TB - 26. kapitola

Překlad: Verča

Willow

V neděli odpoledne, jsem právě vypínala hru, když se ozvalo tak lehké zaklepání na dveře, až jsem si nebyla jistá, že to bylo klepání, než přišlo druhé.

„Kdo je to?“

„To jsem já. Abby Littlová přes chodbu.“

Když jsem odšroubovávala dvojí sadu zámků, připadalo mi legrační, že mi řekla její příjmení. Jako kdyby „Abby přes chodbu“ nestačilo na to, aby se identifikovala. Nebo jen „Abby.“

„Ahojky.“

„Můžu dál?“

Podívala jsem se přes její hlavu, na zavřené dveře za ní. „Jasně. Ví tvoje mamka, že jsi tady?“

„Má společnost. Řekla mi, abych se šla podívat, jestli jsi doma.“

To neznělo dobře. „Je to jedna z tvých tet nebo strýců?“ Ani jsem nevěděla zda nějaké má.

„Ne. Je to unavený chlap.“

„Jaký unavený chlap?“

„Ten, který udělá maminku unavenou.“

Můj byt nebyl zařízený na věci, které dělají pětileté děti. Upřímně ani jsem si nebyla jistá, co pětileté děti dělají. „Máš úkol?“

„Ne.“

Neměla jsem kuchyňský stůl, jen jednu stoličku. Zvedla jsem Abby a posadila jí na ní. „Chceš sváču?“

Olízla si rty a přikývla. Bože, bylo tak snadné tohle dítě potěšit. Předpokládala jsem, že oceňujeme ty nejjednodušší věci v životě, když jsme bez základů. Mít matku narkomanku nebylo lehké.  Určitě postrádala jakékoli jídlo, lékařskou péči a pozornost jakéhokoli druhu. Vytáhla jsem Reeseiny Arašídovo-máslové pusinky z mé skříňky a ukázala na Abby. „Cereálie?“

Přikývla a usmála se na mě. Pokaždé, když mě moje matka vyhodila u babičky, tak vždy vařila jako na svátky. Uvědomila jsem si proč tak dělala, až tehdy, když jsem viděla Abby. Marlene určitě věděla, že jsem byla hladová.

Abbyino břicho bylo plné, umyla jsem po ní misku a zvažovala situaci. Co by dělala Marlene? Zeptala by se mě, co bych chtěla dělat.

„Co chceš dělat, Abby?“

„Můžeme jít do parku?“

„Jasně. Ale měly bysme to říct mamce a nejdřív ti sehnat bundu.“

Známý pach spáleného plastu mě udeřil, když jsem otevřela dveře jejich bytu. „Leno?“

Neodpovídala. Ale vůně cracku mi řekla, co dělá. „Zůstaň tu, dobře, Abby?“

Nechala jsem Abby v kuchyni a šla k ložnici. „Leno?“ Zavolala jsem znovu.

Nic.

Zaťukala jsem na dveře, které byly pootevřené. „Leno?“ Krok za krokem jsem je otevírala. Otevřela jsem je natolik, abych uviděla, co se dělo vevnitř. Lena byla na kolenou, hlavou houpala nahoru a dolů, zatímco ztroskotaný feťák držel hrst jejích vlasů v jedné ruce a trubičku na crack druhou.

Ztuhla jsem. A ne proto, že vidět ženu dávat kuřbu bylo šokující. Ochrana osobních údajů a pokory zrovna nebylo něco na denním pořádku v opuštěných domech, kde jsem trávila čas s ostatními feťáky. Ne, ztuhla jsem kvůli trubičce s crackem. Chtěla jsem dávku tak moc, jako jsem tu sračku nenáviděla.

Feťák zachytil, že se na něj dívám a ušklíbl se. Dlouze vdechl dávku z trubičky, sevřel Leniny vlasy a vrazil jí boky proti ústům, takže neměla jinou volbu, než ho vzít hluboko do krku, zatímco se udělal.

Chtěla jsem zvracet.

Chtěla jsem dávku.

Potřebovala jsem odtamtud vypadnout.

Popadla jsem malou bundu, kterou jsem našla ve skříni a vrhla jsem se k Abby.

„Můžeme jít?“

Už jsem otevírala dveře, abysme vypadly z bytu. „Maminka říkala, že je to v pořádku.“

Abby a já jsme jely metrem do centra.  Neexistoval způsob, že bych jí vzala do parku v našem sousedství, které je zamořené drogami. Tato zkušenost by nebyla dobrá ani pro jednu z nás. Potřebovala jsem se dostat daleko od pokušení. Tak jsem jí vzala do parčíku, kam jsem chodila každý den, nedaleko od místa, kde žila má babička.

Strávily jsme hodinu v parku. Seděla jsem na lavičce a pozorovala Abby hrát si s malou holčičkou v jejím věku. Rozeběhla se ke mně a zeptala se, zda by si mohla vzít džus od maminky malé holčičky. Alespoň ona byla dost chytrá na to požádat o svolení, než přijme věci od cizích lidí – dokonce i od maminky v parku. To bylo dobré znamení, protože Bůh ví, kde možná bude s její matkou padající zpět do drog.

Začalo se stmívat, a obě jsme nebyly připravené vrátit se domů. Tak z rozmaru, i když už jsem Marlene dnes navštívila, jsem se rozhodla, že vezmu tuto malou zubatou, usměvavou dívenku za mou babičkou. Zamířily jsme k Broadhollow Manor.

Sestra mě zastavila při zapisování. „Není na tom moc dobře.“

„Co tím myslíte? Viděla jsem jí dřív a byla v pořádku.“

„Nechci, abyste znervóznila. Je trochu apatická. Víc, než je obvyklé.“

„Už ji viděl doktor?“

„Ano. Pozorujeme ji kvůli nějakým změnám. Tohle se občas stává s pacienty, kteří mají Alzheimerovo chorobu, to byste měla vědět. Mají dobré dny a špatné. Někdy je obtížné zjistit, zda špatný den je jen normální den nebo se stalo něco, čím bysme se měli zabývat.“

„Můžu jí vidět?“

„Samozřejmě. Nechtěla jsem vás vyděsit, jen varovat. Měla několik dobrých týdnů, a přece i nějaké ty špatné dny byly. Tohle by mohl být jeden z nich. Volali jsme Brodymu, ale nezastihli jsme ho. Jen jsme ho chtěli obeznámit.“

„Myslím, že je pryč kvůli hře.“ Pálilo mě, že volali Brodymu, ale ne mně. Ale zasloužila jsem si to. „Je v pořádku, že jsem přivedla Abby? Je to dcera mé přítelkyně, a byly jsme tady v parku, tak jsem myslela, že se zastavíme.“

„Jistě. Marlene spala, když jsme tam naposledy byly. Ale jestli se probudí, mohla by být zmatenější více, než je obvyklé.“

Vysvětlila jsem Abby, když jsme šly do pokoje mé babičky, že může být někdy trošku zmatená, ale nechtěla jsem jí vyděsit, tak jsem to nějak zkrátila. Opatrně jsem s Abby vstoupila do jejího pokoje.

Vydechla jsem úlevou, když jsem zjistila, že klidně spí. Neprobudila se během hodiny, kdy jsme u ní byly, ale sestry jí každých patnáct minut chodily kontrolovat životní funkce. Vše bylo v pořádku. Nakonec Abby začala zívat. Bylo skoro osm a pravděpodobně byla blízko době, kdy chodila spát. Tak jsem popřála dobrou noc a nechala mé telefonní číslo na sesterně, a požádala je, aby mi zavolaly, pokud se něco změní. I přesto, že mi sestra řekla, že to udělají, nemohla jsem je zastavit od toho, aby jako prvnímu volaly Brodymu.

Poté, co jsme se vrátily do našeho domu, zamkla jsem Abby u mě doma a šla jsem zjistit, co se dělo vedle. Dveře do jejího bytu byly odemčené. To samo o sobě mi stačilo k tomu, že neexistuje žádný způsob, že bych Abby poslala spát na toto místo.

Ulevilo se mi, když jsem uvnitř našla spící Lenu v posteli. Samotnou. Bylo tu všude možně příslušenství ke drogám. Na cestě ven jsem popadla mobil, který ležel na kuchyňské skříňce, doufajíc, že bude moct jít odemknout, abych zjistila, s kým by mohla být Abby, dokud se její matka nevzpamatuje. Ze zkušenosti jsem věděla, že tohle není věc na jednu noc.

Abby mi řekla jméno její babičky a šla jsem do vedlejší místnosti, abych jí zavolala. Rozhodně to nebylo poprvé, kdy tato žena obdržela hovor o její dceři. V jejím hlase nebyl žádný šok.

Sophie, Abbyina babička žila jen několik bloků od nás, takže když souhlasila, že si vezme Abby, nabídla jsem se, že jí tam dostanu. Nebyl žádný důvod k tomu, aby viděla místo, kde její dcera bydlí.

Mrazivý listopadový vzduch byl cítit dobře, když jsem šla zpět do mého bytu. Sophie žila ve slušné budově, a její manžel mě pozval na kávu. Zůstala jsem jen abych viděla, že je Abby v pohodlí v jejich místě. Nemohla jsem přestat přemýšlet o tom, jak je tím vším Abby ovlivněna, tím pendlováním sem a tam. Šílenství se stalo jejím standardem.

Několik bloků od mého domu mi zazvonil mobil v kapse. Na obrazovce na mě blikalo místní číslo.

„Haló?“

„Slečna Garnerová?“

„Ano.“

„Tady Shannon. Jsem zdravotní sestra Broadhollow Manor.“

Zastavila jsem se. „Je všechno v pořádku?“

„Volali jsme sanitku. Vaše babička upadá. Všechno je možná v pořádku, ale-“

„Jsem na cestě.“