SF - 23. kapitola

Překlad: Tanulka

Sela

Vazba vysává. I když mám celu sama pro sebe, je tu příliš chladno, matrace příliš hrbolatá a deka příliš škrábe. Jídlo bylo sotva poživatelné a podivné zvuky kolem mě, mě držely celou noc vzhůru.

Co jsi čekala, Selo? Vězení bude ještě horší.

Snažím se na to ještě nemyslet, protože mám na starosti milion jiných věcí. I když je to asi hotová věc, že půjdu natvrdo sedět za vraždu JTho. Je tu však mnoho dalších věcí, které musím ve svém životě urovnat. Hlavně se bojím o Becka, mého otce, Caroline. Všichni tři za mnou seděli při mém řízení ohledně obžaloby. Nebyla jsem s nimi schopna mluvit, i když moje právnička, Kerry Suttenson, mi dnes od Becka donesla tmavě modré šaty. Měli otevřený výstřih a neměla jsem čím zakrýt modřiny, i když už byly téměř pryč.

S Kerry jsem se krátce sešla včera ráno, po mém výslechu. Beckův právník byl tak hodný a zůstal se mnou, dokud nepřijela a informoval mě, že nemůže být můj právník, když je Beckův, že by to byl střed zájmů.

Kerry byla rozhodně výjimečná. Byla vysoká s tmavě blond vlasy, které byly husté, vlnité. Oči měla vážné, hluboce posazené. Dokázala si udržet pozornost a její chování bylo svižné a efektivní. Neprojevila ke mně ani kapku soucitu, když mě před deseti minutami vyzvedla, že jdeme do úřadu šerifa a mám pocit, že to bylo z toho důvodu, že náš čas byl omezený. Řekla jsem jí o mé minulosti s JT a ona přikyvovala, zatímco si psala poznámky. Jednou za čas se zastavila, aby si objasnila nějaký problém.

Když jsme skončili, řekla: Selo, nebudu Vám lhát, sebeobrana bude tvrdý oříšek.“

Podívala jsem se na ni zachmuřeně. „Já vím…žádné důkazy, a tak dále.“

Sebrala svůj poznámkový blok, kufřík a vstala od stolu, u kterého jsme seděli v soukromé místnosti. „Jen zřídka radím svému klientovi, aby seděl na lavici svědků a hájil se, ale u tebe je to jediná šance, jak dokázat, že to byla sebeobrana. Budeš muset jít tam nahoru a vyprávět celý příběh od začátku.“

„To zvládnu,“ řekla jsem tiše.

Určitě to mohu udělat, protože nemám absolutně co ztratit. Tak teď tu stojím a nepřináším sebou nic, než moje jméno a pravdu a možná i život ve vězení, pokud porota nepřijme mou pravdu.

Když odešla, šla jsem poprvé v životě do vězení. Byla jsem tam přes noc a připadala jsem si jako zombie, když jsme se s Kerry potkali u soudu.

V tichosti jsem si převlékla šaty, zatímco šla probrat postup s obžalobou. Slyšela jsem jen polovinu, protože jsem myslela na Becka a věděla jsem, co můžu očekávat. Moje pozornost trochu ožila, když řekla: „Pan North zařídil kauci, tak byste měla jít dnes domů.“

Nyní nepřemýšlím o domově, ale o prostředcích, jak zpracovat oddělení šerifa. Igelitovou tašku, která obsahovala moje džíny, tričko a tenisky, v kterých jsem přišla včera, jsem dala ke své kabelce. Moje zbraň byla už dávno zabavená, protože jsem ji nabídla policii a Kerry mi řekla, že moje auto bylo zabaveno pro kontrolu důkazů.

Kerry kráčí vedle mě ven z oddělení šerifa, kde najdu Becka a mého otce čekající na mě. Předpokládám, že Caroline se musela vrátit do Healdsburgu.

Jo…nemám ponětí, co ke mně domů znamená právě teď, ale instinkt mi říká, že půjdu zpátky domů do Belle Haven. Vím, že Beck na mě musí být naštvaný, tím že jsem porušila jeho důvěru a nebude mi rychle odpuštěno. Vím, jak se Beck cítí ohledně poctivosti a průhlednosti a jediná věc, kterou jsem mu během poslední dvacet čtyři hodin ukázala, byla žena zahalená stínem a lstí.

Kerry mi položí ruku na rameno a já se na ni obrátím. „Uvidíme se příští pondělí v mojí kanceláři, abychom se mohli připravit na předběžné projednávání obžaloby. Budete muset jít na lavici svědků, jak jsme se o tom bavili. Myslím, že stojí za pokus jít u soudce Reyese dopředu, aby slyšel Vaše svědectví. Myslím si, že tu prakticky není šance, že by na základě Vaší výpovědi došlo ke zrušení obvinění, ale musíme zkusit využít příležitost.“

Přikývla jsem, moje hlava je trochu zamlžená a vzpamatovává se ze všeho, co se stalo.

„To je jedno. Chci jen Becka ze všech těch potíží dostat.“

Její oči se na mě upřeně dívají předtím, než vzdychne. „Jo…no, nemohu Vás nechat s Beckem o tom mluvit.“

To není z její strany uklidňující, ale pořád jsem ráda, že mě zastupuje. Moje předběžné slyšení je stanoveno na úterý, protože v pondělí je svátek Martina Luthera Kinga. Soud je zavřen. Ale zdá se, že Kerry přesto bude pracovat, aby se připravila na to, co já považuji za šanci zvanou sněhová koule v pekle.

„Opatrujte se, Selo,“ říká Kerry, když se otočí a zamíří přes parkoviště, k místu, kde nejspíš parkuje.

Pomalu se otočím, obrním se vůči mým reakcím na dva nejdůležitější lidi v mém životě. Prostě nesnesu pohled v Beckových očích plný odsouzení a znechucení, tím snazší bude vidět zklamání v očích mého táty.

Takže na toho se podívám jako první a zjišťuji, že má hlavu nakloněnou s jemným úsměvem a láskou vepsanou ve tváři. V tomto jediném pohledu vím, že mu Beck řekl celou pravdu o tom, co se stalo té noci a on mě pořád bez ohledu na to, co se děje, miluje. Otevře mi náruč a já jsem během pěti kroků v jeho náručí. Otočím svou tvář od místa, kde stojí Beck a skrývám svou tvář v jeho objemném hrudníku, zatímco mě pevně svírá.

„To je v pořádku, zlato,“ říká mi prakticky. „Kryju ti záda. Dostaneš se v pohodě ven.“

Můj táta…moje skála. Stejně jako když jsem byla znásilněná.

„To je v pořádku, zlato. Tvoje máma a já tě milujeme a vždycky tě budeme chránit. Nikdy tě to znovu nebude tak bolet.“

To byla tenkrát sladká slova, ale já jim nevěřila. Byla jsem paranoidní a čekala, že mě každou chvíli někdo napadne, nikomu jsem nedůvěřovala, žádnému člověku, který se mě snažil uklidnit a ujistit o mé bezpečnosti.

Stejně jako i teď, když jeho slovům nevěřím. Není tu do čerta způsob, jak se z toho dostat. Odtáhnu se od táty, stále se odmítajíc podívat na Becka, který stojí asi dva kroky od nás. Když se na mě táta podívá, říkám roztřeseným hlasem: „Můžeme jet domů?“

Táta se váhavě podívá na Becka, a přestože se jeho směrem nepodívám, můžu od něho cítit vibrace z podráždění.

„Proboha, Selo,“ Beck ke mně přistoupí a dotkne se mého ramene. Otočím k němu hlavu. „Tvůj domov je se mnou.“

„Ale…“

„Jdeš zpátky do bytu se mnou,“ velí mi.

Odtáhnu ruku a udělám krok zpět. Beck vypadá naštvaně a současně zraněně. Všimnu si, že se můj otec od nás otočí a jde pár kroků stranou, abychom měli soukromí. Tím je mi jasné, že se přiklání na Beckovu stranu. Na základě pouhé skutečnosti, že můj otec odchází dolů ulicí k autu, mi v tu chvíli říká, že si myslí, že patřím k Beckovi. Já tomu nemůžu uvěřit.

Otočím se zpátky k Beckovi. Nervózně si zastrčím vlasy za uši oběma rukama a řeknu mu se zvednutou bradou. „Becku, nemyslíš si, že je mezi námi konec? Chytili tě kvůli mému trestnému činu a já to teď zkouším napravit. Ale proto mě musíš nechat jít.“

„To vážně nemůžeš být tak naivní,“ říká stroze s přimhouřenýma očima. A sakra…on vypadá tak krásně, dokonce, i když se na mě zlobí. Nebyla bych šťastnější, než být v jeho náručí, těsně se k němu přitulit a pověsit se na něj.

A nikdy se nepustit.

Ale to je teď sen.

Táta se na nás rychle otočí a dá mi ruku kolem ramen. „Miláčku, proč nejdeme do bytu, a nepromluvíme si. Beck a já máme nějaké myšlenky a upřímně, vy dva se potřebujete navzájem víc, než kdy jindy.“

„Jak to můžeš říct?“ Ptám se ho udiveně. „Zničila jsem svým chováním naše životy.“

Beck se hlasitě zasměje, ale když riskuju a podívám se na něho, stále se mračí. Jeho ruce jsou zastrčené v kapsách.

„Selo,“ říká můj táta klidně. „Pojďme do bytu. Máme k projednání tolik věcí a až budeme hotovi a budeš chtít jít se mnou domů, tak tě vezmu. Dobře?“

To, co opravdu chci udělat, je držet hlavu v písku, zadek ve vzduchu a stát se příslovečným pštrosem. Chci tohle všechno ignorovat, jít do mé dětské postele a zůstat skovaná s hlavou pod dekou, dokud nepřijdou a neodvedou mě navždy.

A ještě jeden pohled na Becka a přes mizející hněv v jeho očích vidím hluboko v nich to, že mě stále miluje. Bez ohledu na to, jak se na mě zlobí, nemyslím si, že jsem zabila náš vztah.

Aspoň doufám.

Podívám se na tátu a kývnu. „Dobře, pojďme.“

***

Seděla jsem na zadním sedadle Beckova auta, táta seděl vepředu. Chtěla jsem se ho zeptat, kde je jeho auto, ale přes to ticho, to bylo těžké. Bála jsem se, že moje slova budou znít, jako když hřmí. Kromě toho, musím předpokládat, že je u Becka. K soudu jeli v rámci solidarity spolu.

Jakmile se dostaneme do bytu, Beck jde rovnou do kuchyně, aby udělal kávu a čaj, zatímco já zamumlám něco o tom, že potřebuju sprchu. Neměla jsem jí od té doby, co jsem byla na oddělení šerifa, i když jsem dostala kousek mýdla na umytí obličeje, stejně tak kartáček na zuby, který byl cítit jako bambusový kůl se štětinami. Cítila jsem na sobě nalepený zločin a potřebovala jsem ho smýt.

Vrátila jsem se do obývacího pokoje, moje dlouhé vlasy byly mokré a zabalené do drdolu, ale jinak jsem byla úplně oblečená a připravená rychle odsud odejít, když budeme hotovi. Sedla jsem si na gauč vedle mého otce a viděla jsem chladnoucí čaj přede mnou na konferenčním stolku. Beck stál u okna, ruce v kapsách.

Vypadal připraven na obtížnou konverzaci, stejně jako to udělal, když jsme mluvili o podrobnostech mého znásilnění. Nevypadá nepříjemně, ale je trochu naštvaný a vůči mě opatrný.

Ano…vůči mě.

Je tam něco, něco v mém životě v tuto chvíli, co mě drží ve střehu.

Jsem naprosto rozhodnutá jít večer domů s tátou.

Bezpochyby.

S lítostivým povzdechem se podívám na Becka a řeknu: „Je mi líto, že jsem šla za tvými zády na policejní stanici. Ale svého činu nelituji.“

„Samozřejmě, že ne,“ říká hořce. „Pokud ano, musela by ses přiznat, jak hloupé to bylo.“

To mě sere, a i když můj táta řekne: „Selo“ varovným tónem, vstanu z pohovky, zarazím ho svým smrtícím pohledem a řeknu: „Měl bys mi děkovat.“

„Ach…za co?“ Zaskočeně se mě zeptá.

„Za to, že beru zodpovědnost za svůj čin na sebe. Uvolním tě, takže si budeš moci žít svůj život a dělám to proto, že tě miluji.“

Ve třech dlouhých krocích přejde Beck místnost ke mně, stojí teď na protější straně stolku. „Nenávidím být tím, kdo ti ubližuje, miláčku, protože je jisté, že jsi v jakési temnotě, ale musím tě ujistit, že jsi mě z tohoto zločinu vůbec neosvobodila. Budeme jednoduše souzeni za JTho smrt spolu.“

„Co?“ Zalapám po dechu, vlastně padnu poraženě zpátky na pohovku.

„ADA nestáhne obvinění proti mně,“ říká a jeho slova se za mě zařezávají jako milióny zářezů od papíru. „Nemá důvod. Nic, co jsi jí řekla, jí nevyvrátilo to, že jsem to neudělal.“

„Bylo to přiznání,“ zamumlám a podívám se dolů na můj čaj, protože nemohu vidět pohled plný výčitek v Beckovo očích. „Měli by to akceptovat a chovat se podle toho.“

„Ach dozraj, Selo,“ říká Beck frustrovaně rozhazujíc rukama. „To není jen o tobě, víš.“

„Dobře, to stačí,“ řekne můj táta a hodí po Beckovi pohledem říkajícím, drž hubu. Pak se s tím samým pohledem otočí na mě. „Co se stalo, stalo se. Nyní je čas přijít na to, co s tím udělat.“

Beck se odvrátí, jde zpátky k oknu a zírá ven, paže zkřížené na hrudi. Nemá tušení, co říct. Myslím si, jen předpokládám, že když se setkám s Kerry příští týden, měli bychom se připravit a doufat v to nejlepší předběžné slyšení. Také předpokládám, že soudce najde dostatek důkazů, aby mě zadržel za účelem soudního řízení. Pak jsem předpokládala, že ADA přijde za Kerry a nabídne jí, jak se dohodnout, aby vše skončilo a ona získala bod do jejího sloupce výher.

Takhle to fungovalo.

Že jo?

„Musíme jít,“ říká Beck tiše a já jsem si docela jistá, že jsem slyšela špatně.

Zvednu hlavu a podívám se na něj, ale on se neotočí. Pak se obrátí a podívá se na mého tátu, který sedí vedle mě. Dívá se na mě se zvednutým obočím a nadějí v očích pro mou budoucnost. A v tomto bodě si uvědomuji, že Beck a táta už to dávno všechno vymysleli.

„Vy chcete, abychom utekli?“ Ptám se Becka.

Nereaguje, tak vstávám z pohovky, jdu kolem stolku k němu. Když stojím vedle něho, ale stále majíc mezeru mezi námi, podívám se na jeho profil. Jeho čelist je pevná, oči upřeně zírající na záliv.

„Vy chcete, abychom utekli?“ Opakuji.

Beckova hlava se pomalu otočí mým směrem a podívá se na mě. Ruce má dál zkřížené na hrudi, jeho oči jsou plné hněvu, ale jeho hlas je jemný…skoro prosebný. „Chci, abychom měli život. Jediný způsob, jaký si myslíme, že je možný, je útěk.“

„Ale…ale…jak?“ Ptám se nevěřícně, jak je to jen možné.

„Mluvil jsem s Dennisem,“ říká Beck, když se ke mně obrátí, ruce mu spadnou podél boků.

„Mám k dispozici milióny. S jeho kontakty a mým štěstím, můžeme ty a já zmizet.“

A konečně, za celý den, se mě Beck dotkne. Vezme mé paže do dlaní a pevně mě drží, přitahujíc si mě k sobě blíž. Jeho hlas je víc, než zoufalý a víc, než jsem kdy od nějakého člověka, který někoho o něco prosí, slyšela. „Je to jediný způsob, Selo. Budoucnost se soudem je příliš riskantní.“

„Odejít navždy?“ Zamumlám, když mnou plán plně proniká. Moje hlava se mi točí, když se podívám na tátu. „A ty s tím souhlasíš? Nikdy mě už nevidět?“

„Byl bych radši, když budeš žít někde s někým, koho miluješ, než ve vězení, holčičko,“ říká můj táta jednoduše. „Je to nejlepší řešení.“

Otočím hlavu zpátky k Beckovi. „Takže utečeme?“

Jeho ústa se zkřiví v nepatrném úsměvu a odplouvají poslední zbytky hořkosti z jeho tváře. „Miluji tě, Selo a nehodlám tě ztratit. Takže ano…utečeme.“

Padám dopředu na Becka, moje hlava klesá, takže moje čelo spočívá ve středu jeho hrudi. Mé ruce se přesunou k jeho pasu a pevně ho sevřu. Zhluboka se nadechnu a zašeptám: „Tak utečeme.“