TB - 31. kapitola

Překlad: Verča

Delilah

Nastavila jsem si budík na šestou, i když jsem nebyla rozhodnuta, zda jít nebo ne. Po rychlé sprše jsem popadla mobil z nabíječky a znovu si prohlížela naše zprávy z minulé noci.

Brody: Není to dobré.

Delilah: To je mi líto. Můžu něco udělat?

Brody: Nahá fotka by pomohla…

Delilah: LOL. Jsem ráda, že zníš víc jako ty. To odpoledne, co jsme spolu mluvili, jsi neměl ani jednu sexuální narážku. Bála jsem se.

Brody: Já taky.

Delilah: Zůstáváš dnes večer v nemocnici?

Vzpomněla jsem si, jak jsem psala zprávu a pak z ní vymazala jedno slovo. Dřívější zpráva: Zůstáváš dnes večer v nemocnici sám? Ale hned na to, jsem se cítila sobecky a raději to neodeslala. Procházel si hroznou dobou a moje žárlivost neměla místo.

Brody: Ne. Mířím zpět do Regency. Vrátím se ráno v návštěvní hodiny.

Delilah: Ok. Doufám, že se vyspíš.

Brody: Zavolej mi ráno. Nastavím si budík na půl osmou, takže se mnou můžeš špinavě mluvit, než se osprchuju.

Moje mysl byla obsazená diskutováním zda jít, nebo ne, když jsem si vysušovala vlasy a oblékala se. Vklouzávajíc do drahé podprsenky a kalhotek, které jsem koupila v setu minulý týden, jsem si uvědomila, že moje rozhodování bylo naprosto jasné. Z koho jsem si dělala srandu?  Bylo to jasné předtím, než jsem si to sama sobě přiznala.

Naštěstí pro mě, uniformovaný pán u výtahu si pamatoval, že mě viděl s Brodym. Takže jsem mu s červenáním vysvětlila, že chci překvapit svého přítele. Vsunul klíč do otvoru s mazaným úsměvem. Byla to dobrá věc, protože jsem úplně zapomněla, že přístup do podkrovního patra vyžadoval speciální klíč.

Nebyl žádný důvod, abych byla nervózní, ale byla jsem tam, stojící před Brodyho apartmá, s taškou  jeho oblíbených dýňových muffinů v jedné ruce a kávou na kartonovém tácku v druhé, a byla jsem sakra vystrašená ze zaklepání.

Zhluboka jsem se nadechla, zvedla mé klouby a zaklepala na dveře označené PH2.

Žádná odpověď.

Vytahujíc můj telefon, jsem si ověřila, že bylo půl osmé. Možná stále spal nebo byl ve sprše …nebo se rozhodl jít dřív.

Zaklepala jsem ještě jednou. Podruhé hlasitěji než poprvé.

Zrovna jsem se otáčela, když jsem slyšela zvuk kroků.

Brody otevřel, oblečený jen v přiléhavých černých boxerkách. Měl kartáček v ústech a jeho vlasy byly sexy nepořádek. Jeho pěnící pusa se roztáhla do úsměvu.

Zvedla jsem tašku s muffiny. „Přinesla jsem ti snídani.“

Jeho oči mě shlédly od hlavy až k patě, takže jsem se cítila příjemně znesvěcená. „Určitě ano.“

Byla jsem velmi ráda, že jsem se čtyřikrát převlékla a rozhodla se pro něco trochu sexy.

Ustoupil stranou a přidržel jeho ruku. „Dámy první.“

Podala jsem mu kávu, když jsem vešla. „Dámy první je jen cesta Brodyho Eastona, která ve skutečnosti znamená „Podívám se na tvůj zadek.“

„Znáš to.“ Zasmál se a zmizel v koupelně, vracejíc se s čistou pusou.

„Myslela jsem, že by sis mohl užít veselý budíček a něco sníst.“

Brody mi vzal tašku z ruky a hodil jí přes rameno, objímajíc mě kolem pasu. „To je skvělé. Mám zasraný hlad.“

„Co to děláš?“ Nutil mě jít pozadu, dokud jsem nenarazila nohama o gauč.

„Jdu jíst.“ Jemně, ale pevně do mě strčil, takže jsem skončila na gauči. Mé oči zíraly na jeho krásnou tvář, ale byla jsem rychle rozptýlena. Cestovala jsem dolů přes jeho široká ramena, přes jeho svalnaté prsní svaly, břišáky a pak můj pohled spočinul na slavném vyřezaném V, které by mohlo vážně způsobit, že bych mohla zapomenout mé jméno.

„Vypadáš hladově.“ Ušklíbl se, zachytávajíc mé očumování.

„Bože, probudil ses a vypadáš takhle. Tvoje tělo je opravdu směšně neuvěřitelné.“

Promnul si vyboulenou erekci přes jeho těsné spodní prádlo. Sledujíc ho, jak se tam dotýká, jsem sevřela stehna k sobě. „Jsem rád, že se ti to líbí. Chci z tebe vidět víc. Vytáhni si tu sukni.“

Váhala jsem krátkou vteřinu. Právě jsem vešla dveřmi, denní světlo svítilo dovnitř okny obývacího pokoje. Ale pak jsem si uvědomila, že mu musím přinést nějaké potěšení v těchto náročných dnech. Plus…podívejte se na to jeho V.

Sáhla jsem dolů, ke knoflíku mé sukně a sundala si ji. Kdybych si ji vyhrnula, v kanceláři bych vypadala jako pomačkaný nepořádek, ale věděla jsem, že až se mnou Brody skončí, nebudu se o to vlastně vůbec starat.

„Stojí v cestě.“ Ukázal na kalhotky a jedním trhnutím byly dole.

Než jsem stačila odseknout, že jsem si je mohla sundat, padl na kolena a zabořil mi obličej mezi nohy.

Oh, Bože.

Pohltil mě. Lízajíc a sajíc mě, jeho ruce uchopily  mé boky, aby mě udržel na místě, když jsem se začala kroutit.

Potřebovala jsem se pohnout.

Ale čím víc jsem se vzpírala, tím tvrději mě držel dole a jeho jazyk se pohyboval agresivněji. Bylo to frustrující, potřebovala jsem pohnout boky, setkat se s jeho rytmem. Ale uvědomila jsem si, že neměl v úmyslu uvolnit jeho sevření, tahala jsem ho za vlasy a pokoušela se vzít si nějakou kontrolu zpět.

Zasmál se, když jsem mu zatahala za jeho vlasy, ale tím jen víc sál můj klitoris. Střídajíc lízání a sání mě přivedl k orgasmu. Byla jsem uvnitř jeho bytu méně než deset minut.

Odnesl mě do postele a tam jsme měli sex.

Dobrý sex.

Ne. Skvělý sex.

Takový, kde si prohlížel můj obličej, když klouzal dovnitř a ven z mého těla s hladkými tahy a pak, když se moje oči s třepotáním otevřely, naše pohledy se setkaly a usmál se na mě. Dechberoucí a nádherné.

Odsunul mé vlasy z obličeje, když jsme oba leželi na našich bocích čelem k sobě. „Děkuju za to, že jsi mi to dala.“

Usmála jsem se. „Děkuju za to, že jsi mi to dal.“

Zasmál se. „Víš, co jsem měl na mysli. Žes mi pomohla ztratit se na malou chvíli. A za to, že sis nestěžovala, když jsem tě v podstatě napadl, jakmile jsi prošla dveřmi.“

Stěžovat si? Byl blázen? „Umím si představit horší způsoby, jak být uvítána.“

Jemně mě políbil na rty. „Dnešek bude špatný.“

Podepřela jsem si hlavu o loket a naslouchala.

„Připravují nás na myšlenku odstranění všech trubiček a nechat jí pokojně odejít.“

„Je mi to líto. Je to pro tebe určitě těžké rozhodnutí.“

„Nejsem ten, kdo o tom rozhodne.“

„Myslela jsem, že jsi její zákonný zástupce.“

„Jsem. Ale podepsala její zdravotní péči před několika lety. Předtím, než začala vykazovat známky demence.“

„Ach. Kdo teda udělá toto rozhodnutí?“

„Willow.“

Ach, aha. „Jak zvládá věci?“

„Je rozrušená. Ale drží se.“

Přikývla jsem. „Jak dlouho je čistá?“

„Říká, že jedenáct měsíců.“

„Věříš jí?“

„Myslím, že ano. Vypadá jako Willow, kterou jsem znal.“

Uvnitř mě se usadil neklidný pocit. Willow, kterou znal, byla tou Willow, do které se zamiloval. Pokud by Drew neodešel a přišel zpět do mého života, mohla bych mu dát druhou šanci?

Zůstali jsme v posteli o něco déle. Odtlačila jsem žárlivost stranou.

„Pověz mi o ní.“

„O Marlene? Je tvrdá jako hřebík a měkká zároveň. Udělala mnoho hezkých věcí pro ostatní lidi, ale nikdy nechtěla, aby o tom někdo věděl.“

„Můj otec říkával, že altruismus (dobročinnost, nezištnost) byl napsán špatně, byla to a-n-o-n-y-m-i-t-a.“

„Takhle Marlene žila. Když Willow byla na jedné z jejích „túr“, používala často doupě squatterů v Bushwick. Bylo to skutečné peklo – žádné teplo nebo tekoucí voda. Jeden zasněžený leden, Marlene trvala, že se mnou půjde hledat Willow. Když jsme vešli dovnitř, místo bylo mrazivé. Většina lidí, kteří zůstali, byli v bezvědomí a měli na sobě noviny kvůli teplu. Vzali jsme Willow domů a o několik dní později, jsem její prdel znovu tahal ven. Jednou jsem tam šel bez Marlene – všichni na sobě měli kabáty – všichni měli oblečené Marleniny kabáty. Vrátila se tam druhý den, aniž by mi to řekla a dala jim všechny její kabáty.“

„Páni. Zní to, jako by byla nádherný člověk.“

„To je. Zabíjelo jí chodit na taková místa. Musela se dívat, jak její vnučka jde ve šlépějích její dcery. Jsem rád, že viděla čistou Willow, než se to zhoršilo.“

„To já také.“

Mluvili jsme o Marlene, dokud jsem nemeškala do práce. „Musím se umýt a dostat se do kanceláře.“

„Osprchuj se se mnou.“

„Meškám a ty se chceš dostat do nemocnice. Společné sprchování rozhodně není dobrý nápad.“

„Máš pravdu.“

„Hodím si mé vlasy nahoru a skočím do sprchy. Použiju koupelnu pro hosty.“

Brody trucoval. „Líbí se mi můj odér na tvém těle.“

Rychle jsem se osprchovala a ušla jen krok, když jsem zahlédla něco zablýsknout se v odtoku. Zpočátku jsem si myslela, že to byla mince, ale když jsem se sehnula, zpozorovala jsem, že je to řetízek.

Vyprostila jsem ho, a když jsem ho zvedla, na podlahu spadl přívěšek. Přívěšek ve tvaru W.

Právě jsem se oblékala, když Brody vylezl z hlavní koupelny. „Jsi rychle hotová.“ Pak se uchechtl. „Ale dnes ne poprvé.“

Vnitřně jsem vyšilovala, ale podařilo se mi dodat má slova v klidu ven. Natáhla jsem dlaň a nabídla mu řetízek. „To bylo ve sprše. Skoro jsem ho spláchla, ale byl zachycen v odtoku.“

Brody se zamračil a zvedl řetízek nahoru, W viselo mezi námi. Jak symbolické. Jeho oči se na okamžik zavřely a pak se na mě podívaly.

„Musí být Willowin.“

Držela jsem jeho pohled, ale nic neřekla.

„Včera se tu sprchovala. Musela ho ztratit.“

„Ona byla tady?“

„Jo. Ale sama. Přišel jsem domů a dal si sprchu, pak když jsem se vrátil do nemocnice, dal jsem jí klíč a řekl jí ať použije sprchu, aby nemusela domů. Žije na okraji města a chtěli jsme být u toho, když by se něco stalo.“

Přikývla jsem. Pak jsem šla pro mou kabelku a vylovila můj telefon, dívajíc se do něj, protože jsem se potřebovala soustředit na něco jiného. Brody tam jen stál a pozoroval mě. Když jsem si oblékla kabát, znovu promluvil.

„Jsi na mě naštvaná?“

„Měla bych být?“

Vjel si prsty do vlasů. „Opravdu jsem o tom nepřemýšlel. Prostě to vypadalo jako správná věc. Ale teď, když tady stojíme, přemýšlím, že to asi správné nebylo.“

„Jak by ses cítil, kdybych nechala Michaela Langleyho vysprchovat se u mě doma?“

Brody zaťal čelist.

„A nezmínila se ti o tom.“

„Bod zaznamenán.“

„Musím se dostat do práce.“

Brody natáhl ruku a zastavil mě od odchodu. Přitáhl si mě blíž a objal mě. „Omlouvám se,“ zašeptal mi do ucha. „Odpusť mi. Měl jsem o tom víc přemýšlet. Nechci, abys na mě byla naštvaná.“

Odtáhla jsem hlavu dozadu, abych se mu podívala do očí. „Nic jiného se nestalo? Byla tady sama, sprchovala se?“

„Nic. Přísahám.“

Přemýšlela jsem o tom minutu. „Dobře.“

Vyfoukl vzduch. „Díky Bohu. Nemyslím si, že bych mohl zvládnout to, že bys na mě byla naštvaná.“

Přinutila jsem se k úsměvu, když jsem si vzpomněla na to, jaké tyto poslední dny pro něj musely být. S nebo bez Willow, tenhle muž Marlene miloval. „Nejsem blázen. Napiš mi z nemocnice. Dej mi vědět, co dnes lékaři řeknou.“

„Díky, kotě.“

Po pravdě, nelhala jsem. Opravdu jsem nebyla naštvaná. Nervózní, žárlivá, vystrašená…možná. Randila jsem s hráčem, který neskrýval, že pro něj vztahy nebyly silnou stránkou, ale kupodivu jsem mu věřila, když mi řekl, že se nic jiného nestalo. Čeho jsem se bála, bylo, že znovu otevíral srdce pro Willow.

Vystupujíc z výtahu jsem narazila do muže, který čekal na vstup. Neviděla jsem ho, dokud mi nešlápl na nohu. Snažil se chytit jeho kávu, kterou držel, ale nepodařilo se a vylila se na jeho ostře bílou košili. Omluvila jsem se a pokoušela se zbytek cesty ven odejít bez úhony. Málem se mi to povedlo. Dokud jsem se nesrazila se sklem turniketového východu – má tvář narazila do jasně žluté cedule Mimo provoz. Ta nehoda nebyla má chyba – dávala jsem pozor, když jsem šla. Problém byl, že moje pozornost byla ukotvená i na krásné ženě, která seděla v hale a dívala se na mě – ne na nefunkční dveře.

Willow.