TB - EPILOG

Překlad: Verča

A máme tu úplný konec, mé čtenářky. Moc vám děkuji za vaše skvělé komentáře, kterých si neskutečně vážím. Podle mě to byla naprosto úžasná kniha, která bude patřit mezi ty, ke kterým se velmi ráda vrátím. A doufám, že vy to budete mít taky tak J

Užijte si krásnou třešinku na dortu a budu se na vás těšit u mé další knížky J

Verča

Delilah

Odešla jsem z domu, zatímco Brody ještě spal, takže jsem mohla proklouznout na schůzku k doktorovi, předtím, než jsem zamířila do kanceláře.

Neočekávala jsem, že mi dnes udělají sonogram. Můj krevní cukr byl poněkud vyšší u mého prvního těhotenství, takže vše bedlivě sledovali. Brody byl nervózní ze všeho, co by mohlo znamenat problém pro dítě nebo mě, takže jsem šla na prohlídku sama, abych mu nezpůsobila vysoký tlak zrovna dnes. Dnes bylo naše výročí. Nebo dvě výročí, abych byla přesná.

„Váš cukr vypadá dobře, Delilah. Vzhledem k tomu, že jste tady, proč neuděláme rychlý sonogram? Zkontrolujeme hladinu vody.“

To byla novinka s tímto těhotenstvím. Oligohydramnion – nízká hladina plodové vody. Nebyl důvod k poplachu, ale stejně jako s mou hladinou cukru, si na to lékař chtěl dát pozor. „Jasně.“ Cítila jsem se špatně za to, že jsem měla sonogram bez Brodyho – ten muž byl vždy jak u vytržení, když se podíval na obrazovku, i když bylo brzy, plod byl velký jako pulec.

Převlékla jsem se a doktor přišel do místnosti. Po rozmazání studeného gelu přes mé rostoucí břicho mi přes něj začal vířit jeho kouzelnou hůlkou. Slyšela jsem silné bušení srdce ve chvíli, kdy zapnul zvuk. Po několika minutách mi doktor řekl, že se hladina vody zvýšila a všechno vypadalo v pořádku. Zaměřil se na jednu oblast. „Chcete se dnes dozvědět pohlaví?“

„Opravdu? Myslela jsem, že je na to příliš brzy.“

„Někdy je. Ale tento malý človíček není plachý a v tuto chvíli se mi vystavuje.“

***

Pracovala jsem na částečný úvazek, protože se naše děťátko narodilo minulý rok. Poklepala jsem si mé břicho. Věci budou více obtížné, jakmile přijde na svět tohle maličké.

Indie přišla do mé kanceláře a sedla si do křesla pro návštěvy, a otočila si k ní dávkovač izolepy. Utrhla si dlouhý pruh pásky a přilepila si ji na tvář, od ucha k uchu, stlačujíc její nos, aby se podobala praseti.

„Jak atraktivní.“

O několik minut později vešel do mé kanceláře pan CUM a dvakrát se podíval na Indiin obličej. Vyvedlo ho to z míry. „Předsezóna začíná příští týden. Můžu počítat s tím, že nám váš manžel poskytne rozhovor?“

Nebylo nic, co by mi ten muž odmítl. „Uvidím, jestli bude mít čas.“

Když pan CUM odešel, Indie zvedla její obočí. „Jestli bude mít čas? Ten chlap by pro tebe snědl hovno. Doslova.“

Začala jsem si balit můj stůl. „Nemůžu nechat myslet si pana CUMA, že je teď má práce tak snadná, ne?“

Indii zazvonil mobil a její tvář se rozzářila.Věděla jsem, kdo to byl, aniž bych se jí musela ptát. Před několika měsíci, potkala jejího vlastního hráče na barbecue, které jsme s Brodym pořádali v našem novém domě v Larchmontu. Od té doby jsou nerozluční. Znamenalo to, že jsem trávila víc času s Indií, kterou jsem nadevše milovala. Před dvěma týdny byli i v naší dokončené chatě.

 Vzhlédla od jejího telefonu. „Odcházíš dřív?“

 „Musím se zastavit a vyzvednout něco pro Brodyho kvůli našim výročí.“

„Vy dva opravdu dodržujete ty tradiční dárkovské-kecy?“

Byli jsme oddáni v ten samý den, co slavíme výročí našeho prvního setkání, takže jsme slavili dvakrát. „Ano. První je papír. Druhý bavlna.“

„Zní to hrozně. Co ti dal Brody? Mateřské bavlněné bombarďáky a ubrousky?“

Zasmála jsem se. „Nemám tušení. Ještě jsme si dárky nevyměnily.“

Na cestě domů jsem se zastavila v obchodě vyzvednout last-minute dárek. Napsala jsem Brodymu milostný dopis a koupila mu bavlněnou košili, o které jsem si myslela, že mu vyzdvihne barvu očí. Ale díky dnešnímu ránu došlo ke změně plánů.

Dům byl nezvykle tichý, když jsem vešla dovnitř. Jen Tank, náš směšně velký Neapolský mastin, mě přišel pozdravit ke dveřím. „Správně, chlapče.“ Zavrtěl ocasem a musela jsem se chytit malého stolku u dveří, protože mě málem srazil. „Zklidni se. Kde je ten bláznivý muž a tvá sestra?“

Upustila jsem mé kožené pouzdro na notebook a mou tašku na podlahu v předsíni, vyklouzla z bot a zamířila do kuchyně. Byla prázdná, ale byly tam žluté lepící papírky na lednici a malá krabička na pultu.

První poznámka psaná velkými písmeny. Můj manžel šel sledovat hru během dne mimo sezónu.

Druhá poznámka: Co pro mě jsi.

Vespod byla šipka a pod ní: Přejdi ke gauči.

S úsměvem jsem šla do obývacího pokoje. Brody nahromadil všechny polštáře na pohovku. Zvedla jsem každý a položila na koberec.

D bylo vyšité na červeném polštáři. Měla jsem i s M, jako Maddox, ale Brody ho vyhodil týden poté, co jsme se vzali a nahradil ho: E.

M – to byl polštář, který jsem předtím neviděla. Nový přírůstek do naší sbírky. Byl měkký, růžový, samozřejmě tradičně bavlněný – a s monogramem křestního jména naší dcery.

Y – další nový přírůstek. Načechraný, růžový a vyšívaný, odpovídající novému M. Obě naše matky se jmenovaly Yvonne, což by důvod, proč jsme vybrali toto jméno jako druhé pro naší dceru.

B – pro Brodyho. Také byl červený.

LOVE. Obdélníkový hnědý polštář mi dal Drew, když jsme byly teenageři. Polštář byl potrhaný a zašívaný a sloužil mi také jako každodenní připomínka na neuvěřitelného muže, kterého jsem si vzala. Potom co jsme se s Brodym nastěhovali, zastrčila jsem ten polštář do skříně. Připadalo mi divné, mít ho u sebe, když mi ho dal jiný muž. Jednoho dne jsem přišla domů a našla ho na pohovce. Když mě Brody našel, jak se na něj dívám, objal mě kolem pasu a řekl mi, že Drew mi pomohl udělat ze mě ženu, do které se zamiloval a že ten polštář nemusím skrývat…

D-E-M-Y-B-LOVE

Přeskládala jsem každý polštář a hláskovala si Brodyho zprávu, kterou mi zanechal v podobě puzzle.

MY BELOVED. (Moje milovaná.)

Vážně jsem měla nejlepšího manžela na světě. Poprvé, když mi řekl, že každý muž, který mi koupil růže nebyl hoden mého času, protože já jsem si zasloužila něco jedinečného, myslela jsem si, že byl jen upovídaný. Ale ten muž dokládal všechny jeho slova činy. Jeho dary byly vždy tak promyšlené a jedinečné jako on.

Pokud to bylo vůbec možné, moje srdce se zvětšilo v mé hrudi vždy o něco víc, když jsem uviděla mou rodinu. Když jsem dorazila ke dveřím ložnice, uslyšela jsem Brodyho mluvit k dítěti; neslyšel mě přijít. Ustoupila jsem ze dveří a poslouchala ho, když měnil plenky jeho dceři.

„Smrdíš, víš, holčičko. Tvoje maminka vždycky úžasně voní. To je pravděpodobně důvod, proč budeš mít malou sestřičku nebo bratříčka jen o rok mladší než jsi ty.“

Zakryla jsem si ústa a potlačila můj smích.

„Co je s tím pudrem? Nikdy se do toho nemůžu dostat.“ Slyšela jsem, jak několikrát bouchnul do plastové lahve a pak „Do prdele.“ Představovala jsem si, jak rozdmýchává pryč oblak bílého prášku.

Marlene se chichotala.

„Ty si myslíš, že je to vtipné, co? Ty jsi ta, co nemá žádné zuby.“

Houpací křeslo zaskřípalo a já věděla, že si ji posadil na klín. Trávili v něm poslední dobou spoustu času. Líbilo se mu říkat naši dceři bláznivé příběhy, když si myslel, že ho nikdo neposlouchá. „Víš, vypadáš hodně jako dáma, po které se jmenuješ s těmito velkými růžovými dásněmi.“

„Ta. Ta. Ta.“ Samozřejmě, že se dosud nenaučila Ma Ma. Moje dcera byla rozhodně tatínkova holčička.

Brody jí začal vyprávět příběh o její jmenovkyni a já je zanechala o samotě a šla pryč. O chvíli později přišel Brody. Jeho černá košile byla napůl bílá. Přitáhl si mě k polibku a pak se sklonil a políbil mé břicho. „Marlene usnula. Jak dlouho jsi doma?“

Zabalila jsem mu paže kolem krku. „Dost dlouho na to, abych vyřešila tvé puzzle. Miluju to. Děkuju. Vyhrála jsem cenu?“

„Velkou. Dám ti ji později.“ Zamrkal. „Otevřela jsi tu krabičku?“

„Ještě ne. Nejdřív jsem ti chtěla dát můj dárek.“ Přešla jsem k tašce, kterou jsem nechala u dveří a vytáhla jednoduchou bílou krabici zabalenou červenou mašlí.

„Vzal jsem mimčo do parku na půlku dne, takže by se jen tak neměla probudit.“ Zatřásl krabicí. „Doufám, že je tam pro tebe sexy méďa.“

„V tomto bodě by musel být mateřský méďa.“ Moje břicho bylo určitě větší než minule. Poškrábala jsem mou bouli. „Nemyslím si, že mateřství je sexy.“

„Jsi hlupáček. Myslím, že teď vypadáš žhavě jako prase. Skvělé křivky.“ Jeho rukama sevřel má prsa. „Skvělá prsa. Mohl bych tě celé roky jenom oplodňovat.“

Bouchla jsem ho do jeho břicha. Tvrdého jako skála. Opravdu jsem byla šťastná žena. „Otevři můj dárek, perverzáku.“

Brody otevřel krabici. Poškrábal se na bradě, pak zvedl hnědou koženou rukavici. „Víš, že je to baseballová rukavice, ne? Hraju fotbal.“

„Mentále.“ Vzala jsem míč z krabice a podala mu ho. „Střed míče je z bavlny. Pro naše dvouleté výročí.“

„Ach. Díky, kotě.“ Naklonil se a políbil mě, ale dala jsem mu ruku na hruď a zastavila ho.

„Zkus si rukavici.“

Remcal, ale udělal to, o co jsem ho požádala. Vklouzl prsty dovnitř a našel jeho druhý dárek. Poté, co odstranil srolovaný papír, hodil ho na stůl.

„To není výplň. To je tvůj papírový dárek k prvnímu výročí.“

Brodyho čelo se pomačkalo, jak rozvinul první výtisk z ultrazvuku. Pohlédl na obrázek a potom na mě.

„Co je to?“

„Dneska jsem se musela zastavit na test moči. Zkontroloval mi i hladinu cukru v krvi. Bylo to v pořádku, ale doktor chtěl udělat sonogram, aby zkontrolovat hladinu vody.“

„Všechno v pořádku?“

„Ano. Podívej se na obrázek lépe.“

Držel ho a přiblížil si ho ke tváři. „Je to-?“

„Penis.“

Brodyho oči zaplály. Nikdy by nepřiznal, že chtěl, aby toto miminko bylo chlapec. Byl by spokojený s domem plným zdravých holčiček. Ale kdyby si mohl vybrat pohlaví….

Překvapil mě tím, že mě zvedl a zatočil se mnou. „Pindík. Moje dítě má pindíka.“

Smála jsem se. „Bylo by skvělé, kdybys mě položil.“

Když mě dal dolů, promluvil k mému břichu. „Slyšelo jsi to, dítě, budeš mužem.“

„Hmm….Myslím, že to nejdřív bude chlapeček.“

Můj šílený manžel mě opět zvedl a zatočil se mnou, tentokrát křičel, „Kluk, budeme mít kluka! Kluk, budeme mít kluka!“

Smála jsem se. Když mě položil na zem, otevřel dveře, které vedly k loděnici, a zakřičel: „Kluk. Je to zatracenej kluk!“ Byl tak hlasitý, že ho pravděpodobně všichni slyšeli.

Milovala jsem, že jsem mu mohla dát tento dar. Byli jsme požehnáni, nebylo nic o co bysme v životě ještě žádali. Našli jsme pravou lásku, měli zdravou holčičku a chlapečka na cestě, měli jsme přátele a práci, kterou jsme milovali. Byli jsme šťastní. Měli jsme život, který si před pěti lety ani jeden z nás nepředstavoval.

Když Brody přestal křičet, šel ke mně a vzal můj obličej do dlaní a tiše řekl. „Miluju tě, Delilah Easton.“

„Jak to, že jsi to teď šeptal?“ Dobírala jsem si ho. „Nechceš, aby celý svět slyšel, jak moc mě miluješ?“

Políbil mě na rty. „Neslyšela jsi? Právě jsem jim to řekl.“

***

KONEC