ABK - 16. kapitola

Překlad: Simča
Kor.: Arey

"Určitý svině si myslí, že můžou vyjebávat s mýma sračkama, ale nemůžete zabít Alfu. Někdy s ním vyjebat můžete, ale svině, nikdo nezabije zasranýho Alfu. Chápeš, co říkám?"

~ David Sedaris

ETHAN

22:08

Byl jsem v italštině dobrý… když mluvili pomalu, byl jsem schopný jim rozumět. Chtěl jsem ji umět, protože jsem nesnášel, když lidé kolem mě mluvili a já nechápal, co říkají. Když to dělali dospělí, mluvili v jiných jazycích, bylo to proto, že nechtěli, abychom věděli, co říkají, a většinou to bylo proto, že to bylo o nás.

Pomalu jsem otevřel okno a podíval se za sebe, abych se ujistil, že jsem Donu a Wyatta nevzbudil. Vylezl jsem na střechu, lezl po břiše, dokud jsem se nedostal na její okraj a zůstal dole, takže jsem mohl vidět muže na zahradě a oni neviděli mě. Bylo jich tam tolik, všichni byli oblečeni v černém, drželi velké zbraně a jen procházeli sem a tam po trávníku před bránou. U brány stali muži se psy.Připomnělo mi to jeden těch válečných filmů, které jsem sledoval na HistoryChannel.

"Achoo!" Někdo pode mnou kýchl.

"Salute," odpověděl jiný muž s mnohem hlubším hlasem.

"Grazie," řekl zpátky a nebyl jsem si jistý, ale myslel jsem, že řekl: "Říká se, že je to špatné."

"Jo. Těžko uvěřit, že šéf takhle umírá. Je to tvrdá mrcha."

Zamračil jsem se a nevěděl, o kom to mluví. Šéf? Mrcha? Cože?

"Když si pomyslím, že Melody Nicci Giovanni umírá na ulici jako pes."

Maminka? Cože? Snažil jsem se naklonit dál, když mě najednou někdo stáhl zpátky do domu.Sevření kolem kotníku a na košili se uvolnila, až když mě někdo hodil na postel.

"Zbláznil ses?" Zařval mi strýčekNeal přímo do tváře.Byl tak naštvaný, že vypadal jako Hulk; dokonce mu na krku pulzovala žíla.Jen jednou jsem ho viděl takhle vytočenýho, a to když někdo nazval Nari ošklivým jménem. Zhluboka se nadechl, když jsem se od něj odtáhl. "Mohl ses zabít, Ethane."

"Ne, dělám to pořád." Zamračil jsem se; Byl jsem v lezení dobrý.

"To-" Chystal se znovu křičet, ale místo toho jen na mě zavrtěl hlavou a sklonil se před mou postel. "To jsem nemyslel. Musíte zůstat uvnitř, dokud nebudeme vědět, že je to bezpečné, jasný?"

"V bezpečí před čím?" Zeptal jsem se, ale on neodpověděl. "Strýčku Neale. V bezpečí před čím? Stalo se něco? Kde je máma? Říkali, že se něco stalo s mojí mámou."

Strýček Neal byl dobrý lhář, ale strýček Declan a táta byli lepší lháři, takže jsem poznal, když lhal.

"Tvoje máma je v pořádku. Jen má hodně práce." To byla lež, a já nechtěl být dítě. Nechtěl jsem být smutný nebo rozzlobený, ale cítil jsem bolest nahrudníku.Bolelo to víc, než když mi Wyatt řekl, že mě nenávidí.

"Ethane-"

"Lžeš." Ne, ne, ne, nechci brečet. Velké děti nepláčou. Táta nikdy nepláče. Rychle, jak to jen šlo, jsem si otřel obličej, ale nepřestalo to. Sakra! "Moje máma! Co se stalo s mojí mámou! Je mrtvá? "

"Ne-"

"Tak mi dovol jí zavolat," řekl jsem, natahoval jsem se do nočního stolku pro telefon, který mi táta dal jen pro akutní případy, ale on mi ho vzal.

"Ethane?" Wyatt se vzbudil, mnul si oči. "Co se děje?

"Nic se neděje, jdi zpátky do postele, Wyatte." Strýček Neal opět lhal, tentokrát mě vzal za ruku a táhl pryč z pokoje.

"Nech mě být! Vrať mi ho!" Snažil jsem se odtáhnout.

"Toto je poprvé, co se po dlouhé době chováš jako spratek, Ethane. Jsem zklamaná." Strýček Neal nebyl tím, kdo to řekl. Otočil jsem se a ztuhl, když jsem se podíval na svou babičku. Pořád mi teklo z nosu a to i bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil popotáhnout. Zkřížila si ruce na prsou a zamračila se na mě.

"Jsi nejstarší, takže když váš otec není kolem, ty jsi ten, se kterým se počítá, že se postará o tvé sourozence. Kdyby tě teď viděl, byl by zklamaný," dodala, když mě strýček Neal pustil. Spadl jsem přímo před ni.

"Oni… oni řekli, že je moje máma mrtvá. To není pravda, že ne?" Zašeptal jsem.

"Ne, není mrtvá. Ale-"

"Mami, nedělej to." Strýček Neal ji přerušil, ale ona ho ignorovala. Pohladila mě po tváři.

"Tvoje máma je zraněná, Ethane." Smutně se usmála a z nějakého důvodu jsem se nemohl pohnout. "Říkám ti to proto, že tvůj bratr a sestra se to jednou dozví, a až k tomu dojde, budou potřebovat, aby jejich velký bratr byl silný. "

"Ale… ale je v pořádku?" Nikdo nemohl ublížit mojí mamince. Táta vždycky říkal, že byla nejsilnější. Nikdo nebyl silnější než ona.

"Bude. Tvá matka je Melody Nicci Giovanni Callahan, víš, co znamená její jméno?"

Zavrtěl jsem hlavou. "Je to jen jméno."

"Melody, zpěv, Nicci, vítězství, Giovanni, ta které se projevuje laskavost, Callahan, moudrost. Není to jen jméno. Její jméno je tím, čím je. A ty jsi Ethan, silný a vytrvalý. Nikdo v naší rodině nedělá chybu při pojmenovávání svých dětí. Buď silný, když nikdo jiný není. Vydrž, i když to vypadá, že je to příliš bolestivé, a nikdy nezklam své rodiče nebo sebe."

Otřel jsem si obličej, vstal a odkašlal si, až jsem v krku už necítil zvratky. "Omlouvám se, babičko."

"Můj drahý, nikdy se mi za nic nemusíš omlouvat." Objala mě. Babička vždycky voněla jako vanilka a díky to jsem se vždy cítil lépe. "A teď do postele."

Kývl jsem a šel zpátky do pokoje, kde jsem našel Wyatta vystrkovat hlavu ze stejného okna, kterým jsem šel ven.

"Wyatte, nedělej to." Utíkal jsem k němu a přitáhl ho zpátky.

Zamračil se. "Co se děje? Proč jsme tady? Kde jsou maminka a tatínek? Proč jsi brečel?"

"Nebrečel jsem."

Zkřížil si paže. "V lhaní stojíš za prd."

"Drž hubu." Odstrčil jsem ho, zavřel okno a vylezl na svou postel, abych ho zavřel seshora.

"Ethane, řekni mi to. Není fér, že ty to víš"

"Já nic nevím." Skočil jsem zpátky do postele. "Nevím, co se děje. Říkali, že máma je zraněná-"

"Cože?!" Zařval a já jsem mu přitiskl ruku přes ústa.

"Vzbudíš Donu-"

"Já už jsem vzhůru." Převalila se a tiskla si svého slona k hrudi. "Jste hlasití."

"Promiň, Dono - fůůůůj!" Vytáhl jsem ruku zpět, když mi ji Wyatt olízl.

"To máš za to!" Vyštěkl na mě. "Co je s mámou?"

"Nevím! Ale bude v pohodě- "

"Jak to víš?"

"Protože je to máma!" Zakřičel jsem na něj. Na chvíli se zarazil a já se zhluboka nadechl, jako dřív strýček Neal. "Je to máma. Ona bude v pořádku, takže na mě přestaň ječet. Nic jiného nevím."

"Nic vás kluci nebolí?" Zeptala se Dona, stále nevstala z postele. "Bolí mě celé tělo."

Teprve když to řekla, ucítil jsem, jak mi nohy viklaly, a bolela mě záda. Wyatt zvedl tričko a po celé jeho kůži byly fialové modřiny.

"Teta Cora řekla, ať se moc nehýbeme, jinak to bude bolet víc. Vůbec ji neposloucháte." Zavrtěla na nás hlavou a otočila se.

"Díky, Dono," zabručel Wyatt a klopýtal zpátky k posteli. "Jsi úžasná sestra."

"Já vím." Zahihňala se.

"Sarkasmus, slyšela jsi o tom někdy?" Hodil po ní polštář.

Vzala ho a hodila ho zpátky. "Nee."

"Děcka, musíme jít spát -" Dva polštáře najednou mě praštily do obličeje, a oni se jen smáli. Oba jsem popadl a zamračil se. "Ach, to je válka."

MELODY

21:07

"Paní Callahanová? "

"Paní Callahanová? "

"Paní Callahanová, slyšíte mě? "

Ano, a váš dech páchne jako starý párky v rohlíku a špatný kafe.

"Paní Callahanová? "

Kdo je to?

Snažila jsem se zvednout víčka, ale jako by byla přilepená. Proč se nemůžu hýbat? Co to kurva je?Co se děje? Kde jsem?

"Mel, zlato."

Liam?

Uvolnila jsem se, když jsem ho ucítila vedle sebe. Hladil mě po hlavě, držel mě za ruku.

"Mel, potřebuju, abys pro mě otevřela oči, dobře? Jen na chvilku? "

Když jsem to zkusila znovu, oči se mi otevřely a musela jsem je rychle zavřít, snažíc se odvrátit od oslepujícího světla.

"Ugh…" Snažila jsem se jim říct, aby vypnuli světla, ale můj krk byl jako smirkový papír v kočičím zadku.

"Díky zasraný Kriste." Liam mě políbil na temeno.

Co je to?

Znovu jsem otevřela oči. Všechno se dohromady rozmazalo, jako bych byla opilá, dokud jsem neuviděla Dech Párku v Rohlíku nade mnou. Měl rudévlasy, hnědé oči a na můj vkus byl příliš blízko.

"Paní Callahanová, jsem doktor Fortmen. Vzpomínáte si, co se stalo?" Zeptal se, zatímco mě oslepoval malým světýlkem.

Přestaň! Chtěla jsem křičet, ale jediná věc, která vyšla z mých úst, zněla jako zavrčení.

"L… iame…" Konečně se mi podařilo dostat ven, nevšímala jsem si bolesti v krku.

"Jo-"

"Ať… vy…padne."

Znovu se zasmál a políbil mě na čelo.

"Vydrž to s ním, jo? Bojoval, aby tě přivedl zpět z bran pekla více než jednou v posledních čtyřiadvacet hodinách. „

Je to důvod, proč se cítím jako hovno?

Zavřela jsem oči a snažila se vzpomenout, co se stalo…

BANG!

"Melody! Melody!"

"Postřelena…" Byla jsem postřelena. Byla jsem zkurveně postřelena!

"Cítíte to?"

Zeptal se, kdyz otřel něco studeného pod mýma nohama; trhla jsem sebou. "Ano."

"To je dobré. Nezdá se, že by vzniklo počáteční dlouhodobé nebo krátkodobé poškození mozku." Doktor Párek v Rohlíku - Fortmen, zachránil mi život, přinejmenším bych mu mohla říkat jménem. "Nicméně, bude tu muset být další dva týdny a bude potřebovat nejméně další tři měsíce nebo víc sledování, jakmile se vrátí domů, jen abychom se ujistili, že nenastanou žádné komplikace s transplantací. "

Oči se mi rozšířily, a vedle mě, stroj připojen k mé srdeční frekvenci, začal nahlas pípat. Liam mi stiskl ruku. "Mel, uklidni se, dýchej, jsi v pořádku… manželko, jsi v pořádku."

"Trans… transplantace?" Trhla jsem sebou a já nevěděla z čeho: bolesti v hrudi, bolesti v mém krku nebo nyní tvořící se bolesti hlavy.

"Dám vám chvilku," řekl doktor a poprvé jsem si všimla týmu lékařů, kteří za nim jeden po druhém odcházeli,dokud jsem v pokoji nezůstala jen já a Liam.Posadil se na okraj postele, stále mě držel za ruku, koutky rtů se mu vytáhly do malého úšklebku, ale v očích se mu úsměv neodrazil. Jeho kravata - zelená kravata, kterou jsem mu dala, protože zvýrazňovalajeho oči - byla volně ověšená kolem jeho krku. Límec košile byl pomačkaný, rukávy vyhrnuté na zápěstí. Vypadal, jako kdyby ho někdo přejel a on se z toho sotva dostal živ.

"Liame?" Stiskla jsem mu ruku.

"Málem jsem tě ztratil," zašeptal a okusoval si koutek úst. Sklopil hlavu a zvedl mou ruku ke rtům a políbil ji, ne jednou nebo dvakrát, ale třikrát. "Myslel jsem, že jsem tě ztratil, Mel. Nemohl jsem tě cítit. Byla jsi vážně zraněna a museli jsme najít nové srdce. Naštěstí přišla Cora, ale do té doby jsi tu jen ležela. Dvakrát jsi přestala dýchat a v obou případech jsem byl připraven se k tobě připojit. Zemřel jsem taky… Zatraceně, Mel. Pokaždé, když tě pustímz očí, přísahám, že je to jako by ses mě pokoušela opustit."

Když se mi konečně podíval do očí, všechno, co jsem viděla, byla bolest. Bránil se slzám. Místo toho stékalyslzy z mých očí.

"Vrátila jsem se." Usmála jsem se, byla jsem příliš unavená udělat něco jiného, ​​než mu stisknout ruku nazpět. "Vždy se k tobě vracím, ne?"

Taky se usmál a zavrtěl hlavou. "Jo… vždycky se vrátíš. Jen bych dal přednost, kdyby se nemocnicím předcházelo."

"Beru na vědomí." Přikývla jsem a uvolnila se do polštářů. "Kdo to udělal?"

"Náš nově uvedený starosta, Emilio EstebanCortés a jeho žena LilingTaiyang." Ušklíbl se.

"Zasraný kundy." Zasyčela jsem skrz zuby, stroj na srdeční frekvenci vedle mě zase začal pípat. Okamžitě přiběhli dva doktoři.

"Musíte to brát vážně, paní Callahanová. Nemůžete se zbytečně stresovat," řekla žena, když zkontrolovala stroj a znovu se na mě podívala.

Zbytečně stresovat? Být ve stresu kvůli nějakýmu zmrdovi a jeho svini manželce, která mě málem zabila a zničila vše, na čem naše rodina pracovala v tomto městě, mi nepřijde zatraceně zbytečný.

"Manželko," zašeptal Liam přísně vedle mě, aby odvedlmou pozornost zpátky k němu. Přitiskl čelo na moje, takže jsem se nemohla dívat nikam jinam jen do jeho očí. "Pro pomstu neexistuje žádné datum splatnosti. Netrvá jenom celý život, převádí se na generace. Takže dnes večer jenom odpočívejme; nejsme to my, kdo zítra zemře."

Úsměv se mi pomalu rozšířil na rtech. "Shakespeare se ti nemůže rovnat."

Něco řekl, ale já to neslyšela. Byla jsem příliš unavená, abych udržela oči déle otevřené, a jak jsem už usínala, myslí mi kolovala jen jedinámyšlenka:Až vstanu z téhle postele, půjdu po každé svini, která si myslela, že mě mohla sejmout. Jsem Melody Nicci Giovanni Callahan. Tak snadno nezemřu, ty hloupá svině.

LIAM

Čekal jsem asi hodinu poté, co usnula, než jsem odešel. Poprvé za čtyřiadvacet hodin, jsem byl konečně schopen myslet. Myslet i na něco jiného a co by se mohlo nebo nemuselo stát. Podíval jsem se na ni, hruď se jí zvedala a klesala, jak klidněspala. Zavřel jsem za sebou dveře a vyšel na chodbu, kde stáli Fedel a Declan, a čekali na mě.

"Je tady?" Zeptal jsem se a upravil si sako a kravatu. Protáhl jsem si ramena a křupalo mi v zádech.Zasténal jsem, bolela víc, než jsem očekával. Musel jsem dát do jejího pokoje lepší židle; Ježíši, jako bych se opíral o cihly.

"Liame, nevím, co se tady děje, ale mohla by to být past," řekl Declan, celé jeho tělo bylo napjaté. "Když mě zahnal do kouta, přísahal, že to na něho a jeho rodinu někdo narafičil. Další věc, kterou víme, je, že jeho zeť je zasraný starosta. "

"Je tady?" Zeptal jsem se znovu a podíval se na Fedela.

"Právě přišel a čeká vás v jídelně," odpověděl a ustoupil.

"Perfektní. Mám chuť na želé." Udělal jsem jen pár kroků, než jsem si uvědomil, že mě Declan následoval. "Zůstaň-"

"Liame, nemůžeš jít sám."

"Proč?"

Díval se na mě, jako kdyby si nebyl jistý, co to semnou sakra je, a já přemýšlel, co se sakra stalo, že se začal najednou bát.

"Liame-"

Přešel jsem přímo k němu a promluvil potichu, aby mě slyšel jen on. "Declane, nejsem idiot. Taky nevím, co se právě teď děje. Jediné, co vím, je že moje žena, pro mě nejdůležitější osoba, odpočívá za těmi dveřmi a jediná osoba, které zcela a plně důvěřuju, aby ji chránila, když nemohu já, jsi ty. Takže jak jsem řekl, zůstaneš tady u jejích dveří jako Cerberus, strážný pes z pekla, je to jasné? "

Poškrábal se po čelisti, ale přikývl.

"Skvěle. Pak můžu do jídelny." Otočil jsem se zpátky a Fedel mě následoval.

Jak jsme se dostali do výtahu, mohl jsem vymyslet tucet způsobů, jak by toto "setkání" mohlo skončit, a každý způsob, jak jsem vše viděl, byla smrt. Bylo mi jedno, jestli to na ně bylo narafičeno, bylo mi jedno, jestli to bylo nedorozumění. Dvě věci jsem věděl: jeho dcera postřelila mou ženu a jeho zeť byl nyní starostou mého města. Jednali proti mým pravidlům. Porušili naši nevyslovenou smlouvu a zemřou.

Ding. "Jídelna," uvedl automatický hlas, když se otevřely dveře. Fedel se napjal a já věděl, že už měl ruku na spoušti.

Přestřelka v nemocnici? Pochybuju.

"On nedýchá! Potřebuju resuscitaci!"

"To si ze mě musíš dělat do prdele srandu," zamumlal jsem si pro sebe a sledoval, jak lékaři spěchali k nikomu jinému než Ju-longovi. Ležel na zemi, jeho hůl a klobouk ležely na straně ačaj, který pil, tekl ze čtvercového stolu na podlahu vedle jeho hlavy. Jeden lékař byl nad ním, pumpoval jeho hruď a další držel pumpičku u jeho úst.

Je mrtvý. Bylo to prosté konstatování, a přesto důsledky jeho smrti byly nekonečné. Byl jsem si víc než jistý, že muž jako Ju-long Taiyang se jenom nezhroutil a nezemřel ve chvíli, kdy měl mít schůzku se mnou, což znamenalo dvě věci.

Za prvé, buď řekl Declanovi pravdu a v žádném případě neměl nic společného s útoky na mou rodinu.

Za druhé, byl to pravděpodobně jeden z nejhladších převratů moci, jaký jsem kdy viděl.

Nejenže se jeho dceři a jejímu manželovi podařilo přes noc získat oporu v Chicagu, ale také zbavit se hlavy čínské triády, aby to vypadalo tak, že to bylo něco, co jsem udělal z odplaty.

"Čas smrti, 10:14." Pronesli nakonec, což bylo od počátku jasné.

Dobře zahráno, vy sráči. Dobře zahráno.