TD - 37. kapitola

Překlad: Marťa

Následujícího rána se mnou v autě Grayson uháněl ulicemi LA a já se ze všech sil snažila nevylít po celém interiéru moji kávu. Vzala jsem si na sebe krémovou halenku, která, jak jsem doufala, spadá do kategorie „POŘÁD TĚ MILUJI, PROSÍM VRAŤ SE KE MNĚ“ a „Oh? Tahle stará věc?“, ale nebude z ní ani jedno, když ji budu mít politou kávou.

Když mě před několika minutami Grayson vyzvedl, neřekl mi, kam jedeme a já byla čím dál zvědavější. Pokaždé, když jsme zahnuli za roh, snažila jsem se rozluštit, jestli jsme blízko nějaké památky. Že by mě bral k sobě? Nebo mě bral do nějaké zvláštní restaurace na snídani?

Když zaparkoval auto, byla jsem naprosto zmatená. Věděla jsem, že jsme někde severně od centra města, ale budovy okolo nevypadaly zrovna obyvatelně. Byly to staré průmyslové sklady s děravými střechami a odpadky, které se povalovaly všude kolem.

Páni. Velmi romantické, Graysone.

„Poznáváš tu adresu?“ Zeptal se.

Zavrtěla jsem hlavou. „Ne?“

Vypnul motor a klíčky si dal do kapsy.

„Vystup, chci, abys něco viděla.“

Položila jsem kelímek s kávou do držáku v autě a vystoupila ven za ním. Jeho krok byl dvojnásobně delší, než můj, takže jsem si musela pospíšit, abych ho dohnala. Zrovna, když jsem k němu doběhla, ze zvyku se natáhl pro mou ruku a já ho nechala, aby mě za ní držel. Touha po jeho dotyku mě nikdy nepřejde.

Táhl mě za sebou, když obcházel boční budovu. Šli jsme podél plotu k velikým vratům, která blokovala přístup do starých opuštěných skladů. Na bráně byla velká cedule. Poznala jsem logo na něm z několika staveb po celém LA. Obvykle se objevovalo na budoucích hotelech a módních restauracích, ale tohle označovalo něco jiného.

Když jsem se podívala před sebe, Grayson pustil mou ruku a já si uvědomila proč.

Byla tam cedule oznamující budoucí výstavbu městského parku a vedle byl v barvách vyvedený jeho návrh.

Byl to ten můj.

„Tvůj návrh vyhrál soutěž,“ oznámil mi Grayson.

Ruce mi vyletěly k puse. „Ty jsi ho tam poslal?“

„Ano,“ odpověděl a postavil se přede mě, takže jsem se mu musela podívat do očí. „Ale slibuji, že to bylo naposledy, co jsem zasahoval do tvého života, aniž bys o tom věděla.“

„Děláš si ze mě legraci?!“

Napůl se zasmál. „Zlobíš se? Já to totiž nepoznám.“

„Graysone! Já jsem vyhrála soutěž. To je můj návrh. Oni si vybrali můj návrh!“

„Samozřejmě, že ano,“ přikývl. „Byl zdaleka nejlepší a to jsi měla tvrdou konkurenci. Měla jsi vidět Alanův výraz.“

Zavrtěla jsem hlavou a snažila se to celé pochopit.

„Ale já si myslela, že nás diskvalifikovali? Myslela jsem, že oba naše návrhy vyhodili?“

Přikývl a ustoupil na stranu, abych se mohla znovu podívat na obrázek mého návrhu.

„Byli, ale sešel jsem se s výborem a požádal je, aby se na ten tvůj ještě jednou podívali. Nebyli tím nadšení, ale když viděli tvůj návrh, rozhodli se přimhouřit očko.“

Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou, a pak jsem přistoupila k ceduli, abych si ji prohlédla zblízka. Logo Cole Designs bylo vytištěné na samém konci, ale především tam byla malá zlatá plaketa.

„Vítězný návrh pro tento městský park vytvořila:

Cameron Heartová, spolupracující architekt, Cole Designs.“

„Do prdele,“ zašeptala jsem, když mi začaly po tvářích stékat slzy. Soutěže se zúčastnily všechny architektonické firmy v Kalifornii. Výbor musel projít stovky projektů, ale na plaketě bylo vytištěné moje jméno. Já jsem vyhrála.

„A než se zeptáš,“ řekl Grayson, postavil se vedle mě a podíval se mi do očí. „Neměl jsem žádný podíl na tom, že jsi vyhrála. Porota neměla ponětí, kdo jsi. Vybrali si tvůj návrh, protože byl nejlepší. Vyhrála jsi to jen svou zásluhou, Cammie. Jsi zatraceně dobrý architekt a zasloužíš si za svou práci uznání. Prosím, věz, že všechno, co jsem udělal, abych ti pomohl, nebylo nic v porovnání s tím, co se ti podařilo udělat svou vlastní zásluhou.“

Přikývla jsem a držela si ruku přitisknutou na puse ve snaze zakrýt fakt, jak jsem hysterická.

„Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal,“ řekla jsem a ovinula kolem něj ruce.

Obličejem jsem narazila na jeho hrudník. Obklopila mě vůně jeho kolínské a on mě držel, když jsem na něj plakala radostí. Každý neúspěch v posledních měsících nebylo ničím v porovnání s tímto okamžikem. Paříž, Alan, Hannah – na ničem z toho v tuhle chvíli nezáleželo, protože jsem to dokázala sama. Já vytvořila mnohamilionový návrh na park.

„Je tu jedna věc… protože nejsi licencovaný architekt, musím dohlížet na průběh stavby, ale bez tebe, po svém boku, nebudu rozhodovat o ničem.“

Zaklonila jsem se, abych se mu mohla podívat do očí. „Znamená to, že mám zpátky svou starou práci?“

Usmál se. „Ve skutečnosti jsem myslel na něco lepšího,“ řekl a pomalu klesal k zemi, až si klekl na jedno koleno.

Co? CO?

„Graysone! Co to děláš?!“

„Pokud si změníš jméno na Cameron Coleová, technicky vzato to z tebe udělá partnera v mé společnosti, ne?“

„Graysone!“ Zvolala jsem, když z kapsy vytáhl malý, jednoduchý, zlatý kroužek. Byl jemný a úzký, decentní a jedinečný.

„Nechal jsem tě odejít a neměl jsem jinou možnost, než se dívat, jak nastupuješ na palubu letadla do Paříže. Nechal jsem tě jít, protože jsem si myslel, že jsi to tak chtěla, ale teď bojuji za to, co chci já, a to jsi ty. Chci si tě vzít. Chci tě po zbytek života po svém boku, jak v soukromém tak pracovním. Jsi vizionář, Cameron. Obdivuji tvůj elán a houževnatost. Tvou vášeň a odhodlání. Chceš-li se vrátit do Paříže, pojedeme do Paříže. Budeme žít, kdekoliv budeš chtít, tak dlouho, jak budeme spolu.“

Zasmála jsem se při představě, že žijeme v Paříži, ale Grayson si to špatně vyložil. Jeho úsměv na chvíli zmizel, když si myslel, že se vysmívám jeho návrhu.

„Ne! Graysone. Počkej, neodmítám tvůj návrh. Ano! Říkám ano.“

Usmál se, když se snažil dešifrovat moje slova.

„Ale ne, nebudeme žít v Paříži. Zůstaneme v LA a budeme dohlížet na stavbu mého parku. Paříž není nic pro mě, když tam nejsi ty.“

Usmál se.

„To znamená ano?“

Zasmála jsem se. „To je zatraceně ano.“

Na prst mi navlékl prstýnek, vstal a políbil mě. Zvedla jsem se na špičky a ovinula mu ruce kolem krku. Od našeho posledního polibku uplynuly víc, jak dva měsíce. To, že jsem odešla, bylo špatné. Myslela jsem, že když opustím lidi, které potřebuji a na kterých jsem závisela, naučím se stát na vlastních nohách, ale Grayson mi ukázal, že když budu chtít, všechno dokážu sama. Třeba to, co vznikne v oploceném prostoru napravo od nás. Jistě, Grayson se mě pravděpodobně bude pokoušet kontrolovat a Brooklyn o mě bude mít vždycky strach, ale já jim řeknu, jak se cítím, a domluvíme se tak, abych dostala šanci k růstu.

Poté, co se mi podařilo přestat plakat a moje tvář byla trochu méně flekatá, jsme se Grayson a já, s úsměvem rozzářenými tvářemi vyfotili před cedulí a s prstenem, v plné jeho kráse.

Když jsme se vrátili do auta, podívala jsem se na tu fotku. Byla to ta nejlepší fotografie, jakou jsem kdy viděla, ale nikdy jsem se taky neviděla šťastnější a to mi říkalo, že jsem udělala dobře.

Grayson a já jsme se objímali a naše tváře byly přitisknuté k sobě tak, že naše obří úsměvy byly mírně pokřivené. Vzhledem k tomu, že se nás Grayson pokusil vyfotit sám, chyběla nám čela, samozřejmě, ale Graysonovy oči zářily neprolitými slzami. Já jsem měla zarudlou tvář a vlasy všude možně, protože kolem nás foukal vítr. Jsem si jistá, že by se nad tou fotkou každý fotograf chytal za hlavu, ale emoce? Láska? Byly tam naprosto zřetelně vidět.

Přiložila jsem fotografii do textové zprávy a poslala ji Brooklyn s popiskem: „Řekla jsem ano“.

Odpověděla mi během dvou sekund.

Brooklyn: Děláš si ze mě legraci???? Dvojitá svatba????!!!!