TGGS - 35. kapitola

Překlad: Ivča
Kor.: Evča

ASHER HART

Když jsem ten večer přišel do Forbidden, neměl jsem na nic energii a byl připravený si vlézt do postele a hibernovat po zbytek zimy. Chtěl jsem odejít z práce a hledat Elisu. Zastavil jsem se u ní v práci, ale tentokrát jsem se na ni neptal, nechtěl jsem vypadat jako stalker. Nevěděl jsem, kde jinde ji mám hledat. Asi budu muset počkat pár dní, než se tam vrátím.

Sakra.

Zívnu, otevřu dveře a kývnu na Harpera. Zajímá mě, jestli bych dnes večer mohl zůstat doma, protože jsem Pickův brácha. Ale pak jsem si vzpomněl, že tady dnes Mason chybí. Před dvěma dny pohřbil matku a přestěhovala se k nim jeho mladší sestra.

Takže je nás málo.

Znova jsem zívl, protože od chvíle, co Elisa dneska vstala z mé postele, nic nejde podle mě.

„Dooooprdele,“ zařve Ten, skočí mi rovnou před obličej a trhnu sebou, abych do něj nevrazil.

„Rocková hvězda konečně zasunula, co? Bylo kurevsky načase, chlape.“ Praští mě do ramene, ale zamračím se, protože se mi vůbec nelíbí, že to ví.

Chci toho otravného debila obejít, ale řekne: „Nemyslel jsem si, že zjistíš, že tvá malá bubenice je holka v tričku Inkubusů. Nebo počkat, přiznala se ti?“

Zarazím se, mrknu na něj a snažím se přijít na to, co to, sakra, řekl. Nakonec zavrtím hlavou. „Co?“

„Co?“ odpoví Ten zmateně.

„Ježíši,“ zamumlám. „Přísahám, že chápu jen 5% z toho, co říkáš. Proč mluvíš o holce v tričku Inkubusů? A kdo je, sakra, malá bubenice?“

Tenovi zajiskří v očích. „Ach, kurva. Nebušil jsi do té malé bubenice, že?“ Pak se zatváří dotčeně a řekne: „Koho jsi, sakra, ošukal?“

„To není tvoje zatracená věc,“ zavrčím. „Teď to vysvětli.“

„Ach, však víš.“ Ten pokrčí rameny a chce odejít. „Nic. Prostě mě ignoruj.“ Ale chytnu ho za tričko a dotáhnu zpátky.

„To si nemyslím, čuráku. Vysvětli to.“

Povzdychne si a přejede dlaněmi po tváři. „Ježíši, nevěřím, že je pořád tak vystrašená, aby ti to prostěřekla.“

„Tene,“ varuju ho.

„Dobře, fajn,“ zavrčí. „Nemůžu to tajit navěky. Ten bubeník v tvé kapele –“

Mrknu a jsem zmatený. „Remy? Co je s ním?“

„Ne s ním,“ řekne ten. „Ale s ní.“

Zašklebím se a nechápu to. „Co?“

„Kriste na kříži.“ Ten znechuceně vydechne, zavrtí hlavou, převrátí oči a řekne mi: „Tvůj kámoš gay Remy není vůbec gay. Popravdě není ani chlap. Je to ona, s ceckama a vším, co mají holky.“

Okamžitě otevřu pusu, protože říká kraviny, ale nejde to. Přemýšlím a vzpomínám si na chvíle, kdy jsem si myslel, že se chová žensky, jak mě přiměl k rozhovoru a Ježíši, přiznal se mi, že nosí masku.

Do prdele.

Všechny ty zatracené kousky skládačky se začaly skládat dohromady a pak mi to dávalo smysl. Pořád jsem tomu ale nechtěl uvěřit. Remy nemůže být holka. Prostě…nemůže.

Zamračím se a pořád se snažím těm jeho řečem dát nějaký smysl, když na mě hodí další bombu.

„A nejen to, taky je to holka v tričku Inkubusů, o které jsi psal tu písničku.“

Ale zavrtím hlavou a okamžitě to popřu. Pak se ale musím zeptat: „Pokud…pokud je Remy opravdu holka, proč si myslíš, že je to ta holka v tričku Inkubusů?“

„Protože tu noc, když zpívala na karaoke, zpívala se svou kamarádkou Jodi. A Jodi znám, tak jsem se jí zeptal na její kamarádku, se kterou zpívala duet, ale jen mi řekla, že se jmenuje Remy.“

Pořád jsem kroutil hlavou a nechtěl na to ani pomyslet. Ale co když ta zrzka na pódiu opravdu byla Jodi, Remyiina spolubydlící? Asi je to možné. Moc jsem jí nevěnoval pozornost. Sakra, ani si nedokážu vzpomenout, jak ta holka, o které jsem napsal písničku, vypadala.

„…takže když se tady Remy, váš bubeník, ukázal i s Jodi, dal jsem si dvě a dvě dohromady a bum, přišel jsem na to. A taky se mi přiznala, když jsem se jí na to zeptal, takže ha! Jsem super úžasný, ne?“

Úžasný? To bych neřekl. „Jsi kurevsky mrtvý,“ zavrčím, než se rozmáchnu pěstí a praštím jej do tváře.

„Kurva,“ zařve, drží se za oko a couvá ode mě. „Co to, sakra děláš?“

„Jo, přesně, co se, sakra, děje“ zařvu, vyzvu ho a jdu po něm. Ale najednou je okolo nás příliš mnoho lidí. Quinn mě táhne dozadu od toho bastarda, kterého chci zabít a Noel pomáhá Tenovi na nohy.

„Jak jsi mi celé měsíce mohl tajit, že znáš její jméno?“ chci se Quinnovi vykroutit, abych se na něj vrhl.

„Víš, jak dlouho jsem ji hledal. Věděl jsi, jak moc jsem chtěl znát její jméno.“

Ten se jen ušklíbne, přejede si dlani po tváři a zavrtí hlavou. „Jo, no…odplata je mrcha, že?“

„Co?“ nemám ponětí, o čem to mluví.

„Caroline,“ zasyčí. „Věděl jsi, že se mi vkrádá do pokoje a já jsem netušil, že je to ona. A nic jsi mi neřekl. Vědomě jsi mě nechal zradit svého nejlepšího kamaráda na světě. No, naser si. Máš, co sis zasloužil.“

Šokovaně na něj hledím s otevřenou pusou. Neměl jsem ponětí, že ke mně chová takovou zášť. Celou dobu jsem si myslel, že se jen škádlíme, ale teď –

„Proboha, o co tady jde?“ zvolá Pick, který vyšel z kanceláře s Knoxem v závěsu. Musel mu to říct.

Vytrhnu se Quinnovi, ale už nechci Tena praštit, odfrknu si a ukážu na toho bastarda s monoklem. „Zeptej se jej. Ví o mém životě víc, než já.“

„Tene?“ zeptá se jej Pick.

Ten něco zamumlá a mezitím si přejedu dlaněmi po tváři, protože pořád nevěřím tomu, co jsem se dozvěděl.

Otočím se, ale Pick mě chytne za paži. „Hej. Kam jdeš?“

Zavrtím hlavou a sám si nejsem jistý. Prostě vím, že potřebuju odpovědi a jen jediná osoba mi je může dát.

„Prostě…musím jít.“

Kývne a tváří se příliš ustaraně. „Dobře. Řekni mi, když budeš cokoli potřebovat. Je všechno v pořádku?“

„Ne,“ odseknu a projedu si prsty vlasy. „Já nevím. Prostě musím jít. Zjistit odpovědi na své otázky.“

Pick mě pustí. Naposledy se šokovaně a zraněně podívám na Tena. Pak zmizím.

Nevolal jsem Remymu. Nebyl jsem si jistý, jestli bych s ním – s ní – mohl mluvit a poslouchat jeho lži ještě o něco déle.

Místo toho jsem zavolal Gallymu, vymámil z něj číslo na Jodi a slíbil, že s ní nebudu mít sex.

Ihned to zvedla. „Haló, kdo je to?“

Vydechnu. „Čau, Jodi. Tady je Asher. Snažil jsem se dovolat Remymu, protože si u něj chci nechat pár věcí, ale nezvedá to. Jaká že je vaše adresa?“

„Ehm…no, Remy tady není.“

„To je v pořádku,“ ujistím ji. „Můžu to u vás nechat, pokud jsi doma a dáš mu to, až přijde.“

„Ach. No jistě.“ Najednou se jí uleví a já přivřu oči, protože vím, že mi lže. „V tom případě…“ řekne mi adresu a nasednu na motorku. „Díky. Budu tam za chvilku,“ řeknu jí, než to položím a vyjedu.

Stihnu to k Remy v rekordním čase. Vyběhnu schody do druhého patra a buším na dveře, než je Jodi otevře.

Jodi se neklidně usmívá. „Čau, krasavče.“ Pak nakrčí obočí, když se dívá na mé prázdné ruce v kapsách. „Ehm…co jsi tu chtěl nechat pro Remyho?“

„Nic,“ řeknu. „Lhal jsem.“ Pak vytáhnu ruku z kapsy, abych zatlačil na dveře a dal jí najevo, že jdu dál.

Nesnaží se mě zastavit, couvá, nechá mě vtrhnout dovnitř a hledí na mě vytřeštěnýma očima. „Ehm…co?“

„Opravdu tady není, nebo jsi lhala i o tomhle?“ zeptám se.

Otevře pusu. Pak zašeptá: „Kurva. Víš to.“

„Jo.“ Pomalu přikývnu a rozhlédnu se okolo, jestli je tady ještě někdo další.

Projdu chodbou a vejdu do prvních dveří, na které narazím.

„Ehm…hledáš něco?“ zeptá se Jodi, spěchá za mnou a snaží se mě dohnat.

Nebyl jsem si jistý. Nikdy jsem k žádné ženě takto nevtrhl do bytu. Prostě mi to nemyslí a hlava mi říká, abych přestal a choval se slušně. Ale druhá půlka mi říká, abych pokračoval a hledal další odpovědi.

Ty první dveře vedly do koupelny, kde byly jen ženské věci, šperky a všechny holčičí kraviny roztahané po celé skříňce a dokonce jsem spatřil deodorant, který jsem si půjčil od Remyho, když jsme byli v Chicagu.

Kurva. Chicago. Hodně jsme se v tom pokoji spřátelili. A celou dobu ani nepomyslel na to, že by mi to řekl.

Otevřu další dveře a rozsvítím. Vydechnu, když si uvědomím, že je to jeho – její – pokoj. Je vydekorovaný v červenorudé, modré a limetkově zelené barvě a na zdech jsou plakáty bubeníků. Na jednom z nich je Neil Peart, na kterém je napsáno „Zachovej klid a bubnuj,“ na dalším je nápis „Jdi za svými sny,“ i s bubnovými paličkami a na dalších je Metallica, Iron Maiden, Alice in Chains…Incubus.

Je to Remyho pokoj. A taky holčičí pokoj. Polknu, když uvidím na zemi bílou podprsenku.

Ježíši, opravdu je to žena.

A tehdy to spatřím. Latexovou masku, která visí z čela postele. Masku se Stickovou tváří.

Vezmu ji a ihned kýchnu. Ale místo abych ji odhodil, sevřu ji mezi prsty.

Jodi už drží v ruce telefon a píše smsku.

Odfrknu si a vrtím hlavou. „Ne,“ řeknu jí. „To neuděláš. Nikdo mě nevaroval, tak ji ani ty varovat nebudeš.“

Jodi provinile spustí ruku i s telefonem. „Nechtěla –“

začne, ale zvednu ruku, aby přestala.

„Nechci to slyšet. Chci, aby mi všechno vysvětlila Remy.“

Tváří se ustaraně a kousne se do rtu. „Co budeš dělat?“

Chraplavě se zasměju a zavrtím hlavou. „Nemám ponětí.“

Pořád nad vším přemýšlím. Neřekl bych, že jsem nasraný. No jsem, ale spíš zmatený.

Musím přijít na to proč…proč by předstírala, že je muž? Nedávalo mi to smysl. A proč mi to neřekla? Myslel jsem si, že jsme si se Stickem dost blízcí na to, aby se mi on – ona – svěřila, když jsem se jí svěřoval i já –

Sakra. Najednou si vzpomenu na kraviny, které jsem jí řekl od chvíle, co jsme se setkali. Byly to věci, které bych ženě neřekl, jako třeba jak rád lížu kundičky a – ach Ježíši! Choval jsem se k ní jako k jednomu ze svých kamarádů, říkal jí čuráku, nulo a debile. Svatá matko boží, nikdy bych ženu takto nenazval.

A pak si vzpomenu, že jsem jí řekl o holce v tričku Inkubů. Mluvil jsem s ní o ní! Proč nic neřekla? Věděla, jak jsem na tu holku reagoval a celé měsíce ji hledal. Nebo počkat. Věděla, že jsem ji hledal? Možná jsem se o tom nezmínil. Řekl jsem jí, že se z toho snažím dostat, takže možná měla pocit, že mi to nemůže říct. Třeba uvěřila, že s ní nechci mít nic společného – jako se ženou.

Ale nic z toho nevysvětlovalo, proč se převlékala za muže.

Pak jsem slyšel otevírání dveří a něčí hlas: „Čau, šlapko. Jsem doma a nesu jídlo. Dvojitou karamelovou zmrzlinu. Pomůžeš mi to sníst.“

Vydechnu. To je Remyho hlas. Už mám odpovědi na všechny otázky. S Jodi se na sebe tiše podíváme, když slyšíme kroky do kuchyně.

Pak Remy zavolá: „Jodi? Halo? Jsi doma?“

„Ehm…jo,“ Jodi se na mě nedůvěřivě podívá, jako kdyby si myslela, že ji uškrtím, jestli řekne něco špatně. „Jsem ve tvém pokoji, puta.“

„Co děláš v mém pokoji? To je jedno. Jsem ráda, že jsi tam. Musíme přijít na to, jak říct Asherovi –“

Obejde roh, vejde do svého pokoje a zalapá po dechu, když mě spatří. Pak si přitiskne ruku na hrudník.

Nevím, co jsem čekal. Možná že bude oblečená jako Sticks, i když jsem tu zatracenou masku držel v ruce.

Ale vůbec jsem nečekal, že uvidím…Elisu.

Otevřu pusu, ale nic neřeknu.

Vyděšeně se podívá na Jodi a pak na mě. Pak spatří masku v mé ruce a otočí se na svou spolubydlící.

„Už to ví,“ zašeptá Jodi a zašklebí se.

Remy, Elisa, nebo kdo to, sakra je, se otočí na mě.

„Ashere…“ začne tiše a smutně se na mě dívá, když ke mně udělá jeden krok.

Couvnu a zvednu ruku, aby zůstala na místě a já mezitím pochopil, o co jde.

Kurva, do řiti, zatraceně. To všechno mění. Když to znamenalo, že je holka převlečená za muže, byla to jedna věc. Nebyl jsem tak strašně nasraný. Ale že byla i Elisou a klamala mě, než se mi dostala do postele…

„Kurva, o co jde?“ chci vědět. „Jdu dneska do práce a nejenom, že se dozvím, že jsi holka, ale TA holka, o které jsem napsal písničku a celé měsíce ji hledám. A teď vejdeš do pokoje a jsi taky Elisa? Kurva, kdo, sakra, jsi?“

Ach, Ježíši, do té chvíle jsem si to neuvědomil a nechtěl jsem znát její jméno.

„Já…jsem Remy,“ odpoví tiše.

Zúžím na ni oči a tiše jí tím říkám, aby mi, kurva, nelhala.

Zvedne obě ruce. „Přísahám. Jmenuju se Remy Elisa Curranová. Elisa je mé prostřední jméno, ale říká mi tak jen strýc, když jsem v restauraci.“

„A perfektně umíš anglicky,“ procedím mezi zuby. Pak mě to trkne. Kurva, umí anglicky. Rozuměla všemu, když jsme byli spolu a to jsem jí říkal věci, které bych nikdy nepřiznal holce, s níž jsem se právě potkal.

Ježíši, jak se to hromadí.

Projel jsem si prsty vlasy, zatahal se za ně a snažil se uklidnit, ale…to všechno mění.

Natahovala ke mně ruku a tvářila se ustaraně. „Chceš si sednout?“

Smrtelně jsem se na ni zamračil. „Ne, kurva, nepotřebuju si sednout. Potřebuju kurevské vysvětlení. Proč?“

„Prostě…“ Několikrát mrkne a vidím, že bude brečet. Pak se obejme rukama a přizná: „Prostě jsem chtěla dostat šanci hrát v kapele.“

Zavrtím hlavou a nechápu to. „Co?“

„V Non-Castrato,“ řekne. „Šla jsem na zkoušku za sebe…ale ten bastard Galloway mě ani nenechal zahrát.“

Otevřu pusu. „Byla jsi ta punkerka?“ zašeptám vyděšeně. Byla taky i ona? „To jsi byla ty?“

Když kývne, zvednu ruce a odfrknu si. Samozřejmě. Měl jsem štěstí na tu největší lhářku na planetě a právě o ní jsem snil a fantazíroval. To je, kurva, perfektní.

„A co ta paruka ve stylu Tiny Turner?“

Pokrčí rameny a zdá se, že je jí trochu zle. „To nic. Prostě jsem chtěla vypadat suprově.“

Jo…rozhodně to na mě zahrála dobře…kurevsky, celý měsíc.

„Kolik tajných identit ještě máš?“

Zavrtí hlavou a svěsí ji. „To je vše.“ Odfrknu si, zvedne hlavu a zamračí se. „To je vše!“

„To je jedno.“ Převrátím oči, projedu si prsty vlasy a snažím se všechno si v hlavě urovnat.

„Taky jsi vytvořila ‚Sticka‘, mužského bubeníka, aby ses dostala do kapely – „ odmlčím se a zašklebím, protože mi to hned dojde…Sticks neexistuje. Celá ta kola Call of Duty, škádlení, společné psaní písní a všechny kraviny, kdy mi pomáhal. Vzpomněl jsem si na noc v Chicagu, kdy mě on – ona – bránila s pepřovým sprejem a píšťalkou, to bolelo. Sticks, můj kamarád, byl navždy pryč.

A proč mě to nepraštilo rovnou do ksichtu? Měl pepřový sprej a píšťalku, klasickou obranu proti znásilnění – dámskou ochranu. Byl jsem zatracený debil. Kolikrát se mi musela smát, že jsem idiot a nic mi nedošlo.

Zúžím na ni oči a řekne mi: „Nechtěla jsem se přidat ke kapele. Prostě jsem vás chtěla nasrat po tom, co jste si mě ani neposlechli; chtěla jsem si pak strhnout masku a říct vám, ha, i žena umí hrát na bubny jako muž. Ale pak jsi mě pozval, abych s vámi hrála v pátek. Nikdy jsem nehrála na koncertu. Chtěla jsem vědět, jaké to je. A tu noc, když jsme dostali pozvánku do Chicaga a byl jsi tak nadšený, nemohla jsem tě podrazit a říct ti, že jsem holka. Co kdyby mě Gally vykopl a nikdy byste se do Chicaga nedostali?“

„Ach, takže jsi mi pomáhala?“ odseknu.

Zrudne a povzdychne si. „Samozřejmě, že ne. Ale přispělo to k důvodu, proč jsem ti to neřekla hned, než jsem propásla tu správnou chvíli, kdy bych ti to mohla říct bez velkého utrpení a pak jsem se příliš bála…protože jsem věděla, že budeš reagovat právě takto.“

Takto? Myslela si, že přeháním? Převrátil jsem oči. Hezké.

„Jak do toho všeho zapadá holka v tričku Inkubů?“ musím to vědět.

Zmateně mrkne. „Nezapadá do toho.“

Zvednu obočí, aby se znova zamyslela, zatne zuby a zavrčí.

„Ani jsem nevěděla, že něco takového existuje, než jsem se přidala ke kapele a řekl mi o tom Ten.“

Zavrčím. Zkurvený Ten. „Ale věděla jsi, že je o tobě?“

Zašklebí se. „Po tom, co jsem si přečetla text, jsem věděla, že to asi můžu být já.“

„To je, kurevsky, neuvěřitelné.“

Přejedu si dlaněmi po tváři a musím se otočit, protože je v tuto chvíli příliš těžké se na ni dívat, nevidět v ní Elisu a nevzpomínat na všechny věci, které jsme dělali v posteli.

„To můžu potvrdit,“ promluví Jodi. „Opravdu neměla ponětí, že je ta píseň o ní, než –“

Otočím se na ni, zamračím se a sklapne. „Víš…“ ukáže palcem přes rameno a couvá ke dveřím. „Musím jít a nechat vás dva si to vyřešit o samotě.“ A odejde.

Podívám se na Remy, která se krčí, jako kdyby čekala, že jí ublížím.

Byl jsem v ní, viděl ji nahou, dotýkal se jí, chutnal ji a měl s ní nejlepší sex svého života. Snil jsem o naší společné budoucnosti a myslel si, že mezi námi začalo něco velkého.

Ale všechno to byla lež.

Nebyl jsem si jistý, jestli jí tu historku s holkou v tričku žeru, ale i tak jí ta nálepka zůstane a raději jsem přešel k tématu, které pro mě znamená víc…a musel jsem se jí zeptat. „A Elisa?“ zašeptal jsem.

Do očí se jí nahrnou slzy a zavrtí hlavou. „Nikdy jsi ji neměl potkat. Neměl ses vracet do hotelového pokoje pro peněženku a najít ji ve sprše. Neměl jsi jít do Castanedy a vidět ji tam pracovat. A určitě jsi ji neměl brát sebou domů. Řekla jsem ti – sakra – varovala jsem tě, že se od ní máš držet dál.“

Odfrknu si a zavrtím hlavou. „To je od tebe trochu pokrytecké, nemyslíš, když jsi ona? Proč jsi to, kurva, neřekla hned, když jsem tě poprvé políbil?“

Otevře pusu, jako kdyby to byla ta nejsměšnější otázka, na kterou jsem se jí zeptal. „Setkal ses někdy sám se sebou?“ vykřikne. „Jsi úžasný. Žádná žena by ti neodolala.“

Když na mě ukáže od hlavy k patě, zasyčím a začnu se smát. „Jasně.“

„Myslím to vážně.“ Výraz jí opadne, když mě sleduje, jako kdyby věděla, že ať řekne cokoli, vše bude špatně. „Nechtěla jsem se do tebe zamilovat. Sakra, na začátku jsem čekala, že tebou budu opovrhovat. Ale pak jsem tě poznala a já…no, zjistila jsem, jak jsi úžasný, lámeš stereotypy a mám tě opravdu ráda.“

„No, to tě muselo nasrat, protože teď tě mám opravdu hodně rád. Ježíši, nic o tobě nevím. Jsi pro mě úplně cizí člověk.“

„Ashere,“ zašeptá, přitiskne si pěst k hrudníku a po tvářích jí stéká několik slz. Nesnáším, že kvůli mně pláče, ale nedokážu za ní jít a uklidnit ji. Zlomila mi mé, zatracené, srdce.

„Znáš mě,“ řekne. „Víš o mně všechno. Vše, co jsem ti řekla jako Sticks, bylo o mně.“

„Ale nejsi muž, nejsi gay a jo…rozumíš perfektně anglicky. Ježíši.“ Chytil jsem se za vlasy. „Kolikrát ses mi musela smát, že jsem příliš hloupý, abych na to přišel?“

„Nikdy,“ přísahá a zavrtí hlavou. „Ani jednou jsem se ti nesmála.“

„To se vsadím,“ zamumlám. „Choval jsem se k tobě jako ke klukovi. Strkal jsem do tebe, vtipkoval a říkal ti věci, které bych ženě nikdy neřekl.“

Remy se obejme pažemi. „Nevadilo mi to. Věděla jsem, že jsme kamarádi.“

„Jo,“ zamumlám a přikývnu. „Byli jsme. Stala by ses jedním z mých nejlepších kamarádů, které jsem měl. A prostě…tajila jsi to přede mnou. Pak jsi prošla dveřmi a dala najevo, že Elisa, která mi převrátila svět vzhůru nohama, taky neexistuje.“

„Ne.“ Vrtí hlavou ještě víc. „Oba existují. Sticks a Elisa jsou pořád tady.“ Tiskne si ruce k hrudníku. „Ale teď jsou jen jedním člověkem. Jsou prostě Remy.“

Tentokrát zavrtím hlavou a odpovím: „Ne. Jediná osoba, na kterou se dívám, je zkurvená lhářka.“

Otočím se k odchodu a zavolá za mnou: „Počkej! A co zítřek?“

Zarazím se, ohlédnu a zamračím: „Co?“

„Zítra je pátek. Kapela,“ připomene mi. „Měli bychom hrát ve Forbidden.“

Kurva. A k tomu všemu mi taky zničila kapelu. „Ach, už nejsi v kapele,“ oznámím jí.

Je zdrcená, ale přikývne. „A co neděle? Pořád potřebuješ na Pickovu svatbu DJ.“

Sakra. Přiložím si prsty na spánky a znova mě začíná bolet hlava. Proč je po tak krátké době tolik důležitá? Nebudu mít čas najít Pickovi nového DJ a nikomu jinému se zvukovým systémem nevěřím tak moc, jako jsem věřil Stickovi…vlastně jí.

„Pokud budeš chtít, Pick tě potřebuje,“ vyštěknu neochotně a přeju si, abych jí řekl, že si má nasrat. Ale to svému bratrovi neudělám, protože počítá s tím, že pro něj a jeho Evu někdo pustí „Baby love“.

Přikývne. „Samozřejmě, že to pořád udělám.“

Vzdám přikývnutí, mračím se a zavrčím: „Prostě se ode mě drž dál a kurva, nemluv tam na mě. Popravdě, pokud tě už nikdy po neděli neuvidím, i tak to bude příliš brzy.“

V očích má slzy, ale přikývne, protože to chápe.

Už tam nevydržím být o něco déle, musím vypadnout a prakticky běžím až ke mně domů. Kleju, protože jsem před odchodem zapomněl zamknout…příliš jsem byl zamyšlený a hledal Elisu.

No, našel jsem ji. A přeju si, aby to tak nebylo.

Přijde mi smska od Picka, ale neodpovím mu. Hlasitě kleju, kopu do zdi a shodím věci ze stolu. Jedna z nich je dárková taška, kde byla pouta, která jsem použil –

„Mrcha,“ řvu. Pak spatřím sešit s písněmi a s tím taky hodím. Písnička, kterou jsem s ní napsal, mi přijde najednou jako vtip.

Je mi zle. Nevěřím, že by mě tak oklamala.

Ušklíbnu se, když spatřím Call of Duty a chce se mi ho rozbít holýma rukama. Vezmu krabičku a hodím ji přes pokoj rovnou na Mozartovu klec.

„Kurva. Promiň, Mozarte,“ řeknu.

Ale když hledám své zvíře, zamračím se. Mozart není v kleci. A dveře má otevřené. Mrknu, protože vím, že jsem ho nepustil. Se vším, co se v posledních dnech dělo okolo Elisy, jsem neměl čas ho od pondělí pustit.

„Mozarte?“ zavolám na něj. I když vím, že tam není, zkontroluju všechny jeho klece. Pak se ženu k posteli, kde se nejraději schovává.

„Mozarte,“ zavolám, kleknu si a podívám se tam. Je tam jen pár ukradených oříšků.

Skoro jsem převrátil byt naruby, ale jen jsem přišel na to, že je má veverka pryč.

PS: Nechtěla jsem to psát na začátek, ať vám nezkazím překvapení, ale musela jsem se k tomuhle vyjádřit.

Konečně jsme se dostali k rozuzlení, na které jsme tak dlouho čekali,ale obě jsme se s Evičkou shodly na tom, že mu to mělaříct Remy a ne velkohubý Ten, který se s ničím nepáře...ale kdo ví, kdy bychom se toho dočkali?

Ale dost tlachání a šup na další kapitolu :-)

Iva