Lucian - 9. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Svět obrovských rozporů. Lucian jako nesmiřitelný mafián a zároveň ta nejlepší pečovatelka na světě. Není nic důležitější než Jordyn a kdyby to bylo v jeho silách, snesl by ji modré z nebe. Užijte si postupné sbližování Luciana a Jordyn… Sinnel

Jordyn se probudila v černočerné tmě. Kůži i vlasy měla zpocené, prostěradlo i přikrývky byly na pohodlném lůžku celé vlhké. Ve spánku s sebou musela strašně házet a převalovat se, protože všechny lůžkoviny měla v příšerném chuchvalci zamotané kolem spodní poloviny těla, díky čemuž jí efektivně bránily v pohybu.

Nemusela se ptát, co jí probudilo. Jordyn to věděla. Bylo to to samé, co mělo vliv na kvalitu jejího spánku už posledních šest dní, když se po tom útoku probrala. Noční můry, ve kterých se to bití stále opakovalo. Cítila své zvratky, krev, zápach propanu a tu příšernou bolest. Jako by se to znovu opakovalo. Nejhorší na tom bylo, že jí připadalo, že ta noční můra je při každém snu ještě hrozivější. Bylo tam mnohem víc lidí, víc křiku, povzbuzování toho útočníka. Když žadonila, nikdo jí nepomohl.

Jordyn si byla vědoma toho, že to byly jen sny. Ne skutečné, ne teď. Ale moc to nepomáhalo.

Ten strach z toho snu stále silně útočil na její emoce a než se stačila uklidnit, s lapáním po dechu vydechla Lucianovo jméno. Ten zvuk byl plný úzkosti a děsu. Rukama pevně svírala pokrývky. Sotva jeho jméno vydechla, už se ve dveřích objevil stín té uklidňující postavy.

Spí vůbec někdy?

Lucian váhavě vstoupil do místnosti a zůstal zticha. Nízko na bocích mu visely tenké kalhoty, které nosil na spaní. Svalnaté břicho a hrudník měl nahý. Možná, že spal.

Jordyn nepotřebovala, aby jí řekl, že je v bezpečí. Tady s ním to věděla.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Lucian.

Jordyn ho chtěla uklidnit, ale nemohla.

„Omlouvám se,“ zašeptala Jordyn, zatímco ji Lucian opatrně pozoroval. „Prostě…“

Co, měla ošklivý sen?

Ježíši, cítila se jako malé dítě.

„Nic se neděje,“ nakonec řekla Jordyn. Do hlasu se jí vloudily rozpaky. „Prosím, běž zpátky do postele.“

„Nespal jsem,“ odpověděl lehce Lucian. „Prostě jsem jen odpočíval.“

Jordyn si polohlasně odfrkla. „Jasně. I když skutečně jsem v pořádku.“

Lucian se netvářil, že by jí slyšel. „Je jen dobře, že ti Paulie včera večer vyndal kapačku, protože přitom, jak sebou pokaždé meleš, když dostaneš záchvat paniky, by sis jí vytrhla.“

Okamžitě uvolnila své sevření.

„Nic to není.“

„Víš, je to těžké.“

„Cože?“

Lucian ve tmě pokrčil rameny. „Poslouchat, jak tu sténáš a kolem sebe mlátíš. Nevím, jestli chceš, abych tě probudil, nebo co potřebuješ. Mám pocit jako bych musel zůstat vzhůru prostě proto, abych se ujistil, že v určitém okamžiku dokážeš spát bez ošklivých snů.“

Ach, Bože.

„Musíš toho mít spoustu,“ trval na zjevné skutečnosti.

„Jo, ale jsem v pořádku, Luciane.“

„Tomu ani na okamžik nevěřím a vzhledem k tomu, že právě teď mám srdce až v krku, skutečně se potřebuji ujistit, že jsi v pořádku, srdíčko. Jinak minimálně další měsíc neusnu.“

Jordyn netušila, co na to říct, ale Lucian ji k tomu ani nedal příležitost. Bez dalších slov přešel místností, sedl si na postel a rozmotal ji zamuchlanou látku, kterou měla kolem nohou. Pak zvedl měkké pokrývky, lehl si vedle ní a zakryl je. Ležel na boku, hlavu měl podepřenou dlaní a svým pronikavým pohledem Jordyn sledoval. 

Lucian jí byl naprosto fascinovaný a pečoval o ni ve všech ohledech. Nikdy nepřekročil žádné hranice, vždy byl velice zdvořilý, když potřebovala pomoc s výměnou obvazů a ani sebemenším způsobem nenaznačil, že by od Jordyn na oplátku cokoli očekával, pokud by mu to nebyla ochotná dát sama. Také respektoval její rozhodnutí v ostatních záležitostech, což jí pomohlo v tom, aby mu věřila. Jako třeba to, že hned druhý den poté, co se probrala, požádala o zastavení dávek morfinu, i když Paulie navrhoval, že by ho ještě nějaký ten den měla brát, aby jí pomohl spát.

Morfin byl narkotikem – a v rodinné minulosti měli závislost. Navíc Jordyn chtěla, aby v přítomnosti těchto lidí – zvlášť v Lucianově – měla jasnou mysl. Věřila mu, i když ho ani neznala. Nicméně čemu nevěřila, byly její vlastní myšlenky a rozhodnutí, když byla až příliš mimo, než aby dokázala rozumně uvažovat. Prvních pár dní byla ta bolest příšerná, ale zatnula zuby a díky práškům proti bolesti ji zvládla, aniž by měla pocit, že má v hlavě jen mlhu.

„Pomůže ti to?“ zeptala se Jordyn a mávla mezi nimi.

„Možná,“ odpověděl s úsměvem Lucian. „Jsem tady, takže teď můžeš spát bez jakýchkoli obav z těch ošklivých snů.“

Na Jordyniných rtech se objevil ten nejslabší úsměv. Bylo to skoro legrační, že jeho slova nevyzněla jako omluva pro to, aby se k ní dostal do postele. Předchozí panika, ale zmizela a Jordyn se nedokázala ubránit pocitu vyčerpání, který se plíživě vracel zpět. Znovu se uložila do postele na bok, tváří v tvář Lucianovi. Cítila se blaženě.

Na svém nahém boku pocítila ten nejjemnější dotek teplé dlaně a Jordyn doširoka rozevřela oči.

„Tiše,“ uklidňoval ji Lucian. „Spi.“

Jordyn se málem zasmála. S jeho rukou na jejím těle by byl spánek nemožný. Každý nerv v jejím těle se probudil k životu a směřoval svou pozornost na ono místo. Byla si až příliš vědoma svých reakcí na tohohle muže a té žhavé touhy, která ji narůstala přímo v jejím středu.

„To nebude možné,“ Jordyn slabě odpověděla.

Lucian přejel po jejím boku dozadu a dopředu, po horním okraji jejích bavlněných kalhotek, které nosila, pak dolů až téměř ke kolenu a znovu nahoru. „Lepší?“

Jistě. Teď, místo toho, aby se vše soustředilo jen v jednom místě, jí to teplo mravenčilo po celé zatracené noze a přímo mezi stehny. Neznamenalo to však, že by se jí to nelíbilo, protože tím si byla jistá jako ničím jiným.

„Jordyn?“ pobídl ji Lucian.

„To je… dobré,“ dostala ze sebe.

Lucianova ruka se vydala výš a dotkla se lemu jejího až příliš velkého trička, které od něj měla půjčené. Jeho dotek byl jemný, ale neústupný, prsty se jí stěží dotýkali, zatímco jeho dlaně ji hýčkali. „Můžu?“

„Co přesně?“

„Dotknout se tě,“ odpověděl stejně upřímně. „Nic víc. Slibuji.“

Věřila jeho slovům, jak jen to šlo. Vždycky byl vůči ní tak opatrný, když jí pomáhal postarat se o její zranění, a když byla rozbolavěná, snažil se jí poskytnout pohodlí. Teď už byla většina obvazů i gázy odstraněna, i když na několika zvlášť postižených místech ještě zůstala. I tak byla Jordyn zvědavá.

„Řekni mi proč?“

„Chci tě prozkoumat. Objevovat tvoji kůži, všechny tvoje křivky i zákruty. Místa, na kterých jsi nejjemnější i nejcitlivější. Co donutí tvoje srdce uhánět jako o závod, zkroutit i prsty u nohou nebo roztřást tvoje tělo. Co uděláš, když se tě dotknu,“ řekl Lucian chraplavě a prstem vklouzl pod lem trička, aby škádlivě pohladil její břicho. „Nebo zvuky, které budeš vydávat, když tě políbím, zatímco to budu zjišťovat. Budou hlasité a roztřesené nebo kňučivé a tiché?“

Jordynin dech se slyšitelně zadrhl. „Luciane…“

„Jako právě teď,“ zamumlal. „Mé jméno v tvých ústech. Sladké a mručivé, smíchané s trochou vzduchu. Abys mě chtěla tak, jako bych byl tím jediným člověkem, kterého potřebuješ. Chci ty zvuky poznat a poznat i všechno to, co je způsobuje… všechno.“

„Myslíš, že všechno tohle můžeš zjistit jen pouhým dotekem, jo?“

Lucian vyzývavě zvedl obočí. „Vím, že můžu. Dovol mi to.“

Jordyn v sobě nedokázala najít dost síly na to, aby to popřela, zvlášť když už při pouhých jeho slovech byla naprosto hladová. Nemohla.

Lucian už nepotřeboval další pobídku a jeho ruka začala šmejdit pod jejím tričkem. Když jeho prsty sledovaly svou cestičku po jejím plochém břichu, přelétl jí po kůži mráz. Jeho dotek byl něžný, ale pátrající. Jeho prsty tancovaly po její kůži po celém těle, přes její boky, podél křivek jejího pasu, až k vlně jejího poprsí. Když se špičky těch prstů znovu zkoumavě dotkly jejích prsou a jeho palce přejely po jejích bradavkách, Jordyn málem vyletěla z kůže.

Ani si to nedokázala plně uvědomit, když se jí znovu zadrhl dech.

„Hm, tady,“ zašeptal Lucian. „Tohle miluji.“

Ježíši, to i Jordyn.

„Jak bys zněla, kdyby se tě teď nedotýkaly moje prsty, ale moje ústa, srdíčko?“

Jordyniny oči se se zachvěním zavřely, z hrdla jí unikl jemný sten. Pak se Lucian bez varování přemístil mnohem blíž. Tak blízko, až cítila jeho teplý dech na svých tvářích a jeho nos se dotýkal toho jejího. Jeho ruka opustila místo pod její košilí na tak dlouho, aby jí uchopil nohu a zahákl ji kolem svého boku.

Nová pozice Jordyn naprosto přesně prozrazovala, jak Lucianovo tělo reagovalo na jeho studium jejího těla. Na břichu cítila jeho pevnou erekci. Puls jeho hřídele cítila až ve svém srdci. Lucian se tiše vrátil k objevování jejího těla. Byla naprosto uchvácená jeho horkýma rukama a škádlivými prsty.

Vyjel rukou až k jejímu obličeji, prsty přejížděl po její čelisti a tváři, jen letmo se dotkl jejích rtů a nadýchaných řas. Pak zajel k jejím zádům. Dotek na páteři byl o něco silnější, zamířil až dolů, k jejím bavlněným kalhotkám. Tam na okamžik zajel pod jejich materiál a konečky prstů se dotkl křivek jejího pozadí.

Ze zadní části krku ji vycházely hrdelní zvuky, které nedokázala zastavit. Ne, když ji lechtal na loketních důlkách, nebo když se dotkl jejích úst ve stejně nevinném polibku, jako když jí políbil poprvé. Téměř uklidňující doteky ji ukolébaly do klidného omámení, které nečekala. V tu samou chvíli zároveň cítila i jeho hypernaběhlý penis a zřejmou touhu, kterou musel cítit. To samé cítila i ona sama. Jordyn uvnitř tak hořela, až to cítila hluboko ve svých kostech i krvi.

„Spi,“ slyšela, jak nařídil Lucian. Jordyn konečně otevřela oči, měla v nich zmatenost, kterou cítila i ve svém srdci. Setkala se s jeho světle hnědýma očima, kterými ji soustředěně pozoroval. I když byla Jordyn stále ještě celá rozbolavěná z toho útoku, neznamenalo to, že její tělo nechtělo toho celého muže. „Jen doteky, jak jsem slíbil. Jsem tady, takže nebudou žádné další noční můry. Můžeš místo toho snít o něčem nádherném.“

Ano, o tom v tomhle okamžiku ani na vteřinu nepochybovala.

*****

„Ahoj, Skipe.“

Jordyn vykoukla ven kolem enklávy, která vedla směrem k malé kuchyňce. Na svém místě byla před Lucianovým návštěvníkem ukryta, takže ji nemohl spatřit. Vypadalo to, že poslední dobou měl spoustu těchto hostů.

„Dobré ráno,“ odpověděl Lucian a zbraň, kterou držel, odložil na stůl.

Když se k ní otočil zády, Jordyn získala skvělý výhled na orlí křídla, které měl vytetované přes horní část zad. Když mu řekla, že někdo zvonil, bez jakékoli otázky vyskočil ze sprchy. Od té doby uplynulo už patnáct minut.

Muži si předali bílou obálku, kterou Lucian stejně jako předtím svou zbraň, prostě hodil na stolek, aniž by se na ní podruhé podíval. Jordyn měla podezření, že v té obálce byly peníze. Za posledních pár dnů viděla, že lidé do bytu přinesli spoustu peněz.

„Proč tenhle měsíc tak časné platby? Nejsem na to zvyklý, ale rozhodně mi to nevadí.“

Mladík se s pokrčením ramen usmál. „Šli tu řeči, že se pohybuješ tady v sousedství. Pravděpodobně si někteří kluci mysleli, že nás chceš zkontrolovat.“

„Takže vše v pořádku?“

„Jo, Skipe. Do konce měsíce budu potřebovat dalších dvacet kilo.“

„Promluv si s mým bratrem. Máš na něj kontakt. Nějakou dobu to nebudu řešit.“

„Máš novou zábavu, Skipe?“ zeptal se mladík.

Lucian se k němu otočil tváří v tvář, díky čemuž měla Jordyn výhled na jeho profil. Viděla jeho úšklebek. „Něco takového. Prostě to teď řeš s mým bratrem, jak jsem ti řekl. Nasměruje tě dál. Ještě něco?“ zeptal se Lucian.

„Ne.“

„Takže se uvidíme příští měsíc.“

Poté, co se dveře od bytu zavřely a oba zámky zaklaply, Jordyn se vynořila z úkrytu. „Proč Skip?“

Lucian přešel ke stolku a vzal do ruky dotyčnou obálku. Jordynino tušení bylo správné – byla v ní hotovost. Zatímco procházel papíry a počítal množství hotovosti (bylo jí tam skutečně hodně), odpověděl.

„To je jen další pouliční označení kapa v našem byznysu. A skutečně tomu dávám před svým skutečným jménem přednost. Udržuje to vzdálenost mezi jimi a mnou. Když o mně tam venku mluví, vždycky říkají Skip. Nikdy Lucian. Upřímně, většina z nich ani neví, kdo je jejich bossem. Nikdy mě nepotkají. Slyší jen slovo Skip, který tu je a který se do toho vloží, pokud to bude nutné, sjedná si pořádek. Neznámé plodí strach. Strach plodí poslušnost. Poslušnost plodí dobré podřízené. Navíc, potřebuji, aby se báli.“

Hm. To bylo svým způsobem geniální.

„Tohle bylo jednou z prvních věcí, které mě můj otec naučil, aby se ze mě stal dobrý kapo,“ tiše dokončil. „Gio je v tom pravděpodobně nejlepší, opravdu a navíc je mezi svými chlapy znám jako Skip, který víc, než jen vydělává.“

„A tobě se to líbí?“ zeptala se Jordyn.

„Mám to v krvi. Tohle dělal můj skutečný otec a dělá to i moje rodina. Spoustu z našich peněz pochází z větších akcí a činností, ale stále i tak si držíme na ulicích své gangy, které připomínají lidem, kdo má v rukou sílu. Gangy si možná můžou myslet, že oni jsou hlavním motorem téhle show, ale většina z nich si kupuje většinu svých produktů od rodin jako je ta moje.“

Za poslední týden a půl toho o Lucianovi Marcello zjistila spoustu. Když se na cokoli zeptala, co nejlépe jí to vysvětlil. Poctivost bylo jednoznačně něco, co choval Lucian ve velké úctě. Nebo možná minimálně ve vztahu k ní. Kousek po kousku se dozvídala víc a víc o jeho světě mafie. A Jordyn si byla velice jistá tím, že to nebylo to samé jako u motorkářů.

Jeho bratři bez jakýchkoli otázek přicházeli a odcházeli. I když byli velice hluční, k ní se vždy chovali uctivě. Jeho matka se tu objevila dvakrát a vždy sebou přinesla spoustu oblečení, různých produktů a věcí na ukrácení dlouhé chvíle pro Jordyn. Většina z toho byla stále ještě v taškách a krabicích, protože ty náklady za to ji děsily.

S jeho adoptivním otcem se však Jordyn na druhou stranu ještě tváří v tvář nesetkala.

„Ve skutečnosti jsi mi neodpověděl. Baví tě to?“

Lucian se hrdelně zasmál. „Srdíčko, já nejsem dobrý člověk. Líbí se mi peníze a nějak zvlášť se nestarám o to, jak je získávám. Nemíním dělat pro ostatní lidi dobré skutky. Takže mi tahle práce přijde prostě v pohodě.“

„Na mě jsi hodný,“ napadla Jordyn jeho tvrzení.

„To není to samé.“

„Proč ne?“

Lucian se po ní podíval pohledem, který ji zahřál až do morku kostí. Naprosto stačilo, když se na ni podíval. Jordyn zjistila, že Lucianovi oči promlouvaly mnohem častěji než jeho ústa a to, i když mluvil. Bylo zřejmé, že ze všech tří bratrů Marcello on byl tím nejtišším, ale pravděpodobně i tím nejnebezpečnějším.

Když ji pozoroval a to bylo často, bylo to znepokojující. Při jeho pevném pohledu si pomyslela, že možná vidí mnohem víc, než dává najevo. Ten muž ji viděl nahou, den co den ji pomáhal ošetřovat její zranění, když měla záchvaty paniky, dotýkal se jí, aby ji uklidnil, ale nikdy se na ni takhle nedíval, ani po ní nic nechtěl.

Lucian teď na ni zíral pohledem jako by ji chtěl. Bylo to jisté jako samo peklo.

Dokonce, i když ve všech těch věcech, které dělal, nebyl jeho zájem tak nestydatě zřejmý, Jordyn si byla jistá, že ji ten muž chtěl. Prostě to tak nějak věděla. Čím jí byl blíž, tím byl silnější. 

Jordyn toho muže chtěla. A z celé řady důvodů ji to děsilo

A ještě víc ji děsilo, že proti tomu nechtěla bojovat.

„Proč ne?“ znovu se zeptala Jordyn.

„Protože to tak prostě není, bella.“

„Já vím, co tím myslíš, Luciane,“ řekla mu.

„Dobře. V tom případě můžu s jistotou předpokládat, že se učíš. To srdíčko, jen prospěje nám oběma.“

Jordyn netušila, co na to říct, takže se rozhodla změnit téma. „Potřebuji sprchu.“

Lucian si odkašlal a nervózně se poškrábal na krku. „Necháš otevřené dveře?“

„Cože? Proč?“

„Protože se mi nelíbí pomyšlení na to, že bych je musel vyrazit, jen abych tě znovu z nějakého důvodu našel ve vaně v bezvědomí. Jestli necháš otevřené dveře, aspoň uslyším, pokud mě budeš volat, co cokoli jiného. Prostě… je nech otevřené. Prosím. Jen pro můj vlastní klid.“

No, jak by mu na tohle mohla říct ne, že?

******

Od doby, kdy se Brooklynský byt stal Jordyniným domovem, který neopouštěla, uplynulo třináct dní.

Teď stála před velkým zrcadlem, aby si prohlédla své tělo a zjistila, jak se jí hojila jednotlivá zranění. Přišlo jí to jako facka do obličeje. Udělat to, bylo ještě těžší, než si myslela. Některé z menších podlitin změnily svou barvu na světle nažloutlý odstín. Ty rány, které byly obzvlášť ošklivé, byly stále citlivé na dotek. Některé měly načervenalou barvu, jiné přešly do temně červeného zbarvení.

Rozseknutá kůže na bradě se už uzavřela, ale stále ještě nebyla v pořádku. Pořád ještě byla načervenalá a velice bolestivá. Stejně tak jako mnoho dalších ran na ramenou a zádech, které také pocházely od toho pásku. Zvykla si spát na boku, na své nezraněné ruce, protože to bylo jednodušší, než aby se probouzela celá ztuhlá a bolavá z ležení na mnoha stále nezhojených ranách.

Jordyn se pootočila a snažila se získat lepší výhled na třešňové květy, které měla vytetované na rameni, a které pokračovaly níž na záda. Část tetování byla bitím nenávratně poškozena. Na místech, kde byla kůže brutálně roztržená a krvácela, byla kůže spojena k sobě do jizev a tetování mělo zničený svůj tvar. Některé části by stačilo jen jednoduše znovu dokreslit. Jiná místa byla horší, a jejich oprava by vyžadovala mnohem víc práce.

Lucian ji ujistil, že pokud by to chtěla udělat, bylo by to to nejjednodušší. Ale zároveň jí dal jasně najevo, že ten, kdo by jí to tetování opravoval, by musel být někdo hodný toho, aby se jí mohl dotknout. Zřejmě měl problémy s tím, aby se jí jen tak někdo dotýkal, zvlášť co se týče tetování. Jordyn si nebyla úplně jistá, co si o těch připomínkách má myslet, ale rozhodně nepopírala to, že se jí líbil jeho přivlastňovací podtón v hlase, který se ani neobtěžoval skrýt, když o tom mluvil. Jordyn si všimla i toho, že když mluvil v jakékoli souvislosti o ní, o sobě, nebo o nich, téměř vždy to dělal tak jako by k sobě patřili. Dokonce si ani nebyla jistá, zda si to on sám uvědomoval.

Ta myšlenka ji stejně děsila, jako zaujala.

Upřímně řečeno, neměla dost odvahy, aby se Luciana otevřeně zeptala, co od ní chce, či co očekává.

Takže to brala den po dni. Ať už mezi nimi dvěma bylo cokoli.

Jordyn si byla jistá jednou věcí – něco tam bylo.

Stejně tak si byla vědoma všeho dalšího, dokonce i věcí, kterých si dřív nevšimla. Jak ji sledoval, když nemluvil. Jak se v jeho přítomnosti cítila příjemně a pohodlně, navzdory tomu, že věděla, že byl nebezpečným člověkem. Jak jí srdce v jeho přítomnosti zrychleně bilo. Jak cítila teplo, které se jí šířilo celým tělem, i při jeho nejnevinnějším doteku.

Jo, něco tam bylo.

Jordyn si chtěla být jistá, že její pobláznění tímhle mužem není jen výsledkem nějakého hrdinského komplexu, který vytvořila její mysl. Ne, že by na tom tak přehnaně lpěla, ale zároveň věděla, že jejich podivné spojení začalo už v okamžiku, kdy odtáhl závěs zpovědnice.

Jordyn nevadilo, ale tenhle malý byt jí neposkytoval od Luciana příliš soukromí, pokud byl vzhůru. Když se to tak vezme, tak spal jen zřídka kdy a jen výjimečně si krátce zdřímnul. Dokonce i v noci Lucian bytem procházel. A ráno zjistila, že byl fit, protože pak strávil část dne prací. Notebook měl stále zapnutý někde kolem a ať už pracoval na čemkoli, měl u toho puštěný jazz.

Mužova mysl běžela na plné obrátky a to dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Lucian se nikdy nezastavoval. Představoval prakticky perpetuum mobile. Bylo pro ni záhadou, jak jeho tělo i mysl dokázalo držet krok s jeho denním rozvrhem. Ona byla stále ještě celá slabá a unavená díky stále probíhajícímu zotavení. Navíc měla plnou hlavu starostí z toho, co ještě přijde. Jen pouhý pohled na Lucianovo tempo práce ji vyčerpával.

Takže když konečně jednou po návštěvě svého nejmladšího bratra Gia usnul na pohovce, Jordyn využila příležitost, v ložnici se svlékla a týden po tom zmlácení provedla svou vlastní inventarizaci škod pozůstatků škod na svém těle a to o samotě za zavřenými dveřmi.

Sakra. Vypadalo to strašně.

Příšerně. Nechutně.

Bylo směšné, jak jí někdo s těmi všemi modřinami a ranami mohl považovat za nádhernou.

Jordyn toho cítila spoustu. Rozhodně si však nepřipadala nádherná.

Krajkové kalhotky, které měla na sobě, byly drahé, pěkné a jemné. Rozhodně to nebyla věc, která by se v obchodech prodávala ve velkém balení v krabici po sedmi kusech. Ve skutečnosti našla tohle spodní prádlo v dlouhé, bílé krabici, kterou Jordyn donesla Cecelia Marcello, když jí sem vezla nějaké oblečení. Dostala je v několika barvách a k tomu i odpovídající podprsenky. V další krabici se stejným logem nahoře, našla další sady spodního prádla, tentokrát z hedvábí. Všechny věci byly v krabici jednotlivě baleny v hedvábném papíru. Matriarcha Marcellů Jordyn dala jasně najevo, že ty kousky takhle sama nebalila, že už tak byly zabaleny přímo v obchodě.

Jordyn se to nadmíru zřejmě drahé spodní prádlo snažila odmítnout, ale k ničemu to nevedlo. Cecelia dala víc než jasně najevo, že je jen na ní, za co, nebo když se to tak vezme, za koho, se rozhodne utratit své peníze. Že to není věc, o které by se dalo diskutovat. Žena pak pokračovala s tím, že tak jako tak v tom není žádný rozdíl, protože tyhle věci koupila za Lucianovy peníze a ne za své a Jordyn to tak jako tak potřebovala.

Její pozornost k sobě teď nepřitahovala ta krajka, která ji ležela na těle, ale obvazy, které měla na boku, a které ji kalhotky z poloviny zakrývaly. Poranění od rozpáleného nože se nehojila tak rychle, jak by Jordyn chtěla, ale Paulie ji ujistil, že to je normální. Hojení ran takového rozsahu trvalo mnohem déle a dřív, než vůbec začnou vypadat o něco lépe, potřebují spoustu pozornosti a péče. Vypálené místo mělo dobrých dvanáct centimetrů na šířku a deset centimetrů na délku. Spolu se spálenou kůží zmizelo i Gabeovo jméno.

Až se to zhojí, tak by se na místě tetování měla objevit svraštělá, nová, zjizvená kůže. Jordyn v tichosti zírala na obvaz. Dokud se za ní neozval hlas ani si nevšimla, že Lucian otevřel dveře ložnice.

„Milovala jsi ho?“ zeptal se.

Jordyn si zhluboka vydechla. „Bože, vyděsil jsi mě.“

„Zavřela jsi dveře. Bál jsem se o tebe.“

„Jednoho dne se přes to budeš muset dostat. Luciane, nemůžeš mě mít celou dobu pod dozorem a na očích. Nemůžu v tomhle bytě a v jeho bezpečí, navěky zůstat.“

„Ale ne dnes,“ odpověděl Lucian a v zrcadle se setkal s jejíma očima. „A neodpověděla jsi mi na mou otázku. Milovala jsi ho?“

Jordyn si byla víc než dobře vědoma toho, že na sobě nemá víc, než jen spodní prádlo, ale Lucian se choval tak jako by neregistroval. Přesto však, když se natáhla na postel pro volné tričko, které tam předtím odhodila, ji bleskově popadl za zápěstí, aby ji zastavil.

„Milovala jsi ho, Jordyn?“

„Záleží na tom?“ zeptala se.

„Nevím, zda by v tom tak jako tak byl nějaký rozdíl,“ připustil Lucian. „Jsem si dobře vědom toho, kde je a jak dlouho tam je. Ale jsem zvědavý.“

„Tak pokud v tom není rozdíl, tak proč se ptáš?“

„Chci vědět, kde si u tebe stojí.“

„U mě,“ opakovala Jordyn.

„Hmmm. Tady,“ řekl Lucian, natáhl se k jejímu spánku a pak přejel dolů k jejímu srdci. „A také tady.“

„Luciane, víš toho o mně spoustu, aniž by ses zeptal.“

Na rtech se mu objevil lstivý úsměv. „Vadí ti to?“

„Ne, ale dráždí to moji zvědavost.“

„Můj otec prověřil tvoji minulost. Velice do hloubky. Nejdřív se mi to příliš nelíbilo, ale poté, co to udělal a donutil mě projít si zprávu. Takže ano, vím toho o tobě spoustu, ale tebe neznám, srdíčko. V tom je ten rozdíl.“

Jo, upřímnost je to nejlepší, ale bože.

Skutečně?

„A tohle je prostě v tvé rodině normální postup?“ ostře se zeptala.

„V našem životě není nikdo nijak nedotčený. Zejména lidé, kteří by mohli mít vliv na syna velkého zločineckého bosse. Je tu naše dynastie a ta není otevřená pro všechny. Nepřísluší mi, říkat mému otci, co si může nebo nemůže dělat. Už jsem to zkusil, ale jeho rozhodnutí by to stejně nezměnilo.“

To jí skutečně nepomohlo cítit se lépe. „A já jsem tím druhem lidí, které má tendenci držet stranou?“

Lucianův smích se změnil v hluboký rachot, při němž Jordyn uvnitř pocítila něco divného. „Ne. Ty jsi druhem člověka, díky kterému jeho syn ztratil svou hlavu. Druh dívky, která odvádí jeho kapa od své práce, nutí ho spát ještě méně, než obvykle a vytrhuje ho z jeho soustředění na svou rodinu. Tohle není ten druh lidí, které můj otec drží co nejdál. Jsi typem ženy, o které chce vědět. Vědět naprosto přesně, co s jeho synem děláš. Chápeš?“

Svým způsobem to bylo podivné.

„Takže o mně víš všechno?“

Lucian přikývl. „Z většiny. Fakta.“

„To není fér,“ zamumlala Jordyn.

„Proč?“

„Tohle. My. Já o tobě prakticky nic nevím.“

„Víš o mně mnohem víc, než většina ostatních lidí,“ odpověděl Lucian. „Víš, co jsem, co dělám. Setkala ses s mými bratry, s mojí matkou. Víš, že jsem adoptovaný. Třináct nocí jsem spal ve vedlejší místnosti a ani jednou jsem se s tebou nepokusil šukat. Měl jsem spoustu žen, ale ani jedné z nich jsem nedovolil spát ve své posteli až do rána. I když v zájmu upřímnosti jsem dost času strávil tím, že jsem myslel na to, že bych s tebou spal. Nebo aspoň jsem přemýšlel, jakou bys byla milenkou, protože chci, abys byla moje.“

Ach, Bože. Tohle nepomáhalo.

„Tehdy jsi se mnou byl v noci v posteli.“

„Ale ne proto, abych se s tebou vyspal. Chtěl jsem tě uklidnit, abys nemusela myslet na své noční můry, které tě tak strašně trápily.“

„Políbil jsi mě.“

Lucian se ušklíbl. „Připouštím, že to bylo poprvé.“

Jordyn se při té podivné poznámce narovnala. „Říkal jsi, že jsi -“

„Pro mě? Ano.“

„Ale je ti dvacet sem. Sám jsi říkal, že jsi jich měl spoustu. Nedává to smysl. Můžeš s někým spát, ale nepolíbit?“

„Líbání je láskyplné,“ řekl Lucian tiše a ústa se mu zkřivily do tenké čárky. „K ženám, které jsem si vzal do postele, jsem necítil žádnou lásku.“

„Sex je láskyplný,“ namítla Jordyn.

„Ne vždy. Sex je potřeba, touha. Něco, za čím se nemusí skrývat pocity, které by to ovlivňovaly. Přitažlivost není to samé jako náklonnost.“

„Právě jsi řekl, že jsi na mě myslel jako na milenku, ale políbil jsi mě. Se mnou to tedy není to samé jako s jakoukoli jinou? To také nebyly milenky?“

„Ne,“ znovu řekl Lucian. „Nikdy jsem se o žádný vztah nepokusil. Už od samého začátku jsem byl co nejupřímnější v tom, jak to skončí.“

„To zní jako nějaká obchodní dohoda.“

Lucian pokrčil rameny. „Jestli to tak chceš vidět, proč ne?“

„Co pak pro tebe znamená milenka?“ zeptala se zvědavě Jordyn.

„Někdo, kdo je schopný získat mou touhu a láskyplnost.“

A polibek, pomyslela si Jordyn nepoddajně.

Někdy nebyla vágnost Lucianova vyjádření tak mlhavá, jak si on sám myslel.

„Teď už toho nech. Řekni mi, milovala jsi ho?“

„Gabe byl můj nejlepší přítel. Staral se o mě, dohlížel na mě a chránil mě. Poskytl mi spoustu prvních zkušeností v bezpečí, s důvěrně známým člověkem, kterému jsem věřila. Zároveň vyrůstal v očekávání, že bude mužem, který mohl mít, kohokoli chtěl a kdykoli chtěl, zatímco jeho dívka na něj doma prostě čekala, až se vrátí, až bude připravený. Nesnažila jsem se jeho víru změnit, ale i když jsem byla tak mladá, jak jsem byla, díky tomu jsem si před ním vše, co jsem měla, chránila.“

„Jako třeba své srdce,“ řekl Lucian.

„Přesně tak. Takže odpověď na tvou otázku, je Luciane, ne. Nemilovala jsem Gabea romantickým způsobem, protože on se dělil o svůj život se spoustou dívek a já jsem chtěla být tou jedinou.“

„To je něco, co potřebuješ?“

Jordyn se usmála a vzpomněla si na jeho slova, když se poprvé po tom útoku probrala. „Jo, to je něco, co potřebuji.“