TD - 22. kapitola

Překlad: Marťa

„Happy birthday to you. Happy birthday to you. Happy birthday… uh, Cara… Colleen… Cameron…“

K jejich cti, moji kolegové dělali, co mohli, aby přidali mé jméno na konec písničky. Pracovala jsem s nimi jen pár krátkých týdnů a stýkala jsem se jen s několika z nich. Naštěstí Peter přes všechny zaječel mé jméno, takže se lidi chytili.

…Happy birthday to you!“ Skončili dřív, než jsem se naklonila přes tác s dortíky a sfoukla pár svíček, které jsem dnes ráno viděla Beatrice vyžebrat v kuchyňce. Moji kolegové dělali, co mohli, aby vydrželi uctivou dobu – přesně třicet vteřin – než se pustili do dortíků a utekli z kuchyňky, jako by na tom závisel jejich život. Neměla jsem jim to za zlé. Dostat se od stolu bylo příjemné, ale muset se mnou vést rozhovor rychle negovalo výhody dortíků zdarma.

Sledovala jsem, jak všichni odcházejí a zamračila se, když jsem si uvědomila, že se Grayson stále neukázal. Byl ve své kanceláři a zcela moje narozeniny ignoroval.

„Všechno nejlepší, Cammie,“ řekla Beatrice a opřela se o pult vedle mě.

Věnovala jsem jí drobný úsměv. „Díky, žes mi schovala dortík. Vanilkový je můj oblíbený.“

Přikývla a dožvýkala sousto. Na rtech jí ulpělo několik drobečků, ale slízla je dřív, než jsem stihla cokoliv říct.

„Není zač,“ řekla s úsměvem.

Rozhlédla jsem se po místnosti, překvapená, jak málo toho vím o svých spolupracovnících. Kdybych neplánovala odejít z firmy, možná bych se snažila víc, ale měla jsem pocit, že by navazování přátelství nemělo žádný smysl, jestli mám za několik týdnů odejít.

Takže jsem to stejné dělala i s Graysonem?

„Takových událostí, jako je tahle, se neúčastní,“ řekla Beatrice, čímž mě vytrhla z mého zasnění.

„Kdo?“

Otočila se ke mně a ztišila hlas, aby jí nebylo slyšet. „Grayson. Nikdy na takové akce nechodí. Vypadalo by podezřele, kdyby se tady objevil.“

Chvíli jsem studovala její výraz ve snaze získat víc informací, ale ona už se znovu zakousla do zákusku. Zřejmě skončila s podáváním informací o mém ne-příteli/kamarádovi/něco jako příteli. Evidentně stále pracujeme na našem statusu.

On se na takových akcích neukazuje? No a co? Když všem Beatrice oznámila hromadným emailem, že se během oběda sejdeme na malou oslavu v kuchyňce, čekala jsem, že se tam Grayson ukáže. Záměrně jsem od stolu nespěchala, když jsem přecházela na oslavu, ale jeho dveře zůstaly zavřené.

Večírek začal utichat, tak jsem položila Beatrice ruku na rameno a ještě jednou jí poděkovala. Než jsem se vydala zpět ke svému stolu, vzala jsem si z tácu dva dortíky sebou.

Bohužel mi cestu zablokovala Hannah. „Je dobré vědět, že už se cítíš líp, Cammie,“ řekla s pohledem upřeným na mé dva dortíky. „To je dezert pro dva, nebo máš prostě jen hlad?“ Zeptala se s jasným pohrdáním.

Usmála jsem se a naklonila hlavu. „Hlad. Omluv mě,“ řekla jsem a protáhla se kolem ní tak, že do sebe naše ramena narazila – náhodou, přísahám.

Když jsem se vrátila do hlavní místnosti,Graysonovy dveře byly pootevřené. Alan a Mark byli na obědě. Peter a zbytek mladších partnerů si stále vychutnávali moučník a snažili se tak protáhnout svou přestávku na co nejdelší dobu.

Všichni ostatní se vrátili k práci nebo si povídali se svými kolegy. Rozhodla jsem se to vzít přímou cestou.

Neobtěžovala jsem se klepat. Jeho dveře byly pootevřené, což jsem brala, jako signál ke vstupu.

„Chyběl jsi mi na oslavě mých narozenin,“ řekla jsem, když jsem vstoupila do Graysonovy kanceláře.

Přecházel sem a tam s telefonem u ucha. Když jsem promluvila, otočil se ke mně a smutně se podíval na dortíky na mém talíři.

Neslyšně vyartikuloval omluvu, než přešel místnost a zavřel za mnou dveře.

„Hej, Mitchi. Mohl bych ti zavolat za deset minut? Musím něco vyřídit.“

Mitch musel souhlasit, protože Grayson zavěsil, a pak se natáhl pro koláčky v mé ruce.

„Zmeškal jsi mou oslavu narozenin,“ opakovala jsem.

Vzal mi talíř z ruky a postavil ho na malý stolek u dveří, než mě přitáhl k sobě.

„Ale ty jsi mi přinesla dobrotu,“ řekl, ohnul se a rychle mi ukradl polibek.

Zavrtěla jsem hlavou. „Špatně. Ty jsou pro mě.“

Zasmál se a upřel na mě pohled. „Dovol mi, vzít tě dnes večer ven a vynahradil ti to,“ řekl s nadějí v očích.

Prakticky jsem viděla, jak se mi v hlavě otáčejí kolečka, jak jsem se snažila vymyslet místo, kam by mě vzal.

Stiskla jsem mu povzbudivě bicepsy a ustoupila z jeho objetí. Měla jsem ho odmítnout, protože můj projekt ještě nebyl ani zdaleka dokončený, ale měla jsem narozeniny a na narozeniny si přestávku zaslouží všichni.

„Dobře. Vím o ideálním místě. Vyzvedni mě kolem osmé a přines nějaké občerstvení,“ řekla jsem a mrkla na něj, než jsem si vzala talířek i se dvěma dortíky s sebou.

Jako bych mu mohla přenechat dortík…

Pořád jsem dumala nad tou absurdní myšlenkou, když jsem si všimla, že můj šuplík je pootevřený. Otevřená zásuvka obvykle podezřelá není, ale vzpomněla jsem si, že jsem si těsně před obědem stůl uklízela, a pak jsem si všechny zásuvky zavřela.

Položila jsem si talířek na stůl a ohlédla se přes rameno, než jsem zásuvku otevřela celou.

Uvnitř, mezi hromadou tužek bylo malé křišťálové těžítko ve tvaru Eiffelovy věže. Byla to přesná replika skutečné věže. Někdo si dal tu práci a vypracoval krystalu veškeré detaily. Dokonce i ve stínu zásuvky křišťál jiskřil a já věděla, že na denním světle bude ještě úžasnější.

Otočila jsem kartičku, která byla uvázaná k patě jedné nohy, abych se podívala, co je na ní napsané.

„Všechno nejlepší k narozeninám, Cameron. Zasloužíš si skutečnou Eiffelovku, ale tahle bude muset stačit. Francouzská vláda mi tu skutečnou nechtěla prodat. S láskou, G.“

***

„A je to legální? Bloudit tady v noci?“ Zeptal se Grayson, když jsme se zastavili na mém místě na hřbitově, za letištěm LAX.

„Je něco naprosto legální?“ Zeptala jsem se a otočila se, abych se na něj podívala poté, co jsem otevřela dveře spolujezdce. Nevypadal, že by se chystal vystoupit.

„Budeš tu sedět celou noc, Graysone? Bojíš se duchů?“ Vtipkovala jsem a snažila se ho přimět, aby se mi podíval do očí.

„Nejsem velký fanoušek hřbitovů,“ přiznal neochotně, než otevřel dveře.

Vyskočila jsem ven a obešla jsem přední část vozu s rozsvícenou baterkou.

„Myslíš to vážně? Grayson Cole se něčeho bojí?“ Zeptala jsem se a svítila na místo, kde stále seděl v bezpečí svého auta.

„Bojím se spousty věcí,“ ujistil mě, než vystoupil ven, za mnou.„Hurikánů, hrochů, zombie vyskakujících z jednoho z těch hrobů.“ Sáhl po mé ruce a společně jsme vyrazili hlouběji do hřbitova.

„Hroši? Vážně?“

Zastavil se, otočil se ke mně a baterku si přidržel pod bradou, jako by mi vyprávěl strašidelný příběh.

„Hroši jsou mimořádně nebezpeční. Útočí na víc lidí ročně, než jakékoliv jiné zvíře. Myslím.“ Poslední slovo dodal s pousmáním.

Zasmála jsem se a zatahala ho za ruku, abychom znovu vyrazili na cestu.

„No, já ti slibuji, že tady žádní mrtví hoši vyskakovat z hrobů nebudou. Chodím sem často a ještě se to nestalo.“

Zasmál se a já mu, pro uklidnění, stiskla ruku.

Ušli jsme několik metrů, než jsme dorazili na povědomou mýtinu. Přejela jsem světlem baterky na jeden z náhrobků, který byl olemovaný řadou umělých květin.

„Georgina Heartová. 1893-1960,“ četl Grayson nahlas. „Tvoje prababička?“

Usmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Ne. Jen si ráda myslím, že k ní patřím. Loni jsem sem přinesla všechny ty květiny. Nemám tušení, jak se jim podařilo vydržet tady tak dlouho.“

„Jak víš, že s ní nejsi spojená,“ Zeptal se Grayson.

Sedla jsem si na přední část náhrobku. Květiny mi poskytly lehkou oporu pod zády a ochranu před starým betonem.

„Nemyslím si,“ odpověděla jsem a v tom okamžiku se začala třást země. Byl to jemný třes, ale já věděla, co znamená.

„Rychle! Sedni si!“ Řekla jsem, natáhla se po jeho ruce a stáhla ho k zemi.

Myslela jsem, že si bude dělat starosti o svůj oblek – špína nejde moc dobře dohromady s italskou vlnou – ale zdálo se, že je mu to jedno. Šťouchl do mě, aby získal kousek náhrobku pro sebe, a pak si mou ruku položil do klína.

„Je to velmi romantické, Cammie. Co bude na narozeninovém turné na programu dál?“ Zažertoval, stále nejistý, co děláme na hřbitově.

„Buď zticha a poslouchej!“ Řekla jsem a stiskla mu ruku, aby mlčel.

Svraštil obočí a zvědavě na mě zíral, než jsem vypnula obě naše baterky. V té tmě bylo těžké rozeznat jeho rysy.

Slabý rachot z ranveje už nebylo možné přehlédnout.

„Oh! To myslíš vážně? Ani jsem si neuvědomil, že jsme tak blízko letiště,“ řekl Grayson a jeho hlas zněl, jako hlas malého rozradostněného dítěte.

Hluk sílil, země se roztřásla, a když zavyly motory, stiskly jsme si naše spojené ruce.

„Už to bude,“ varovala jsem ho.

Letoun nabral rychlost, protože se motor rozeřval na plný výkon. Byli jsme obklopení tmou, a pak jsem zahlédla první světlo. Na obloze se objevil záblesk více, jak tuctu světel z břicha a křídel letadla. Uchváceně jsem zírala, když nad námi letadlo přelétalo. Bylo hlasitější, než kdy jindy a zahnalo veškeré zvuky kolem nás.

Grayson a já jsme se drželi za ruce a natahovaly krky, abychom viděli letadlo stoupat stále výš. A pak stejně, jako to začalo, to i skončilo a hřbitov opět ztichl.

Grayson si tohle místo zamiloval stejně, jako já. Sledovali jsme, jak vzlétají další tři letadla, než mě vzal za ruku a odvedl k autu. Beze slova mě zatlačil na zadní sedadlo. Navzájem jsme se svlékli, aniž bychom si přitom pomáhali baterkami. Šátrali jsme ve tmě, ale světla nebylo třeba.

Nutnost vzájemného zkoumání našich těl znamenala, že nebylo kousku kůže, který bychom nechali netknutý.

Grayson si lehl na záda na hladkou koženou sedačku, a pak mě stáhl na sebe. Naše ústa se spojila a jeho prsty se mi zapletly do vlasů. Sevřela jsem jeho ruce a podlehla své touze po něm.

Milovala jsem se s Graysonem na zadním sedadle jeho vozu.

Líbil se mi způsob, jakým se mě dotýkal. Milovala jsem, když jsme spolu trávili čas.

Víte, věděla jsem, že to s Graysonem nebude trvalé. Věděla jsem, že za pár týdnů budu pryč, sedět v jednom z těch letadel, které jsme právě viděli. Nebudu mít nic, ale vzpomínky na něj a na to, jak jsem ho z celého srdce milovala, mi zůstanou.

Pro lásku totiž není nic horšího, jako stín hrozícího rozloučení.