TB - 28. kapitola

Překlad: Verča

Ahoj, holky J Moc děkuji za komentáře.

PS: Nejsem doktorka, takže se předem omlouvám..

Willow

Rozhlédla jsem se po depresivní šedé místnosti, téměř každá židle byla zabraná, jak lidé čekali. A čekali. Tři ženy oblečené v modrých uniformách seděly za tlustými skleněnými okny, povídaly si a pily kávu. Dva strážníci stáli u vchodových dveří. Měla jsem pocit, že jsem spíš ve vězeňské čekárně než v nemocnici.

Dvě hodiny uběhly bez aktualit. Šla jsem k oknu recepce a čekala, nervózně si kroutila mým náhrdelníkem. Ženy mě i nadále ignorovaly, jedna z nich se ale otočila a otráveně se na mě podívala.

„Mohu vám pomoci?“

„Moje babička sem byla přivezena před několika hodinami.“

„Máme vyvolat její jméno?“

„Ne.“

„Vyvoláme její jméno, a až doktor bude hotov s prohlídkou, dá vám informace o jejím stavu.“

Ženiny oči hleděly nade mě, neverbálně mi naznačovala Další.

Vrátila jsem se na své místo a dokončila hnípání nehtů, pak šla na toaletu. Matka Příroda volala.

Když jsem se vrátila, Brody byl u recepčního pultu a mluvil k sestře. Nebyla jsem překvapena, že se ukázal. Pečovatelský dům mi řekl, že mu dají vědět. Vidět ho, jak tam stojí, mě donutilo zastavit se v mých stopách. I když dal jasně najevo, že se mnou nechce mít nic společného, šla jsem k oknu a připojila se k němu. Kývl na mě a pokračoval v konverzaci s tou stejnou nepříjemnou zdravotní sestrou. Ale teď se slečna Nepříjemná usmívala. A vstala z její židle.

„Zkontroluju to pro vás. Systém stále zobrazuje zpracování, ale už je to několik hodin. Jsem si jistá, že mi mohou dát aktuální informace. Dejte mi minutu.“

Brody se ke mně obrátil, zatímco jsme čekali. „Právě si se sem dostala?“

„Ne. Byla jsem na toaletě. Přijela jsem s ní sanitkou, asi před dvěma hodinami.“

Přikývl. „Snažil jsem se ti dovolat. Co zjišťují tak dlouho?“

„Nemám ponětí. Vzali ji a ještě mi neřekli nic o jejím aktuálním stavu.“

Sestra se vrátila o několik minut později. Ukázala na pravou stranu. „Zazvoním vám. Proč nejdete na druhou stranu?“

Následovala jsem Brodyho, i když jsem nebyla pozvaná. Sestra nás zavedla do prázdné ordinace a řekla nám, abychom se posadili. O několik minut později přišel lékař. Sundal si rukavice a jako první natáhl ruku k Brodymu. „Jsem doktor Simon. Vy jste vnuk paní Garnerové?“

„Jsem její zákonný zástupce. Willow je její vnučka.“ Lékař mi potřásl rukou. Až do této chvíle jsem neměla tušení, že Brody byl její zákonný zástupce.

„Co kdybychom se posadili?“

Nelíbil se mi ten zvuk. Oba jsme si sedli, mé ruce se třásly, když doktor promluvil.

„Paní Garnerová utrpěla mrtvici. Existuje mnoho různých příčin mrtvice. Věříme, že její bylo krvácení do mozku.“

„Ach můj Bože.“ Mé ruce vyletěly k ústům.

„Je v pořádku? Dá se to léčit? Napravit?“ Zeptal se Brody.

„Dělají jí CT mozku. To nám řekne umístění krvácení a úroveň otoku. Poté budeme vědět více. Právě teď stále pracujeme na stabilizaci jejího krevního tlaku a dýchání. Museli jsme jí dát na ventilátor, abychom jí pomohli dýchat, a podáváme jí nitrožilně léky, kterými se pokoušíme regulovat její tlak.“

„A co pak? Provedete operaci?“

Lékař se podíval na Brodyho a pak na mě a opět na Brodyho. „Paní Garnerová je právě teď velmi slabá. Uděláme vše, co můžeme, abychom jí vyléčili. Ale právě teď je ve stavu, že by nevydržela lebeční operaci, kdybychom se pro ni rozhodli.“

Pokud by mi závažnost v doktorovo slovech neřekla, jak to bylo vážné, dozvěděla bych se to z Brodyho akce. Natáhl ruku a zakryl mou jeho.

„Za několik minut by se měla vrátit z CT, pokud ji chcete vidět. Výsledky by měly být rychle potom.“

„Rádi bychom jí viděli. Děkujeme vám.“

Lékař vstal. „Je mi líto, že nemám lepší zprávy. Proč tu nezůstanete a já řeknu zdravotní sestře aby vám to řekla, až bude zpět?“

Malinký pokoj mi připadal menší, když tu bylo o osobu méně. Brody si projel jeho rukama vlasy. „Jsi v pořádku?“

„Myslím, že ano.“ Moje prohlášení neznělo moc přesvědčivě. Bylo těžké znít věrohodně, když ani nevěříte vlastním slovům.

Dva prsty vklouzly pod mou bradu a naklonily mou hlavu. „Nemysleme na to nejhorší. Budeme myslet pozitivně. To je to, co by Marlene dělala.“

***

Dívala jsem se z okna a sledovala, jak slunce pomalu vychází na obzor. Tak jednoduché. Tak nádherné. Přesto jsem to v minulých letech nikdy nedělala. Nepozorovala jsem ho vycházet ani zapadat.

Po několika minutách jsem odlepila oči od krásy venku a pohlédla na zbytek mého světa. Jedinou věcí, kterou jsem si v mém životě byla jistá, byla, že slunce bude svítit znovu a znovu, pokud tu pro mě budou tito dva lidé. Nyní nic nebylo jisté, s výjimkou toho svítání.

Babča spala, tucet trubiček připojených kolem ní, zvuk ventilátoru sající vzduch ven z jejích plic a syčící život pípající na připojeném monitoru. Bylo otázkou času, kdy budou moct zopakovat CT a zjistit, zda krvácení přestalo.

Mé oči se zavodnily, jak padly na muže spícího vedle mé babičky. Brody konečně usnul tak před hodinou, sedící v polstrované židli. Řekla jsem mu, že může jít, zamířit domů a trochu si odpočinout aspoň na pár hodin, a já bych zůstala. Ale nikdy to nevzal v úvahu. Babička pro něj vždy byla jako rodina. Poté, co jeho matka zemřela na rakovinu, když mu bylo teprve sedm, babička zaplnila tu matriarchální prázdnotu v jeho životě. Byla tu vždy pro něj. A on, byl jediným spolehlivým člověkem v jejím životě, poté co Pop Pop (její dědeček) zemřel.

Ženy vždy milovali Brodyho. S jeho nepopiratelně pěkným vzhledem, postavou profesionálního atleta a statusem jednoho z nejobdivovanějších amerických quarterbacků, ho nešlo nemilovat. Přidejte vrchovatou dávku sebevědomí a schopnost, aby žena měla pocit, že je jedinou osobou v místnosti a nebylo divu, že se za ním ženy honily. Byl to nejvíce oddaný člověk, kterého jsem kdy poznala. Když muž miluje, miluje tvrdě, nic mu nestojí v jeho cestě.

Bože, dala bych cokoliv, aby se mi můj starý život vrátil. Vrátit čas, ocenila bych vše, co jsem měla, než abych to vše zahodila. Zasloužila jsem si být tou, která ležela v posteli, neměla tam být babča.

Strávila jsem další hodinu bezmyšlenkovitým pohráváním s mým náhrdelníkem, pozorovala dva lidi na kterých mi záleželo nejvíc na světě a znovu jsem jim propadala. Když se Brodyho oči zachvěly a našly mě sedící na druhé straně místnosti, naše pohledy se na dlouhou chvíli uzamkly. Viděla jsem moment, kdy se vyjádřil. Možná mě hluboce nenávidí, ale upustil od jeho hněvu. Alespoň prozatím.

„Jak je jí?“ Zeptal se.

„Stejně.“

„Jak dlouho jsem spal?“

„Odhaduju tak dvě hodiny.“

„Spala si vůbec?“

„Ještě ne.“

Natáhl se na křesle, ruce natáhl do výšky a krk nahnul ze strany na stranu. „Proč nejdeš domů? Vyspi se. Zavolám ti, pokud se něco změní.“

„Chci zůstat.“

Vypadal, jako by chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel. Místo toho jen přikývl.

„Stále piješ kafe s cukrem?“ Vstal.

„Jo. Stále piješ černý a nechutný?“

Zasmál se. „Nějaké pro nás najdu.“

Věci mezi Brodym a mnou se pak trochu více uvolnily. Nebyli jsme nejlepšími přáteli, ale také jsem neměla pocit, že natahuje pomyslný šíp na luku, a mé čelo bylo cílem.

„Jak dlouho už je v Broadhollow Manor?“

„Něco málo přes tři roky.“

Přikývla jsem. Ty roky mého života byly promarněné a pryč. Zkurvenou věcí bylo, že když jsem byla střízlivá, jako by se pro mě zastavil svět. Žila jsem, ale život nepokračoval. Bylo to jako bych stiskla pauzu v mém životě na dlouhou dobu. Svět šel kolem mě.

Brody a já jsme si trochu povídali, zatímco jsme stále hlídkovali. Bylo to lepší než tichá léčba, ačkoli tu bylo tolik smysluplných věcí, které jsem potřebovala říct a neměla jsem odvahu mluvit. Když přišla sestra, požádala nás, abychom na chvíli odešli, aby mohla babičku umýt a zkontrolovat její životní funkce. Zamířili jsme do kavárny a pak jsme šli do obchodu s dárkovým zbožím.

„Potřebuješ něco?“ Měl v ruce baseballovou čepici.

„Zubní kartáček by byl hezký.“

Žena u přepážky poznala Brodyho, když vzhlédla. Vycházející z obchodu vytáhl čepici a nasadil si jí s kšiltem dopředu, aby se mohl zakrýt.

„Přestrojení?“

„Tak nějak.“

„Je to všechno, co sis myslel, že to bude?“

„Co?“

„Být slavný.“ Když jsme byly teenageři, byli jsme zvyklí trávit hodiny sněním o tom, co bude moc dělat slavný fotbalista.

Podíval se na mě. „Nic se neukázalo tak, jak jsem si myslel.“

Objednali jsme si dva vaječné sendviče z jídelny a sedli si ke stolu. Brody dojedl, odhadovala bych tak, že do něj kousl jen třikrát. Snědla jsem jen polovinu mého.

„Nebudeš jíst?“

Usmála jsem se. Brody měl vždy absurdní chuť k jídlu. Kamkoli jsme šli, oba naše talíře byly vyčištěné, obvykle proto, že Brody zlikvidoval vše na jeho talíři a pak napadl můj.

„Ne. Posluž si.“

Dojedl můj sendvič a zalil to jeho malou černou kávou.

„Pamatuješ si, když jsme šli na Oktoberfest v průběhu seniorského roku, a ty jsi snědl talíř nějakého chlapa, protože sis myslel, že byl můj?“

„Jop. Málem jsem dostal nakopáno od Paula Bunyana v kožených kalhotách. Byl to největší chlap, kterého jsem kdy viděl oblečeného do kombinézy.“ Oba jsme se zasmáli vzpomínce. Vplížili jsme se na Německý festival, ale měli jsme jen dvacet babek a hladověli jsme a měli jsme žízeň. Objednali jsme si jídlo a největší džbán piva, co jsme si mohli dovolit. Brody byl pryč a mluvil s některýma klukama z fotbalového týmu a když se vrátil, řekla jsem mu, aby dojedl moje jídlo, zatímco jsem šla do koupelny. Snědl celé patnáctidolarové jídlo, které bylo na stole. Jen to bylo na stole vedle našeho. A to patřilo nějakému naštvanému němcovi, který se chtěl rvát, protože jeho jídlo bylo pryč.

Když jsme se vrátili do babčina pokoje, sestra byla hotová a lékař přišel o několik minut později. Řekl nám, že ačkoli se její stav stabilizoval díky lékům, nesnažila se sama dýchat, což nebylo dobré znamení. Rozhodli se, že budou opakovat CT, aby určili rozsah poškození. Každý lékař, který se zastavil, nás upozorňoval, že věci nevypadají dobře. Bylo to, jako kdyby se nás snažili připravit na to, co by test mohl přinést.

Brody a já jsme byli zticha nějakou dobu poté, co lékaři odešli.

„Má plnou zdravotní péči. Našel jsem papíry, když jsem vyklízel její věci z bytu. Ona a tvůj dědeček je vypracovaly před lety. Nikdy jsem se nesnažil o nové papíry, protože můj právník řekl, že její duševní schopnosti by mohli být problémem při vypracování. Takže i když jsem její zákonný zástupce, její plná zdravotní péče byla udělaná, když byla schopná dělat její vlastní rozhodnutí.“

„Co to znamená?“

„To znamená, že její lékařská rozhodnutí udělá osoba, kterou ona jmenovala. Já to nejsem.“

„A kdo to je?“ Odpověď byla zřejmá, ale doufala jsem, že se mýlím.

„Ty.“