TD - 32. kapitola

Překlad: Marťa

Ahojte všechny, budu na vás zlá a kapitolky budou každý den po jedné. Jsou sice krátké, ale aspoň se na ně budete o to víc těšit. Jsem mrcha, já vím :) Odhlasovaly jste si knihu A Place in the Sun. Začala jsem jí překládat, ale než vám ji pošlu, udělám si něco dopředu, tak vydržte, určitě se knížky dočkáte ;)

Marťa

„Cammie, přesuň svůj zadek zpátky do Států nebo nasednu na letadlo a přitáhnu tě domů sama. Vážně, na co jsi MYSLELA?! Grayson mi volal, že jsi ho odkopla. Díky Bohu za něj. Jak jsi mohla opustit zemi, aniž bys mi to řekla? Neviděla jsi 96 hodin?! Nikdy nevíš, co se může stát americké holce, která jede do zahraničí. Ne, Jasone, nezavěsím. Ona potřebuje vědět, jak moc je šílená. Ne, vážně…“

Brooklynina lamentace byla přerušená buď proto, že uplynula doba určená pro hlasovou zprávu nebo jí Jason přinutil zavěsit. Byly tam další dvě zprávy, které čekaly na vyslechnutí a všechny od Brooklyn. Každá byla přes minutu dlouhá.

Místo, abych si je poslechla, udělala jsem si selfie a přidala jednoduchou zprávu: „Jsem v pořádku. Prosím, nedělejte si starosti. Brzy ti zavolám.“

Byla jsem v Paříži druhý den a ani v nejmenším jsem nespěchala, abych Brooklyn zavolala. Zrovna jsem udělala svobodné rozhodnutí a to, že bych jí zavolala, by mě vrátilo zpět do bodu nula – zpět do okamžiku, kdy jsem poprvé vystoupila z letadla a cítila v krku ochromující sevření, které způsobilo stesk po domově. Překonala jsem to, vyšla ven a podařilo se mi najít malou ubytovnu na okraji poměrně pěkného městského obvodu, která mi bude sloužit, jako domovská základna.

Každý host měl pro sebe malou palandu se zamykatelným úložným prostorem, kam si mohl zamknout cennosti. Moje spolubydlící byla ruská dívka s krátkými černými vlasy a tetováním tygra ze strany na krku. Naproti nám byla patrová palanda se dvěma dospívajícími chlapci z Austrálie. Poslední dvě noci jsem se vracela do hostelu téměř v pět hodin ráno a spala jsem až do odpoledne, takže jsem neměla možnost se s nimi setkat a jediný důvod, proč jsem věděla, že jsou z Austrálie, bylo to, že oba mluvili ze spaní (převážně o klokanech a koalách, heh).

Zvláštním způsobem se zdálo, že do sebe všechno zapadá. Strávila jsem pár dní průzkumem Paříže a snažila se splynout s místními obyvateli. Vyzkoušela jsem tři různé kavárny, než jsem se donutila přestat tam chodit. Kdybych nebyla opatrná, vyhodila bych veškeré své úspory za dezerty.

Neustále jsem myslela na peníze. Věděla jsem, že mám ještě peníze po rodičích, ale nechtěla jsem na ně sahat. Nebyly to peníze na Paříž. Byly na nákup domu, až se usadím. Kromě toho, důvod, proč jsem odjela do Paříže, byl, abych zjistila, jestli jsem schopná postavit se na vlastní nohy. Kdybych si našla slušnou práci, mohla bych v Paříži zůstat na neurčito.

Můj třetí den v Paříži mi moje spolubydlící, Kiki, řekla, že po večerech učí dospělé angličtinu. Řekla mi, že v programu stále hledají nové učitele, zejména lidi, kteří dobře znají americkou angličtinu. Souhlasila jsem, že ji to odpoledne doprovodím do kanceláře programu. Po krátkém pohovoru, kde se ujistili, že opravdu mluvím anglicky, mě najali a dali mi předběžný rozvrh.

Nebyla to moje ideální práce. Chtěla jsem navrhovat budovy a využít titul, který jsem tak těžce získala, ale výuka ve večerních hodinách mi dávala dostatek času dopoledne, kdy jsem se svým skicákem prozkoumávala krásy Paříže. Snila jsem o tom, že zdokonalením svou francouzštinu, podám si žádost o pracovní vízum a budu se snažit získat práci pro pařížskou architektonickou firmu. Pokud bych našla dostatečně velkou, bylo pravděpodobné, že v ní ostatní architekti budou umět plynně anglicky.

Tak jsem zakotvila do jednoduché rutiny. Hostel byl skvělý, ale spolubydlící odcházeli a přicházeli každých pár dní. Byla jsem neustále obklopená lidmi – i přesto, že nás v pokoji spalo šest a nikdy jsem nebyla sama, cítila jsem se osaměle. Jakmile jsem se s někým na ubytovně seznámila, odjel vstříc svému dalšímu cíli. Kiki zůstala v Paříži dva týdny, než se sbalila a vyrazila do Německa. Měla v plánu setkat se tam se svým přítelem, odkud pak oba vyrazí, procestují Evropu a po cestě budou vyučovat angličtinu.

Asi po třech týdnech mého pobytu jsem si uvědomila, že hostel nemůže být mým trvalým domovem. Preferoval přechodný životní styl a já chtěla zůstat v Paříži na dlouho. Jedna moje část toužila po tom, najít si v Paříži svůj vlastní byt. Nic zvláštního, jen malé, jednopokojové útočiště, kde bych mohla začít zapouštět kořeny.

I když jsem snila o bytě, nespěchala jsem, abych ho našla. Ubytování v hostelu jsem zaplatila na celý týden a musela jsem mít svobodu ho kdykoliv opustit. Tato svoboda mi pomáhala v noci spát. Když se mé odhodlání snažila zlomit nostalgie, říkala jsem si, že jsem na dovolené a to se zdálo, že to trochu pomáhá.

Jednoho dne, asi měsíc od mého příjezdu do Paříže, jsem našla malou kavárnu s venkovním posezením, kde jsem sedávala a kreslila nebo si četla. Byla jsem v polovině náčrtu, když se zvedl vítr a otočil mi stránkami náčrtníku zpět na první Graysonovu kresbu. Plácla jsem dlaní do stránek, abych přemohla vítr a donutila stránky zůstat nehybně ležet, ale škoda už se stala.

Můj sen, představa, že v Paříži žiju na vlastní pěst, mě začínala opouštět. Město světel jsem milovala. Milovala jsem prozkoumávání historických budov a staveb, které jsem celé hodiny studovala v posledních ročnících na vysoké. Přesto jsem v té samé době začala přemýšlet, jestli je Paříž opravdu místo, kam patřím.

Cítila jsem se spoutaná a odchod z LA do Paříže se zdál, jako nejlepší způsob, jak se osvobodit.

No, dokázala jsem to sama. Byla jsem v Paříži, zcela izolovaná od každého, koho jsem milovala a většinu času jsem cítila strach a depresi. Uvědomit si to, během prvních pár týdnů tam, bylo ponižující a rychle jsem si to chtěla srovnat v hlavě.

Paříž byla můj sen

Patřím sem.

Ale nepatřím k lidem, které miluji?

Ti lidé mě drželi zpátky. Byly to moje berličky.

Ale možná, že to nebyla jejich chyba.