Unchangeable - 6. kapitola

Překlad: Markéta

SLADE

Zvednu studenou sklenici whiskey ke rtům a napiju se. Vdechuju tu horkost předtím, než jí položím zpátky na bar.

„Ještě jednu?“ ptá se chlap, který stojí za barem.

Zavrtím hlavou, že ne, když vytáhnu z kapsy svůj telefon. Podívám se na něj. Tady už je skoro jedna, takže vím, že Anděl už je doma v posteli. Položím telefon dolů a zvednu znovu svůj drink. Potřebuju ho dopít a pak jít do svého pokoje. Byl to dlouhý den a, díky Bohu, byl produktivní. Skončil jsem tím, že jsem musel prodloužit svůj pobyt tady o jeden den. Ve světle nových důkazů se dostaneme před soudce zítra ráno. Anděl nezněla překvapeně, když jsem jí dneska ráno volal, ale řekla mi, že to chápe. Co chtěla, abych udělal? Nemůžu odejít. Můj otec mě požádal, abych mu pomohl s tímto případem, protože můj bratr je zaplaven mnoha případy a mojí rodiče si naplánovali výlet na tenhle víkend už před několika měsíci. Kvůli čemu, na to si nemůžu vzpomenout. Jen vím, že jedou pryč z města a tenhle případ se hýbal rychleji, než mohl předpokládat. Takže, samozřejmě, jsem mu pomohl.

„Je tahle židle obsazená?“

Podívám se přes rameno na ženu, která tady stojí a ukazuje na volnou židli vedle mě. Její hnědé oči jsou pokryté šedými stíny. Rty zbarvené na červeno. Nemůžu si pomoct a dívám se na její baculaté prsa, které jí vykukují z jejích červených šatů.

„Ne. Pokračujte.“ Vstanu a vytáhnu svou peněženku ze zadní kapsy, abych zaplatil, když znovu promluví.

„Nenechte se mnou rušit.“ Usmívá se na mě koketně. Znám ten úsměv. Používal jsem ho celou dobu. A předtím, než Anděl vstoupila do mého života, flirtoval bych taky. Řekl bych něco vtipného a pak bych se pokusil z ní strhat šaty. Tenkrát byly časy jednodušší. V tu dobu jste musel potěšit jednu ženu za hodinu. Ošukat je a pak odejít. Teď musím potěšit tu samou ženu každou sekundu každého dne. Začínám chápat, že to může být prohraná bitva.

„Už je moc pozdě,“ odpovídám, tahajíc dvacku z mojí peněženky. Položím jí na bar a posunu jí k barmanovi. On s ní chce odejít, a já mu říkám, aby si drobné nechal.

„Vypadáš, jako bys mohl využít společnost.“ Když ke mě mluví, její hnědé oči si mě prohlížejí nahoru a dolů. Poté mi přeletí až po délce džínů, které mi sedí k mé černé košili. Olízne si rty, jako by to chtěla udělat mě osobně.

Odkašlu s, abych jí přiměl podívat se i do očí. „Přeju hezkou noc,“ říkám suše předtím, než se otočím a odcházím z hotelového baru.

Chci vidět ten pohled v očích mojí ženy. Chci, aby mě potřebovala stejně tak moc, jako potřebuju já ji. Ale to bych byl dětinský. Dovolil bych, aby mě dostaly tyhle sračky. Tak hrozně mi moc mi obě chybí. Od té doby, co má Sadey, vždycky jsem jí políbil na dobrou noc. Nezáleželo na tom, jak moc jsem byl unavený, nebo že ona už spala, vždycky jsem jí četl knížku. Ona je můj svět. Svět, který mi Anděl umožnila mít, a bez ohledu na to, jak nedokonalé je naše manželství, já bych to nikdy nezpackal.

Ležím ve své chladné, hotelové posteli, zatímco se dívám na fotky na svém telefonu. Mám tady fotky z mojí a Andělovy svatby. Její nádherný úsměv, jasně zelené oči a její tmavé vlasy. Ty bílé šaty. Moje srdce se zastavilo v okamžiku, kdy jsem jí uviděl vstupovat do kostela, zatímco začala procházet uličkou, aby mi dala všechno, co má.

A teď bych dal všechno, co mám, abych to mohl vrátit zpátky a prožít ten den.

*********************

Dnešek byl produktivní. Bláznivý, přesto produktivní. Setkání se soudcem mi trvalo celý den. Vystoupím ze studeného taxíku a jdu cestou k velmi luxusnímu, drahému hotelu. Přistihnu se, jak zpomalím, když míjím hotelový bar, ale v tuto chvíli dávám přednost sprše. Mohu se sem vrátit později.

Volal jsem znovu Andělovi, když jsem vystoupil z výtahu cestou k mému pokoji. Mluvil jsem s ní už dříve dneska ráno a zdála se být mimo. Víc, než obvykle. Ale samozřejmě mi řekla, že to nic není. Nevěřil jsem jí, ale nenaléhal jsem. Mohl jsem slyšet Sadey plakat v pozadí a nechtěl jsem jí stresovat víc, než už byla.

Vejdu do svého pokoje a hodím svůj telefon na královsky velkou postel, když mi to spadne do její hlasové schránky. Zavolám do pekárny, až se osprchuju.

Sprcha pomůže zchladit mou horkou pokožku. Jen si přeju, abych mohl vypnout svůj mozek.

Právě si zabalím ručník okolo boků, když uslyším zaklepání na dveře. „Vstupte,“ říkám vycházejíc z koupelny. Volal jsem hotelovou službu předtím, než jsem vlezl do sprchy, aby mi donesla pár nových ručníků. Opravdu by jich měli dávat víc do každého pokoje.

„To bylo rychlé…..“

Slova přestanou proudit, když vidím svou ženu stát ve dveřích mého hotelového pokoje, v Chicagu. Její dlouhé tmavé vlasy jsou rozpuštěné a ve velkých kadeřích. Má na sobě černé džíny a bílý svetr. Její jasně zelené oči se rozzáří v momentě, kdy mě uvidí. „Anděli?“ ptám se překvapeně.

„Překvapení,“ říká tiše, zatímco mi dává nervózní úsměv.

Podívám se dolů na její ruce. V levé ruce drží tašku a pravou má prázdnou. Vykloním se do chodby a rozhlédnu se. „Kde je Sadey?“ ptám se rozhlížejíc se znovu. Jsem zmatený z toho, proč moje žena stojí tady v mém hotelovém pokoji s taškou.

„Jsem tady sama,“ říká vstupujíc do mého hotelového pokoje.

Zavřu dveře a otočím se k ní. „Sama? Kdo má Sadey?“ Ptám se, snažíc se přijít na to, kdo by jí mohl mít. Mojí rodiče? Ne, ti nejsou ve městě. To je důvod, proč jsem v prvé řadě tady.

„Nenaštvi se,“ zašeptá. „Ale má jí Parker.“

Hodím hlavou dozadu a hlasitě se zasměju. „To se ti povedlo,“ říkám usmívajíc se. Ona se dívá dolů na podlahu a začne si nervózně okusovat spodní ret. „Dělala sis srandu, že jo?“ ptám se. Tohle nemůže myslet vážně.

Pomalu zavrtí hlavou. „Musíš si ze mě dělat srandu,“ říkám stále se smíchem.

„Ne.“ Její slova z ní vyjdou měkce.

Stojím tu a zírám na ni. „Tys nechala naší dceru s mým nejlepším kamarádem, který říká své kočce PussPuss?“ Přikývne. Otočím se k ní zády. Do hajzlu, tohle je špatné. Hodně špatné. „Co sis kurva myslela?“ dožaduju se napůl šokovaně.

„Ona je v pořádku.“

Nemůžu uvěřit, že tohle říká. „Jak to víš?“

„Protože mu věřím.“

Drsně se zasměju. „Nevěříš mu ani hovno!“

„Je to jen na jednu noc. A má Missy a Tatea, aby mu pomohli.“

Vjedu si rukama do vlasů, celý zmatený. „Proč bys opouštěla naše dítě?“ ptám se a snažím se jí pochopit. „A proč jsi k sakru tady?“ dožaduju se, zatímco můj hněv roste, když si uvědomím, proč ignorovala všechny moje hovory celý den. Věděla, že bych jí řekl, aby nejezdila.

Zatne ruce do pěstí po bocích a její hněv taky roste. „Snažím se zachránit naše manželství.“ Její hlas roste hněvem, ale v tu samou chvíli se jí začnou oči plnit slzami.

„Zachránit naše manželství?“ zašeptám, zatímco ve mně roste zmatek. „O čem to mluvíš, zlato?“ udělám krok směrem k ní, ale ona o krok ustoupí.

„Ale no tak.“ Její hlas se trhá, zatímco mě prosí, abych jí pochopil. „Cítím to tak.“ Její zelené oči začnou vlhnout a to mi trhá srdce. Jak jsem jí vůbec mohl nechat věřit, že naše manželství potřebuje zachránit? „Já vím, že to cítíš taky tak.“ Položím jí své ruce na tvář. „Řekni mi, že to cítíš,“ zašeptá.

Položím svoje čelo na její a těžce polknu předtím, než odpovím na její otázku. „Ano.“

Popotáhne a já se od ní odtáhnu tak, abych se na ni mohl podívat. „Můžu cítit tvůj strach, Anděli. A je mi líto, že jsem tě do toho zatáhl. Naše manželství nemusí být perfektní, ale nepotřebuje zachránit.“

Odtáhne svou tvář z mých dlaní a utírá si slzy z jejích červených tváří. „Když sis vybral jít do baru, místo toho jít domů ke své rodině, pak tady problém je, Slade.“

„Bylo to jen na pár hodin.“ Nevidím v tom problém.

„Vybral sis místo nás ten jeden drink,“ říká skrz zaťaté zuby.

„Proč jsi kvůli toho tak naštvaná? Nerozumím tomu.“

„Jsem naštvaná, protože jsem zůstala vzhůru a čekala, až se vrátíš domů,“ běsní hněvem. „Jsem nasraná, protože jsem s tebou chtěla strávit nějaký čas o samotě.“ Začne znova plakat. „A v době, kdys došel domů, jsem předstírala, že spím jen proto, abych se tě nemusela dotknout. Jaký je tohle druh manželství, Slade?“

„Tys předstírala…? Řekla jsi mi, žes usnula.“

„Lhala jsem.“ Říká s hanbou a zakryje si svou slzami zmáčenou tvář. „Miluju tě,“ zamumlá do svých rukou předtím, než s jí klesnou. „Ale kdysi jsem byla tou dívkou v baru, Slade. Byla jsem tou dívkou, která tě přiměla smát se. Která tě dělala šťastným. Teď mám pocit, že se mi schválně snažíš vyhnout.“ Zvedne své ruce a ukazuje na můj hotelový pokoj. „Kdys mě vůbec nechával doma, zatímco jsi byl mimo město?“

„Předtím jsem musel odjíždět z města kvůli práci.“

Zavrtí hlavou, zatímco jí slzy padají po tvářích. „A to je ta věc. Tohle není tvoje práce.“

Přistoupím k ní a popadnu jí do náručí, držím jí tak pevně ve strachu, že se otočí a odejde zpátky ven těmi dveřmi. Její tělo se třese, zatímco mi pláče do hrudníku. „Miluju tě, Anděli,“ zašeptám, skloním se, abych jí políbil na temeno.

„Neřekl jsi mi o tom, že pomáháš svému tátovi.“ Popotáhne. „Nezeptal ses mě, jestli bychom já a Sadey nechtěli jet s tebou.“

„Nemyslel jsem si, že vy dvě byste chtěly se mnou cestovat kvůli mojí služební cestě,“ říkám po pravdě. „Zvláště se Sadey.“

Odtáhne se ode mě a já nejsem ochotný jí nechat jít. „Víš ty vůbec, co je dneska za den?“ zeptá se a já pomalu zavrtím hlavou. „Je Valentýn,“ vykřikne a já cítím, jak mi srdce poklesne v hrudi. „Je Valentýn a já nechala svou dceru doma s tvým bláznivým přítelem, protože jsem cítila, že být tady s tebou je mnohem důležitější.“ Znovu pláče. „Co za matku to ze mě dělá?“

Přejedu si rukou přes svoje vlhké vlasy. „Moc se omlouvá, zapomněl jsem.“ Můj hlas je sotva víc, než šepot. Věděl jsem, že brzy bude Valentýn, ale nějak jsem to zatlačil do zadní části mojí mysli. Její slova mě přeruší a najednou se přistihnu, jak jí dávám ruce do vlasů, abych jí přiměl se na mě podívat. „Ty jsi úžasná matka,“ říkám upřímně. „A jsi úžasná manželka,“ dodávám. „Ale není třeba se obávat. Já nikam nejdu. Miluju svou práci, kterou mám teď. Jsem tady jen proto, že mě o to můj otec požádal.“

„Proč na to nemohl dát někoho jiného?“ ptá se.

„Už jsem s tímhle chlapem dříve pracoval.“ Recidivisté byli kdysi pro mě velmi běžní. Tenhle chlap se prostě stal závislý na alkoholu a prášcích. Nicméně jeho otec má peníze na to, aby ho ze všeho vysekal, ale potřebuje právníka, aby ho zastupoval.

„Omlouvám se.“ Polkne. „Prostě jsem zpanikařila. Myslela jsem si…..“

„Nemysli.“ Skloním se a přitisknu své rty na její pro měkký polibek. Tohle je poprvé, co jsem v těchto dnech skutečně políbil svou ženu. A vidím, proč si myslela, že se od ní odtahuju.

Anděl mě toho hodně naučila. A jednou z věcí je to, že polibek dokáže říct víc, než slova. Když jí líbám, je to, jako by byl svět v pořádku. Jako by neexistoval nikdo jiný.