Winter - 24. kapitola

Překlad: CimFam

Útěk

Sluneční paprsky jsou studené, mdlé barvy, když se probudím. Připomínají mi sníh a Wyomingské hory a tichý svět. New York City nebude nikdy tiché, bez ohledu na počasí. Stejně bude tvořit páru a kouřit a lít a musím si přes něj probít cestu. Luke spí na břichu, paže má nad hlavou a nacpané pod polštářem. Bílé povlečení je zamotané okolo jeho pasu. Neruším ho, když vstávám. Jsem tišší, než bych si někdy pomyslela, že můžu být, když posbírám moje opuštěné oblečení a začnu hledat své triko a podprsenku v obýváku.

Válka mi běsní v hlavě, když přemýšlím, jestli bych měla nebo neměla ještě chvilku zůstat, abych si udělala kávu, ale moje zbabělost nakonec zvítězí. Tohle jsem chtěla posledních pár týdnů. Chtěla a teď když už jsme tady, jsem k smrti vyděšená. Odejdu nejtišeji, jak dokážu, a seběhnu troje schody a cítím se každým schodem víc sklíčená. Vím, co budu muset udělat, ale jít do máminého domu s červeno-hnědým vchodem v Manhattanu je skoro stejně strašidelné jako možnost jít zpátky na Kolumbijskou. Měla bych být schopná v situacích jako je tato obrátit se k mé matce. Měla by být ramenem, na kterém se vybrečím. Ve skutečnosti by raději šla pracovat než se zaobírat mými problémy, bez ohledu na to, jak moc jsem rozrušená.

Přitáhnu si kabát k tělu, vyjdu z budovy a okamžitě vidím, že s tím sněhem jsem měla pravdu. Je všude. Obří valy, které se tlačí na chodník tam, kde byly odhrnuty a všechna ta šedá a černá a to mezi nimi je zakryta sedmipalcovou vrstvou bílé. Těla už zaplnily chodníky, kouřící hrnky kávy v dlaních, cigarety v ústech, mobily u uch. Nikdo ani nemrkne, když mezi nimi proklouzávám. Nechám jejich anonymitu, aby mne pohltila.

O blok dál vejdu do prvního bistra, na které narazím a objednám si kávu. Zrovna si dopřávám nesmělý doušek, držím vřelý polystyren v mých zmrzlých rukou, když vejdu ze dveří a jeho hlas mne vyleká.

„Podle toho jednoho kelímku s sebou soudím, že jsi naplánovala se vrátit, že?“

Lukeovy vlasy jsou rozčepýřené a poprášené tečkami bílé, kde se mu usadil sníh zatímco já byla vevnitř. Nemá na sobě nic jiného než triko a tepláky a nemůže popadnout dech.

„Co… co to kurva děláš?“

„Ne.“ Udělá krok směrem ke mně a dá si ruce do kapes. „Co to děláš ty?“

„Mám přednášku.“

„Avery, nemáš přednášku. Je šest ráno. A vážněn pochybuju, že se tam dnes vrátíš. Utíkáš ode mne.“

„Neutíkám!“

„Tak proč jsi mne nevzbudila, než jsi odešla?“

„Protože…“ Zkoumám pohledem ulici a vyhýbám se pohledu na něj.

„Vážně víš, jak zařídit, aby se chlap cítil jako kretén, víš o tom?“ Udělá krok ke mně. „Začal jsem kurva panikařit. My… včera v noci, věděl jsem, že je to špatný nápad. Vím, že jsem to neměl dělat, ale tak nějak jsem doufal, že mi to nebudeš zazlívat.“

Zírám si na nohy a všimnu si, že má na sobě tenké tenisky, které si sotva správně obul. „Nebuď hloupý! Nezazlívám ti to. Myslela jsem, že tomu dáš takto přednost.“

„Dát přednost…“ Nevypadá schopný dokončit tu větu. Sepne ruce za hlavou a přitáhne si lokty k uším, stejně jako včera, když se mne snažil držet. Jeho ramena se zvednou, když se zhluboka nadechne. „Dokážeš být někdy tak zatraceně sobecká, víš?“

„Podívej, je to prostě… je to takto lepší.“

Zúží oči, uzavře mezeru mezi námi a zatáhne mne na stranu budovy, mimo trasu chodců, kteří se snaží mezi námi protlačit.

„Jak je to kurva takto lepší?“

„Otevři oči, Lukeu. Včera jsi se mnou spal jenom, abych se cítila líp. A teď se cítím líp. Takže děkuji.“

„Děkuji?“ Zavrtí hlavou jako by nedokázal rozumět těm slovům. „Děkuji?“ Sevře ruce v pěst a na chvíli si myslím, že udeří do zdi. Místo toho mne vezme za ruku a kousne se do tváře. „Nespal jsem s tebou jako laskavost, ty blbko. Bože, jak nemůžeš vědět, že mi na tobě záleží?“

Vím, že mu na mně záleží a možná to je to, co to ještě zhoršuje. Protože, pokud mu na mně záleží, tak je to skutečné. A něco takového… Nemám ponětí, jak se s tímhle vypořádat. Řeknu první věc, která mne napadne a je to ta nejzasranější věc, kterou jsem kdy komu řekla. „Nezaleží ti na mně. Je ti mně jen líto, protože mi umřel táta.“

„Vážně? To si myslíš!“ Jeho tváře zrudly. Ty jeho duchaplné tmavé oči září trochu moc. „Tolik se mýlíš.“

„Tak proč mne pořád žádáš, abychom se sešli? Žádáš mne, abych s tebou zašla na kávu?“

Luke natočí tělo zpátky do ulice, ale pořád mi hledí do očí. Vztek se mu rozlije po obličeji jako inkoust. „Žádal jsem tě, protože jsi mi připomínala tvého tátu. Chtěl jsem se ujistit, že jsi v pořádku. To se ale celkem rychle změnilo. Já jsem… já vyvinul jsem si pro tebe city. Měla jsi tenkrát šestnáct a byla jsi zlomená, a tak zasraně nádherná, a nemohl jsem přestat nehledě na to, jak moc jsem se snažil. Posledních pár dnů mi připadá, jako bych si nedokázal vzpomenout na dny, kdy jsem nechtěl být tou osobou, za kterou chodíš, když někoho potřebuješ. Na dny, kdy nejsi první věc, na kterou pomyslím, když se ráno vzbudím.“

„Teď jsi ty ten, kdo je směšný,“ řeknu a udělám krok od něj. „Byl jsi celou tu dobu s Casey. Byla jsem dítě.“

„Nikdy jsi nebyl jen dítě! A byl jsem s Casey ze špatných důvodů. Uvědomil jsem si to, když jsem se s ní sem přestěhoval. Přestal jsem s ní kurva spát, protože jsem ji kurva nemiloval! Přestal jsem s ní spát, protože jsem tě nemohl dostat z mé zasrané hlavy!“ Křičí. Podnikatelé v jejich oblecích ušitých na míru se na nás mračí, když kolem nás prochází. Nedokážu to snést.

„Prosím, Lukeu.“

Jeho nosní dírky se zvětší jako koni, když chce zařehtat, a zírá mi na límec kabátu, moc naštvaný, aby se podíval na mě. „Tak co?“ zamumlá. „Prostě se vrátíš k tomu klukovi na Kolumbijskou? On tě udělá šťastnou?“

Nikdy jsem Lukeovi neřekla o tom rozhodnutí, které jsme s Morgan učinily – že už se nebudu s Noahem vídat. Právě teď je vhodná výmluva. „Noah mne nedělá šťastnou. Jsme jen… nejsme nic. Nic to neznamená.“

Bolest se objeví v Lukeově obličeji. „Pokud ho jen využíváš pro sex, pokud si jen vyrážíš, pak to dělej se mnou. Dal bych tomu přednost.“

„Nemůžu.“

„PROČ?“ zařve.

Zírám na něj a bojuji se slzami. „Protože mne děsíš, Lukeu.“

Je v šoku, jako bych mu dala facku. „Ty se mne bojíš?“

Ublížila jsem mu. Bože, vidím to v jeho očích. Tolik jsem mu ublížila. Cítím se, jako bych chtěla umřít. „Bojím se toho, jak se díky tobě cítím,“ zašeptám.

Přistoupí blíž a zhluboka vydechne nosem. „Jak? Jak se díky mně cítíš?“

„Jako bych padala. Jako bych neměla kontrolu. Jako bych byla ztracená a nikdy se znova nenašla, Lukeu. Nemůžu si dovolit se tak cítit.“ Otočím se a uteču. Nevím, jestli mne sleduje nebo ne, ale pochybuji o tom. Sníh začne padat ještě víc a odhodím kávu na cestu. Uteču od jedné, jediné dobré věci v mém životě.