ABK- 18. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Arey

"Nikdy nestopujte a neproste lidio jejich loajalitu a respekt. Buďtojsou s vámi nebo ne."

~ Neznámý

CORA

"Děkuji vám, otče, kázání bylo krásné." Natáhla jsem ruku a potřáslasi s ním.

Položil ruku na tu mou. "Nemáte zač, má drahá. Je mi moc líto vaší ztráty. Ať vaše sestřenice odpočívá v pokoji."

Pokývl hlavou aodešel, když se další členové sboru přiblížili.Stála jsem u dveří kostela. Otočila jsem se a došla k oltáři. Fotka Imani byla obklopena jejími oblíbenými květy.

"Odpočívej v pokoji?"

Ani jsem se nemusela otočit,věděla jsem, kdo to byl. Páchla Chanelem číslo 5 a pocitem vlastní důležitosti. Když jsem se otočila, viděla jsem, že byla oblečená v obrovském, strašlivém černém klobouku, kostýmku, rukavicích, a dokonce držela i černý kapesník.

"Jak může moje dcera odpočívat v pokoji, když její vrah volně chodí po světě?" Zeptala se teta chladně."Když se její vrah odvažuje ukázat na jejím pohřbu."

"Promiň, tetičko, nevím, o kom mluvíš. Imani zemřela kvůli vzduchové embolii. Jsem si jistá, že tomusí být pro tebe velmi těžké; Koneckonců, navštívila jsi jen párkrát za posledních deset let." Otočila jsem se auviděla, jak se na mě upřeně dívá. "Přijmi prosím mou upřímnou-"

PLESK.

Na šedesátiletou ženskoujsem jí musela obdivovat –měla pěknou ránu. Moje tvářpálila tak moc, že jsem musela pohnout čelistí a třít si stranu obličeje.

"Myslíš, že jsem blázen?" Vyštěkla a přistoupila ke mně. "V jednu chvíli je moje dcera v pořádku, v dalšítvá švagrová potřebuje srdce a moje dcera je mrtvá. Věřila ti a ty jsi jizradila. To se vůbec nestydíš, Coraline? Nemáš srdce ani duši, to už v tobě není ani kousek člověka? Byla rodina! Naše rodina! Moje rodina! Taková jsi nikdy nebyla; tak zkažená, jak hluboko jsi klesla?"

Usmála jsem se na to. "Naše rodina? Nikdy jsme nebyli rodina. Byla jsem váš bankomat, váš emoční boxovací pytel, a když jsem konečně udeřila zpátky, já jsem ta zkažená? Ta bezcitná? Kde byl tvůj proslov poté, co tvoje dcera zavraždila muže a snažila se to na mě hodit? Kde bylo tvoje srdce, když zjistila, že bylanemocná, nebo když byla v nemocnici? Kde jsi byla? Co jsi dělala? Ach ano, skákala jsi z jednoho bohatého muže -"Viděla jsem ji zvednout ruku, aby mi dala znovu facku, alejá na to byla připravená a než se na něco zmohla, Declan ji chytil za zápěstí.

"Madam, chápu, že truchlíte, ale nikdo nefackuje mou ženu z jakéhokoli důvodu, alespoň ne bez boje semnou. Ať jde o cokoliv, jsem si jistý, že si to můžeme vyříkat,"řekl klidně. Upřímně, právě teď jsem ho tam nechtěla.

"Jednoho dne,Coraline, jednoho dne se ti to všechno vrátí a budeš za to trpět. Ale nemějstrach, i přesto přijdu na pohřeb a nabídnu upřímnou soustrast."Otočila se k odchodu.

Declanse pohnul, aby mě vzal za ruku, ale já se mu vytrhla a ustoupila, kdyžjsem zamířila ven.Slunce svítilo tak jasně, že jsem si musela znovu nasadit své sluneční brýle. Neměla jsem energii s nikým mluvit a naštěstí jsem nemusela, protože auto zastavilo hned před kostelem. Declanmi otevřel dveřea já nastoupila jako první a když jsem si nakonec sedla, hluk okolního světa se ztlumil. Zavřela jsem oči, klidně dýchala.

"Znovu by ses nechala uhodit," řekl. Neodpovědělajsem a ani se neobtěžovala na nějpodívat. "Nechala by ses znovu uhodit, protože si myslíš, že si to zasloužíš. Chceš být potrestána."

Chodili jsme spolu na pár partnerských sezeních a teď si myslí, že mi umí číst myšlenky.

"Nehodlám říct, že jsi neudělala nic špatného," odpověděl a já při tom otevřela oči a podívala se na něj. "Nehodlám ti říct, že jsi udělala dobrou věc, nebo dokonce správnou věc. Není to tak jednoduché. Udělala jsi to nejlepší, co jsi mohla udělat pro nás a naši rodinu. Ostatní na světe tě mohou soudit, ale pro nás a naši rodinu to znamená všechno. Za všechno ti děkuju, Coro." Políbil mě na hřbet ruky.

Bylo možné cítit vinu, aniž byste litovali, co jste udělali? Pokud ano, takhle jsem se cítila.Naklonilajsem se k němu, ale nemluvila, protože jsem nevěděla, co na to říct. Místo toho jsem si jen položila hlavu na jeho rameno.

Život by byl mnohem jednodušší bez viny.

FEDEL

"Měli byste vidět ty idioty, jak byly omámený a chodily prostě kolem jako zasraný zombíci, byli úplně mimo. Jejich matky byly úplně mimo. Všichni pobíhali kolem a křičeliPotrestiaiutarmi? Ho bisogno di undottore!"Velký Tony promluvil k celému holičství, když se naklonil blíž k hlavě muže, kterýseděl v křesle naproti mně. Používal hřeben a nůžky, jak nejlíp uměl. I když se jmenovalVelký Tony,neměl vlastně ani sto sedmdesát centimetrů a vážil méně než šedesát kilo, ale co mu chybělo na vzhledu, měl v osobnosti. Přestěhoval se do Chicaga z Jersey, když mu bylo osm let a nyní v pětapadesáti letech byl jeho salón místem, kam všichni Italové chodili na stříhání nebo poslouchat pitomý příběhy.

"Hele,Fedele, co říkajšéfové na tu novou drogu, tu sračku? Opravdu dělá z lidí zombíky, jak říkáVelký Tony nebo jen kecá?" Giulio, muž v křesle se uchechtl.

"Jo." Zvedl jsem bradu k Dinovi, mému holiči, který mi nanášel holící gel. "Je to apokalypsa, Giulio, lidi požíraj svoje tváře a jiný sračky." Pár lidí v salónu se zasmálo i sVelkýmTonym. "Ne, ale taBlphine droga není bezpečná a zabije tě rychleji, nežkdyž si vezmeš heroin a koks najednou."

"Co jsem vám říkal, chlapci? Věci vyrobené v Číně!"Odpověděl Velký Tony a já se uchechtl.

"Pravděpodobně čichaj moc smogu, plastu a psích kostí."

"Ty rasisto," vykřikl někdo a on na něj ukázal prostředníček.

"Vai e pro titi, grassonebastardo," odsekl a ten muž se hned dostal na nohy. Tři vteřiny – tak dlouho to trvalo, než jsme se začali hádat. Ježíš, ty naše lidi. Přísahal bych, že žili jen z těch sraček.

"Co se tu tak hádáte, děcka?" Zařval strýcVinnie, když vyšel z koupelny a pořádsi ještě zapínal opasek. Vždy hladce oholený s cylindrem, ve svetru a kravatě, Vincent Buccieri, nebo strýc Vinnie jako ho všichni nazývali.Ve skutečnosti ho tak nazývali, protože byl jako ten divný starý strýček na svatbě, kterého tam nikdo neznal, ale přesto s ním každý mluvil. Byl z nás všech nejstarší. Osmdesát sedm příští měsíc. "Když jsem byl ve vašem věku,nehádali jsme se mezi sebou, místo toho jsme vyhazovality irský psy ven z města. "

"Kolikrát ti to máme opakovat? Už s Iry ve válce nejsem, strýčku Vinnie,"připomněl mu VelkýTony.

"Vždycky jsme ve válce!" Ukázal na něj holí. "Vy čubky jste na to zapomněli od doby, co následujete jinou čubku."

Jeden po druhém se ke mně otočili. Nebylo tajemstvím, že jsem byl pravou rukouMelody Nicci Giovanni Callahanové; to byl jedním z důvodů, proč jich tu dnes tak moc bylo.Když jsem tu byl já, byli tu i oni. Žádali o laskavost nebo práci a to skrze mne. Nikdy neudělali tu chybu, že by jipřede mnou urazili.

"Jo, strýčku Vinnie," řekl jsem a poposedl si na židli. "Šéf chtěla, abych vám a vašímanželce poděkoval za láhev Masseta z roku 1990. "

"Non C'èproblema!" Řekl a pohnul se, aby se posadil na prázdnou holičovu židli.

"Zeptala se, jestli si vaše žena pochutnala na BaroloRiserva z roku 1961, kterou vámposlala," dodal jsem.

"E´ perfetto!"Políbil si konečky prstů. "Vždycky jsem říkával, že nikdo nedokáže vybrat láhev vína třeba jen vzdáleně lépe, nežGiovanni. Když byl Orlando mladý, říkávali, že pokud víno neproudilo ulicemi Bosy, buď spal, nebošukal."

Uchechtl jsem se. Naposledy, co jsem byl v Bose,slavili Wyatt a Donatella čtvrté narozeniny.

"Fedele, kolik to bude chtít stříhání zadarmo, než taky budu dostávat víno?“ Zeptal se mě Velký Tony.

"Dostal jsem vůbec někdy něco zadarmo?"

Zamračil se na mě s nůžkami v ruce. "No vidíte to, mí kamarádi?Jak je ale lakomý, stěžuje si na stříhání zadarmo, když si ho může dovolit. "

"Neodbočujme od tématu. StrýčkuVinnie, kdy jsi začal dávat a dostávat lahve za tisíce dolarů?" Vydechl Giulio stejně jako zbytek tamních mužů.

Strýček Vinnie vytáhl noviny a hrdě řekl, "IlBuccieri e Giovanni sonofamiglia."

"Jestli vy dva jste rodina, tak co jsme my ostatní?" Zeptal se Giulio.

Všichni se otočili k strýčkovi Vinniemu, který vzhlédl od novin. "Nevím o nich, ale seiunostronzo! "

Všichni jsme se začali silně smát, když to řekl tak suše.

"Co je tady k smíchu?" Zeptal se malý chlapec, který vypadal kolem stejného věku jako Ethan a měl krátké hnědé vlasy a oříškové oči. "Nerozumím tomu."

"Ale ne." Povzdechla si Velký Tony a otočil Giulia, aby čelil zrcadlu.

"Chudák kluk," zamumlal Dino, jak mi holil místo nad horním rtem.

Skoro mi ho bylo líto, když strýček Vinnie začal chvástat, "Nerozumíš tomu. Čemu nerozumíš?"

Koutkem oka jsemuviděl, jak dítě pokrčilo ramenem. "Neumímitalsky."

"Tak to jsi hříčka přírody." Strýček Vinniesroloval noviny a ukázal na něj. Dino se na okamžik musel zastavit, jak se snažil nesmát. "Co tím myslíš, že neumíš italsky? Neví snad ryba jak plavat? Neví pták jak létat? Pokud nerozumíš svým vlastním lidem,pak jsi hříčka přírody. Zemřeš venku v chladu. Neumíš italsky. Fajn, já neumím anglicky! Uč se!"

Tam ale neskončil, přešel na italštinu a ptal se ho, zda ví, odkud pochází a pak si začal stěžovat na tuto generaci.

"Fedele!" Zavolal na mě.

"Sí?" Naklonil jsem hlavu na stranu, čímž jsem umožnil Dinoviošetřit mi krk.

"Melodyny děti náš jazyk umí, že? Nebo ti irští bastardi je už přimělinosit sukně? "

Všichni jsme se zasmáli, i já, i když jsem si byl docela jistý, že kilty byly skotská věc.

"Zatím žádné sukně pane a nejstaršíEthanumí, ale stále má problémy s mluvením. Dostane se tam, šéf se o tom ujišťuje."

Kývl na sebe v zrcadle, než sena chlapce zamračil s odporem. "Neumíš italksy. Huh. Marmocchio! "

Chudák kluk, ale byl jsem si jistý, že teď se učit začne.

"Děkuju, Dino," řekl jsem mu a podal mu bankovku, když jsem vstal ze židle.

"Už odcházíš?" Zeptal se Velký Tony. "Ještě jsem ani nedostal láhev vína."

"Příště. Příští týden se všichni uvidíme a dítě, "Položil jsem ruku na hlavu chudáka dítěte, kterou Vinnie zničil. "Do té doby se zkus naučit pár slov. Nepospíchej; nebudeš hříčkou přírody navždy."

"Díky," zabručel.

Když jsem vyšel ven, narovnal jsem si límec bundy.

"Fedele Morrisi," řekl mé jméno jako ďábel, který si nárokoval duši. Otočil jsem se k němu. Měl na sobě černý oblek a tmavě zelenou kravatu. V jeho rukou byl deštník a na rukojeti byl stříbrný vlk

"StarostoCortési," odpověděl jsem a prohlížel si budovy přede mnou.

"No tak, Fedele." Se škodolibým úsměvem ke mně přešel. "Kdybych váschtěl zabít, neudělal bych si sem výlet osobně."

"Takže, co chce starosta Chicaga odúplné nuly osobního strážce?"

"Nikdo?" Zamračil se a vypadal opravdu zmateně. "Jak můžete vy, pravá ruka rodiny Callahanů být úplná nula? Každý v této ulici Vás zná. To pro mě znamená, že jste opravdu důležitý."

"Starosto, právě teď jsem velice zane-"

"Jasně, jasně, samozřejmě, pes se musí vrátit ke svému pánovi." Přikývl a opřel si deštník orameno. Pokud ode mě očekával nějakou reakci, nedostal ji. "Pracujte pro mě, Fedele."

"Co prosím?" Mé oči se rozšířily. Ať už po mě chtěl cokoliv, tohle mě nenapadlo.

"Nabízím Vám práci. Do města přichází změna a až přijde, byl bych rád, kdybyste pracoval po mém boku. Ať už vám jakkoliv pla- "

"Myslíte, že jsem se rozhodl věnovat svůj život jedné rodině kvůli platu?"

"Samozřejmě že ne. Pokud bych si to myslel, nebyl bych tu osobně." Ta samolibá, arogantní svině mě začínala srát.

"Dovolte mi, abych využil této příležitosti a řekl Vám, že v tomto boji prohrajete. Viděl jsem muže mnohem silnější a ještě mnohem více nemilosrdné pokusit se postavit předMelody Nicci Giovanni Callahanovou; Žádný z nich není naživu, aby Vám tu pohádku povyprávěl. Ona vyhrává. Vždycky vyhrává. Svět, slunce, měsíc se točí kolem ní. A pokud jste ji sledoval, pak byste to měl vědět. Takže moje odpověď zní ne, nepracuju pro mrtvé lidi." Prošel jsemkolem něj a pohnul se k mému autu, kterébylo dál po silnici. Vytáhlsvůj telefon a vytočil číslo. Trvalo méně než deset sekund, než se objevilo další auto na rohu ulice.

"Řekněte mi, Fedele," zavolal. Když jsem se pohnul, že nastoupím do auta, otočil se, jeho tvář byla bez emocí a nečitelná. "Proč všichni nazývají Melody jejím celým jménem? Je to moc dlouhé, nemyslíte? Melody Nicci Giovanni Callahanová. "

"Když si vysloužíte jméno, lidé jej respektují bez ohledu na to, jak dlouhé je." Zavřel jsem dveře. Teprve když byl dost daleko,nastartoval jsem klíčkem motor. Nic se nestalo.

"Myslel sis, že si s ním pohrál?" Zeptal se Frankie, řidič, kterému bylojen dvacetdva, a nově pode mnou začal pracovat. "Pořád říkám, že jsi příliš paranoidní. Co se stalo s těma ins- "

BOOM.

Moje hlava se prudce otočila dozadu, abych se podíval na zádní část mého auta, která teď byla v plamenech.

"Do podělaný prdele! Právě se to teď stalo? Kurva! Do prdele!" KřičelFrankie, který se chystal vyskočit z kůže.

Emilio, ty hajzle.

"Drž hubu a řiď. Není to první bomba v aute v Chicagu a nebude ani poslední." Vytáhl jsem telefon a zastavil nahrávání, odeslal jsem soubor Melody, jako vždycky.

Nechodil jsem se nechávat holit nebo stříhat v salónu Velkýho Tonyho jen tak pro legraci. Seděl jsem na místě šéfa, byl jsem jejíma ušima. Všechno, co bylo někdy řečeno, si ona pak poslechla skrze mne, protoževěděla, že s nimi nikdy nebude moct sedávat stejným způsobem.

Nebyl jsem pes… byl jsem mouchou na zdi a nevadilo mi to.