ABK - 24. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Arey

"Zůstat s rodinou je to, co to dělá rodinu."

~ MitchAlbom

LIAM

"PaneCallahane? PaneCallahane, slyšíte mě? "

Zamumlal jsem něco aotevřel jsem oči, jen abych je znovu zavřel.

"PaneCallahane?"

"Ano." Do prdele, to pálí.

"Ano?"

"Ano… slyším… Vás," podařilo se mi říct.

"To je dobře." Světla nade mnou jsem viděl dvojitě, než se nakonec stala jedním a místnost se přestala točit. Podíval jsem se doprava a pak doleva. Všechno, co jsem viděl, byli lékaři a zdravotní sestry.

"Vzpomínáte si, co se stalo, pane Callahane?"

Emilio… kulky… výbuch… sklo!

"Woah, paneCallahane, ležte-"

"Moje manželka? Kde je moje žena?" Zeptal jsem se a snažil seho odtlačit,ignoroval jsem bolest v rameni.

"PaneCallahane teď byste se měl- "

Popadl jsem ho za límec a přitáhl blíž k sobě. "KDE. JE. MOJE. MANŽELKA?"

Nikdo z nichmi neodpověděl a já se snažil zvednout, ale dostal jsem znovu závrať.Když jsemse podíval na levou stranu… dávali mi léky.

"Přestaňte!"

"PaneCallahane, právě teď musíte odpočívat.Dýchejte."

"Já… mmmoje… žena?" Nemohl jsem dál mluvit a usnul jsem.

17:55

"Ugh," zasténal jsem. Zavrtěl jsem se a otevřel oči, ale zase je zavřel, když se mi jasné světlo zabodlo do očí.

Kde to sakra jsem?

Píp.

Píp.

Píp.

Když jsemse podíval doleva, hleděl na mě srdeční monitor. Moje srdeční frekvence pomalu rostla, když jsem si vzpomněl, co se mi stalo… nám… Pokusil jsem se posadit, ale nemohl jsem s váhou po mém pravém boku.

"Nehýbej se."

"Mel!"

Seděla na invalidním vozíku, její obličej byl tak bledý, že jsem si nebyl jistý, jestli to byla ona nebo duch. Měla položenou hlavu v mém klíně a jen na mě zírala. Její hnědé oči se zabodávalydo mého srdce… hezky se zabodávaly. Ušklíbl jsem se.

"Ahoj-"

"Nechali jsme si nakopat zadky, Liame." Musela prostě promluvit a zničit mi náladu.

"Měla bys vidět toho druhýho," zamumlal jsem a natáhl ruku, abych ji chytil za ruku. Pevně mě stiskla… ale měla pravdu - bylo to blízko, příliš zasraněblízko, a za co? Málem jsmepřišli o životy kvůli ničemu jinému než zášti.

"Nebudu se ucházet o prezidentku," zašeptala.

"Cože?"

Nezopakovala to, jen mě držela za ruku a zavřela oči. "Mel?"

"Jsem v pořádku, jen unavená-"

"Liame!" Oba jsme se obrátili ke dveřím. Tamstál Declan, tým lékařů, Cora, Evelyn a Mina. Všichni na nás zírali s vyvalenýma očima.

"Ježíši zasraný Kriste, Melody!" Zakřičela na ni Cora a já byl úplně zmatený. "Ve zpráváchhlásí, že jsi zemřela! Šli jsme do tvého pokoje a nikdo nevěděl, kde jsi nebo tě neviděl, což jezvláštní, protože máš být na lůžku! Měla jsi infarkt! Nemluvě o dalších ranách po celém těle! Přišla jsi o rozum! My-"

"Dýchej, zlato… dýchej." Declanji držel za ramena, přitáhl ji zpátky, ale vypadala, že je připravená mu jednu vrazit.

Počkat…

"Měla jsi co?" Znovu jsem se na ni podíval, teď jsem opravdu viděl, jak bledá byla, a všiml si potu, které jí pokrývalo čelo.

"Jsem v pořádku-"

"Vezměte ji tam, kde má být!" Vyštěkl jsem na doktory a ignoroval bolest v rameni. Znovu mi stiskla ruku a já ji stiskl zpátky.

Přišel za ní lékař, popadl ji za invalidní vozík. Ani nebojovala, což jen ukázalo, v jakých bolestech musela být. Ježíši Kriste.

"Maminko!" Slyšel jsem je dřív, než jsem je uviděl. Přišli jako tornádo a spěchali k jejímu vozíku. Byla opravdu masochista, protožerozevřela náruč a všechny objala. Políbila Wyatta na líce a pak učinila totéž Ethanovi a Doně.

"Mami, udělal jsem, co jsi mi ukázala! Dostal jsem nás ven z auta! Ethan to neuměl. Nemyslel si, že to dokážu, ale já to dokázal."Usmál se Wyatt pyšně.

"Jsem tak pyšná, zlato." Odhrnula mu vlasy dozadu.

"Ahoj, maminko," zašeptala Dona a políbila ji na tvář. Vypadala na pokraji pláče a to mi lámalo srdce.

"Ahoj, Dono, jak se máš? Chyběla jsi mi."Melodyji políbila na čelo.

"Promiň, mami." Objala svého vycpaného slona, ​​panaChybíšMiVíc.

"Proč se omlouváš?"

"Já nic neudělala," řekla tiše. "Ethan a Wyattvšechno dokázali-"

"To není pravda, Dono! Byla jsi opravdu v klidu a uklidňovala i nás,"řekl Ethan rychle a objal svou sestru, která nevypadala, že by mu věřila, že byla nějakým přínosem.

"No, taky se naučíš pár věcí," řekla Melody. Nijak ji nepochválila, ale pakznovu, nezdálo se, že by Dona chtěla, aby ji pochválila. "Ale pořád jsem ráda, že jste v bezpečí."

"Jsi v pořádku, mami? Vypadáš nemocně."Ethan jí položil dlaň na tvář. Otočila se na stranu a políbila ji.

"Ano, jsem naprosto v pořádku. Jsem na tebe a tvého bratra tak moc hrdá."

"Děcka, vaše matka si musí jít odpočinout." Přistoupila k nim Cora. "Kromě toho, zapomněli jste, že je tu i váš táta? "

Všichni se na mě podívali, jako kdyby si až teď všimli, že jsem tam byl.

"Díky děcka, vidím, jak to je. Myslím, že mě nemáte rádi." Zamračil jsem se a kývl na rozloučenou na Melody. když ji vezli pryč.

"Tatínku, neblázni!" Dona ke mně vyskočila a vylezla na postel. Položil jsem ruku na pas, aby nespadla. "Přinesla jsem ti pana ChybíšMiVíc, vždycky se díky němu cítím líp."

"No děkuju, ale je to moje princezna, díky které si cítím lépe." Objal jsem ji.

"A co my?" Zeptal se Wyatt apřešel k mému boku.

Podíval jsem se na ně, jak stáli bok po boku. "Někdy."

"Táto, nemůžeš mít favority." Zamračil se na mě Ethan.

"Nakloň se blíž, Ethane," řekl jsem vážně a on se naklonil. Pocuchal jsem mu vlasy a on zasténal, rychle se odtáhnul.

"Tati!"

Se smíchem jsem se zaměřil na Wyatta, který se ohlížel, jako by znovu hledal svou matku.

"Jsem nudný, Wyatte?" Zeptal jsem se ho.

"Cože?"

"Zdá se, že ti chybí maminka víc než já," řekl jsem.

Zrudl. "Ne. Stýskalo se mi po všech, ale maminka je holka a na naše holky vždy musíme dávat pozor. "

"Ne navždy! Maminka řekla, že jednou budu muset dávat pozor sama na sebe. "

"Jo, ale to bude ještě dlouho trvat, Dono," vysvětlil Ethan a já se opřel. Užíval jsem si, když se takhle dohadovali. Všichni byli perfektně tvrdohlaví a zábavní a krásní.

Mluvili dál, nezastavil jsem je, jen jsem poslouchal.

MELODY

"Paní Callahanová, pokud budete muset zase někam jít, dejte někomu vědět," řekl první doktor, když mi pomáhali zpátky do postele.

"Jak jste se dostala kolem sester?" Zeptal se mě jiný, ale já jsem se neobtěžovalaodpovědět, jen jsem si lehla.

Cítila jsem, jako by mé tělo bylo v jednom ohni.

Nevěnovalajsem pozornost žádnému z nich. Připadalo mi, jako by uběhly hodiny od doby, co mě nechali samotnou a Mina vešla dovnitř. Vypadala stejně špatně jako já… připomněla mi, čím vším si rodina prošla.

"Jak-"

"Jak jeNealovi?" Zeptala jsem se potichu, nechtělajsem znovu odpovědět na její otázku.

Ramena jí ztuhla a sklonila hlavu, dívala se na své podpatky, "Je v dost špatném stavu, emočně."

Přikývla jsem. "Neopouštěj ho."

"Cože?"

"Stala se mu špatná věc. Nehýčkej ho. Nelituj ho. Nechovej se k němu jako by si zasloužil být litován.

Dej mu čas, ale pokud se nezačne dávat dohromady, pak je tvoje práce ho přivést zpět do

reality. Ztratil končetinu, ale je pořád tvůj manžel, otec, syn a bratr. Nemá čas se litovat."

Vše, co bude potřebovat, je čas, aby se s tím smířil.

"Jo… díky, myslím." Udělala obličej a já se usmála.

"Dobře, teď se musíme dát do práce."

"Melody, musíš od-"

"Budu odpočívat, až budu mrtvá. Potřebuju, abys svolala konferenci s Liamem a mnou, tady; poslední věc, kterou potřebujeme, je, aby si lidé mysleli, že jsme mrtví. Máš už zástěrku pro to, co se stalo?"

"V tom všem zmatku jsem na nic ještě nepřišla. Kromě toho, objevila se tam policie; je docela těžké zakrýt zabíjení lidí v- "

"Za prvé, sežeň mi vrchního detektivaBeauaBrookse." Neměla jsem čas poslouchat výmluvy. "Pak půjdeš ven a zopakuješ to, co říkám, slovo za slovem. Čím déleto bude smrdět, tím hůř to půjde později vyvětrat. "

"Ano madam."

MINA

Ta žena málem zemřela.

Prošla si peklem a zpátky, a přesto se jí podařilo na všechno myslet. Jak? Nebyla jsem si jistá. Nikdo nebyl jako ona, což byl důvod, proč jsem byla zklamaná jejím rozhodnutím, ale tak jako tak, jsem byla hrdá, že mám stejné příjmení jako ona.

"Všichni jsou tady, madam." Bodyguardi stáli kolem mě, jako bych byla pokryta šperky za miliony dolarů, ale na druhou stranu, když jste byliCallahan, byli jste šperkem tohoto města.

Světla se blýskala znovu a znovu, skoro měoslepila, když jsem vystoupilana pódium.

Položila jsem sipoznámky před sebe a podívala se přímo do kamery.

"Dámy a pánové Chicaga a všichni diváci po celém státě, ráda bych napravila pověst, která momentálně koluje na internetu o guvernérce. Paní Callahanová není mrtvá, ani neoceňuje média, která šíří, že po každém incidentu, který se stane během jejího funkčního období, je. Jak víte, naše guvernérka je mnohem silnější, než to, ale to neznamená, že se sama nevypořádává s mnoha stejnými osobními problémy, jako vy všichni ostatní. Dnes ráno, guvernérčin bratr, Emilio, vstoupil do její kanceláře s úmyslem ji zabít. Nevědomí občané Chicaga, muži a ženy, kteří jste ho zvonili do úřadu bez jejího vědomí a souhlasu, starosta Cortés trpěl duševní chorobou, kterou se snažil kontrolovat. Nově jmenovaný policejní komisař BeauBrooks nás informoval, že za tento útok mohla smrt jeho matky, kvůli čemu byl v nevyrovnaném stavu. Ano, je to šokující. Obyvatelé tohoto města si prošli hodně věcmi v posledních několika týdnech. Naše bezpečnost a způsob života byly testovány. Z tohoto důvodu, guvernérkaMelody Nicci Giovanni Callahanová chtěla, abych vyjasnila: že nebude kandidovat na prezidenta. Její přesná slova byla: ´Chicago je náš domov. Tento stát je naším domovem. Necítím se na to, abych odešla do jiného města nebo státní funkce. Jsem příliš zaujatá, abych se stala prezidentem. Chci, aby Chicago bylo městem, kam budou chodit lidi rádi. Chci, aby se Illinois stalo státem, které vede ostatní státy. Budu se věnovat jenom tomuto státu, dokud se lidé nerozhodnou, že chtějí, abych odstoupila. Kromě toho, stále si mohu nechat obarvit dům na bílo.´"Usmála jsem se té poslední větě.Odmlčela jsem a oni začali klást otázky. Zvedla jsem ruku na znamení, že jsem neskončila.

"Tak tady to máte, dámy a pánové. Další otázky budou zodpovězeny komisařem."

Složila jsem papír a otočila se. Šla jsem do nemocnice a zhluboka se nadechla. Mé podpatky klepaly po podlaz-

"Maminko!" Sedricse odtrhl od Nari a běžel ke mně. Stál přímo přede mnou se založenýma rukama.

"Chci vidět tátu."

"Sedricu-"

"Ethan mi řekl, že nemá nohu, proto je smutný." Děkuji, Ethane. Brilantní. "Ale i tak ho chci vidět."

"Sedricu-"

"Prosím, mami?" Zeptala se tiše Nari.

Melodyn hlasse ozval v mé mysli. Nehýčkej ho.

Sehnula jsem se, zvedla ho a sáhla po její ruce. "Tak pojďme, ale mohl by být unavený z cesty, ano? "

Oba přikývli. Sedricmi ovinul paže kolem krku a držel se mě jako malá opička, když jsme vyšli kupředu. Nic jsem neříkala. Nebylo co říct abyla jsem s každým krokem čím dál tím víc nervózní. Cítila jsem, jako bych měla vyzvracet své vlastní srdce, když jsme se nakonec dostali k jeho dveřím. Bodyguardi nám otevřeli a Neal tam jen ležel a zíral do stropu, oči měl zarudlé.

"Tatínku." Sedricse mi zavrtěl v náručí, seskočil ze mě a spadl na zem. Nealova hlava vystřelila nahoru, rozzlobeně na mě zíral.

"Ahoj-"

Oba se k němu vrhli. Narise rozplakala. "Chyběl jsi mi, tatínku. Byla jsem vyděšená."

"Já se nebál! Věděl jsem, že budeš v pořádku!"Sedricse posadil na kraj postele. "Ethan a Wyatt řekli, že jsi byl opravduskvělej! Věděl jsem to! Můžeme si zahrát, až ti bude líp?"

"Já chci taky!" Nari zvedla ruku. "Táta je v mým týmu."

"To je nefér! Naposled byl v tvým týmu! "Sedricse zamračil.

Neal jen na oba zíral, v očích měl slzy.

"Můžeme si zahrát dvě kola. Budu hrát s vámi oběma," nakonec se mu podařilo říct, i když se mu stahovalo hrdlo.

"Tati, co je špatně?" Nari ho šťouchla do tváře.

"Nic." Zavrtěl hlavou a pak se na mě podíval a usmál se. "Mám vás všechny, jak by mohlo být něco špatně?"

"To je to, o čem mluvím." Sedric zvedl ruce vzhůru, malý Chytrolín, a my všichni jsme se jen zasmáli.

Přešla jsem k němu, naklonila se a políbila ho na tvář, ale on se otočil a políbil mě na rty.

"Miluju tě." Polkl knedlík v krku. "Miluju tě," zopakoval.

"Taky tě miluju."

EVELYN

"Moje srdce tyhle věci už nezvládá,“ vydechlaCora, přecházela sem a tam. Celé její tělo se třáslo,když jsme stáli před Melodyným pokojem. "A tys to jen zhoršila s tím tvým, ‚radši byste se měly na to připravit‘projevem "

"Zlato, proč si nezajdeme s dětmi do bistra na nějaké to hrozný jídlo?" Přišel Declan, položil Darcyho v autosedačce na židli vedle Helen, kterátaky klimbala.

Cora se zhluboka nadechla, hruď jí pomalu klesala, když se na mě podívala. "Mám pocit, jako bys něco skrývala, Evelyn. "

Usmála jsem se. "Ano, zuřící bolest hlavy, drahá. Jdi strávit čas s rodinou a buď šťastná… vyhráli jsme."

Ačkoliv ne bez zranění.

Zašklebila se na mě, než mě objala. Cora nebyla objímač, ale užívala jsem si to. Měla jsem ji ráda a když jsem se podívala naDeclana, viděla jsem, že byl stále tak zamilovaný.

"Dobře, už jdi." Odtáhla jsem se.

Přikývla, natáhla se pro autosedačku s Darcym, zatímco Declan zvedl Helen. Otevřela ospale oči, uviděla mě a zamávala mi. Zamávala jsem ji zpátky a sledovala, jak zmizeli ve výtahu.

"Madam." Bodyguard na mě kývl a otevřel pro mě dveře do Melodyna pokoje. Seděla a vypadala lépe než před hodinou, ale ne o moc.

"Zlobíš se na mě, viď?" Zašeptala. Proudilo mnou hodně pocitů, ale jen jsem se posadila vedle ní a nechala ji vyjádřit to, co už jsem věděla, že cítila. "Nemohla jsem to udělat, Evelyn, ještě ne… Nemůžu. Zkusila jsem to. Byla by to ideální šance, ale nejsem připravená… bolí to."

Sáhla jsem po její ruce a stisklaji, zamrkala jsem slzy z očí. "Já vím. Pokud někdo v tomto světěrozumí, Melody, jsem to já… ale bylo to blízko. Příliš blízko. Nemáš moc času. Je tu cena, kterou platíš za to, že žiješ tento život. Budeš muset učinit těžké rozhodnutí. Naštěstí jsi v nich dobrá."

Přikývla, snažila se zahnat slzy, ale stejně jí začaly stékat po tváři a jednou rukou si je otřela.

"Tvoje zatracená rodina ze mě udělala měkkotu."

Uchechtla jsem se. "Moje rodina? Nebo naše rodina? A poté, co jsi vždy tak zatraceně silná, Mel, si myslím, že být chvíli měkkotou je v pořádku, ne? "

"Zeptej se mě zítra."

"Je možné, že zítra nebudeš."

Na to se uchechtla. "My ženy, můžeme mít všechno…"

"Jen ne všechno najednou." Přikývla jsem. "Až budeš připravena… budeš vědět, že je čas."

"Dobře." Přikývla. "Můžeš mi udělat laskavost?"

"Myslela jsem, žeti ji už dělám?" Vyklenula jsem obočí, i když jsem ji jen škádlila. "O co jde?"

Skutečný úsměv se jírozšířil přes obličej. Naše KrvaváMelody měla za sebou dlouhou cestu.

LIAM

"Mami? Kam jdeme?"Zeptal jsem se a pozoroval výtah. Nechala děti odejít s Corou a poté mě unesla z mého pokoje. Něco na tom bylo, být oblečený v nemocniční košili a nechat se vláčet vlastní matkou.

"Proč se tak bojíš? Myslíš, že jsem dvojitý agent nebo tak něco? "

Odfrknul jsemsi. Byli dva lidé, kterým jsem naprosto věřil: moje matka a moje žena. "Jen se chováš trochu divně."

"Moji synové jsou naživu. Je krásný den. Nemám dovoleno slavit? "

Na druhou stranu, možná, že se mě snažila zabít.

"Au. Za co to bylo?"Mnul jsem si ruku.

"Nelíbí se mi, na co jsi myslel," řekla, když mě vytáhla ven z výtahu a ke dveřím.

"Takže nemám dovoleno my-"

"Melody, můžu ho tu už nechat tady? Dohání mě k šílenství,"zakřičela moje matka, když jsme se dostali na střechu.

Melody seděla na invalidním vozíku vedlestolu. Otočil jsem se zpátky k matce a ta na mě mrkla, když se dveře zavřely.

"Ahoj," řekla nedbale, když jsem došelna druhou stranu stolu.

"Měla bys leže-"

"Přivedla jsem doktora." Ukázala na muže za mnou, který si dával pauzu na cigaretu. Nebyl jsem si jistý, co si myslet o lékaři, který si sám způsoboval rakovinu plic a ještě k tomu že ji měl na starost. "A přinesla jsem naše smoothie."

Položila přede mě pití.

"Zemřel jsem?" Zeptal jsem se pomalu.

"Drž hubu a nech mě být milá, ty otravo,“ vyštěkla na mě a já se zasmál, popadl kelímek a upil z něj.

"Mango?"

"Je pro tebe dobré, pij," zamumlala, když se dívala na město. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči.

"Jsi teď romantická? Jsme na rande? "

"Nedělej z toho velkou vědu, Liame. Kromě toho víš, že nesnáším nemocnice." Nepodívala se na mě,jen usrkla ze svého pití.

"Nevím, jestli z toho nemám dělat velkou vědu, Mel… je to trochu-"

"Dívej, za chvíli začneohňostroj," přerušila mě,když první rachejtle vystřelila do nebe.

"Ohňostroj? Melody, teď jsem naměkko!" Vydechl jsem a přiložil ruku na srdce. "Dostanu prsten?"

"Panebože, ty ses tak zatraceně zasraněotravnej!" Zakřičela na mě. Zasmál jsem se, vstal ze svého vozíkua naklonil se, abych ji políbil.

Sedl jsem si zpátky, vzal si kelímek a podíval se město. "Spíš bych si dal kiwi, ale mango je taky dobrý. "

Byla zatraceně roztomilá.

"Opět, Liame… vyhráli jsme."