TB - 33. kapitola

Překlad: Verča

Willow

Život je naplněn řadou postrojů. Imaginární nitě, nás spojují s lidmi od chvíle, kdy jsme se odstřihli od šňůry našich matek. Strávila jsem prvních dvacet pět let mého života snahou odstřihnout ty nitě a odletět vysoko, mimo dosah. To bylo do doby před jedenácti měsíci, než jsem se jednoho rána probudila a uvědomila jsem si, že ty postroje, nejsou postroji, které mě drží dole. Byla to záchranná lana, a moje nitě byly tak roztřepené, že tam v podstatě žádné nebyly. Včera v noci – nebo možná to bylo vlastně dnes, nebyla jsem si jistá, protože se den rozmazal do dalšího – nejsilnější nit, která kdy existovala v mém životě byla přestřižena.

Brody řešil všechny plány. Dnes večer by měla být malá bohoslužba v kostele mé babičky. Zítra bysme měli jet na hřbitov a uložit ji k odpočinku. A pak….nevím co pak přijde. Jen jsem věděla, že znovu nechci ztratit Brodyho.

Oblékla jsem se do jednouchých černých šatů. Byly to letní šaty a vzduch venku byl chladný, podzimní, ale svetr musel stačit, protože jsem neměla peníze na nákupy. Brody zaklepal na dveře přesně včas. Řekla jsem mu, že bysme se měli sejít dole, protože parkování tady bylo obtížné. Ale skutečnost byla jiná, nechtěla jsem, aby viděl, kde jsem žila.

„Nemusel si sem chodit.“

Ještě jsem si nenazula podpatky, takže byl skoro o stopu vyšší než já. Viděla jsem, jak se rozhlíží po mém bytě. Věděla jsem, co dělá a rozhodně jsem mu to nemohla mít za zlé.

Otevřela jsem dveře dokořán a ustoupila stranou. „Žádné drogy. Jsem čistá.“

„Já jsem se ne-“

Prohnula jsem obočí a on se ušklíbl. „Dobře, možná ano.“

Vešel dovnitř.

„Provedu tě.“ Zatočila jsem rukama kolem sebe. To bylo celé. Teda ještě koupelna. „Prohlídka skončila. Tak, jak se ti to líbí?“

„Líbí se mi to. Je to…teplé.“

„Ani ne. Radši si na sobě nech sako.“

„Je to tvoje, že?“

„Ty opravdu, vždy najdeš jednu dobrou věc, kterou chci slyšet, že?“ Dobírala jsem si ho.

„Ano.“

„Dej mi minutu, hledám své černé boty na podpatích.“ Můj byt byl malý, ale stropy byly vysoké. Typické pro Manhattan.

Jedna stěna v obývacím pokoji měla vestavěný úložný prostor, který měl asi sedm stop. Vyskočila jsem na malé ratanové křeslo a postavila se na něj, balancujíc, když jsem otevírala různé zásuvky.

„Co to děláš? Spadneš.“ Brody přešel ke mně a sáhl na můj pas, přidržujíc mě, když jsem prohledávala zásuvky. Hýbal se se mnou, takže jsem si byla jistá, že nespadnu, když jsem přešla na gauč. Když jsem dorazila k poslední zásuvce, našla jsem boty, které byly strčené až v rohu. Musela jsem si stoupnout na špičky, abych na ně dosáhla.

„Mám je,“ mávala jsem boty ve vzduchu, jako kdybych právě vyhrála nějakou cenu.

Brody mě spustil zpět na zem, jako kdyby zvedal karton prázdného mléka. Když dal jeho ruce pryč, zatoužila jsem po nich. Bože, chyběl mi jeho dotyk.

Otáčejíc se k němu, jsem mu zabalila ruku kolem jeho bicepsu a stiskla. „Díky za podporu. Velké svaly. Cvičíš?“

Zasmál se. „Nazuj si ty boty, ty rozumbrado.“

Jeden neočekávaný moment, něco tak zcela bezvýznamného, pak žertování..cítila jsem se víc jako moje staré já, než jsem jím byla před lety.

„Vezmi si tašku. Chci, abys zůstala dnes večer znovu v hotelu a zítra taky.“

„Jsem v pořádku tady, Brody. Ačkoli to oceňuji.“

„Mohla bys to pro mě udělat?“

Ten chlap neměl tušení, co bych pro něj byla ochotna udělat. Přikývla jsem a vydala se naházet oblečení do mé brašny.

Na cestě ven jsem uslyšela hlasy přicházející z bytu mých sousedů. Leny a Abby. „Můžeš mi dát chvilku?“

Poslouchala jsem, než jsem zaklepala. Brody stál za mnou.

Známý zvuk rezavých zámků a potom Abby otevřela dveře. Její obličej se rozzářil a běžela mi obejmout nohy, chytajíc mě překvapenou. „Můžeme jít znovu do parku?“

Usmála jsem se na malou kouli energie. „Dnes ne. Jdu někam s kamarádem. Tohle je Brody.“

Podívala se na Brodyho, shledala nulový zájem a obrátila pozornost ke mně. „Až budete hotoví?“

„Vlastně budeme dělat něco několik dní.“ Podívala jsem se do jejího bytu. „Je tvoje mamka doma?“

„Ne. Babička mi přinesla více oblečení.“

S tím se objevila Sophie. „Neříkala jsem ti, abys neotevírala dveře?“ Napomenula jí.

„To byla jen Willow.“

Sophie si dala ruce v bok. „A jak jsi věděla, že to byla Willow? Ptala si se, kdo to je, Abby?“

Abby se na mě podívala a pak zpět na její babičku. „Ne.“ Zatrucovala. „Zase jsem zapomněla.“

Její babička se snažila skrýt úsměv. „Zapracujeme na tom.“ Pak pozornost obrátila na mě. „Dobrý den, Willow. Sluší vám to.“

„Děkuji. Slyšela jsem hlasy a chtěla zjistit, jestli je všechno v pořádku.“

Její oči se podívaly na její vnučku. „Všechno je dobré. Abby pravděpodobně na chvíli zůstane u mě.“ Četla jsem mezi řády. Pravděpodobně s ní zůstane, protože neměla tušení, kam její zatracená dcera zmizela. Situace mě přivedla zpět do doby před dvaceti lety. Naštěstí, Abby měla Sophie, jako jsem já měla Marlene.

„No, nemáš to ale štěstí, Abby? Trávila jsem také spoustu času s babičkou. Její dům byl jedno z mých nejoblíbenějších míst na světě, když jsem byla ve tvém věku.“

Sophie se usmála. „Budeme mít skvělý čas, že, Abby?“

Abby a já jsme byly šťastné. Otřásla jsem se nad myšlenkou, co za život mají dívky, které nemají Sophii nebo Marlene. „Musíme jít. Ale máte mé číslo. Pokud bude cokoli, můžu pomoct-“

Abby mě přerušila, skákala nahoru a dolů. „Jako vzít mě do parku.“

Zasmála jsem se. „Ano. Vzít Abby do parku. Jen mi zavolejte. Pracuji přes noc, takže během dne budu mít čas.“

Sophie nám poděkovala za návštěvu a pak jsme s Brodym šli k autu. „Co to mělo znamenat?“

„Abbyina matka byla několik měsíců čistá. Pa jsem ji našla slavit s jejím dealerem, zatímco Abby byla doma, tak jsem ji vzala do parku, abych ji odtamtud dostala. Když se věci zhoršily, zavolala jsem její babičce a odvedla ji k ní.“

Brody přikývl. „Nemyslím si, že je to pro tebe skvělé místo.“

Skupina teenagerů vypadajících-na-násilníky kroužila kolem jeho luxusního auta, když jsme k němu přišli. Podívala jsem se na Brodyho. „Nedokážu si představit, co jim řekneš.“

Došel k autu. „Co se děje, kluci?“

„Do prdele, chlape. Ty jsi Brody zkurvenej Easton.“

„Jo. Jsem.“ Natáhl ruku a z pouličních rváčů  se okamžitě stali sport-zbožňující malí kluci.

„Koukali jste se na moje auto?“

„Máš na něm hezky vypadající ráfky. Nevěděli jsme, že ten sladkej kus patří tobě.“

Brody mi otevřel dveře a čekal, než jsem se dostala dovnitř. Neslyšela jsem, co říkal, ale mluvil s klukama další minutu, než si potřásli rukama.

„Děláš si přátele?“

„Dělám tobě přátele. Řekl jsem jim, ať na tebe dávají pozor.“

„Jsem schopná postarat se o sebe sama.“

„Nepatříš do této oblasti.“

„Ne. Ty nepatříš do této oblasti. Já sem zapadám perfektně. Myslím, že jsi zapomněl, kdo jsem.“

Nastartoval auto a vyjel. „Máš pravdu,“ zamumlal si pod vousy, „Potřebuju si to zapamatovat.“

***

Očekávala jsem, že tu bude tak jedna nebo dvě sestřičky. Nebyla jsem připravena na stovky lidí, kteří se účastnili Marleniny bohoslužby. Ode mě tu nebyl jeden jediný člověk. Velký kostel byl zaplněn přáteli a spoluhráči Brodyho. Nevím, proč jsem byla překvapena; každý miloval tohoto muže. Představil mě pár lidem, a při první šanci, kterou jsem dostala jsem si šla sednout na lavici. Těšně před bohoslužbou, Brody přešel k lavici, aby se ke mně připojil. Jeho ruka byla omotaná kolem jeho přítelkyně, a byla tam s nimi ještě jiná žena.

Naštěstí kněz začal mluvit. Bohoslužba byla jednoduchá a myslela jsem, že se přes to dostanu, aniž bych se rozpadla. Dokud se kněz nezeptal, zda by někdo nechtěl říct pár slov a Brody vstal.

Mluvil o tom, jak zemřela jeho matka, když mu bylo sedm a jeho otec se znovu neoženil. Jedinou babičku, kterou měl, žila daleko a neměl žádnou zkušenost s dívkami. To způsobilo, že se z davu ozval smích. Pak vyprávěl příběh, který jsem nikdy neslyšela.

„Po pohřbu mé matky se všichni vrátili do našeho domu. Nepamatuju si moc, ale vzpomínám si, jak lidé seděli kolem sebe, povídali si a smáli se. Nechápal jsem, jak se mohli smát, když moje matka byla právě pohřbena. Tak jsem šel ven, abych trochu upustil, a moje sousedka, Marlene, mě našla před domem na verandě. Sedla si vedle mě a snažila se na mě mluvit, ale neměl jsem moc náladu. Po chvíli mi řekla, abych ji následoval, a šli jsme do jejího domu.“

„Vzala mě do kuchyně a začala mi říkat, které věci mám vzít. Vanilku, mléko, mouku. Poukázala na skříň, kde věci byly a já je vzal. Nakonec jsme začali mluvit, zatímco ona dělala sušenky. Když jsme skončili, vzpomínám si, jak jsme si sedli ke stolu s velkými sklenicemi mléka a věží z ovesných sušenek s rozinkami. Vysvětlila mi, že jsou dny, které jsou velmi tvrdé a nejlepší způsob, jak se přes ně dostat je najít jednu dobrou věc a soustředit se na ní. Moje mamka právě zemřela a bylo dost nemožné najít něco dobrého, ale Marlene ke mně byla tak milá, nechtěl jsem jí zklamat. Takže předtím, než jsem odešel zpět domů, poděkoval jsem jí a řekl jí, že jedna dobrá věc pro mě ten den byla, že mi udělala sušenky.“

„Nikdy jsem to nikomu neřekl, a Marlene a já jsme se o tom nikdy nebavili, ale po dalších dvacet let, jsem se často objevoval pro dávku ovesných sušenek s rozinkami. V páté třídě, když jsem se na mém kole pokoušel jet po zadním kole, zlomil jsem si ruku, teplé ovesné sušenky s rozinkami mi dělaly společnost celou noc. V osmé třídě, když jsme prohráli playoff utkání proti našim největším rivalům, na mém prahu byly v boxu sušenky. Seniorský rok, když jsem se nedostal do špičky, sušenky. Před pěti lety, když můj táta odešel do Arizony a balili jsme poslední z jeho věcí, sušenky na předním sedadle mého odemčeného auta poté, co jsem objal mého tátu na rozloučenou.“

„Dnes ráno, cestou sem, jsem se zastavil v pekárně na rohu v místě, kde jsem vyrůstal. Byla to Marlenina oblíbená pekárna. Koupil jsem tašku plnou ovesných sušenek s rozinkami. Již více než dvacet let, pořád pro mě dělala ty sušenky a pokaždé mi to přineslo úsměv. Ale dnes ráno, když jsem jednu jedl, nebylo to stejné. Víte proč? Protože to nikdy nebylo sušenkou. Bylo to dámou, která si udělala čas, dala mi důvod usmát se. Ona byla mým důvodem.“

„Marlene tu byla pro její dceru, Amandu, a její vnučku, Willow. Možná jsme nebyli stejné krve, ale byla tu přes všechen můj pot a slzy – takže ona je má rodina. Vím, že by Marlene nechtěla aby kdokoli brečel. Chtěla by, aby si každý našel jednu dobrou věc a zaměřil se na ní. Ale skutečně uctíte Marlene Garnerovou tím, že až bude mít někdo špatný den, udělejte várku ovesných vloček s rozinkami. To může znamenat mnohem víc, než kdy budete vědět.“

Byla jsem ohromena emocemi, když Brody skončil. Když se vrátil na jeho místo, mezi Delilah a mě, uviděl mě, že pláču a zašeptal: Najdi na tom jednu dobrou věc, Willow. To je to, co by chtěla, abys udělala.“

Můj dech se zadrhával, když jsem se na něj podívala. Mlčela jsem, ale vše na co jsem mohla myslet, bylo, Přivedlo mě to zpět k tobě.