THIF - 2. kapitola

Překlad: Adél

Nádherné potěšení z bolesti. To je to, jak bych popsala tanec v piškotech. Když jsem jimi ovázána, cítím se neporazitelná, jako by se mě nemohlo nic dotknout. Jsem jenom já, nic víc. Létám, létám po podlaze. Jsem volná.

Byl to třetí den v řadě, když jsem brzy ráno šla do studia. Potkala jsem lektorku den po začátku školy a nabídla mi účast na některé z jejich hodin.

Byla tak ohromená, že mi nabídla využít ateliér každý den před hodinami a to jsem chtěla. Vlídně jsem přijala její nabídku, tanec mě udržoval klidnou. U barre (pozn. tyč, u které se baletky protahují apod.) jsem se cítila jako doma, pomalý pohyb zahřívání svalů byl tak známý.
Každá kombinace z pliédo grand battementbyla přirozená.  Když jsem dokončila zahřívání, byla jsem promočená potem a připravená na protažení, před mými běžnými kroky, na kterých jsem pracovala. I když mé svaly křičely, rychlý spád do splitsa naklonění jednu nohu a poté druhou, byla jsem v nebi. Balet byl mou svobodou, nemusela jsem předstírat být někým, kým jsem nebyla.
Pracovala jsem na sestavě, jedné z těch těžších, ale potřebovala jsem to perfektní, jestli jsem se chtěla dostat na konkurz NYC Ballet. To byl můj sen, od kdy si pamatuju. Bylo těžké, tak jako vstát každé ráno v nekřesťanskou hodinu, si myslet, že nedokážu dosáhnout svých cílů. Zavrtěla jsem se a začala se sestavou koukajíc se na sebe v zrcadle, jak jsem vyskočila a zatočila.

Otřela jsem si pot z obličeje a šla vypnout kameru, kterou jsem používala na nahrávání mých zkoušek. Pomáhalo se mi dívat, kde jsem dělala chyby.
Opouštěla jsem studio, když jsem vrazila do Leviho. Vypadal tak dobře, jak jsem si pamatovala a vše, co jsem chtěla udělat, bylo uhánět od něj pryč. Bez šance.
„Hej, Becca,“ volal za mnou.
Má ramena poklesla, ale vytvořila jsem na své tváři úsměv a otočila se. „Ahoj.“
„Odkud jdeš?“
„Z tanečního studia,“ zamumlala jsem.
„Jakému tanci se věnuješ?“
„Balet.“
Naklonil hlavu na stranu, jeho hnědé oči nahlížely do mých. „Moc toho o sobě nepovíš, viď?“
„Promiň, jenom spěchám.“ Usmála jsem se slabě a přála si, aby mě nechal o samotě, abych se mohla jít převléct. Bylo dost špatné, že byl se mnou ve dvou třídách a ještě na stejné koleji.

„Půjdu s tebou.“ Vzal pytel z mých rukou.

„Nemusíš mi nést tašku. Zvládnu to.“
„To je dobré, mně to nevadí.“ Chvíli jsme šli společně potichu.  Byla jsem nejistá a nechtěla jsem říct, něco hloupého. „Nemáš mě ráda nebo tak něco? Mám pocit jako bys mě odstrkovala. “ Podíval se na mě.
„Ne, tak to není. Mám ráda, jsi v pohodě.“
„Tak co je?“ Zeptal se.
„Nejsem dobrá v tomto typu věcí.“
„Co?“

„Víš, věc holka-kluk. Opravdu nejsem moc společensky zkušená. Měl bys lepší to zkusit se Sadie.“

Levi se zastavil a otočil se na mě. „Neptal jsem se, jestli si mě vezmeš, Becco. Jen tě chci poznat. Je to špatné?“  Měl bod, neptal se mě, jestli s ním půjdu do postele nebo nežádal o mou ruku. Nechtěla jsem povzbudit tuto myšlenku. „Můžeme být přátelé. Tím to končí.“
„Proč jsi tak vážná po celou dobu?“
Pokrčila jsem rameny. „Taková já jsem. Má studia jsou vážná, můj balet je vážný.  Hádám, že to mě dělá vážnou.“
„Chápu. Zaujala si mě. Chci tě jen poznat.“
Vzala jsem si zpět tašku a usmála se. „Můžeme to zkusit. Ale nic neslibuju.“
Zbytek cesty jsem běžela, nechávajíc ho samotného. Sadie se zrovna probudila, když jsem vešla do pokoje a hodila tašku na podlahu.
„Kolik je hodin?“ zeptala se.
„Po sedmé, nejdeš pozdě.“
„Dej mi 15 minut a můžeme stihnout snídani před školou?“ Protáhla se.
„Jo, jdu si dát sprchu. Za chvíli jsem zpátky.“ Popadla jsem náhodné oblečení ze šatníku a zamířila do společných koupelen, které sdílíme s dalšíma dvěma holkam. Jak voda dopadala na má záda, myšlenky mi putovaly zpět k Levimu. Nerada jsem si to přiznala, ale začala jsem ho mít ráda. Znovu jsem si připomněla, že teď na kluky nemám čas.  Na ničem kromě baletu nezáleželo.
Sadie a já jsme byly venku z bytu za deset minut. Žvanila celou cestu vedle mě o velké pártyzítra v noci. „Musíme jít Becco. Každý tam bude.“
„Vezmi Mel, víš, že s tebou půjde.“ Opáčila jsem. 
„Ona už jde, nedojdeš- jsi z obliga. Potřebuješ se rozveselit a trochu žít.“
„To se ti snadno řekne. Mám toho hodně na talíři, Sadie.“ Dala jsem jí podrážděný pohled, jak jsme stály ve frontě. „Mám stipendium a musím si ho udržeta ještě potřebuju najít práci.“
„No tak, Becco. Jeden večírek tě nezabije nebo nezničí tvůj pořádek.“  Věděla jsem, že pokud nebudu souhlasit, bude mě otravovat,dokud jí nepropadnu. „Kde to je?“ Povzdechla jsem si nahlas.
„Na koleji přes kampus. Musím se podívat po letáku.“ Zazubila se na mě, protože věděla, že vyhrála. „Zítřejší pátek, nebudeš chybět ve třídě kvůli tomu, že jsi šla ven.“
„Fajn, půjdu.“ Ustoupila jsem.
„Jo! Užijeme si hodně zábavy.“
Zbytek snídaně strávila mluvením o tom, co si oblékneme.

Vlekla jsem se k první hodině, už teď jsem litovala souhlasu a to nebyl ani pátek. 
Samozřejmě, měla jsem matiku, můj nejméně oblíbený předmět. Vše, co jsem mohla udělat, bylo zůstat a psát si rovnice, které psal učitel na tabuli.
Další hodinu jsem měla s Levim. Napůl jsem byla vzrušená, napůl jsem se děsila. Už seděl, když jsem vešla do posluchárny. Otočil se, jako by mě vycítil a koukal na mě. Úsměv na jeho tváři mě znervózňoval. Proč by měl být nadšený, že mě vidí? Směřovala jsem vlevo a šla si sednout, ale pokynul mi, abych si šla sednout vedle něj. Sakra, dvojité sakra a ještě víc sakra. Šla jsem pomalu k němu a položila svoji tašku na podlahu před tím, než jsem se posadila vedle něj.
„Nedívej se tak bolestně, není to dobré pro mé ego.“ Vtipkoval.
„Promiň.“ Zamumlala jsem, mé tváře dostaly červený odstín. Byla jsem zachráněna od konverzace, když profesor přišel a začala přednášku.

Obracela jsem svou žádost v kavárně v kampusu a přemýšlela, jak vše skloubím. „Které dny můžete pracovat?“ Fran, manažerka, se mě zeptala. Odhrnula si tmavou ofinu ze svých očí.
„Tři dny v týdnu. Jsem flexibilní.“ Kousala jsem do rtu.
„Dobře, můžu vám zavolat později? Měla bych vědět, jestli vás vezmeme nebo ne.“
„Jistě. Vždy mám telefon u sebe.“  Potřásly jsme si rukou a šla jsem zpátky ven vstříc slábnoucímu slunci. Doufala jsem, že mě najmou, potřebovala jsem peníze navíc. Mé stipendium zaplatilo pouze něco.
Sadie na mě čekala před domem: „Tak? Jak to šlo?“
Pokrčila jsem rameny. „Zavolají mi později.“
„Držím ti palce.“ Usmála se. „A teď se pojďme připravit na párty.“
Cítila jsem se nepříjemně. Sadie mě nacpala do velmi těsných a krátkých stříbrných šatů. Můj

make-up byl mnohem těžší než ten, který bych si udělala sama.
„Holka, ty vypadáš úžasně,“ vypískla Sadie.

„To je příliš,“ cítila jsem se úzkostlivě.

„Ne příliš, tak akorát. Teď rychle ven ať můžu ze sebe udělat mistrovský kousek.“  Nechala ji s jejím vlastním make-up pultíkem a odešla trucovat na pohovku vedle Layly, která vypadala stejně mizerně. Mel ji dala do těsných černých džín a úplého  modrozeleného svetříku.
„Vidím, že tě Mel dostala,“ poznamenala jsem s protočením očí.
„Jo.“ Naštvaně vydechla.
„Aspoň máš většinu zakrytou. Já musím být opatrná, jinak udělám show.“
Layla se usmála. „Myslím, že vypadáš sexy.“
 „Ty taky. Myslím, že budeme muset dělat to nejlepší.“ Opatrně jsem seděla vedle ní na béžové pohovce.
Mel vyletěla z jejího pokoje o pár minut později a vypadala jako supermodelka. Její blond vlasy byly v nepořádném drdolua byla oblečená ve velmi krátkých černých šatech, které končily několik palců nad hranicí, kterou lidé označují za decentní.
„Hej, bitches, připraveny na párty?“ Zašklebila se na nás.
„Čekáme pouze na Sadie.“ Vlastně jsem nechtěla reagovat na její otázku. Vůbec jsem se netěšila na to všechno.
„No, Becco, uvolni se a žij trochu. Mladé jsme jen jednou!“
Byla zachráněná před reagováním Sadie, která předváděla právě svůj vzhled. Vypadala úžasně, samozřejmě.  Dlouhé tmavé vlasy měla stočené do měkkých vln a měla červenou mini sukni a bílé tílko.
„Dobře děvčata, pojďme to roztočit!“ A všechny nás vyhnala ze dveří.
Levi a Julian byli na půli jejich cesty, když nás zahlédli na naší cestě. Leviho oči mě přelétly, od příliš vysokých podpatků až po kouřový make-up mých očí, který dělala Sadie.
„Becco, vypadáš…“ Jeho hlas byl nízký a chraplavý.
„Co si myslíš o mém oblečení?“ Sadie se vmáčkla mezi nás.
„Co? Oh, vypadáš hezky, Sadie,“ odpověděl a nespustil oči ze mě.
Cítila jsem, jak Sadie svěsila ramena, nečekajíc takovou reakci. „No, Becco, musíme jít.“
„Kam máte všechny namířeno?“ Zeptal se Julian.
„Na párty přes kampus.“ Odpověděla Mel, když jsme šli do chladu nočního vzduchu. Přála jsem mít s sebou bundu, když mi Levi podal mikinu na zip, kterou měl oblečenou. Nevoní to, Becco;  víš, že to bude cítit jako on a nepotřebuješ to ve své hlavě. Navzdory mé osobě, nadechla jsem se zhluboka, když jsem do ní vklouzla rukama. Sakra, vonělo to stejně dobře jako on a já věděla, že to tak bude.
„Díky,“ zamumlala jsem.
„Vypadá to, že máme stejnou cestu, takže můžeme jít s vámi, krásné dámy.“ Julian zahýbal obočím a nabídl Mel rámě.
„To je gentleman.“ Zahihňala se a dala ruku přes jeho.  Šli jsme přes kampus, Sadie tichá a zamyšlená. Cítila jsem se nemístně, ale snažila jsem se to napravit malým rozhovorem.  Nešel dobře. Skončila jsem s mluvením o počasí a kladení otázek ohledně školy.
Ulevilo se mi, když jsme se dostali na párty. „Hluboký nádech; nebude to tak zlé.“ Levi mi stiskl rameno, když jsme procházeli dveřmi.
Sadie šla rovnou k soudku a neplýtvala časem, spěchala. Snažila jsem s ní mluvit a zpomalit jí, ale neposlouchala. Nasměrovala jsem ji k pohovce, takže by si neměla zlomit kotník.
Seděly jsme společně, napůl měla vypité pivo a já trucovala přejíc si, abychom mohly odejít. Mel a Layla se k nám připojily později; Mel našla roztomilého kluka a mód flirt měla nastavený na plné obrátky. Její dívčí smích byl pro mě lehce nepříjemný. Ale byla jsem za ni šťastná, mohla být normální a bezstarostná.
„Chci jít tančit,“ zamumlala Sadie.
„Opravdu? Ty můžeš chodit v těchto botách?“
„Kdo potřebuje boty?“ Skopla si z nohou mrakodrapy a zakymácela se směrem k chodbě, odkud vycházela hudba. Lidé byli doslova narvaní v pokoji. Hudba byla pomalá a svůdná, světla byla slabá a ruce toulavé.
Sadie viděla Leviho a Juliana stát naproti zdi, mluvili s někým, koho jsme neznaly. „No tak, Bec.“
„Jsi si jistá, že chceš udělat to, co plánuješ?“
„Jistě; nejsem tak opilá.“
Kluci vzhlédli od jejich rozhovoru, když jsme se k nim přibližovaly. „Dámy.“ Levi se usmál.
„Zatancuješ si se mnou?“ Sadie položila ruku na Leviho paži.
„Hm...“
„No tak, bude to zábava.“ Zatlačila na něj.

„Bacco? Troška pomoci?“ Prosil mne.
„Sadie, nemyslím, že Levi chce tančit. Pojď.“ Popadla jsem ji za ruku.

„Ne, já chci tančit s Levim.“ Trucovala.
„Sadie, pojď, jsi opilá. Pojďme zpátky na kolej,“ prosila jsem. 
„Proč mě nemáš rád?“ Náhle zvážněla. Ostatní kluci se zatoulali, dávající trochu soukromí. Přála jsem si taky se zatoulat, ale neměla jsem to štěstí.
„Mám tě rád, Sadie, jen ne tak, jak bys chtěla. Promiň.“ Zvedl ruce v gestu omluvy.
„Je to kvůli Becce, že?“
„Ne, je to tak, jak se cítím. Nevím, co jiného říct.“

„Sadie, jdeme.“ Táhla jsem ji pryč a dala jsem ruku okolo jejích ramen.
„Počkej, potřebuješ pomoc dostat jí na kolej?“ Zavolal na nás Levi.
„Ne, myslím, že to zvládneme.“  Nezvládneme, ale věděla jsem, že Sadie by nebyla ráda, kdyby byl kolem ní, když ji ponížil sama před sebou.

„Můžu ti pomoct.“ Julian se usmál a v náruči nesl Sadie, která byla teď už v bezvědomí.
„Díky, Juliane.“ Ulevilo se mi. Tahat Sadie v tomto kómatostavunapříč celým kampusem neznělo jako zábava.
„Žádný problém. Zrovna nestrádám, když nesu Hot Chick.“ Usmál se.
Vraceli jsme se v relativním tichu s výjimkou zvuků, které dělala Sadie ze spánku. Julian byl tak sladký, že mi pomohl ji dostat na kolej a do její postele. Odešel s přísnými instrukcemi dát ji nějaký Advil a plnou sklenici vody. Nevěděl, že to pro mě bylo normální, věděla jsem, jak se vypořádat s opilým člověkem.
„No tak, zlato. Oblékneme tě do pyžama a dáme ti nějaký Advil před tím, než úplně omdlíš,“ zamumlala jsem k Sadie, když jsem ji svlékala sukni a tílko.
„Hmm, nechci.“ Pokusila se ode mě odvalit.
„Slibuji, že můžeš spát za pár minut.“ Popadla jsem nějaké pyžamo z jejího šatníku a navlékla jej na ni. Další na řadě bylo zkusit do ní dostat Advil. Nakonec po několika pokusech se mi to všechno podařilo. 
„Okej, teď můžeš spát.“ Zašeptala jsem, když jsem ji přikrývala.
Někdo zaklepal na dveře, jak jsem šla do haly. Vyzula jsem si boty a zjistila, kdo to byl.

Levi stál na druhé straně, vypadal nervózně.
„Hej, můžu dovnitř?“ Nepohodlně se zavrtěl.
„Jo, v pohodě.“ Ustoupila jsem stranou, abych ho pustila dovnitř a sedli jsme si na pohovku.
„Nebyl jsem předtím upřímný.“

„V čem?“

„Když jsem řekl Sadie, že to není kvůli tobě.“
Nadechla jsem se. „Levi…“
„Počkej, já vím, co se chytáš říct. Jen k tobě chci být upřímný.“
„Nevím, co říct.“ Podívala jsem se dolů na své ruce.
„Nemusíš říkat nic. Nechci tě odradit, ale nikam nepůjdu. Něco na tobě je, Becco. Něco mě k tobě volá.“ Naklonil se a zlehka mě políbil na prsty. Prsty mě pohladil po tváři. Nemohla jsem mluvit; vzal mi dech a cítila jsem věci, které jsem cítit nechtěla.
„Asi půjdu,“ řekl. „Nechci tě příliš děsit v jednu noc.“
Přikývla jsem a doprovodila ho ke dveřím. „Hádám, že se uvidíme.“
„Ano, to ano.“