rodiče.

Pro lásku je tu cena, za kterou se platí. Je tu cena i za moc… a v určitém okamžiku za ní všichni budeme muset zaplatit. Tak to je.

Chtěl jsem jí to říct, vysvětlit jí temnotu, ale místo toho jsem udělal to, co všichni mafiánští manželé dělali přede mnou: Lhal jsem a učinil slib.

"Nevím, jak se to mohlo stát, ale budu tě chránit až do mého posledního dechu." To bylo vše, co jsem mohl udělat.