Lucian - 4. kapitola

Překlad: Sinnel
Kor.: Jitka

Vítejte ve vztazích v rodině Marcellů, ve které Antony vládne tvrdou rukou. Lucianův otec již tuší, že se s jeho synem něco děje, a je rozhodnutý, zjistit co. Rozhodně se nejedná jen o plané tlachání otce se synem. A Lucian znovu zahlédne ženu svého života, a to na místě, kde by ji rozhodně nečekal… Sinnel

„Srovnej si to v hlavě, jo?“

Lucian při frustrovaném tónu svého otce téměř nadskočil. „Promiň?“

Řidič zatočil doleva, čímž poskytl Lucianovi drobnou přestávku od otcovské kontroly, protože se podíval z okna, aby viděl, jak blízko jsou u svého cíle. Obvykle jel s Antonym v autě Dante, zatímco v druhém je za nimi následovali Gio s Lucianem. Dneska to bylo jinak.

V poslední době se na něj jeho rodiče až příliš soustředili. Neuplynul ani jeden den, aniž by se v jeho bytě neobjevila matka nebo otec. Jistě, být Italem znamenalo, že jejich rodina k sobě měla daleko blíž než běžné rodiny, a každý z nich se zajímal o věci těch ostatních, ale v poslední době to bylo ještě víc frustrující než kdy jindy.

„Od té doby, co jsme byli minulý týden v kostele, jsi mimo,“ pokračoval jeho otec a znovu se zahleděl na svého syna. „Luciane, potřebuji tě tady, zvlášť dneska v noci. Dante se vždycky mnohem víc zaměřuje na to, aby sledoval mě, než aby si kryl svá vlastní záda. Gio, když na to přijde, je až příliš zaneprázdněný tím, že se snaží přijít na to, co má nebo nemá dělat. Ale ty? Ty jsi ten, kdo na to jde zpříma. Ty vidíš všechno. Víš, že se něco děje, ještě dřív, než kdo jiný. Potřebuji to od tebe. Jestli to nezvládneš, potřebuji to vědět hned teď.“

Lucian si povzdechl. „Jsem tady. Jsem v pohodě.“

„Chováš se jako nějaký cafone,“ odvětil unaveně Antony. „Ať už je za tím cokoli, dostaň to ze sebe dřív, než dneska večer dorazíme k těm sračkám.“

Ty sračky pro dnešní noc představoval striptýzový klub, který vlastnil a řídil jeden z hierarchicky postavených členů gangu Synů Pekla. Všechny požadavky na setkání mezi zločineckou rodinou Marcello a klubem těch motorkářů zůstaly bez odpovědi. Antony a jeho synové však nebyli z těch, kdo by se byli ochotni smířit s ignorací. Bylo zřejmé, že motorkáři nechápali, jak funguje organizovaný zločin. Jestli nebyli šťastní lidé v sousedství, pak jste nebyli šťastní ani vy.

A Marcellové nebyli šťastní.

Nejlepší čas, kdy se ukázat ve striptýzovém klubu byla doba, kdy byl otevřený a byl tam čilý obchod. Tak jako tak to měli v plánu. Antony chtěl způsobit svým vlastním způsobem rozruch, a jeho synové byli víc než nadšeni, aby ho přitom podpořili.

„Nic to není,“ řekl rozhodně Lucian.

„Nesnáším, když mi lžeš, Luciane. Jsi v tom příšerný.“

„Kolik chlapů máme uvnitř lokálu?“ zeptal se ve snaze rozptýlit svého otce.

„Šest. Podle Danteho je většina stálých zákazníků členy klubu, ale kromě toho je tam i pár normálních zákazníků. Radši se nebudu vracet domů s vůní striptýzového klubu. Jinak mi to dá tvá matka pěkně sežrat.“

Lucian se ušklíbl. „Nedokážu si představit, že bys mohl vonět po striptérce.“

„To určitě ne,“ zamumlal polohlasně Antony. „Až se přestaň vymlouvat.“

„Christo, Papà. Nevymlouvám se. Prostě k tomu nemám co říct.“

„Kromě toho, že jsi dohlížel na svůj gang, pracoval jsi vůbec tenhle týden?“

Ne, nepracoval. Lucian po celém New Yorku vlastnil půl tuctu restaurací a několik kancelářských budov, které pronajímal. Jistě, měl pod sebou spoustu lidí, kteří se starali o všechny jeho obchody, ale také on musel odvést svou poctivou část.

Otec i bratři měli své podíly v obchodech s nemovitostmi a to jak v obytných, tak i obchodních a v kasínech. Lucian s nimi občas do něčeho fušoval jako jejich partner, ale většinou dával přednost práci na svou vlastní pěst.

Nezákonným aktivitám jejich rodinných obchodů určitě pomáhalo to, že měli legální obchody, za které bylo možné skrýt ostatní, nelegální věci.

„Jednou za čas si můžu dopřát dovolenou, tati.“

„Pokud každý měsíc uvidím včas výsledky tvé práce, tak jistě.“

Lucian se snažil nemračit, ale nemohl si pomoci. „Prostě jsem potřeboval pauzu. Čas na přemýšlení.“

O modrooké dívce, o které nic nevěděl. Každý den a každou noc. Dokonce ani silná dávka trávy a whisky nedokázala odvést jeho pozornost od ní na tak dlouho, aby na ni přestal myslet. Lucian stále toužil vědět, kdo je ta tajemná dívka.

A sny, které se mu každou noc zdály, též nepomáhaly k tomu, aby od ní dokázal odvést své myšlenky. Kdyby to byly pouze sny, možná by se z toho dokázal vzpamatovat. Ale ty sny byly naplněny těmi nejdráždivějšími představami.

Horká ústa, která se těsně svírají kolem jeho penisu, jak ho laská svým jazykem. Rty měkké jako ten nejjemnější samet, nadýchaný a hladký. Jak ho sají celou cestu až ke kořenu. Oči barvy rozbouřeného moře, jak se na něj dívají skrz husté, tmavé vlasy, zatímco ona se téměř škádlivě zubí těsně u vrcholu jeho penisu. Lucian prakticky cítil dotek jejích hedvábných kadeří ve svých třesoucích se rukou, jak je svírá v pěsti, zatímco ona ho dělá ústy. Dokonce, i když neznal její jméno, cítil, jak ho hluboce nasála až do krku, jak před ním klečela na kolenou. Pot, který mu stékal po páteři, zatímco on sám byl unášen do horkého zapomnění.

Pak přesně tak rychle, jako k němu ta fantazie přišla, se změnila na něco jiného. Jak na něm jezdí, nebo jak on klečí za ní na kolenou. A když tam byla, vždycky se na něj dívala. Přímo těma svýma očima buď zpříma, nebo přes rameno, jak do těžkého vzduchu v nezvučném stenu vydechoval její jméno.

Ježíši… Lucian se v tom ztrácel.

Ty sny skončily vždycky stejně - přesně předtím, než vyvrcholil. Třísla mu hořela, břišní svaly měl napnuté v očekávání blížícího se orgasmu… Dio, byl tak zatraceně blízko, když ji jako lusknutím prstů ztratil. Vždy se probudil, ještě frustrovanější, než naposled.

Aspoň, že mu ty sny poskytly víc než dostatek inspirace, aby se mohl dokončit sám… v bolestivě chladné sprše.

„Je to kvůli některé z těch žen, za kterými běháš?“ zeptal se Antony a vytrhl Luciana z jeho myšlenek.

Lucian se donutil nezasténat. Trochu si na svém sedadle poposedl, aby zakryl svou zatracenou erekci, které se nemohl zbavit díky své hyperaktivní mysli a těm snům, na které nedokázal nikdy zapomenout. „Neběhám za ženskými. To by jednoduše znamenalo, že mám s nějakou, nebo víc než jednou, vztah a to nemám.“

„Nepovažuješ sex dokonce, i když nejsi ženě věrný, za vztah?“

„Ne,“ procedil Lucian skrz zuby. Už znovu začínala vystrkovat růžky jeho frustrace. „Považuji to za šukání. Ty ženy vědí, co chci a je to ta samá zatracená věc, kterou chtějí i ony.“

„Jo, to beru,“ odpověděl Antony s potřesením hlavy. „Nevím, kde jsem s vámi třemi udělal tu pekelnou chybu. Nikdy jsi neviděl, že bych tvou matku podvedl. Vždy jsem se jí věnoval a byl jí věrný. Nechápu, proč nemá žádný z vás zájem najít ženu, se kterou by si založil rodinu a usadil se.“

„Dante si potřebuje najít ženu,“ odsekl Lucian rozhořčeně. „Po tobě bude Donem on. To od něj je požadováno, aby byl přijatelný, až se rozhodneš odejít. To je jeho odpovědnost, ne moje. Takže Gio ani já, si nepotřebujeme najít ženu. To nemá nic společného ani s tebou, ani s mámou.“

„Tak proč tomu v tom případě nevěřím?“

Lucian věděl naprosto přesně, proč. Antony Marcello byl jedním z nejbrutálnějších a nejnemilosrdnějších zločineckých bossů v Severní Americe. Byl to muž, který zabil svého vlastního tchána a pak si vzal jeho trůn, jako by byl vždycky jeho. Vládnul své části rodiny Cosa Nostra železnou pěstí. Od svých mužů nečekal nic jiného, než naprostou dokonalost. Byl známý tím, že co se týkalo jeho obchodů, zacházel tak daleko, jak chtěl a mohl.

Ale Antony Marcello byl také otcem tří synů. Chlapců, které vychoval a miloval.

Svých chlapců.

Lucian netušil, proč se o něj jeho otec obával tak, jak se obával. Tohle bylo mnohem víc, než to bylo běžné.

„Nevím, ale je to pravda. Není to kvůli tobě ani Cecelii. Nech to plavat.“

*****

Dostat se přes ochranku u vstupu do striptýzového klubu bylo až hloupě jednoduché. Dva muži s výrazem buldoků se ani neobtěžovali s tím, že by některého z Marcellových mužů zkontrolovali. Lucian usoudil, že to bylo spíš ze zvyku, než čímkoli jiným. Členové motorkářského klubu pravděpodobně nosili tolik různých zbraní, že by stejně jakákoli kontrola byla bezpředmětná.

Ne, že pokud by byly jejich zbraně nalezeny, by byl kdokoli z nich ochotný se jich vzdát.

Synové následovali svého otce, vedl je klubem dovnitř ke stolu nebo boxu, který si chtěl vybrat. Lucian tušil, že si jeho otec vybere jeden z těch, který mu umožní sedět zády ke zdi a zároveň přitom mít výhled na celý prostor nebo aspoň jeho většinu. A s tím souhlasil. Antony rychle vybral jeden z rohových boxů, byl potažený vybledlou kůží a v každém ohledu vyhovoval, proto do něj vklouzl. Lucian, Dante a Gio se usadili vedle něj.

„Ohledně pití tomuhle místu nevěřím,“ zamumlal Dante pod vousy.

„Rozhodně to není žádný z Giových klubů,“ souhlasil Lucian.

„Gio ve svých klubech nemá žádné ženy, které by tam tancovaly nahé, synu. Díky Dio za ty malé zázraky.“

Gio se chlípně zašklebil, čímž si vysloužil uchechtnutí od obou bratrů. „Myslíš, zatím ne.“

Antony se zvednutým obočím naklonil hlavu na stranu. „Tuším ve tvé blízké budoucnosti případ žhářství? Zajímalo by mě, kolik by bylo potřeba vypálených klubů, než by to začalo oficiálním úřadům připadat podezřelé.“

„Nebo ještě lépe,“ dodal Lucian, opřený v boxu. „Kolik by stálo podplatit ty parchanty, až by jim to přišlo podezřelé.“

„Dobrý připomínka,“ řekl Dante se smíchem.

Gio se zadíval na zeď. „Dobře. Žádné striptýzové kluby.“

„Díky, synu. Tyhle naše diskuse si pokaždé užívám.“

Lucian se rychle rozhlédl po klubu a přítomných lidech. Snadno identifikoval všech šest mužů, o kterých se otec zmínil. Dobře oblečení muži, kteří už na první pohled vypadali velice nepatřičně mezi těmi všemi obrovskými svalnatými motorkáři ve své džínovině a kůži. Ačkoli na sebe nepřitahovali žádnou pozornost.

Možná proto, že ti přítomní idioti byli buď až příliš opilí nebo až příliš nadopovaní něčím jiným, než aby je to skutečně zajímalo.

Dívky, které viděl na třech z pěti pódií, Luciana trošku zaujaly, ale všiml si jich jen z důvodů své vlastní potřeby tohle místo důkladně prozkoumat. Nevadilo mu tetování na jejich tělech ani to, že na sobě měly kožené úbory, které si pomalu svlékaly, zatímco se vrtěly kolem tyčí. Ve většině jejich očí byl prázdný pohled.

Tohle rozhodně nebyly zdravé dívky.

V dalším rohu vzadu, který byl oddělený vybledlým, červeným provazem, seděli zády k místnosti tři muži. Dokonce i při tom mizerném osvětlení dokázal Lucian snadno identifikovat záblesk kovu, který trčel ze zadní části džín všech tří mužů.

Pravděpodobně zbraně.

Pravděpodobně měli schovaných i pár nožů.

„Co s sebou dneska máš?“ zeptal se Lucian Danteho.

„Dvaadvacítku. Nic fantastického, ale z dvaceti metrů odvede skvělou práci a čím blíž jsem, tím jsou její následky horší. A ty?“

„Co jiného?“

„Svou Mark XIX,“ řekl sebejistě Gio.

„Eagle? Ježíši, proč si vždycky vybereš ty největší zbraně?“ zeptal se Dante.

„Protože,“ vmísil se do toho s úšklebkem Antony, „… prostě už jen ten pohled na ni lidi vyděsí. Má to rád.“

Lucianův otec ho tak dobře znal.

Antony si povzdech. „Chlapci, byl bych rád, kdyby to dneska v noci neskončilo krveprolitím. Je to prostě jen napomenutí.“

„Tam v té sekci oddělené provazem jsou tři. Všichni mají zbraně a mohl bych dodat, že je bezostyšně vystavují na obdiv,“ řekl Lucian a pokračoval se zhodnocením situace. „Beru to tak, že se nebojí toho, že by policie mohla provést razii. Možná ji mají na výplatní pásce, ale to se mi moc nezdá, když vezmu v úvahu, že za posledních šest měsíců čtyři policajty zabili. Možná, že pro policii vstup sem znamená až tu poslední možnost. Pravděpodobně je to jen na vlastní nebezpečí. Chlapi měli pravdu, většina ze štamgastů je členy klubu. Klidně bych se vsadil, že všichni mají něco schovaného. Dobře se rozhlédněte okolo,“ pokračoval Lucian a kývnutím ukázal k mnoha kulečníkovým stolům a boxům. „Tohle není určeno pro širokou veřejnost. Stoly stojí stěží na svých nohách. Polovina žárovek je zničená a ve stěnách jsou díry po kulkách. Tady se víc než jedna hádka zvrtla v něco víc. Nerad bych se tu ocitl potmě a zjistil, co se děje až pak. Tohle místo je jen zástěrka. Barmani vždy obslouží jako první motorkáře. Vždy. A to i v případě, že by na baru čekal štamgast déle než pět minut. Nemluvě o tom, že už jsem viděl tři členy klubu, jestli něco znamená emblém na zadní straně jejich vesty, kteří zmizeli se dvěma z tanečnic. V rukou neměli žádné peníze. A můžu dodat, že dva z nich si vedli jen jednu dívku dohromady. Ty striptérky berou za svůj majetek. Řekl bych, že je to pravděpodobně nejoblíbenější klub Willa Vetta, dokonce i když nenese jeho jméno.“

„Přesto tu není,“ kývl Antony.

„Ne,“ odpověděl Lucian s přikývnutím. „V podstatě jsme na jejich území a já navrhuji, že než pokročíme dál, každý si toho musí být vědom. Mám podezření, že někteří zákazníci jsou známými z klubu nebo se aspoň do něj snaží dostat. Na parkovišti byly kromě motorek jen dvě auta. Proč byste chodili na party na místo, jako je tohle? Tohle není kvůli ženám. Kdyby se tu něco stalo, rozhodně nebudou volat policii, ani nám nepomůžou. Jsme tu proti přesile, i když jen co se týče počtu.“

„Je dobré vidět, že máš znovu hlavu na svém místě, synu.“

Lucian se na svého otce napjatě usmál. „To je obchod, bossi. Vždy jsem připravený.“

Lucian věděl, že jen tímhle jediným oslovením efektivně ukončí přátelské žertování mezi otcem a jeho syny. Bylo důležité, aby to teď všichni věděli. Situace, ve které byli, byla vážná. Poté, co zhodnotil to zdánlivě zvláštní prostředí, bylo sakra dobré se soustředit.

Bylo potřeba vyjasnit, kdo byl bossem a jaké role měli ostatní muži. Byla to nejen záležitost respektu, ale i bezpečnosti. Všichni byli v nepřátelském území, potřebovali to vyřídit a to rychle.

„Dneska bez Paulieho?“ zeptal se Antonyho Dante.

Paulie Banino byl už od dob, kdy jejich otec převzal roli bosse, jeho rádce a vždycky jím bude. On byl tím třetím v nerozlučném trojlístku, který kdysi tvořil Antony, Lucianův biologický otec a Paulie. Až do doby, než jim smrt jedno z nich vzala, byli nerozluční.

Paulie už neprovozoval veřejnou lékařskou službu. Byl soukromým lékařem rodiny Marcellů pro případ, kdy potřebovali ošetřit a zároveň nemohli do nemocnice, protože tam bylo riziko veřejného vyšetřování. Paulie tady měl být a Lucian to věděl. V obchodě byl pro Antonyho stejně tak důležitý, jako byl důležitý Dante jako jeho underboss.

„Usoudili jsme, že bude lepší, když aspoň jeden z nás, ten jediný, který má lékařské vzdělání, aby zůstal mimo přímé ohrožení,“ řekl Antony upřímně.

Malý rozhovor mezi muži vůbec neotupil jejich pozornost. Lucian přitom seděl, opřený ve své židli, čímž umožnil Giově obrovskému tělu, aby ho chránil před pohledy ostatních a ještě jednou se rozhlédl kolem dokola. Díky tělu svého bratra a své nové pozici, kdy byl stíněn před pohledy ostatních, ji zachytil u vedlejšího stolu.

Lucian koutkem oka zaznamenal část jejího nahého ramena a černých kadeří, které ji skrývaly tvář. Neukazovala tolik těla, aby viděl, kam směřovalo její tetování, které měla na rameni a pokračovalo někam dál, mimo jeho dohled.

„Ahoj, hoši. Jsem Jordyn. Dneska v noci vás budu obsluhovat. Co si dáte?“

V jejím smyslném tónu hlasu byl něco, díky čemuž ji Lucianovo tělo zaznamenalo v okamžiku, kdy promluvila. Jako by v ní byla směs nevinnosti a zkušenosti, pokud by to bylo možné. Nezněla znuděně, ale zároveň ani nezněla tak, že by brala svou práci jako výhru.

Dante se podíval na svého otce a pohledem mu mlčky zopakoval svou poznámku o tom, že tu rozhodně dneska v noci nebudou konzumovat žádné drinky. Antony to vzal kývnutím hlavy na vědomí.

„Láhev Jacka. Neotevřenou. Čtyři -“ Antony se krátce zarazil a se zamračeným pohledem se podíval na Gia. Nejmladší z bratrů rozhodně neměl zapotřebí dneska večer pít. „Ne, tři sklenice. Nalijeme si sami.“

Předklonit se byla ta nejhorší chyba, kterou Lucian od dnešního rána udělal. Rozhodně nečekal, že ji znovu uvidí. Přinejmenším ne na takovémto místě. Celý zatracený týden sužovala jeho mysl. Ty její oči, smetanová pleť, ústa, která byla tak nádherná, které potřeboval k životu tak jako vodu. Jak se představila? Jordyn, že?

Merda.

Do prdele. Byl v tom až po uši.

Najednou byl Lucian v úplně jiném rozpoložení, než potřeboval být.

Byl tak neuvěřitelně v prdeli.

Lucian si také uvědomil, že se nemýlil ve svém prvotním předpokladu, když si myslel, že tam ve zpovědnici zahlédl pod jejími šaty inkoust. Vytetované třešňové květy začínaly někde pod krajkou a koženým spodkem, který měla na sobě, pokračovaly přes bok a přecházely přes levou stranu jejího poprsí, které neměla zakryté ničím víc, než jen podprsenkou v kombinaci kůže a krajky. Končily až v oblouku jejího ramene.

Měla ještě další tetování, ale v tom přítmí Lucian nedokázal vytetovaná slova přečíst.

Okamžitě ho zavalil podivný nával majetnickosti. Naprosto ho překvapil. Stále byla tak nádherná, tak bláznivě nádherná. Pohledem přejížděl po její nahé kůži a jeho vlastní kalhoty mu byly čím dál těsnější.

Lucian se přistihl při tom, jak přemýšlí, jak by ty květy chutnaly pod jeho jazykem.

Jo, rozhodně se v duchu ocitl někde, kde nepotřeboval být. Tahle neznámá žena ho naprosto ohromila a pravděpodobně o tom ani netušila. Co se s ním sakra dělo?

Naneštěstí to vypadalo, že si jeho otec uvědomil náhlou změnu jeho nálady a držení jeho těla.

„Luciane?“

Při zvuku jeho jména se oči té dívky – Jordyn, připomněl sám sobě – rozšířily. Několikrát rychle zamrkala svými tmavými řasami jako by také nedokázala uvěřit tomu, co viděla. Lucian naprázdno polkl, aby si vyčistil hrdlo. Díky bohu se Jordyn nezachovala tak jako by se už dřív setkali. Prostě dál pokračovala ve své vlastní práci.

„Neotevřená láhev Jacka a tři skleničky. Něco dalšího?“ zeptala se a vyhnula se Lucianovu pronikavému pohledu.

„Ano,“ řekl Antony, i když přitom stále pozorně sledoval Luciana. „Majitel je Ron Daney, že?“

Jordynin postoj se stal o něco strnulejší. Narovnala ramena. „Prosím?“

„Majitel je Ron Daney, viceprezident brooklynské buňky Synů pekla,“ řekl stroze Lucian a snažil se spolknout ten chraplavý tón. „Nejsme ani federálové, ani z protidrogového. Prostě si potřebujeme s Ronem něco vyjasnit, srdíčko. Ron, dneska večer je tu, že?“

Jordyn opatrně přikývla. „Vždycky tu je.“

„Dobře,“ odpověděl Antony s úsměvem. „Pošli mu pití, cokoli má rád. A řekni mu, že je to od hosta. Antony Marcello a jeho gang. Až mu to budeš říkat, nespleť přitom moje jméno. A postarej se, aby mě u toho viděl. Rozumíš?“

„Chápu.“

S těmi slovy odešla žena pryč.

A Lucian se za ní nedokázal přestat dívat. Planula mu přitom jeho kůže i srdce.

Ona se ani neohlédla.