Lucian - 6. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Holky, jedna z nejtěžších kapitol v knížce, která se mi skutečně těžko překládala. Kapitola, kdy si Will Veta jako vůdce Synů Pekla vybije svou zlost na Jordyn a nepopsatelně ji ublíží. Obrovská škoda, že Lucian neprosadil svou a svou vyvolenou si hned neodvedl pryč… Sinnel

Jordyn se zabalila do tenké deky a přitáhla si ji těsněji kolem ramen. Nebyla jí zima, ale brala to jako jistou formu pohodlí. Mít možnost něčeho se držet a být v teple. To jediné, co teď cítila, byla samota.

Ode dne, kdy se v Legs objevila rodina Marcellů a udělala tam scénu, kterou udělala, uplynuly již čtyři dny. Jordyn se následující dny neobtěžovala s tím, aby šla do práce, i když to místo bylo otevřeno každý den v týdnu. Velice dobře věděla, že pravděpodobně byla v obrovských problémech. Ale aspoň zavolala, aby o sobě dala vědět. I když si nebyla úplně jistá tím, jak moc ji Ron věřil její výmluvu o tom, že byla nemocná.

Jordyn se stěží podařilo přežít minulý týden, aniž by se musela svléknout. Will se stále někde ukrýval, takže doufala, že to poslední, na co mohl myslet, bylo dělat ji ze života peklo.

Jak ho tak znala, tak to tak pravděpodobně nebylo.

Když Chaz na Jordyn vyplivl, že teď je majetkem klubu, věděla až příliš dobře, co to znamená. Ochrana, kterou měla díky Gabovi, jeho známka na jejím těle a jeho postavení v klubu – to všechno bylo pryč. Chaz možná nebyl ničím víc než jen hodně nízko postaveným členem klubu, ale pravděpodobně musel mít nějaké důvěrné informace a to dřív, než je měla Jordyn.

To poslední, co Jordyn chtěla, bylo dopadnout tak jako ostatní dívky. Celou tu dobu vystavené, aby mohly být využity jakýmkoli členem a z jakéhokoli důvodu, který kdo považoval za vhodný. A to až do okamžiku, kdy zvládly stát na nohou. Život, který si myslely, že chtěly nebo který musely žít, nebyl takový, jaký by si přály.

„To, co potřebuješ, srdíčko, je bezpečí?“

Jordyn by skoro ráda věděla, co by se stalo, kdyby řekla ano. Dokázal by to Lucian zařídit? Pravděpodobně ne. Jestli byla majetek, tak to bylo všechno, co byla. Něco, co vlastnili. Neměla tu žádnou cenu, nic za to nedostala. Ti chlapi si prostě brali, co chtěli a kdy to chtěli. A přesně tak, jak to Chaz řekl. I když jim nebude po vůli dobrovolně, tak si ji tak jako tak vezmou.

Co je to za muže, kteří chtějí ženu, i když ona to nechce.

Mami, nenávidím tě, pomyslela si Jordyn zlomeně.

Byla to jednoznačně Sandřina vina, že dostala svou dceru do téhle situace a nechala ji tu, aby se s tím vypořádala sama. Ale vztek musela nechat stranou. Aspoň, že měla Jordyn pocit jako by takhle svým způsobem dělala něco užitečného, když vezme v úvahu ty zatracené věci, které by v klubu mohla dělat.

Uteč, šeptalo ji něco uvnitř.

Jistě, Jordyn by se mohla pokusit utéct, ale jak dlouho by to trvalo. Už dřív se o to některé dívky pokusily. Některým se to podařilo jen na pár měsíců, některým na celé roky. Ale nakonec to vždycky skončilo. Někdo, kdo znal někoho, kdo znal někoho jiného, kdo možná zahlédl tu dívku, i když utekla i ze státu. Klub je sledoval každý zatracený okamžik.

Když utekly a pak je našli, vždycky to bylo ještě horší.

Jordyn se zachvěla jen při tom pomyšlení, natož při vzpomínce.

Jakmile byla dívka chycena, mohla očekávat za své činy trest. Nikdo neutekl. Klub byl na celý život.

Tresty byly obvykle plné násilí a veřejného zhanobení. Vždy se odehrávaly před celým klubem, jak ženami, tak i muži. Viděla dívky, které měly zbitý každý centimetr své kůže a pak, jakmile byly samá modřina a krev, tak byly využity muži, před kterými se snažily uniknout.

Jordyn by jim to nedala.

Největší nadějí každé dívky, která se stala ničím víc, než jen majetkem klubu, bylo příliš zestárnout nebo se stát pro muže opotřebovanou. Stát se ženou, kterou nechtěli, protože už jí měli dost. Tyhle dívky obvykle skončily na drogách, takže už jim bylo ve výsledku jedno, co se s nimi stalo. Jakmile k tomu jednou došlo, byly pak zapomenuté.

Škoda však v té době byla již dokonána.

Jordyn na sobě však naneštěstí měla lesk nové hračky. Někteří motorkáři po ní pokukovali už celé roky. Jejich velice otevřené komentáře byly víc než jasnou známkou toho, co by s ní rádi udělali, pokud by dostali tu možnost.

Jordyn bylo zle.

Aspoň, že její dnešní výmluva do práce nebyla naprostou lží.

Zvonění mobilního telefonu vrátilo Jordyn s trhnutím zpátky do reality. Zašmátrala po přístroji a zvedla hovor dřív, než stihl spadnout do hlasové schránky.

„Ahoj?“

„Jord?“

Jordyn při zvuku ženského hlasu svraštila obočí, i když věděla naprosto přesně, kdo to je. Striptérka z Legs, která si podle barvy svých hořících červených vlasů říkala Ruby. Byla také ženou jednoho z členů motorkářů. Svlékala se, protože ji bavilo tančit. Ale pro Jordyn bylo záhadou, proč jí volá.

„Ruby, ahoj. To tě Ron donutil zavolat mi, abys mě zkontrolovala, či co?“

Dívka se pokusila zasmát, ale ten zvuk byl strojený a plný napětí. „Jord, poslouchej. Ehm, tohle je důležité, jo? Byla jsem s Donniem v klubu, abych si vyzvedla nějaké věci. Byl tam Will a nevypadal šťastně. Skutečně, opravdu ne šťastně, Jord. Takže, ehm, míří k tobě.“

Jordyn ztuhla. „Cože?“

„Míří za tebou a má s sebou pár chlapů,“ řekla Ruby rychle. „A omlouvám se, ale musím běžet. Donnie mi řekl, abych ti nevolala, a kdyby se to dozvěděl, nakopal by mi zadek. Takže musím jít.“

„Počkej!“ vykřikla Jordyn do telefonu a prakticky z gauče vyskočila. „V kolik to bylo?“

„Jako teď? Nebo asi tak před deseti minutami. Už jsem šla a oni se připravovali. Omlouvám se, ale už skutečně musím jít.“

Ruby zavěsila a telefon zůstal němý. Jordyn se horečně rozhlédla po svém bytě a snažila se najít něco, co by jí mohlo pomoci, aby se zachránila před tím, co se mělo stát. Její byt byl jen asi dvacet minut chůze od klubu. Autem možná tak deset minut. Takže času nebylo nazbyt.

Rychle pomyslela na revolver, který kdysi její matka ukryla ve své ložnici ve skříni, ale věděla, že to by nepřineslo nic dobrého. Ježíši, vždyť tu věc celé roky ani nečistila, protože ani netušila, jak na to a nikdy neměla potřebu tu zbraň použít. Ruby řekla, že se blíží víc než jeden muž. A všichni budou mít své vlastní zbraně.

Kdyby nic jiného, tak to, že by jim mávala zbraní před očima, by je rozzuřilo ještě víc.

Nezáleželo na tom.

Navíc její zatracený bytový dům měl na vstupních dveřích zámky, které dokonce ani nefungovaly. Jordyn už zaslechla nezaměnitelné dunění motorek. Nejméně čtyři. Celým tělem jí jako jed projela panika. Ztuhla na místě. Cítila, jak jí stoupá do krku nevolnost, ale donutila se jí potlačit.

Nebylo absolutně nic, co mohla udělat. Pokud by zavolala policii, riskovala by později ještě horší odplatu. Pokud by utekla, bezpochyby by ji dostihli ještě dřív, než by se stačila dostat ven z budovy. Kdyby křičela, bylo by to jen zasraně ještě mnohem horší.

Jediné, co mohla udělat, bylo ovládnout se. Jordyn potlačila strach, znovu si sedla na gauč a v televizi zapnula hudební kanál. Jeho zvuk by mohl přinejmenším aspoň trochu potlačit trochu křiku a čehokoli dalšího. Nepotřebovala vyděsit zbytek lidí na patře. Stejně by to nepomohlo. Ten druh lidí, který tu v sousedství žil, nepatřil k těm, kteří by volali policii.

V duchu zalitovala, že si ráno s pomerančovým džusem nedala Xanax (lék na léčení úzkosti). Díky němu by teď byla její situace mnohem snazší.

Ani ne za pět minut se ozvaly hlasité rány na dveře. Jordyn to ignorovala. Will ještě jednou zakřičel její jméno, stejně ponižujícím způsobem jako vždy a dožadoval se, aby otevřela dveře, jinak že to udělá za ni.

Jen do toho, pomyslela si a náhle byla klidnější než dřív.

Možná to bylo tím, že si Jordyn uvědomila v tom krátkém časovém úseku, který proběhl od doby, kdy zaslechla rachot motorek a teď již zvuk mužů mířících do jejího bytu, co jí vlastně může potkat a co jí mohli udělat. Ublížit jí, jistě. Vyděsit jí, to rozhodně. Vzít si to, co nebylo jejich, ano. Tohl ji, ale ve skutečnosti neděsilo. Jordyn se s tím dávno smířila, protože se bohužel naučila, že všechno co jste v životě měli a bylo vám drahé, si nakonec stejně vzali.

To jediné, co jí Will vzít nemohl, byla její mysl, její životní síla a její osobnost. Tohle všechno bylo její.

Pokud mu to nedovolí, nemže to zničit.

Když vykopli dveře jejího bytu, Jordyn ani nemrkla. Prostě položila dálkové ovládání na stůl a povzdechla si. Vzhledem k tomu, jak chabé ty dveře byly, to na ni neudělalo žádný dojem.

„Co jsem ti řekl, ty děvko?“ zeptal se Will. Ta slova vyplivl jako nadávku.

Jordyn se postavila a sledovala ty čtyři muže, kteří se nacpali do jejího bytu. Zadkem zavřela dveře. Nebo aspoň tak dobře, jak jen to šlo, vzhledem k tomu, že byl zničený jejich rám. Neobtěžovala se tím, že by uvažovala nad ostatními muži. Neřešila, kdo to byl. Pravděpodobně banda jeho přisluhovačů. Nikdo příliš důležitý. Raději se zaměřila výhradně na Willa.

Ten muž byl odporný, tak jako vždy. Dobrých třicet kilo nadváhy, nutně potřeboval oholit. Navíc na něm byl zřejmý nedostatek osobní hygieny, který křičel z každého póru jeho kůže. Jordyn též zaznamenala, že byl buď opilý, nebo pod vlivem drog. Možná směsice obojího.

A vzhledem k tomu, že nebylo ani poledne, to nebylo dobré znamení.

„Dobré ráno, Wille,“ řekla tiše Jordyn a nabídla mu sladký úsměv, o kterém věděla, že ho jen nasere.

„Kde jsi byla, co?“ zeptal se hlasitě Will a odplivl si. „Ron řekl, že jsi nebyla v práci ani jsi netancovala. Navíc se ke mně dostaly od vyhazovače řeči o nějakém bastardovi, který mu strčil zbraň přímo do obličeje, když se snažil vzít si to, co bys mu tak jako tak měla dát sama.“

Ostatní tři muži Jordyn obklíčili, ale ona se ani nepohnula. Měli ruce založené na prsou a sledovali ji temnými pohledy, takže věděla, že by to byl jen zbytečný pokus.

„To je to, co teď děláš, když nepracuješ, zlato?“ ukázal na ni Will jednou rukou, zatímco druhou si rozepínal svůj mohutný kožený opasek s kovovými hroty, který nosil. Při téhle činnosti se Jordyn neubránila tomu, aby ukázala trochu strachu. „Taháš se s italskou spodinou a dovoluješ těm mafiánům, aby s tebou šukali, zatímco členům klubu nedovolíš, aby se tě byť jen dotkli?“

Jordyn si olízla rty a snažila se najít slova, která by jí pomohla, ale nic jí nenapadlo. „Ty muže neznám.“

„Lžeš,“ zavrčel Will. „Slyšel jsem své chlapy, jak mluví o tom, že to vypadalo, jako by se ti jeden z nich tak moc líbí, a dokonce kolik pozornosti ti věnoval on. To je to, co chceš? Být nějaká malá zasraná mafiánská princezna? Italská děvka?“

Zvuk toho, jak Willův pásek vyklouzl z poutek jeho kalhot, byl skličující.

Najednou to vypadalo, že všechny Jordyniny svaly zareagovaly. Měla by dostat výprask od tohohle muže, dovolit mu, aby ji ponížil a nazýval jí jakýmikoli jmény, které se mu zlíbí. Ale neměl by se ji dotknout – rozhodně ne ji znásilnit.

Jordyn se otočila, aby se rozběhla, i když si nebyla jistá kam. Ve všech směrech byli muži a Will byl jen pár centimetrů od ní.

Nebyl v tom žádný rozdíl. Nikam daleko se nedostala.

Ostrý dotek kůže, který přistál Jordyn na zádech, její tělo zmrazil. To tenké tílko se špagetovými ramínky, které nosila, rozhodně nebylo žádnou překážkou, která by zmírnila dopad úderu. Bolest jí vystřelila po celých zádech až k ramenům a doputovala až na její spodní čelist. Připadalo jí jako by se každý z těch kovových cvoků, který byl na pásku, zaryl přímo do její kůže. Nejhorší bolest byla v obličeji a Jordyn si byla jistá, že ji roztrhl kůži.

Dopadla na kolena na zem a zvedla jednu ruku, aby si aspoň trochu před druhým úderem ochránila hlavu a obličej.

Pásek znovu dopadl na její rameno, paži a bok. Další, třetí úder, byl stejně tak silný a rychlý, jako první dva a dopadl na její nahá stehna, těsně pod místo, kde ji končila látka bavlněných šortek, které nosila na spaní.

Bolest byla nesnesitelná. Nemohla myslet, nemohla dýchat. Mezi jednotlivými ranami nebyl žádný čas, kdy by se mohla pohnout. Pásek opakovaně dopadal na stejná místa, ničil kůži, na kterou dopadl a jí naskakovaly modřiny a otoky. Všechno oblečení, které měla na sobě, bylo zničeno.

Jordyn znovu pocítila nutkání zvracet, ale tentokrát to nedokázala ovládnout. Spolu se slzy měla v ústech i žluč.

Ale neprosila. Nežadonila, aby přestal nebo polevil. Aby ji nechal na pokoji, aby odešel z jejího bytu.

Ani se nezeptala, proč to dělá.

Jordyn na tenhle den čekala celé roky.

Celou dobu Will pokračoval ve svém většinou nesrozumitelným chvástáním, výkřicích a mumlání věcí, které Jordyn nechápala. Konečně na její již zničené tělo dopadla poslední rána a ona uslyšela, jak pásek dopadl na podlahu.

Byl to konec? Bylo tohle všechno, co měl v plánu?

„Zapalte to,“ uslyšela Willův požadavek.

Co to znamenalo? Jordyn v sobě ta slova zdusila. V ústech cítila kovovou pachuť krve. Bolestivě se přetočila na záda. „Ne, ne.“

„Chyťte ji. Držte ji na zemi!“

Někdo odkopl konferenční stolek. Cizí paže znemožnili Jordyn bojovat. A ona se snažila. Kopala, mlátila kolem sebe, oháněla se pěsti. Vším, co si myslela, že by mohl pomoc, ale nepomohlo.

Jordyn slabě ucítila něco, o čem si myslela, že je propan jejího sporáku a zahřívaný kov. Vnitřnosti jí sevřela panika.

„Ne! Nedotýkej se mě!“ vykřikla.

„Sundejte to,“ nařídil Will.

Co?

Jordyn byly z těla strženy zbytky tílka. V těle znovu pocítila mráz spojený s pomstou a byla naprosto ztuhlá. Matně vnímala Willův obličej, jeho grizzlyho úšklebek, který opanoval jeho rysy. Jen v jeho pohledu bylo mnohem víc ďábelskosti, než kdokoli tušil. Jen, aby ji vyděsil ještě víc, zvedl nůž, který byl široký minimálně pět centimetrů. Jordyn najednou naprosto pochopila, proč chtěl, aby zapnuli její vařič, i ten dřívější zápach. Kov se v propanovém ohni rozzářil, ale teď to vypadalo, že začal chladnout.

Věděla, že si nepomůže. Vůně propanu byla stále velice silná. Will prostě zas a znovu rozehříval nůž, až byl konečně se svou prací spokojen.

„Tohle tetování pro tebe nic není, Jordyn. Pro mě nic neznamená. Už tě ani neochrání, ani tě dál neudrží v bezpečí. Takže víš, co s ním teď udělám?“

Ach, Bože. Ne.

Jordyn se zachvěl spodní ret. Oči se jí zalily slzami, ale odmítla, aby ji znovu viděli zhroucenou. „Táhni k čertu, Wille.“

Usmál se. „Jak víš, právě tohle jsem měl udělat tvé matce, tak jak jsem chtěl. Hodit tu děvku na zem a donutit jí udělat přesně to, čím měla být. Ona mi to nedala, ale já si to měl vzít. Děvka, kterou bych pak dal všem ostatním. Stejně jako to, že nebyla ničím jiným, než jen děvkou.“

S těmito slovy přitiskl rozžhavenou čepel kovu naplocho přímo na Jordyninu kyčelní kost, přesně na místo, kde měla vytetované Gabeovo jméno.

I když byla bolest z bití šílená, tahle bolest byla nepopsatelná. Na kratičký okamžik nic necítila a pak to pálilo tak, jako by jí na tělo nalil kyselinu. Pokožka jí pálila až do morku kosti. Tělo instinktivně zareagovalo na bolest, takže se snažila dostat z dosahu nože a odstrčit ty šílené ruce. Nic nepomáhalo. Jordynin křik byl ztlumen složeným opaskem, který ji strčil do úst.

Chutnal přesně tak odporně, jako byl Will. Špinavě a upoceně. Staře a použitě.

Jordyn netušila, kolik času uplynulo, než ten nůž zvedl. S ním doslova odtrhl i pruh jejího spáleného masa. Pak, bez jakékoli přestávky, tak přiložil další. Znovu se jí chtělo zvracet a dusila se svou vlastní žlučí.

„Buď vděčná, že neudělám stejný proces i se zbytkem, zlato.“

Ten proces zas a znovu opakoval. S každým dalším přiložením hořícího kovu mizelo Gabeovo jméno.

Možná za to mohl její vysoký práh bolesti, ale Jordyn se nepodařilo omdlít.

Konečně to s nožem skončilo.

Will se postavil a kývl na muže, kteří Jordyn pustili. Ani se nepohnula. Zůstala ležet na podlaze, lapala po dechu a v ústech cítila příchuť zvratků. Nebylo absolutně nic, co by mohla udělat.

„Majetek klubu, Jordyn. To je to, co teď jsi. Očekávám, že se tak budeš chovat,“ bezcitně vyslovil Will. Ten krutý záblesk v jeho očích pálil ještě víc, než rány po pásku a spáleniny po noži. „Ošetři si to sama. Máš týden. Poté očekávám, že budeš zpátky v klubu u zasrané tyče, přesně tak, jak bys měla být. Taky si dej pozor na to, abys zakryla všechny modřiny.“

Nic víc vyřčeno nebylo. Ani jeden z ostatních mužů, kteří tu byli, nepromluvil.

Jordyn stěží vnímala, jak se otevřely dveře jejího bytu, které se pak se zabouchnutím zavřely.